Harry otevřel ústa dokořán, tohle nečekal. Remus Lupin působil mile, dalo se říct, že až poddajně. Byl to přesně ten typ člověka, co se nerad hádá a pokud k hádce dojde, ustoupí, aby byl jeho partner spokojený, i když si o tom myslí své. Udělal by pro svou polovičku první poslední, o tom Harry nepochyboval a proto ho tento čin tak vyvedl z míry. A nebyl jediný, Sirius Black na profesora obrany třeštil oči a otevíral němá ústa, jako ryba na suchu.
Remus se na obecenstvo kolem smutně usmál. „Myslím, že máte pravdu pane Morteme, ani jeden z nás nechce problémy. Za to poraněné rameno se omlouvám, nevím co to do vlka najednou vjelo. Ještě nikdy se mi to nestalo."
Harry pochopil, jak ztráta kontroly nad vlkem muže trápí a tak se mu rozhodl trochu ulehčit na duši. „Nebyla to jen Vaše vina pane, měl jsem dávat větší pozor. Není třeba si vyčítat něco, čemu se nedalo vyhnout. Pravda uvítal bych, kdyby to bylo někde v lese a ne uprostřed třídy, kam může kdykoli vlítnout některý z mých spolužáků." Harry natáhl zdravou ruku a přivolal si do ruky hůlku. Zasunul si ji do rukávu, než pokračoval: „Nechci Vám do toho mluvit, ale měl by jste se svým vlkem více komunikovat."
Lupin na něj zůstal nechápavě zírat. „Komunikovat s vlkem?" zeptal se a nasadil výraz tipu: ty ses úplně zbláznil.
Harry si nahlas povzdechl. „Ano, musíte s vlkem komunikovat, vyhnete se tak bolestivým přeměnám a ztrátě kontroly."
Teď už na Harryho nekoukal jen Lupin jako na blázna, ale přidal se k tomu i zbytek skupiny. Dokonce i Black přestal do Lupina strkat, aby se domohl jeho pozornosti.
„O tom jsem nikdy neslyšel." ozval se Snape, který byl dosud potichu. „Vždy se používal vlkodlačí lektvar, aby nedošlo k neštěstí. A ty teď tvrdíš, že si stačí s vlkodlakem jen pokecat." Poslední věta byla spíše ironická, ale Severus to naprosto vystihl.
„Jistě," kývl Harry, jako kdyby se jednalo o samozřejmost. „Jenže málokdo dokáže s vlkem navázat spojení, proto nakonec vznikly vlkodlačí lektvary. A na tento způsob se po čase zapomnělo." vysvětlil Harry a změřil si Lupina pohledem. „U Vás pane Lupine rozhoduje několik aspektů, například, jak dlouho sdílíte duši vlka?" Harry se ptal na dosti osobní otázku, ale odpověď mohla změnit vše, čemu muž doteď věřil.
„Prakticky odmala," neváhal muž s odpovědí.
Harry si zamyšleně promnul bradu. „Hmm a kdo Vás přeměnil?"
Tentokrát se profesor zamračil. V očích se mu objevil temný stín. „Šedohřbet."
Harry to dál nerozváděl, dílky skládačky zapadly do sebe. „To mnohé vysvětluje. Šedohřbet není ten typ vlka, který když někoho kousne, tak mu vysvětlí, co to obnáší a bohužel tento špatný zvyk je čím dál častější. Víte v dobách, kdy se vlkodlačí druh vyvíjel, bylo takové nepsané pravidlo. Vlkodlak, který někoho kousnul, musel být po dobu prvního úplňku s pokousaným a vše mu podrobně vysvětlit. Odejít směl teprve ve chvíli, kdy se infikovaný člověk zvládl napojit na vlka alespoň natolik, aby neublížil dalším tvorům."
Jestli se před chvílí na Harryho dívali jako na blázna, tak teď mu v duchu zařizovali express rovnou do blázince. Harry si z toho nic nedělal, nebylo to poprvé ani naposledy, co se na něj lidé takhle dívají. Raději tlesknul dlaněmi o sebe tak, až všichni včetně Severuse, ale ten by to za nic na světě nepřiznal, nadskočili. V rukách chlapce se objevila objemná kniha potažená šedou kůží, až moc se podobala srsti co měl Remus ve své vlčí podobě.
„Vemte si ji, mě už k ničemu není, navíc by ji měl vlastnit vlkodlak. Zodpoví všechny otázky, které se Vám jistě honí hlavou a možná i pár navíc. Je v ní skoro devět set zápisů od různých vlkodlaků. Sdělovali si tak po několik pokolení své zkušenosti. Díky této knize se zachránilo mnoha životů a to nejen lidí, ale i mladých vlkodlaků. Nevím, proč se zápisy přerušily, ale možná je na čase zase začít." podíval se Harry významně, naštěstí Lupin pochopil i bez toho.
„Děkuju já..." Hlas se muži zlomil dojetím.
„Nemáte zač." vyhrkl Harry spěšně. Vycítil, že je čas vzít do zaječích, ještě by ho vlkodlak mohl chtít obejmout. Na to se dneska opravdu necítil.
Severus pochopil co má Harry v plánu, rozhodl se proto rychle vstoupit na scénu. „Myslím Lupine, že nebude nutné, aby za tebou pan Mortem chodil na doučování." Lupin sebou po zaznění jeho hlasu trhnul, stále se zdál fascinován knihou, kterou držel v ruce. Sám Severus byl zvědavý, co se skrývá v jejím obsahu. Rád by si ji prostudoval, nedával to ovšem tak najevo, jako Lupin. Iritovalo ho s jakým pohledem se díval na Harryho, jako kdyby mu právě zachránil celý svět.
Harry je jeho! Žádný zablešenec na tom nic nezmění!
Jediné co dokázalo jeho žárlivost trochu zmírnit, byla Harryho, tak trochu vyplašená reakce na Lupinovu vděčnost. Další světlý bod, mlčenlivý Sirius Black, ach kdyby to tak jen zůstalo do konce roku.
„Ano jistě, není třeba chlapce trápit." vyjádřil se konečně Lupin. To Severusovi stačilo, popadl Harryho za zdravé rameno. Co kdyby zase chtěl vyklouznout? A podle Harryho nevrlého pohledu měl pravdu.
Harry v duchu frustrovaně zavrčel a změnil vzhled zpět na svou podobu. Chtěl se hned, co to bude možné přemístit. Snape měl zřejmě jiný názor. Sotva se stačil rozloučit a už mířili do sklepení. Harry se mu pokusil vyvléknout, ale po jednom mrazícím pohledu to vzdal. Spolknul všechna slova, jelikož nebyla zrovna vhodná do této situace. Stejně by jen nervózně breptal. Stačily mu pohledy kolem nich. Většina z nich byla lítostná, protože to vypadalo hůř, než to ve skutečnosti bylo. Dojem byl takový, že Snape Harryho při nejmenším nakrájí do lektvaru. Vlekl ho rychle chodbami, oči zapíchl do každého, kdo se opovážil i jen zvolnit krok.
Pustil Harryho, až když se ocitli ve Snapeových komnatách. „Dobré divadlo profesore, ale co tu děláme?" zeptal se a urovnal si hábit. Muž kolem něj prošel dál do chodby. Harry mírně zaraženě následoval. Šel tak dva kroky za Snapem. Nebylo proto divu, že jako první zaslechl Emily.
„Tati kde jsi byl? Máme přece..." Tady hlas odumřel, zahlédla Harryho, který se sklopenou hlavou vkráčel do místnosti.
„Ahoj Emily," pozdravil tiše Harry a nepohodlně se zavrtěl. Nechtěl se tak brzy s holčičkou potkat. Upřímně na to neměl a ona očividně taky ne. Svědčilo o tom její uhýbání pohledem. Snape musel vycítit to náhlé napětí, tak pozdravil Emily a pokynul Harrymu ať ho následuje. Ten ho skutečně bez řečí následoval.
V Severusově kanceláři si Harry ani nehodlal sedat. Stejně měl v úmyslu brzy vypadnout, jenže první otázka ho zasáhla nepřipraveného.
„Co si Brumbál slibuje od toho, když tě vyšle zničit viteály?!"
Srdce Harrymu vynechalo úder. Prkenně se rozešel k židli a neelegantně se na ni svalil. Hledal v Severusově postoji lež. Nic nenašel, seděl naproti němu naprosto klidně. Jediné co je dělilo, byl velký dubový stůl.
„Slibuje si od toho urychlení války," odpověděl Harry, neskrýval přitom hořkost.
„Hmm za tím bude něco víc," zabručel netypicky Severus a spojil prsty do stříšky.
„Určitě budu své otázky litovat, ale musím se zeptat. Jak víš o viteálech?" Založil Harry paže na hrudi a přimhouřenýma očima Severuse sledoval.
Severus udělal něco, co Harryho naprosto uzemnilo. Rozesmál se čistě a hrdelně od srdce. Smích Harryho silně zasáhl. Celým tělem se mu rozlilo hřejivé teplo, až se prsty na nohou blahem zkroutily. Srdce v hrudi se rozhodlo, že prorazí hrudní koš, jak se silně roztlouklo. Harry najednou nevěděl co dělat, takové reakce svého těla neznal. Už viděl lidi se smát, ale ještě nikdo to na něj nemělo takový dopad. Malý hlásek v hlavě tiše našeptával: Je pro tebe důležitý, přitahuje tě. Rázně ho utnul a udělal to co dělal vždycky, když si nevěděl rady s pocity a uzavřel se do sebe.
Severus se spontánně nezasmál už hodně dlouho. S rodiči se nikdy nesmál, nebylo proč. Život s nimi byl ponurý, malou dětskou duši jen zahlcoval temnotou. V pubertě měl plné ruce práce, najít si místo v životě, zapadnout. Zmijozel byla kolej hrdosti v sobě samém. Nikdo je tehdy neučil držet při sobě, být kolej sounáležitosti. Prali se zde jen sami za sebe. Bojové pole před zdmi i za zdmi zmijozelské koleje. Nebyl čas si pořádně vydechnout, natož se zasmát. Když se pak stal vedoucím koleje, snažil se to změnit. Učil je, jak stát při sobě, nezradit jeden druhého, když je celý svět tam venku proti nim. Pravidlo vydrželo dlouho, dokud nepřišel mladý Raddle a vše nepřekroutil. Donutil bezmocného Severuse sledovat, jak systematicky ničí vše, na čem léta tvrdě dřel. Temné Severusovi časy, protnulo nečekaně oslnivé světlo. Narození Emily Eileen Snapeové, která ho naučila se v její přítomnosti smát. Odložit masku jízlivého zlého profesora a volně dýchat.
Sám nevěděl, co ho dostalo první. Jestli Harryho vražedný pohled, o který se snažil, ale díky těm brýlím co měl snad na sobě nalepené, ztratil učenost a působil směšně. Nebo to, jak mu v jedné chvíli tyká a v další vyká. Být to kdokoliv jiný proklel by ho, ale tohle byl Harry.
„Harry, všimnul jsi si jedné, dost podstatné věci?" Podle Harryho nechápavého výrazu, se špetkou naštvání pochopil, že mu ta jistá skutečnost uniká. Přejel si spojenými ukazováčky, po stále usmívajících se rtech. „V jeden moment mi vykáš a mluvíš se mnou s patřičnou úctou, jako žák s profesorem. To se však změní když udělám, nebo řeknu něco, co tě v jakémkoli směru rozhodí. Z žáka se stává uštěpačná saň, která mi tyká a mluví se mnou, jako kdybych nebyl víc než podrážka od bot." vysvětlil své chování a čekal na Harryho reakci, když se nic nedělo, pokračoval. „Směju se tomu pouze proto, že mi to pro teď přišlo svým způsobem směšné, že si to neuvědomuješ, ale pokus se tomu příště vyvarovat," zašeptal temně. Všechno veselí se z mužova výrazu vytratilo. „Nemám rád, když se mnou, někdo takto jedná. Toleruju to Brumbálovi i Temnému pánovi, ale nehodlám to snášet i od někoho dalšího." Severus vstal a přešel ke knihovně, nesnesl dál Harryho výraz. „Vím, že tvůj vzhled klame, stejně tak i tvá mysl, která je daleko rozvinutější, než kterákoli tady v Bradavicích. Dokázal jsi nám to už v učebně obrany proti černé magii. Tolik nových informací o vlkodlacích... To může udělat nový průlom v kouzelnickém světě, pokud s tou knihou Lupin dobře naloží." Severus se odmlčel nadále, však zůstal k Harrymu zády. Donutil ho otočit až zvuk vrzající židle.
Harryho poslouchal, co na něj Severus chrlil. Upřímně byl vyvedený z míry, neuvědomoval si jak se chová, až do teď. Musel pro okolí působit zle a nafoukaně ale co je mu po lidech. Rozhodně nechtěl Severuse nijak ponižovat. Pouze ho vykolejila zmínka o viteálech, Brumbál se dušoval, že o tom kromě něj nikdo neví.
„Omlouvám se Severusi, jen mě zaskočilo, že víš o viteálech. Navíc neznám Vaše zvyky natolik, nakolik bych si přál, takže se mi to občas vymkne z rukou. Přesto nejsem někdo, kdo si nechá názor pro sebe. Budeš si muset na tohle zvyknout, tedy jestli se tady občas zastavím." Blekotal Harry páté přes deváté.
Severus měl opět chuť se zasmát, ale udržel se. „Dovedu si představit, že tě zmínka o viteálech zaskočila. Zkus nad tím popřemýšlet Harry, každému trochu chytřejšímu kouzelníkovi to časem dojde, proč je Temný pán neporazitelný." Prohlásil Severus s nechutí a sedl si zase zpět za stůl. „Já dostal jisté podezření po první porážce temného pána. Nejdřív jsem tomu nechtěl věřit, že něco tak zrůdného existuje. Pak přišlo znovu zrození té zrůdy a veškeré pochyby, co mě dosud sžíraly byly pryč. Temný pán stvořil viteály. Tehdy jsem ještě nevěděl, kolik nebo co jsou, to se však změnilo. Doteď po nich nenápadně pátrám a mám dokonce pár nápadů, v čem mohou ukryté."
Harry byl v šoku, čekal jen základní informace, něco málo co mu řekl Brumbál, jenže tohle byla úplně jiná liga informací. Něco na tom však Harrymu nesedělo.
Severusi proč ty informace o viteálech tajíš před Brumbálem?" zeptal se znepokojeně. Tělo se mu napjalo, když si všimnul, jak se na něj profesor dívá.
„Proč by ne Harry. Stařec má také všelijaká tajemství, ono mu neublíží, když to jednou bude naopak. Brumbál je odjakživa intrikán. Podle mého mínění mohl mít zničené viteály už dávno. Stejně tak vycvičeného Longbottoma."
Harry souhlasně přikývl, tady jde o víc než válku. Brumbál hraje hru, o které se jim ani nezdálo. „Co ten chlapec, jaký je? Dokázal by se teď postavit Voldemortovi?" položil otázku, co mu vrtala v hlavě. Úplně ignoroval, jak sebou Severus při zaznění jména trhnul.
„Longbottom? Nepřichází v úvahu! Titul: Chlapec, který přežil nosí jen pro ostudu. Odmala ho Brumbál s ostatními tupci rozmazlují, prý ať si užije dětství." prsknul Severus jedovatě, v očích se mu odrazila taková nenávist, až z toho Harryho zamrazilo.
„Ty Longbottoma nenávidíš." konstatoval Harry překvapeně.
„Jistě, ještě aby ne, jeho nezralost lidi zabíjí. Takže, máš pravdu, nenávidím ho!" řekl tvrdě.
Harry pouze nadzvedl obočí, slova muže zněla tvrdě, zahořkle.
„Něco ti povím Severusi, třeba to zmírní tvojí zášť k tomu klukovi. Chystám se ho vycvičit, jako Banshee." V místnosti se ozvalo hořké uchechtnutí.
„Ten tupec tě odmítne. Má dojem, že když už jednou se štěstím vyvázl, tak proč ne zas. Je přece chlapec, co přežil." Poslední větu Severus vztekle zašeptal.
Harry postupně nabíral dojem, že odtud pramení zloba. Severus se přemohl a nabídl chlapci pomoc, jenže ten pablb odmítl nejlepšího duelanta hned po Brumbálovi. Najednou se Severusova zamračená tvář projasnila.
„Je přínosné, že jsi na naší straně. Roky jsem měl pocit, že strana co vede ředitel, prohraje na plné čáře."

Jeho slova Harryho potěšila. Nedal to, ale najevo, raději vstal. „Můžeš si být jistý Severusi, že Voldemort jen tak snadno nevyhraje, o to už se postarám!"
Severus rázně kývnul a věnoval Harrymu, ještě než chlapec zmizel, jak pára nad hrncem, uznalý pohled.

Ahoj, Tak jsme se zase kousek posunuly mezi Sevem a Harrym pomalu vzniká skryté spojenectví. Co udělal Harry dobře, když dal Lupinovi knihu? A co myslíte že se skrývá za chováním Emily?

Všem vám moc děkuju za podporu a přeju příjemný zbytek večera.