Je tu další kapitola :) a s osmičkou si asi počkáme až se nám korektorka vrátí s dofči:)  

„Kde je?" prolomila ticho Emily, která se právě probudila ze svého snu, a unaveně mrkala okolo sebe.

Snape přitom nereagoval ani na Lily, ani na Brumbála, oba dva se mu přitom snažili něco říct, ale jejich slova se ztrácela v šumu, co mu zněl v uších. Jediné, co dokázal vnímat, byla jeho dcera, kterou si ještě víc přitáhl k sobě a do ucha jí zašeptal: „Odešel." Jen co ta slova vyslovil, zalitoval jich. Emiliny oči se zaplnily slzami.

„Tati, on nemohl odejít, nepoděkovala jsem mu za záchranu, nebýt jeho, bylo by to hodně zlý. Navíc si mě učil, že poděkovat je slušnost a já nepoděkovala. Bude si myslet, že jsem nevychovaná." Dostala ze sebe mezi vzlyky a zabořila hlavu do tátova černého pláště, kde se usedavě rozplakala.

Lily Potterová stála téměř vedle profesora lektvarů a nic z toho, co se právě stalo, nechápala. Nikdy neviděla Severuse takhle mimo, i když je pravda, že jednou ano, to když mu oznámili, že mu zemřela matka. Měl ten samý výraz plný žalu a viny.

Dostala chuť mu lusknout prsty před obličejem. Tohle nebyl Severus Snape ten se nehroutí a nedívá se do prázdna na místo, kde před chvílí zmizela osoba v zeleném plášti. Muž, kterého znala ona, by se snažil utišit svoji dceru a ještě by jí tiše vynadal, že dělá scény na veřejnosti. Jenže tenhle Snape se od toho starého zřejmě lišil. Udělal pravý opak, přitiskl si ji k sobě i s tou ohavnou dekou a nechal ji plakat pro člověka, kterého ani nezná.

Divné, zřejmě těch deset let, co byla v zahraničí, se tu ledasco změnilo. Čekala, že když se sem vrátí, bude Severus šťastný a budou zase ti nejlepší přátelé, kteří se budou snažit přesvědčit lidi okolo, sebe že ta kreatura, co tu před chvílí stála, je vlastně zrůda, co si hraje na soudce i kata.

Několikrát se kvůli tomu s Jamesem pohádala. On zastával názor, že přesně tohle svět potřebuje. Říkával, že soudy jsou stejně zkorumpované a hrabou si jen samy pro sebe. Každého, kdo má víc peněz, pustí, ale nikomu se ještě nepovedlo uplatit Banshee, byla jediná nestranná a každému dala přesně to, co si zaslouží.

Ne, Lily, nikdy nebude zastáncem vraha, co si myslí, že je Bůh! Vždyť o co je lepší než Voldemort? Správně, v ničem! Oba jsou stejní! A Severus je jen zaslepený, bude ho muset z té slepoty probrat a přesvědčit ho na jaké straně je pravda.

***

Harry se přemístil do nedaleké uličky. Roztřeseně se opřel o zeď za sebou. Nohy i ruce se mu třásly jako při horečce. Vsadil by cokoli, že nemá oči čistě zelené, ale v podobě Banshee.

Tak málo chybělo, aby se utrhla ze řetězu. Bože, proč jen na něj sahal? Proč ho zdržoval? Mohl děkovat Merlinovi, že ho nechytil za ruku, ale za rukáv. Přesto v jakém byl rozpoložení, si jasně uvědomoval dvě věci.

Zaprvé, nikdy nesmí dovolit Severusi Snapeovi, aby se ho dotknul. Jinak se může stát katastrofa.

Zadruhé, proč na něj netasil hůlku hned, co mu předal dítě? Čekal to od něj. Vždyť ho nenávidí. Stejně jako Harry jeho. Kdyby nebylo Banshee, pokoušel by se ho sprovodit ze světa. Jenže ta sentimentální víla smrti mu to nedovolí. To by radši donutila Harryho otočit hůlku proti sobě.

Harry nad tím zakroutil hlavou. Musí se vzpamatovat, ujasnit si své priority a zboje už stejně utéct nemůže, takže musí hrát s tím co má. Není toho moc, ale lepší než nic.

Sundal ze sebe plášť a pro jistotu ho spálil na popel. Člověk nikdy neví. Ještě zkontroloval, jestli jsou brýle na svém místě. Byly, tak se vydal tam, kde nechal tašku s nákupem. Naštěstí byla přesně tam, kde jí zanechal a dokonce byla nepoškozená. Zrovna se pro ni skláněl, když do něj zase někdo vrazil. Sotva to ustál, za ním se ozval káravý hlas.

„Tichošlápku, dávej pozor! Vždyť jsi toho chlapce málem srazil."

Harry čapnul tašku a otočil se za zvukem onoho hlasu. Kousek od něj stáli dva muži, na pohled odlišní jako den a noc. Jeden z nich měl ošoupané zpravované oblečení a působil unaveně, jakoby snad týdny nespal.

Celkově jeho vzhled působil obyčejně. Málo kdo, by se za ním na ulici otočil.

Zatímco ten druhý byl fešák, o nápadníky určitě neměl nouzi. Jeho oči sršely energií a rošťáctvím. Oblečení bylo výstřel poslední módy. Pravý opak svého protějšku.

Harry musel chtě nechtě přiznat, že za svůj život toho viděl hodně, ale tohle je opravdu něco extra.

„Moc se za svého přítele omlouvám. Sirius je někdy dost nepozorný." Vyrušil ho z myšlenek onen muž v ošuntělých šatech.

„V pořádku, jen si ho příště připněte na vodítko," řekl Harry mírně kousavým tónem. Chtěl ještě něco říct, ale v tu chvíli se ten druhý muž, Sirius, začal nahlas smát tak, že to opravdu připomínalo psí štěkot.

„Ty se mi líbíš, kluku!" Smál se dál Sirius a než ho kdokoli stačil zarazit, natáhl se a pocuchal Harrymu vlasy jako malému dítěti. Ten ho za to odměnil smrtícím pohledem a snažil se je narovnat tak, jak byly. Přitom si všimnul, že ten muž v ošuntělých šatech se rozhlíží kolem.

„Siriusi, musíme jít, Brumbál bude mít o toho chlapce určitě strach. Je na nás ho najít, nemůžeme se tu zdržovat." Otočil se přitom na Siriuse s vyčkávavým pohledem. Harry při těch slovech zpozorněl.

„Koho hledáte?" zeptal se co nejnevinněji. Muž se na něj podíval a pátravě se mu díval do očí. „Harryho Mortema," odpověděl trochu zdráhavě, jakoby si nebyl jistý, jestli dělá dobře.

„A co mu chcete?" Nešlo přeslechnut to podezření, co měl Harry v hlase. Muž v ošuntělém oblečení jen nadzvedl překvapeně obočí, ale rozhodl se odpovědět. „Máme ho doprovodit bezpečně do hradu." K mužově překvapení chlapec kývl.

„Dobře. já jsem Harry Mortem, můžeme vyrazit," řekl a čekal na oba muže až se za ním rozejdou. Ti se ale k ničemu neměli. Místo toho koukli překvapeně nejdřív na sebe a pak na Harryho. Zírali na něj, jako kdyby mu na čele razil roh jednorožce.

„Ty jsi Harry Mortem? Příbuzný Albuse Brumbála? Ředitele školy čar a kouzel v Bradavicích?!" Dostal ze sebe ztěžka Sirius.

Harry se na oba jen ušklíbl a rozešel se k nejbližší uličce, kde se mohli v klidu přemístit do Bradavic. Po chvíli za sebou uslyšel kroky. Musel se sám pro sebe ušklíbnout a rozhodl se, že přidá ještě pár kapek oleje do ohně.

„Vím, nebo spíš tuším, že jste si představovali někoho úplně jiného. Namakaného modrookého fešáka, co se bude chlubit, kolik dnes zabil a zajal Smrtijedů a jak je pyšnej, že je Brumbálův příbuzný. No, musím vás zklamat, pánové, realita je krapet jiná." Na oba se přitom podíval a jejich výrazy opravdu stáli za to. Jeden provinilejší než ten druhý. Upřímně, měl co dělat, aby se nezačal smát. Takhle si z někoho vystřelit se mu už dlouho nepovedlo. Chtěl otočit hlavu zpět dopředu a soustředit se na cestu, když na něj promluvil Sirius: „A divíš se nám? Opravdu jsme si představovali někoho trochu jiného, ale upřímně, nemůžeš nám to mít ani za zlý. Určitě nebudeme první ani poslední, kdo se bude tvářit malinko divně, až tě uvidí a ty jim řekneš, kdo jsi."

Harry byl překvapený, s jakou upřímností to Sirius řekl. Rozhodně má u něj bod za to, že si na nic nehraje.

Sirius asi čekal, že se k tomu, co teď řekl, Harry vyjádří. On ale mlčel. Proto Sirius popoběhl, aby šel vedle Harryho. „Ani jsme se ti nepředstavili, já jsem Sirius Black a tohle je Remus Lupin." ukázal na druhého muže, který se objevil z Harryho druhé strany.

„Oba tě budeme učit v Bradavicích Obranu proti černé magii." Harry jen kývl na to, že rozumí, k ničemu dalšímu se neměl. Přišlo mu sice divný, proč dva lidé učí jeden předmět, ale vyptávat se jich na to rozhodně nebude. Však ono se časem ukáže, jak to je, nač plýtvat slovy na něco co není důležité.

Lehké drcnutí do ramene ho probralo z přemýšlení. „Ty asi nebudeš moc upovídaný člověk, co?" Na konci věty si dal obzvlášť záležet, aby tam byl jasně slyšet otazník, tudíž bylo zřejmé, že čeká odpověď. Harry měl chuť pokrčit rameny a zachovat se poprvé v životě jako typický šestnáctiletý puberťák. Nakonec si to ale rozmyslel a odpověděl: „Máte pravdu, nerad jen tak tlachám s někým, koho skoro ani neznám." A s tím přidal do kroku tak, aby ti dva šli za ním a na nic se ho už nevyptávali. Hlavně teda Black lezl mu na nervy s tou svou energií a pohodou, co kolem sebe šířil. Člověka s toho akorát bolí hlava.

Ten druhý Lupus? Nebo Lupin? No to je jedno, byl po celou dobu až moc potichu a nespouštěl z něj pohled. Harrymu to bylo nepříjemné, ale snažil se dělat, že se nic neděje.

Konečně našel dostatečně prostornou uličku, kam se vešli všichni tři. Když nad tím tak přemýšlel, proč se nepřemístili rovnou z ulice? Místo toho hledají uličku, jako kdyby byli ve světě mudlů.

Divné, nešlo mu to do hlavy, ale zas on nemá co povídat, nikdy netrávil v kouzelnické společnosti dostatečně dlouho, aby věděl co je zvykem.

Nechal své zbytečné úvahy být. Místo toho vešel do uličky a čekal, až ho oba muži budou následovat. Stál přesně mezi nimi, aniž by sám chtěl. Na ramena mu z každé strany dopadla ruka. Jedna příjemně teplá a druhá zase ledová jako led. Další rozdíl mezi muži, napadlo Harryho mimoděk. Dál se ve svých úvahách nedostal, jelikož se mu svět rozmazal před očima.

Tak netrpělivě budu očekávat vaše komentáře a hvězdičky :) Moc děkuju za vaší přízeň.