Předem říkám, že takhle kapitola dopadnout neměla :D 

K laboratoři se nedostal, Severusovy paže ho chytly těsně před dveřmi. Harry zalapal po dechu takovým způsobem, jako kdyby se právě za ním zavírala hladina vody. Dotyk byl o to horší, protože byl nečekaný. Snažil se vykroutit, ale proti o hlavu většímu muži neměl šanci. Jeho tělo bylo proti jeho vůli táhnuto dál ode dveří. Čím dál byl, tím víc se ho zmocňoval děs a paže ho nepouštěly, byly jak dvě železné obruče, které mu znemožňovaly dýchat. Když už byl na pokraji mdlob, uslyšel u ucha sytý baryton: „Ššš, to nic, jen dýchej!" Harry ve své panice nerozeznával pořádně slova, ale stačil mu zvuk, ten krásný zvuk hlubokého hlasu zbarvený lehounkou, sotva patrnou naléhavostí, aby se donutil nadechnout a dostat do svých plic kyslík. Lačně lapal po vzduchu. Tělo za ním bylo silné a nezdolné. Harry věděl, že fyzickou silou ani kouzly nic nezmůže, tak přišly na řadu prosby. „Pusť mě, Severusi, prosím," šeptnul Harry vysíleně. Paže nepovolovaly, z hrdla se mu vydral povzdech rezignace a opřel se o hruď za sebou.

Severus by za nic na světě nepřiznal, že před chvílí jednal jako nebelvír. Bezhlavě, bez rozmyslu, naprosto netypicky pro zmijozela. Toto uvědomění ho vyvedlo z jeho obvyklého klidu. Sám pro sebe si položil otázku, proč tak jednal. Nedokázal si odpovědět, ale někde hodně hluboko, kam Severus zatím nedokázal najít cestu, odpověď byla. Takhle si to Severus vysvětlil jako správný zmijozel. Udělal to pouze proto, aby neměl přiotráveného studenta, je s tím pak spousta starostí. Stačí, že se mu málem udusil. Proč v něm ale toto vysvětlení budilo akorát vztek a zoufalství? Vždyť bylo správné, nebo ne? Další jeho pitvání sám sebe přerušila Harryho tichá prosba.

„Morteme, já tě pustím a ty mi frnkneš do laboratoře, kde jsou pro tebe jedovaté plyny. Máš mě snad za idiota?" vybruslil z toho Severus kousavou poznámkou a donutil se pustit to křehké tělo.

Harrymu se ulevilo, když ho ty paže konečně pustily, od Banshee však ucítil nával lítosti. Dal si sotva vteřinu na to posbírat se, hrozně málo času. Nechápal, jak to mudlové zvládají, když nemají Nitrobranu. Kdyby on nedokázal toto umění ovládat, zbláznil by se. Otočil se k Severusovi čelem, emoce pod kontrolou.

„Máš pravdu, Severusi, má chyba, děkuju za upozornění, dám si pozor." Udělal sotva krok s úmyslem se rozejít k laboratoři, když ho Severus znovu zastavil.

„Morteme, ty jsi snad neposlouchal, co jsem ještě před chvílí říkal?!" Tentokrát ho nechytil okolo pasu, stačilo ho jen čapnout za rukáv hábitu, který zmuchlal do pěsti a prudce s tím pitomcem smýknul zpět na místo. Vzduch v místnosti podivně zhoustl, dva muži se vztekle propalovali pohledy.

„Neopovažuj se se mnou mluvit tímhle tónem, Severusi! Nejsem žádný tvůj zmijozel!" vyprsknul Harry vztekle.

„Né? A co je tohle?" Zabodl Severus prst do zeleného znaku zmijozelu.

Harry dostal chuť Snapea proklít a vymazat mu ten triumfální úsměv z tváře. Neproklel ho, i když se vztekem k němu málem zalykal.

„Fajn, co tedy navrhujete, pane profesore?!" Na poslední slovo dal důraz a zároveň se v hlase objevila ironie. Proboha, vždyť byl skoro jednou tak starý a Severus si tu na něj vyskakuje, jako kdyby byl malý usmrkanec.

„Anki!" zvolal Severus do prostoru, nespouštěl přitom pohled z Harryho.

Skřítek se objevil vzápětí a hluboce se dvojici uklonil. „Pán si přeje?" zeptal se skřítek poté, co se narovnal.

„Na mém pracovním stole je kotlík, v něm chladnoucí lektvar. Dej ho do lahvičky a zbytek znič!" přikázal Severus chladně, na skřítka se ani nepodíval. „Jak si pan přeje," kývnul skřítek rázně, až mu pleskly uši o tvář. Než se ale stačil přemístit, promluvil mladík s Banshee v duši.

„Neopovažuj se zbytek lektvaru ničit, skřítku!"

Anki se přikrčil strachy.

To neušlo Severusovi, který kývnutím hlavy dal skřítkovi najevo, že muže jít. Počkal, až se Anki přemístí. „Už nikdy nezvyšuj na mého skřítka hlas." Severusův hlas byl silně kontrolovaný, spíše šeptal, než křičel. I pro něj byl dnešek těžký, nejraději by zalezl do postele, vzal si bezesný spánek a spal klidně do pozdního rána. To ale nepřicházelo v úvahu dokud je tu Mortem a snaží se rozkazovat jeho skřítkovi, jako kdyby mu to to tady patřilo.

Harry poznal, že přestřelil. „Omlouvám se, já chtěl jen, aby to nevyhazoval, byly na to použity dost vzácné a drahé přísady," šeptnul omluvně.

Severus si povzdechl a něco z jeho napjatého postoje zmizelo. „Dobrá, ale myslím si, že se o plýtvání přísad nemusíš starat." Severus se otočil k Harrymu zády a vydal se ke své barové skříni. Rázně otevřel jedny dveře skříně a vytáhl plnou lahev ohnivé whiskey. Sklenička se mu objevila v ruce, jak on miloval bezhůlkovou magii. Položil ji na vrch skříně, odšrouboval hrdlo lahve a štědře si nalil.

Harry to zamračeně sledoval, už dvakrát viděl Severuse se sklenkou v ruce a poprvé se tak opil, že ho musel dostat do jeho komnat.

„Jak to myslíš, že se nemusím starat?" zeptal se nakonec proto, aby přerušil trapné ticho mezi nimi.

A snad zastaví Severuse v nalévání, když ho nasměruje zpět na rozhovor, pomyslel si.

„Jednoduše, Lucius ti je sežene. Zachráníš mu syna na úkor vlastního života, takže jestli se stane zázrak a ty přežiješ, budeš si od něj moc přát cokoli a on nebude mít na vybranou." Severus si nalil třetí sklenku a hodil ji do sebe na jeden hlt, aby spláchl tu hnusnou pachuť v ústech. „Toho se ale nemusíme bát, že?" pokračoval najednou Severus zle. „Ty to totiž nepřežiješ. Lucius ti bude muset ty tvé drahocenné přísady vysadit okolo hrobu."

Harry neměl tušení, o kolik ze Severuse mluví alkohol, to však neznamenalo o míň větší bolest. Všimnul si, jak se muž natahuje po lahvi. Prudce natáhl ruku, až mu ošklivě zakřupalo v lokti a lahev si přivolal k sobě. Zároveň magií zavřel skříň plnou alkoholu. „Mám dojem, Severusi, že ti alkohol nesvědčí, a proto raději konec."

Severus se k němu dostal dřív, než Harry stačil jen mrknout. Oči se mu leskly v oparu alkoholu, když na něj plivnul. „Já si sám rozhodnu, kdy mám dost! Někdo jako ty mi nebude poroučet, co mám dělat!"

Harry doslova cítil, jak na něj Severus prská. Zhnuseně si s tváře setřel jeho sliny a uhnul s flaškou stranou, když se po ní Severus vztekle sápal. „Tu flašku ti nedám!" řekl rozhodně a ustoupil několik kroků dozadu.

To bylo na Severuse jak červený hadr na býka. Rozběhl se na Harryho, který v záchvatu strachu mrskl flaškou proti opilému muži. Dal přesto pozor, kam ji přesně hází, takže flaška Severuse zasáhla, ale nikam, kde ho to mohlo vážně zranit. Účel to splnilo, Severus se zarazil a v šoku zíral na drahou Whiskey rozlitou na podleze plnou střepů. Harry na nic nečekal a utíkal do Emilyina pokoje. Vpadnul do místnosti a zabouchl za sebou dveře. Chvatné těžké kroky znějící za ním ho naplňovaly hrůzou. Použil ta nejsilnější kouzla, na které si v momentální situaci dokázal vzpomenout. Do dřeva narazilo těžké tělo, Harry sebou cukl, poodešel ode dveří, dech měl zrychlený strachem. Někde v potemnělé místnosti se ozval potlačený vzlyk. Harry se obrátil zády ke dveřím a očima začal bloudit po místnosti, přitom ignoroval podezřelé rány za dveřmi. Chvíli mhouřil oči, než si přivykl na přítmí pokoje. A konečně! Tam v rohu mezi postelí a zdí uviděl plačící hromádku neštěstí. Při každé nové ráně do dřeva sebou holčička poplašeně cukla, ze rtů se jí dostal další přidušený vzlyk. Harry stál jako přikovaný na místě, vše okolo najednou zmizelo, jediné, co zůstalo ostré, bylo plačící dítě v tom prokletém rohu. Další rána do dřeva, silnější než ty předešlé. Harry se strachem v očích se obrátil na dveře. Musel si pospíšit, Severus se sem každou chvíli dostane a pak... Harry tu myšlenku ani nechtěl domyslet. Opatrně přikročil k Emily, která vypadala, jako by chtěla splynout se zdí.

„Emily," oslovil dívenku opatrně. „Vím, že nejsem zrovna osoba, kterou teď chceš vidět, ale musíš pryč." Harry si klekl a natáhl ruku směrem k Emily. Potom se stalo několik věcí na jednou. Dveře od pokoje zavrzaly pod náporem síly tak děsivě, že Harrymu přejel studený pot po zádech. Následně do něj narazilo dětské tělíčko a křečovitě se ho chytlo okolo krku.

„Harry, já se bojím," zašeptala Emily a celá se otřásla pod náporem vzlyků.

Harry kolem ní silně obtočil paži a druhou rukou ji v chlácholivém gestu rozklepaně pohladil po zádech. „Ššš, neboj se, nic se ti netane."

Dveře pomalu prohrávaly svůj boj a Harrymu docházel čas. Musel začít jednat.

„Emily, bude to v pořádku, jen mě teď, prosím, poslouchej." Harryho snaha holčičku uklidnit začala sklízet ovoce. Emily už neplakala, pouze bylo sem tam slyšet popotáhnutí. V místnosti nastalo ticho, ani dveře nikdo netřískal. Harrymu se ale vůbec neulevilo, naopak, bál se ještě víc.

„Emily, přemístím tě k Malfoyům, ano? Tam budeš v bezpečí." Emily na jeho slova prudce zavrtěla hlavou a víc se k němu natiskla.

„Ne, já nikam nejdu, táta se jenom zlobí, to ho přejde!"

Harry zavřel utrápeně oči, chápal Emily, že odtud nechce, ale jinak to nejde. Severus není ve stavu, kdy si uvědomuje realitu a oni dva jsou proti němu bezbranní jako koťata. Harry vzteky zatnul zuby, jak on nesnášel Bansheeininu logiku o tom, že na svého a proti svému druhovi nesmí použít žádné kouzlo z Bansheeininy moci. Vždyť to bylo postavené na hlavu! Druh zmlátí Banshee do kuličky a ona by mu za to ještě děkovala! Bože, jak tu podřazenost nesnášel! Emily ale musí dostat do bezpečí, i kdyby se měl postavit jim oběma! Už chtěl Emily znovu přemlouvat, když dveře najednou prohrály svůj boj. Práskly do zdi tak silně, že opadla omítka od zdi. Harry s hrůzou zíral na muže, který se snad za Snapea pouze vydával, protože ten zvířecí vztek, co měl v očích bylo něco tak silného, že to snad nebyl Snape. Harry tiskl Emily v náručí, pokusil se s ní přemístit, ale Bansheeinina moc selhala. Harrymu z očí vytryskly slzy bezmoci, poslal Banshee do horoucích pekel i se Snapem. Seděl ke Snapeovi zády, Emily třesoucí se strachy v náručí, nezbývalo tedy nic jiného, než se modlit o zázrak.

A ten se stal, v pokoji se ozvalo hlasité PUF a po Harryho boku se objevil skřítek, Harry na nic nečekal a strčil mu Emily. „Dostaň ji do bezpečí!" zachrčel.

Skřítek naštěstí okamžitě vyplnil jeho příkaz a s holčičkou se přemístil, bylo to právě včas, Snapea musel vydráždit ten hlasitý zvuk přemístění, jelikož se na Harryho rozběhl jak smyslů zbavený. Harry sebou rychle smýknul pod postel. Slyšel, jak Snape vzteky zařval. Dostal se po břiše na druhou stranou a honem se hrabal na nohy. Snape na něj zíral z druhé strany postele. Zlostí se celý klepal. Harryho mimoděk napadlo, kolik toho Snape asi tak musel vypít, aby ztratil kontrolu nad svým chováním, když byli spolu v laboratoři, nic z něj necítil. Potom v pokoji také ne a to k němu stál blíž, než by chtěl. Všechno se spustilo, až když otevřel tu zpropadenou lahev a napil se z ní.

Tak co vy na to? Jak jsem říkala vymklo se mi to z ruky :D

Všem vám moc děkuju za vaší podporu jste úžasní :)