Severus nehnul ani brvou a na stole se objevil bronzový nůž. Harry kývnutím poděkoval. Vnitřně s ním otřáslo, s jakou samozřejmostí před ním Severus předvedl bezhůlkovou magii. Donutil své nohy k pohybu a přešel ke kotlíku, pod nimž se rozhořel oheň, voda se v kotlíku začala vřít z ničeho nic. Harry dělal, jakože nic, oplatil stejnou měrou důvěry, snad to bude stačit, doufal. Cítil jeho přítomnost, věděl, že sleduje každý jeho pohyb a nevadilo mu to. Lehce lusknul prsty a v rukách se mu ocitla objemná kniha, potažená hnědou kůží. Roky trochu omšelá, ale Harry na ni nedal dopustit.

„Co je to?" ozval se do ticha laboratoře Severus a nakoukl přes Harryho rameno.

„Kniha, " odbyl ho Harry a otevřel knihu na stránce, kde byl lektvar na utlumení Banshee.

„To vidím, mě spíš zajímá, odkud jsi jí vzal, protože z Bradavické knihovny není," řekl Severus podrážděně, dál však se zaujetím nakukoval do knihy.

Harryho ta blízkost znervózňovala. Na rukou se mu objevila husí kůže, kterou naštěstí kryl hábit. Odpustil mu, tak teď přišlo na řadu zvykání, jelikož to vypadá, že souboj s Dracem má šanci přežít.

„Není z Bradavické knihovny, protože je moje." Harry silou vůle donutil své hlasivky ke klidu. Odložil knihu a sáhl po ochranných rukavicích.

„Mohu zůstat a dívat se?" vyrušil ho Severus dřív, než stačil sáhnout po první přísadě. Harryho tato žádost zaskočila, myslel si, že jakmile se do toho Harry zabere, Severus odejde, nebo si najde jinou práci v laboratoři.

„Pokud chceš, klidně. Lektvar není tajný, tak proč ne, jen mě zaráží, proč jsi najednou v klidu. Ještě před pár hodinami jsi byl zásadně proti, abych lektvar vařil. A teď jsi mi nabídl svou vlastní laboratoř." Rukou mávl okolo sebe.

„Řekněme, že mi došlo, že bránit ti v tom nemá cenu." Severusův hlas zněl tak jinak... Prázdně?

Harry se zamračil, tohle mu k Severusovi nesedělo, i když co on o něm ví, třeba je to normální. Tak proč sakra instinkty řvou na poplach?! Zardousil je v sobě. Raději sáhl po Krvance. Tato rostlina měla svůj půvab, stejně tak byla děsivá svou nejistou, její tři totožné krvavé květy na jedovatém stonku byly prudce jedovaté. Svou jedovatost ztratily pouze, když se každá z nich použila ke správnému účelu. Muselo se tedy rozpoznat, který z těch květů se dnes dá použít do lektvarů. Harry pečlivě všechny tři květy prohlédl a prohmatal. Trvalo to dlouho, ale jakmile si byl jistý, aspoň na devadesát procent, utrhl jeden z květů rostoucí na vrchu. Odložil jedovatý stonek s dvěma zbylými květy, které rostly každý z boku stonku. Druhá ruka, ve které držel květ, se mu okamžitě začala zbarvovat do ruda. Rukavice bude moct po lektvaru vyhodit. Rychle květ Krvanky vhodil do vroucího kotlíku. Jakmile se Krvanka dotkla vroucí vody, rozpustila se a čirá voda nabrala krvavý nádech. Harry lektvar zamíchal, když to vypadalo, že stačilo, vzal prkýnko spolu s nožem a postavil se kousek od kotlíku. Očima se rozhlédl po stole, hledal Loupec. Ležel pár stop od něj, než stačil udělat jediný pohyb, Severus se přes něj natáhl a podal mu ho.

„Děkuju," hlesl Harry a položil na prkýnko první výhonek. Šikovně ho rozříznul.

„Severusi, podej mi prosím lahvičku," řekl Harry stále skloněný ke své práci. Na prkýnku se objevila skleněná lahvička. Harry nadzvedl opatrně výhonek a nechal modrý hustý hnis stéct do lahvičky.

„Myslel jsem, že použiješ ty výhonky," ozval se Severus zmateně za jeho zády.

Harry rozřízl další, než odpověděl. „Potřebuju jen ten hnis, navíc nemohu kombinovat výhonky Loupece s Krvankou, výpary by tě mohly zabít." Harry sebral poloplnou lahvičku hnisu a přešel ke kotlíku.

Severus si stoupnul vedle. „O tomhle jsem neslyšel."

Harry v hlase uslyšel špatně skrývaný vztek. „Ale no tak, Severusi, ani ty nemůžeš vědět všechno." Myslel to v dobrém, jenže to vypadalo, že s touhle větou přidal olej do ohně. Snape najednou vypadal výšší a v očích se mu ironicky zablesklo, když procedil skrz zuby: „Jistě, pane Morteme, jak já bych mohl vědět vše, když už to očividně víte vy, že?"

Harry nestačil otevřít pusu, aby se obhájil. Prudké prásknutí dveřma a Snape byl pryč. Harry na ně chvíli zíral, vůbec mu nedocházelo, proč se Snape tak naštval.

Pokračoval dál v lektvaru. Myšlenky na Snapea vytěsnil, když pak nakrájel Kadav a přidal ho do kotlíku byl radši, že tu profesor není. Výpary z kotlíku byly teď pro člověka nepříjemné, i Harryho bodalo nepříjemně v hlavě, ale ignoroval to a míchal dál. V koutku mysli jen zalitoval, že nevaří u sebe, tam měl lektvar proti bolesti.

Naštěstí scházela poslední přísada a tou byla Spotanka. Vhodil ji do kotlíku a míchal proti směru hodinových ručiček, dokud se bylina nerozpustila. Teď měla přijít krev jednorožce, ale po dohodě s Banshee ji tam nedal. Ztlumil plamen a opatrně k lektvaru čuchnul, žaludek mu udělal kotrmelec. Svět se s ním zatočil. Fajn, lektvar byl v pořádku. Odstavil kotlík, aby vychladl. Trochu trhaným pohybem ruky zmizelo vše na pracovním stole, kromě kotlíků a zbytku přísad.

Harry děkoval Merlinovi za kouzla, zrovna teď se necítil na uklízení po mudlovsku. Klopýtavě přešel místnost dál od chladnoucího lektvaru. S námahou se zády opřel o zeď. Nohy mu přestávaly fungovat, takže aniž by chtěl, tak se svezl po zdi až dolů na zadek. Chtěl si zanadávat do blbců, ale nemohl, přišel si najednou tak strašně unavený a slabý. Lektvar na něj očividně účinkoval i takhle a to ho nemusel zatím ještě vypít, jak se bude cítit pak, když teď měl pocit, že přechodil chřipku? Víčka mu únavou klesla, nebylo se tedy co divit, že přeslechl zvuk otevírání dveří.

„Ty idiote!"

Tohle slyšel, protože mu to někdo zavrčel přímo do ucha, následně ho něčí paže zvedly země. Harry neprotestoval, tak nějak věděl, kdo ho z přiotráveného z laboratoře vynesl. Ucítil pod sebou koženku, byl položen na pohovku. Už chtěl otevřít oči, když ho na spodním rtu zastudilo sklo a Severusova ruka mu nadzvedla hlavu. Harry nahrnul lehounce nos, když mu tekutina stékala do krku. Uklidňující lektvar chutnal odporně, asi jako týden zkažený okurkový salát! Hnus!

„Netvař se tak znechuceně, můžeš si za to sám!"

Harry otevřel oči. Kousek od něj se vznášel Snapeův obličej. Všimnul si, jak ukládá nyní prázdnou lahvičku do hábitu.

„Ja se cítíš?" zeptal se Severus a znepokojeně si Harryho prohlížel. Nerad dával své emoce najevo, proto je často schovával za kousavé a nemístné poznámky. To v laboratoři byla pitomina. Věděl, že Harry svou poznámku nemyslel zle, ale neměl rád, když o něm někdo pochyboval. Vždy se ve všem snažil být nejlepší, vymazat tak původ svého mudlovského otce, ukázat, že i on za něco stojí.

Harry se namáhavě posadil, lektvar pomalu účinkoval, stále to však nebylo to pravé ořechové.

„Fajn," odpověděl a pokusil se vstát, ovšem to nebyl dobrý nápad, jakmile se zapřel o nohy a postavil se, v okamžiku zase padal dozadu na pohovku.

„To vidím," odsekl Severus ironicky, jeho ruka sebou škubla směrem dopředu, jako by se chtěla ujistit, že Harry sedí pevně.

Harry si toho všiml a povzdechl si. „Severusi, omlouvám se za to tam, já jen občas nevím, jak se v lidské společnosti chovat. Léta jsem lidi pozoroval z dálky a snažil se od nich něco naučit. Bohužel si stejně někdy přijdu ve vašem světě jak slon v porcelánu."

Severus najednou neviděl na své pohovce sedět Banshee, silnou bájnou bytost, ale muže zaseklého v pubertálním těle, který neví, jak se v tom světě najednou vyznat. Na nikoho se nemohl obrátit, když nastal problém, vše byl už od mala zvyklý řešit sám. V některých záležitostech se však topil, jako tonoucí, co najednou vypadl z bezpečného člunu a nikdo se mu nenamáhal hodit záchranný kruh. V Severusovi svitla naděje, proč by právě on nemohl být ten, kdo onen kruh hodí?

„V pořádku, i já bych se měl omluvit, jednal jsem přehnaně." Severus byl známý tím, že se málokdy omluvil, jenže pár lidí v Severusově úzkém kruhu přátel vědělo, že Severus je zásadový muž a pokud uzná svou chybu omluví se.

Harry si úlevně odechl. Jednu věc si mohl ze seznamu odškrtnout. Najednou se Severus pohnul směrem ke křeslu vedle pohovky. Harry vycítil, že přišel čas to vše ze sebe dostat, nemohl otálet, musí to udělat, dokud má ještě dostatek odvahy. „Severusi?" oslovil ho Harry tak trochu zbytečně, protože Snape mu věnoval plnou pozornost i bez toho.

„Co Emily, jak jí je?"

Zbabělče! Křičela na něj jeho mysl. Harry jí dal za pravdu.

Snape se po zaznění Harryho dotazu celý napjal, pryč byla uvolněná atmosféra. Na oko ležérně spojil prsty do stříšky a lehce se naklonil dopředu. „Budu upřímný, Morteme, Emily prozřela."

Harry nechápal, jak to Snape myslí, už chtěl něco namítnout, Severus ho pohledem zarazil.

„Je mi jasné, že nechápeš, tak ti to tedy vysvětlím po lopatě."

Harry měl dojem, že se kdoví proč Snape na něj zlobí? Z jeho hlasu najednou slyšel zášť.

„Emily si tě idealizovala, neviděla v tobě Banshee, ale někoho, kdo jí zachránil od její věčné samoty. Byl jsi pro ní princ na bílém koni, hrdina co si jí všimnul a zajímal se jen a jen o ní. Zapomněla pro své okouzlení na to, kdo jsi vlastně zač a dnes jí to bylo krutým způsobem připomenuto."

Harry polknul knedlík v krku. Všechno se v něm bolestivě sevřelo, nejraději by se skrčil do klubíčka a čekal, dokud ta podivná bolest v hrudi nepřejde. Víčka křečovitě zavřel, tohle byl konec jednoho jediného přátelství.

„Moc se omlouvám, musím jít, dodělat lektvar," vyhrknul Harry překotně a vstal. Úplně zapomněl, že ještě před chvílí byl přiotrávený. Hnal se do laboratoře, jako by ho honila kudlanka nábožná.

Pane bože čtyřicátá kapitola !!!

Doufám že vás to stále baví číst stejně jako mě psát :) Pokud ne máte smůlu v mé hlavě už je Banshee dopsána a touží se dostat ven v celku nemohu si proto dovolit příběh urychlit :D 

A teď vážně moc vám všem děkuju za komentáře dodávají mi chuť každý den napsat aspoň kousek a dostat se tak dál v příběhu. 

Každá hvězda věnovaná příběhu mě zahřeje u srdce. 

Stále se zvedající čísla čtení je pro mě naprostá bomba! Jsem s toho naprosto nadšená.