Omlouvám se za opoždění. 

Harry stál u schodiště, opírající se o zábradlí a poťouchle se díval dolů na Brumbála, jak manévruje se svou loutkou z Fénixova řádu. Několik obrazů v horním patře si ho všimlo a začaly vzrušeně šeptat. Než, ale mohlo jejich štěbetání dojít dál, Harry je ledabylým mávnutím ruky všechny umlčel. Neměl v úmyslu být prozrazen, když rozhovor dole nabíral na obrátkách.

„Alastore, nemůžeš věřit všemu, co se píše v novinách," mluvil klidně Brumbál sedící za svým stolem.

„Brumbále, nemluvte na mě jako bych byl jeden z prvňáčků! Vy dobře víte, že jsem byl jeden z nejlepších bystrozorů, já se nedám nachytat na vařený nudli!" vykřikoval kulhající muž vztekle. Harrymu se hned zalíbil a nejen díky jeho skleněnému magickému oku, které bylo velmi všímavé. Hlavní důvod byl ten, že se nebál postavit starci, když si to situace žádala.

„Na rovinu Brumbále, je ta bytost na naší straně? A žádné vytáčky!" Muž se znaveně svalil na polstrovanou židli naproti Brumbálovi, asi ho zmohla ta plamenná řeč a to vzteklé dupání po ředitelně.

Harry se potutelně zašklebil. Odlepil se od zábradlí a nechal na sebe vklouznout podobu Banshee. Proč by nemohl starce trochu v jeho hře potrápit.

„Brumbále, možná nastal čas, aby jste svým věrným, řekl pravdu." Harry sešel po schodech jako pán. Bavil se nad výrazy mužů. Jeden překvapený, druhý naštvaný. Obešel Brumbálův stůl, z něhož vzal mističku se semínky. „Jak se ukázalo, moje volba byla prozrazena." konstatoval hravě Harry a semínka přisypal fénixovi do krmítka.

„Takže je to pravda, Banshee je na naší straně." šeptl muž se skleněným okem s nímž si Harryho zběsile prohlížel. Harry se musel kousnout do tváře, aby se nezačal smát.

„Pane...?"

„Moody, Alastor Moody. Bývalý bystrozor a nyní člen Fénixova řádu." napověděl rychle Harrymu.

„Pane Moody, těší mě, že Vás poznávám." řekl Harry upřímně.

„Co tady děláš Banshee." skočil do toho jejich rozhovoru prudce Brumbál.

Harry se k němu, s předstíranou vlídností otočil. „Oh, odpusťte mi Brumbále moji nevychovanost, ale přišel jsem v důležité záležitosti." usmál se na zamračeného Brumbála a sednul si do druhého křesla. Potají doufal, že Brumbál udělá svůj trik s manipulací.

„Alastore, dozvěděl jste se vše, co jste potřeboval. I když trochu neplánovaně." Přitom hodil pohledem po Harrym, který mu to vrátil nevinným pokrčením ramen.

„Teď nás prosím omluv. Máme tu pár věcí na projednání." Brumbál byl při své řeči vlídnost sama, už se pomalu zvedal z křesla, že Moodyho vyprovodí osobně když...

„Klidně seďte Brumbále, rád si totiž poslechnu co má Banshee na srdci tak závažného, nakonec jsem členem řádu." usadil Moody Brumbála.

„J-jistě Alastore," řekl zaraženě Brumbál a sednul si zpět do křesla.

Harry se v duchu smál jako blázen. Konečně někdo, kdo Brumbála neposlechne na slovo a neskáče, tak jak Brumbál píská. Větší šanci už si Harry nemohl přát.

„Brumbále," oslovil vyvedeného Brumbála Harry. „Slyšel jsem, že jste chlapci co má porazit Voldemorta dal volno, je to tak?"

Brumbál ho probodl podezřívavým pohledem. „Ano je to pravda, ten chlapec-."

„Mě je jedno co jak bylo. Já jsem tu kvůli jiné věci, o dost podstatnější věci." skočil řediteli hned do řeči a užíval si, jak se starci hněvivě zablesklo v očích. „Zajímá mě, proč toho kluka už netrénujete na boj s Voldemortem?" zeptal se.

V místnosti po jeho dotazu nastalo ticho. Brumbál už se nepokoušel skrývat svou nelibost a otevřeně se na Harryho mračil. Za to Alastor Moody vyjádřil svou reakci pěkně hlasitě, až Harry nadskočil.

„Konečně slovo chycený za správný konec hůlky!" zaburácel Moody a praštil dlaní do stolu. „Banshee má pravdu Albusi, kluk by se měl začít pomalu učit, aby s hadím ksichtem vydržel alespoň dvě kola."

„Alastore!" okřikl muže pobouřeně ředitel. Bystrozor si z toho, ale nic nedělal. Naopak přidal ještě do ohně.

„No co, mám pravdu Brumbále, kluk momentálně potkat Voldemorta, tak ho škrábeme ze zdi vidličkou."

Harry kývl na souhlas. Brumbál se nehodlal jen tak vzdát.

„Neville je dítě, na válku ještě není připravený."

Do Harryho, jako když píchne. „Není připravený! Tak fajn Brumbále. A kdy podle Vás bude připravený, až zemřou další stovky nebo snad tisíce nevinných lidí?! Další rodiny budou pohřbívat své děti, rodiče, příbuzné, jen protože ten kluk, kterému jste dali status vyvolený, se ještě necítí na válku! Sakra vždyť po něm nikdo nechce, aby se hned teď postavil Voldemortovi! Po něm se pouze žádá, aby posiloval svou magickou moc!" řval Harry nepříčetně na celou ředitelnu, vlasy mu vlály okolo hlavy, jak rozzuření hadi. Vztek z něj tryskal na všechny strany. V místnosti bylo chladno i přesto, že v krbu plápolal oheň. Harry stál ruce opřené o ředitelův stůl, trupem k němu nakloněný. Prakticky to řediteli řval vše do obličeje. Sám muž byl bílý, jako stěna a naprázdno otvíral ústa jako leklá ryba. Harry si v ten moment uvědomil, že je to poprvé, kdy se od toho incidentu, kdy ho ředitel napadl setkávají poprvé. Harryho napadla scestná myšlenka. Víc takových setkání a starce klepne pepka. Harrym projela vlna pobavení, pomohla mu tak ukočírovat vztek. Sklonil hlavu mezi ramena, zhluboka se nadechl a vydechl. Pak, když si byl jistý, že je v pohodě, zvedl hlavu a podíval se Brumbálovi přímo do očí. „Chováte ho jako vzácné zvíře v kleci. Pomyslel jste, ale na to jaké to bude, až ho jednou ztratíte z dohledu a Voldemort nebude jen sedět na zadku? Využije své příležitosti a unese ho. Co pak, kluk se mu neubrání ani na sekundu, zemře sám se sebou ponížený. To chcete!" zašeptal Harry. Díval se na Brumbála s prosbou v očích. Nekřičel, nevztekal se. Prosil za jeden mladý život, který když něco neudělají, zemře. Brumbálem to však ani nehlo, tehdy Harry poznal krutou povahu Brumbála. Ale také, že stařec skrývá něco, co může změnit celý běh války. Prudce se odrazil od stolu, tvář měl jako ze žuly, když se otáčel na podpatku. „Sbohem Brumbále." rozloučil se a chtěl se přemístit.

„Nemůžeš odejít, máme mezi sebou jistou dohodu." vykřikl Brumbál triumfálně.

„Dohoda padá, starče. Nebudu a nechci být ve společnosti s někým, kdo obětuje nevinné dítě." Harryho hlas zněl mrtvě. Bez kouska citu v těle.

„Víš, co tě čeká, až opustíš Bradavické pozemky. Stačí myšlenka." přemlouval ho ředitel a každý, kdo ho znal, slyšel to napětí v hlase.

„Nezajímá mě to a je mi to celkem jedno, s Vaším přístupem Voldemort vyhraje, tak na co se snažit přežít?"

Brumbál po Harryho slovech vypadal v šoku. Harry ho zahnal do kouta. Ředitel nemohl, jinak než souhlasit. „Dobře, budeme Nevilla učit," vykřikl do ticha a vzal si z misky citronový bonbón.

Harrymu se po tváři rozlil vítězný úsměv, ale pouze na chvíli. Když se k řediteli otočil čelem, měl zas tvář bez emocí. „Je skvělé Brumbále, že stále dokážeme najít společnou řeč." luskl hlasitě prsty o sebe. V ruce se mu objevila prostá smlouva.

„Co je to?" ozval se po dlouhé době Alastor Moody, který dosud seděl tiše v křesle a náramně se bavil. Brumbál v koncích, to se nevidělo každý den.

„Smlouva, týkající se přípravy chlapce na střet s Voldemortem," odpověděl Harry a dal smlouvu na stůl.

„Cože! Jak si dovoluješ pochybovat o mém slovu!?" rozkřikl se Brumbál a vstal z křesla, jako napružený panáček.

Harry nad Brumbálovým divadlem nehnul ani brvou. „Nehodlám to komentovat Brumbále. Vy sám dobře víte, jaké vztahy mezi sebou máme. Navíc smlouvy jsou, dá se říct, naší malou tradicí, tak proč v ní nepokračovat." Slova, jenž Harry pronesl, byla řečena v lehkém, snad až humorném duchu. Jenže Harry každé slovo myslel smrtelně vážně. A Brumbál nebyl hlupák, ani jeden druhému nedůvěřovali, proto mezi sebou museli vést smlouvy.

„Tak tedy dobrá Banshee a jak si takovou smlouvu představuješ?" položil otázku ředitel a sbíral zbytky svého proslulého klidu.

„Zcela jednoduše Brumbále. Já vyberu tým, co bude chlapce učit dovednostem, v čele s mojí maličkostí." Harry vzal během svého proslovu ze stolu brk a kalamář a začal smlouvu upravovat.

„Kdo bude mimo Vás chlapce učit?"

Harry se otočil na bývalého bystrozora a mrknul. „Pár lidí by se našlo."

Alastor nadzvedl obočí v němé otázce.

Harrymu se v očích zablýsklo, když postupně začal vyjmenovávat jména. „Severus Snape, Sirius Black, Remus Lupin, vy a já."

Alastor kmitnul okem po Brumbálovi. „A co ředitel?" zmatení bylo v jeho hlase znatelně znát.

„Co by, nic, ředitel za léta ukázal, že trénování vyvoleného, není jeho priorita." oznámil Harry jako hotovou věc a postrčil smlouvu k Brumbálovi. „Myslím, že to takto bude stačit."

Brumbál se už nějakou dobu tahal za svůj vous. Pro Harryho jasná známka, že se mu nastalá situace nelíbí. Smlouvu mu z ruky prakticky vytrhl. Mezitím co Brumbál četl, Harry se otočil na Moodyho.

„Budu rád, když to také podepíšete."

„Není třeba," reagoval Brumbál zamítavě dřív, než se k tomu Moody stačil vyjádřit. „Budou stačit jen naše podpisy."

„Máte mě za hlupáka Brumbále?" Harrymu vztekle zaplálo v očích. „Myslím, že ne. Tak si tu se mnou nehrajte a svolejte všechny uvedené na smlouvě, plus chlapce s rodiči."

Alastor Moody byl u vytržení, ještě nikdy neviděl, aby si někdo takhle určoval pravidla hry, kromě Brumbála. Tomu se nikdo nemohl rovnat a tak ve své moudrosti raději ustoupili a podřídili se. Zdá se, že Brumbál ať už byl laskavý jak chtěl, konečně narazil. Moody sledoval souboj vůlí a vůbec ho nepřekvapilo, když Brumbál vstal a rázoval si to vztekle ke krbu. „Nevím jestli Vám mám tleskat, nebo se mít před Vámi na pozoru." zašeptal potichu směrem k Banshee.

Harry se na bystrozora otočil a věnoval mu poťouchlý úsměv. „To záleží na tom jestli chcete, aby tady pan ředitel vybouchnul jako špatně uvařený lektvar. Já osobně bych raději bral potlesk, ale jak už jsem naznačil, berme ohled na jeho zdraví." vrátil mu odpověď šeptem Harry. Na rtech mu zůstal upřímný úsměv i potom, co se muž skoro rozesmál a hned na to kryl smích kašlem. Brumbál je sjel podezřelým pohledem, ale dál svolával své ovečky.

Harryho zaujal po nějaké době výhled z okna. Šafář venku domlouval velkému černému psisku. V ruce držel velkou rozkousanou misku, se kterou sem tam mávnul okolo sebe. Pes se před poloobrem krčil, zároveň se však lísal a opatrně mával psím ohonem. Jasná známka toho, že z páníčka zas tak velký strach nemá.

Harry měl ke zvířatům zvláštní vztah. Zvířata se ho bála, cítili z něj smrt a to samo o sobě stačilo ke strachu a nepřátelství. On sám však rád sledoval pouta mezi lidmi i zvířaty, tak nějak ho fascinovala. Byl zahloubaný do svých myšlenek tak, že ani nepostřehl, že se místnost postupně plní lidmi. Teprve až si za ním někdo hlasitě odkašlal, vrátil se zpět do reality.

„Jsme připraveni Banshee, můžeme začít," ozval se Moody do ticha.

Harry si tiše povzdechl a odstrčil se od okna. Otočil se čelem do místnosti a jako první se střetl s pohledem Nevilla Longbottoma.

Tohle bude těžký, pomyslel si a hrudník se mu stáhl zlou předtuchou.

Tak si představte dva dny nejsem na Wattpadu a co se stane Banshee přesáhne dvacet tísíc bože můj! Děkuju vám moc!