Dny plynuly, zatímco Harry pomalu nabíral síly. Emily za ním přišla hned druhý den, po tom co se probral z bezvědomí. Harry byl v ten moment vzhůru a pokoušel se srovnat si myšlenky. Cítil se slabý jako moucha a chtělo se mu spát. V spánku mu, ale bránily myšlenky a taky obrovská žízeň. Ta se umocňovala tím, že měl zdroj k jejímu zahnání jen kousek od sebe.

Vrzly dveře a Harry očekával madam Pomfreyovou, kontrolovala ho každou půl hodinu. Otočil hlavu ke dveřím připraven říct si o vodu. Dveře se ještě o kousek pootevřely a dovnitř proklouzla drobná postava.

„Emily." vydechl Harry zírající na holčičku, která stála u dveří a nevypadala, že chce jít dál. Dívali se na sebe. Zelená schovaná za skly brýlí se střetla s modrou. Dítě udělalo krok a Harry v mylné domněnce, že chce Emily prchnout, natáhl ztěžka ruku směrem k ní. Na jazyku ho pálila slova k zastavení, ale nebyly potřeba. Emily se rozeběhla k němu, v dalším okamžiku ji měl v náruči.

„Har-ry já se omlouv-vám za vše-chno s-e omlo-uvám." dostávala ze sebe na pokraji hysterie. Harryho zašimraly její vlasy na tváři. Donutil ruku k pohybu a odstranil je stranou. Našel pod nimi uplakanou tvář plnou viny.

„Ššš neplač, je to v pořádku," šeptal a hladil Emily po tváři. Ležela mu na hrudi jak malé kotě, které potřebovalo chránit. Pevněji kolem ní utáhl paži a nechal si zmáčet košili. Vycítil, že Emily se potřebuje vyplakat. Doslova cítil, jak z ní opadává napětí. Plakala dlouho, ale Harry ji po celou dobu pevně držel, nepustil ji i když ho tělo bolelo. Ignoroval to. Zvedl hlavu jelikož zaslechl kroky, ve dveřích se zastavila madam Pomfreyová, dívala se na dojemný obraz před sebou. Kývla na Harryho, který jí kývl zpátky a dal tak najevo, že je vše v pořádku. Tiše zavřela dveře, s úsměvem na tváři.

Emily zvedla hlavu a podívala se na Harryho. „Bude to jako dřív, že jo?" zeptala se nakonec po dlouhém tichu. Harry oplácející jí pohled kývl a pro odlehčení atmosféry dodal: „Tak co jsem všechno zmeškal, když jsem byl v limbu?" Odměnou mu byl Emilyin smích a otření slz z očí.

„Je toho dost. Co chceš slyšet první?" zeptala se chraplavě, předchozí pláč byl na jejím hlase znát.

Harry automaticky pokrčit rameny. To se však ukázalo jako špatný nápad, tělem mu projela ostrá bolest. Vynaložil všechny emoční síly, aby se mu obličej nezkřivil do bolestné grimasy. „Tak třeba jestli to všechno k něčemu bylo? Stojí Malfoy v čele Zmijozelu?" položil otázky, které ho nejvíc zajímaly.

Emily kývla a výrazem se jí prohnala podivná emoce. „Jo, vše je tak jak má, dokonce ještě lepší."

Harry nechápajíc pokrčil čelo. „Jak lepší?"

„No táta říkal Luciusovi a Narcise, že to pár Zmijozelům otevřelo oči," řekla a sklouzla z Harryho hrudi vedle na polštář.

Harryho hrudi se sice ulevilo, ale z odpovědi Emily nebyl vůbec moudrý, bude se na to muset zeptat přímo Severuse. Najednou Emily zvedla prudce hlavu z polštáře. Na její tváři Harry zahlédl škodolibý úsměv. „Harry, že neuhádneš co táta provedl Dracovi?" Harry skutečně neměl potuchy, ale někde vzadu v mozku se mu objevil vykřičník. „To nemám tušení, ale hádám podle tvého úsměvu, že to nebylo nic hezkého?"

„To je slabý slovo, Draco si díky své blbosti zažíval čtrnáct dní v Bradavicích peklo."

„Co ten kluk zase provedl?" zeptal se podrážděně. „Doufám, že nevyzval na souboj samotného Voldemorta z toho ho tahat už rozhodně nebudu!"

„Ne samotného hadího plaza ne, ale myslím, že pro něj by hadí plaz byl lepší varianta než to co musel prožít. Dám klidně ruku do ohně za to, že si Draco přál za tu dobu několikrát umřít bolestivou smrtí. A to byl přesně tátův úmysl." Emily napínala Harryho do poslední chvíle. „Nikdy jsem neviděla tátu řvát. Vždycky, když byl naštvaný, tak šeptal a člověk věděl, že překročil mez a klidil se. Tentokrát z něj šel strach." Emily se podívala Harrymu vážně do očí. „Poznala jsem tátu i z jiné stránky a doufám, že si ho nikdy takhle proti sobě nepoštvu."

Harry si začal dělat starost, protože tohle zavánělo průšvihem. „Co udělal Emily?" zašeptal klidně a přitáhl si holčičku blíž k sobě.

„Když si byl stabilizovaný, tak se vyřítil z ošetřovny, jako rozzuřený býk, připravený zabít kohokoli, kdo se mu postaví do cesty. Utíkala jsem za ním, ale nestačila jsem mu. Dohnala jsem ho až na pozemku. Stál kousek od hloučku Zmijozelů, kteří Draca tiše obdivovali. V tátových očích bylo něco nebezpečného. Bála jsem se ho vůbec oslovit. Vypadal jako někdo úplně jiný. Můj táta, kterého jsem znala, byl na míle daleko. Místo něj tam na pozemku stál člověk připravený vraždit. Lucius si všimnul táty první, jeho tvář se v momentě z pyšné změnila v ostražitou. Pevně obtočil prsty kolem své hole. Nevím, co se tam tenkrát stalo, jen vím, že si vyměňovali pohledy a táta se otočil na patě a odešel. Následovala jsem ho v domnění, že se chystá zase pít."

Harry se napnul v očekávaní nejhoršího.

„Vůbec nešel k nám domů, ani sem na ošetřovnu. Sledovala jsem ho, až do sedmého patra, kde prošel kolem nějaké zdi. Za chvíli se ve zdi objevily dveře. Táta je rozrazil a vešel, jen tak tak jsem stačila proklouznout dovnitř. Zůstala jsem tiše stát u zdi. V obrovské místnosti se objevily figuríny, hodně figurín s tváří Draca a všechny na tátu zaútočily. A já tehdy zjistila proč je táta nejlepší duelant na světě. Harry on je všechny zničil do jednoho..." vydechla Emily a s očima, jako dva talíře se dívala na Harryho.

Ten na to neřekl nic, nechal Emily ať pokračuje.

„Přišlo mi jako by to trvalo věčnost. Táta byl k nezastavení. Neskončil, dokud nezničil poslední figurínu s tváří Draca. Pak se s vyčerpáním svalil na podlahu. Něco z něj opadlo, ale pořád z něj vyzařovalo nebezpečí. Přesto jsem za ním šla a vecpala jsem se mu do klína a objala ho. On totiž taky nemá rád, když ho někdo objímá, jako ty, ale u mě udělá skoro vždy výjimku," usmála se Emily. „Když se uklidnil, šli jsme za tebou, seděli jsme u tebe celou noc. Táta mě nenutil abych šla pryč, seděla jsem mu na klíně a čekala, až se aspoň trochu pohneš. Nepohnul jsi se. Celou noc jsi ležel jako mrtvý." V Emilyině hlase zněla výčitka. Harry zavřel oči a naslouchal dál Emilyině hlasu. Nechtěl se podávat zrádným pocitům, to může až bude sám.

„Seděli jsme u tebe první týden tvého bezvědomí, když na ošetřovnu vrazil Draco s úsměvem na tváři. Pitomec jeden! Vykračoval si to jako král a vůbec si neuvědomoval, v jakém nebezpečí se právě nachází. Pamatuju, že jsem si malovala a říkala ti co budem spolu všechno dělat, až se probudíš. Lákala jsem tě na obří bonboniéru, co jsem ti koupila. Ten pitomec tehdy vešel plnou parádou. Táta si četl tiše knihu, zády ke dveřím. Nemohl vidět kdo vešel, přesto se celé jeho tělo napjalo. Bylo to děsivý.

***

Severus odložil knihu na noční stolek a na oko uvolněně se otočil k nezvanému návštěvníkovi. „Jak se máš, Draco?" položil rozzářenému chlapci otázku.

Draco sebevědomě došel až k nim a usmál se na kmotra. „Dobře Severusi, díky za optání."

Severusův výraz přes veškerou snahu ztvrdl. „Potom nechápu, co děláš na ošetřovně." Zmijozel pokrčil rameny v očích mu přitom hrála světýlka. „Chtěl jsem Vás vidět kmotře. Jste jediní, kteří mi ještě nepopřáli k vítězství."

Emily odhodila pastelku, připravená Draca od hlavy k patě sprdnout. Otec jí v tom, ale zabránil pohybem ruky.

„My ti tedy gratulujeme Draco," řekl Severus slavnostně. Chlapci se na tváři rozlil pyšný úsměv. Ten se, ale v dalším momentě rozplynul jako pára, stačila k tomu jen jedna doplňující věta.

„K slabošství hodné Smrtijeda."

„Co to povídáš Severusi," vydechl zmateně Malfoy a o krok ustoupil, jako kdyby dostal facku. „Jsem jediný na světě kdo porazil Banshee, máš být na mě hrdý, alespoň ty!" zařval hystericky.

Severus se pohnul tak rychle, že to nikdo z přítomných nedokázal zaznamenat. „PLESK" ozvalo se prostorem. Zmijozelova tvář se otočila na stranu. Tu facku teď opravdu dostal.

Tvář ho pálila, jako čert. Vrátil hlavu do rovné polohy a vykuleně si Severuse prohlížel. Opožděně mu docházelo, co se stalo, jeho kmotr ho uhodil hřbetem ruky. Chytil se ohromeně za tvář, donutil se zamrkat, aby mu z očí nevytryskly slzy ponížení.

„Být tebou, tak se honem rychle vzpamatuju, jinak špatně dopadneš. Toto bylo pouze varování," zašeptal Severus ledově, až se Emily otřásla, jak jí přejel mráz po zádech. Mimoděk se přesunula k Harryho posteli a vzala jeho bezvládnou ruku do svých.

Na Draca to bohužel nemělo takový účinek. Cítil se silný, nepřemožitelný. Lidi ze Zmijozelu ho zase obdivovali a to je to co chtěl a žádný Severus mu to nevezme. Pošetile vytáhl hůlku a než se stačil i jen nadechnout, svět se mu rozmazal před očima. Tvrdě zády narazil do zdi. Do krku se mu brutálně zapíchl hrot hůlky. Bolestí tiše sykl. To, ale ještě nic nebylo. Zčistajasna mu rukou projela strašná bolest, prsty se mu zkroutily v nepřirozeném úhlu. Hůlka mu vypadla z polámaných prstů.

„Draco, muselo to dojít tak daleko? No řekni, kdy se z tebe stal takový frajírek, hodný Nebelvíra a ostuda Zmijozelu?" „Znám tě od plenek, nezapomínej na to. Jsi můj kmotřenec, to jediné tě právě teď chrání od vyloučení ze školy. Kdybys totiž nenesl status kmotřence a žáka Bradavic, rozmačkal bych tě ten den, na tom trávníku, jako červa. Tvá pýcha přesáhla mezí a já jsem tu od toho, abych tě pro tvé dobro zase srovnal. Něco ti řeknu Draco. Nebýt Harryho a tvého otce, ležel bys tu hned vedle Harryho."

Draco byl vyděšený, zíral na Severuse z kterého se bez mrknutí oka stal smrtijed. V očích měl Avadu a to dokázalo Draca konečně probrat z pyšného opojení. Zaútočil na Severuse, svého kmotra, ředitele Zmijozelu a zejména člověka, kterého si vážil jako nikoho jiného. Stisk kouzla povolil a Draco se svezl po zdi. Díval se na Severuse a v jeho pohledu nenašel nic jiného než zklamání a opovržení. Přišel si zase malý a bezvýznamný, do očí mu vhrkly slzy. Rychle sklonil hlavu, dal kolena k sobě a hlavu si do nich zabořil. Ruka ho bolela, ale ne jako zjištění, že zklamal člověka od kterého se odmala naučil víc, než od vlastního otce. Silou vůle se mu ramena netřásla vzlyky.

Severus však ještě neskončil. „Víš Draco, vždycky jsem si myslel, že z tebe nikdy nebude smrtijed." Zmíněný zvedl poplašený pohled. V krku se mu začala tvořit hrouda, která nešla spolknout. Němě prosil muže před sebou, ať to neříká...

„Mýlil jsem se. Byl by jsi prvotřídní. To co jsi v tom koloseu předvedl, Pán Zla by ti s radostí zatleskal."

„Ale já Banshee porazil, o to přece šlo," obhajoval se Draco z posledních sil. Sám už, ale o svých činech pochyboval.

„Ne! Ty jsi neporazil Banshee Draco, ale Harryho Mortema a nebyl to férový boj, protože kdyby byl, nedopadl bys dobře." smetl jeho chabý pokus o argumenty profesor.

„A co jsem měl podle tebe dělat Severusi!" zvýšil hlas Draco a pomalu vstal, držící si polámané prsty.

„Tys měl v první řadě použít mozek, než si ho vyzval na souboj takového druhu." Nenechal si to líbit Severus a Draca znovu uzemnil. Dotyčný se držel posledních stébel svého názoru.

„Musel jsem hrát věrohodně, lidi chtěli divadlo a tak jsem jim ho dal a Mortem to přežije, tak co tady pořád řešíme!"

Prostorem se ozvalo prudké švihnutí. Pak už byl chlapec opět nalepený na zdi. Tentokrát se mu do krku nezabodla kmotrova hůlka, ale prsty. Zalapal po dechu, paže ho mírně zvedla do vzduchu, až se špičkami nohou nedotýkal země.

„JÁ TI ŘEKNU, CO TADY ŘEŠÍME!!!" zařval Severus nepříčetně, sebekontrola vzala za své. Hodil přitom s blonďatým chlapcem znova proti zdi.

„TY HLUPÁKU! HARRY TADY S NEJVĚTŠÍ PRAVDĚPODOBNOSTÍ POMALU UMÍRÁ, TO TADY ŘEŠÍME!"

Poslední slovo nebylo skoro Severusovi rozumět, jak byl mimo. Přesto se v něm našly poslední zbytky rozumu a donutil se Draca pustit. Naposledy se podíval na zhroucenou hromádku u zdi, než se otočil na patě a vystřelil z ošetřovny, jak namydlený blesk.

Emily celou scénu sledovala v bezpečné vzdálenosti. Srdce jí bylo tak hlasitě, až se bála, že jí vyskočí z hrudi. Koutkem oka zaznamenala pohyb. Madam Pomfreyová se přiblížila ke zhroucenému chlapci. Emily zkontrolovala pohledem Harryho a pak se jako vždycky rozloučila pusou na tvář a odešla. Táta ji bude potřebovat.

***

Harry vše poslouchal do posledního písmena, oči navrch hlavy. Emily dořekla poslední větu a omotala se kolem něho jak chobotnice. Leželi tam vedle sebe v tichosti. Harryho to ticho pomalu ukolébávalo ke spánku. Víčka byla čím dál těžší, už by svůj boj se spánkem málem prohrál. A právě v tu dobu vrzly dveře znovu. Harryho mysl zbystřila, do nosu ho uhodila těžká vůně růží. Emily se po jeho boku pohnula, Harry kolem ní utáhl paži, ale jinak nedal najevo, že je vzhůru.

„Emily." ozval se ženský hlas, který rozhodně nepatřil madam Pomfreyové. Vůně růží ještě zintenzivněla. Za Harryho víčky padl stín.

„Emily, zlatíčko, tady bys neměla být, pacient potřebuje klid." Hlas byl tak přeslazený vlídností, až Harrymu zatrnuly zuby. Emily se zavrtěla, ale jinak zůstala tam kde byla. „Já mu nic nedělám!" Ohradila se holčička tiše.

„To sice ne, ale vždyť pan Mortem stejně spí, přeci tu vedle něj nebudeš tiše ležet. Pojď, mám u sebe kakao a koláčky." lákala Emily.

„Přesně jste uhodla co mám v plánu dělat. Jen vedle Harryho tiše ležet a teď jděte, ať ho nevzbudíte, huš."

Ozvalo se odfrknutí. „Severus je na tebe zdá se být krátký, potřebovala by jsi matku, která by tě srovnala!" Pak práskly dveře.

„Tou ty stejně nebudeš, babizno otravná," šeptnula Emily směrem ke dveřím.

Harrymu zacukaly koutky, ještě stále se zavřenýma očima pomluvil směrem k Emily. „Co ti ta žena udělala, že jsi na ní taková."

„Dolejzá! U nás v komnatách je prakticky denně. S tátou si chce dávat pořád nějaké čajové dýchánky. Mě nedá ani na chvilku pokoj, dokonce mě žádala, abych jí ukázala své hračky. Css, jako kdyby mi byly dva. Jo a tebe nemá ráda!"

Harry se tiše zasmál a otevřel oči. „To je mi, ale přestupek." Emily se na něj za to zamračila. „Nedělej si srandu Harry. Copak se k ní můžu chovat hezky, když je na tebe taková." Emily vypadala, že bude opět brečet.

Harryho přešel humor a urychleně si Emily přitáhl k sobě, aby jí do ucha zamumlal omluvu. „Máš pravdu, promiň mi to prcku." Emily něco zamumlala do jeho krku, ale jinak to vypadalo, že je krize v podobě dalších slz zažehnaná. Harry se snažil přijít na něco, čím by změnil tu podivnou atmosféru. Nakonec mu padnul pohled na sklenici vody s podivnou plastovou tyčinkou uvnitř.

„Emily, prosím tě, podej mi sklenici vody."

Holčička neváhala a vystřelila z postele jako blesk, aby následně popadla ze stolku sklenici s vodou. Kleknula si znova na postel s tím, že tu podivnou plastovou tyčinku držela u Harryho úst.

„Napij se," pobídnula Harryho a čekala.

„A prosím tě jak?" zeptal se Harry a dál na tu podivnou věc zíral.

„Normálně brčkem. Takhle hele." ukázala mu Emily, jak na to. Poté mu to dala znova před ústa. Harry ji váhavě napodobil a vzal do rtů tu plastovou věc a nasál. Málem mu přitom zaskočilo, ale úspěšně se napil.

„To je mi, ale podivná věc," ozval se, když Emily položila skleničku zpátky.

„To je brčko, mudlovský vynález, jdou s ním vyrábět skvělé bubliny." vysvětlila Emily.

Další kapitola za námi Emily se usmířila s Harrym. Za to Draco si to zase kapánek rozházel. 

Všem vám děkuju za komentáře k minulé kapitole. Neuvěřitelně mě baví číst vaše názory :) Stejně tak zahřeje u srdce když sem tam přibude nový čtenář/a