Chào các bạn! Vì nhiều lý do từ nay Truyen2U chính thức đổi tên là Truyen247.Pro. Mong các bạn tiếp tục ủng hộ truy cập tên miền mới này nhé! Mãi yêu... ♥

4. Snape

Je tu nová kapitola :)  


Druhý den, přesně na čas, stál Harry na tom samém místě kam se včera přemístil. Jediné, co se změnilo bylo, že byl v lidské podobě. Brumbál sebou mírně trhl, když uslyšel typický zvuk přemístění. Rychle zvednul hlavu od dokumentů, které dosud vyplňoval a zíral na něj hodnou chvíli, než mu došlo, na koho se to vlastně dívá. Pak roztáhl ruce do stran a vesele prohlásil: „Vítej chlapče, málem bych tě nepoznal." Vstal a obešel stůl a postavil se před Harryho. Jeho zkoumavý pohled provrtával do mladšího muže díru. „Chlapče, něco tomu chybí," řekl zadumaně a začal si hladit svůj plnovous. Najednou zvedl prst a zamyšleně kývl. Harry ani nestačil zjistit co má v plánu, protože Brumbál už vytahoval hůlku, párkrát s ní mávl a v rukou se mu objevily, ne moc hezké, brýle. Ty dal Harrymu na oči. „Teď je to perfektní," pýcha z jeho hlasu jen čišela. Poodstoupil, aby si své veledílo pořádně prohlédl. Harry s ním nesouhlasil, sice to byly jen obroučky a skla, takže s nimi viděl dobře, ale stejně tak i bez nich. Nedocházelo mu, proč je Brumbál vlastně vyčaroval, byly dost nepohodlné a ohavné. „Proč brýle?" Zeptal se Harry slušně a sundal si je. Byl to přesně ten typ brýlí, které nosí babičky a dědečkové. „Chlapče, to je přeci jasné! Tvé oči jsou dost výrazné i v lidské podobě. Nerad bych, aby tě někdo poznal, kvůli tvým očím. Ty skla jsou začarovaná tak, aby tu barvu zmírnila," odpověděl shovívavě Brumbál. Dobře, něco na tom bylo, to musel Harry uznat, jeho samotného by to ani nenapadlo. Proč proboha ale brýle! „Chápu Brumbále, ale proč brýle? Nenašlo by se něco pohodlnějšího?" Harry ty brýle opravdu nechtěl nosit, s jeho drobnou malou postavou, ještě k tomu s takovými brýlemi bude akorát pro smích.

„Našlo, brýle jsou na tohle ideální řešení, dokážou i zamaskovat skutečný tvar obličeje, a řekni, kdo by podezříval brýlatého klučinu." Jak to tak vypadalo, Brumbál si stál tvrdě za svým a Harrymu nezbylo nic jiného, než se opět přizpůsobit. S nechutí si brýle nandal zpět na oči. Byl to nezvyk - mírně řečeno -nožičky brýlí ho tlačily do spánků a neustále měl tu tendenci si je rovnat.

„Sedni si chlapče, mám pro tebe ještě pár novinek." Vyzval ho ředitel a sám si sedl na svou ředitelskou židli. Harry ho poslechl a sedl si naproti, kufřík, který měl celou dobu v ruce položil vedle sebe. Neušel mu přitom pohled Brumbála na jeho skromné zavazadlo. „Chlapče, víc toho nemáš?"

„Ne," odsekl Harry a víc se o tom nemínil bavit. Vzal si z domu jen pár věcí, stejně mu tam nic nepatřilo. Brumbál se v tom naštěstí dál nevrtal, místo toho podal Harrymu nějaký papír. Ten po bližším zkoumání poznal, rozvrh hodin. Co ho ale zarazilo bylo, že se v rohu papíru nacházel znak Zmijozelu. Zvedl zrak od papíru před sebou a upřel ho na Brumbála. „To je další věc, kterou jsem s tebou chtěl projednat," dal se do vysvětlování ředitel. „Přiřadil jsem tě do Zmijozelu, podle mě bude Viteál tam." S tím Harry zas tak nesouhlasil, Viteál bude někde, kde by ho někdo jen tak nehledal a zároveň bude všem na očích. Zmijozelská kolej je příliš předvídatelná, tam se každý podívá první. Nechal si ale své domněnky pro sebe. „Jak už jsem řekl, chlapče, budu tě vydávat za svého příbuzného," Brumbál byl zkrátka k nezastavení, pravda, Harry se o to ani nesnažil, proti Zmijozelu neměl námitky. „Ale budeš vzdálený příbuzný, tudíž budeš mít jiné přímení. S tvým dovolením jsem na ministerstvu vše zařídil," tady se Brumbál na chviličku odmlčel, aby dodal dalším slovům patřičný dramatický projev. „Tvé přímení je Mortem." V tu chvíli se začal Harry hořce smát. „Vidím, že ti ten význam slova došel," usmíval se nad ním Brumbál a vůbec mu nedošlo, že ten smích není veselý. „To si pište, že došlo. A musím vám zatleskat, Brumbále. Vskutku originální příjmení." Harry skutečně párkrát tlesknul, ale nikomu by neušla ta ironie, kterou do toho dal a to ani řediteli, který se na něj za svým stolem mračil. „Nebuď nevděčný, chlapče," řekl ostře a vstal. „ Za chvíli by tu měl být Severus s Emily, takže tě prosím, chovej se slušně, půjdou s námi do Příčné Ulice." Harrymu se při tom jméně na chvíli zastavilo srdce, než se znovu klopýtavě rozeběhlo. Banshee v jeho nitru začala vyvádět, že Harry musel vynaložit veškeré úsilí, aby jí udržel. Dlaně měl celé zpocené a dělalo se mu špatně od žaludku. Přišlo mu, že se co nevidět sklátí a to jen proto, že zaslechl to jméno. To jméno, které vůbec nemuselo, patřit přímo k němu. Určitě to byl někdo jiný! To taky bylo jediné, čím se uklidňoval. Snažící se okolo svých emocí vystavit zeď, jen pro případ, jeden nikdy neví. Šlo to těžce, obzvlášť, když byl takhle rozrušený, každou cihlu musel stavět dvakrát. Než konečně z toho byla přijatelná zeď za kterou se dalo ledasco schovat. Nebyla nerozbitná, ale na nic jiného se momentálně nezmohl. Tím, že stavěl barikádu ve své mysli zapomněl na okolní svět. S tichou panikou se podíval na Brumbála, ten stál k němu zády. Takže si nevšiml momentálního Harryho stavu.

Ticho v místnosti prořízlo až rázné zaklepání na dveře ředitelny. „Pojďte dál, Severusi, už na vás čekáme," křikl ředitel a otočil se ke dveřím. Nezapomněl po Harrym hodit varovný pohled. Harry na to nereagoval, na to se až moc soustředil na slabounkou vůni, co cítil za dveřmi. Byla jiná, přesto stejná, nemohl být pochyb, kdo za těma dveřma stojí. Kluk co mu tolik ublížil, aby se stal mužem. Jeho vůně se moc nelišila, ale přeci jenom byla jiná, něčím ostrá, už nebyla tak nevinně sladká. Na přitažlivosti jí to ale neubralo, právě naopak. Jeho Banshee se drala díky té slabounké vůni na povrch, nemusel to ani vidět, aby věděl, že jeho oči mění barvu. Rychle odvrátil zrak k oknu a zavřel oči. Musel se párkrát zhluboka nadechnout a vytěsnit tu vůni, ze své mysli. Zapřel se celý do svého bytí, aby se dal zpátky do kupy a mohl otočit hlavu ke dveřím co se právě otvíraly. Dovnitř vstoupil vysoký muž v černém hábitu vlasy mu padaly do obličeje, kolem očí a úst měl vrásky přesto působil vznešeně. Po boku mu šla malá sotva pětiletá holčička v modrých šatičkách. Té si Harry v první chvíli ani nevšiml, právě prožíval další ze svých malých šoků. Uvnitř něj bylo malé tornádo, zeď držela už ze zbytků jeho vůle. Navíc ho podivný pocit tlačil v žaludku. Musel uznat, že cítit ho a vidět na vlastní oči byli dvě odlišné věci. Změnil se za ta léta, už to nebyl kluk, vyrostl, Harry by se vsadil, že by mu stačil sotva po ramena. Byl nesmírně rád, za tu mentální barieru, jinak by na něj utočily emoce. Čistě ryzí, ničím netlumené, takhle to aspoň ustál. Jediné, co nedokázal udržet byly ruce, které zatínal do polstrované židle. „Dobrý den, řediteli, my jsme připraveni," promluvil Snape a za rameno si u sebe přidržoval malou holčičku. Brumbál spokojeně kývl a posunkem naznačil Harrymu ať vstane. Tomu se dvakrát nechtělo, pořád mu tělem vibroval ten hluboký, sametový hlas, měl na něj devastační účinky. Přišlo mu, že se rozpadl a znovu složil. Nenáviděl se za to jak na Severuse Snapea reagoval. Vypadalo to, že tělo zapomnělo, jak moc mu bylo ublíženo, právě tímhle člověkem. Zavřel oči a přál si být kdekoli jinde. Pak je zase otevřel a přání se bohužel nevyplnilo s povzdechem vstal a otočil se naproti svému druhovi Severusovi Snapeovi.

„Severusi, tohle je Harry Mortem, bude chodit do tvé koleje. Harry, rád bych ti představil Severuse Snape, mistra lektvarů a ředitele Zmijozelu." Představil je ředitel a postavil se za Harryho, dlaně položil na chlapcova útlá ramena. Ten uvnitř sebe běsnil, chtěl se Snapeovi vyhýbat co nejvíc to půjde, a teď zjistí, že je ředitelem Zmijozelu. Brumbál mu zmáčkl ramena, tím ho jasně upozornil. „Těší mě, pane profesore," promluvil Harry klidně a snažil se dát do hlasu co nejvíc slušnosti. Ruku se ani nepokoušel natáhnout, tak nějak tušil že by dotyk nerozdýchal. Nehorázně se mu ulevilo, když ani druhá strana po tom nikterak netoužila. Jen na něj Snape intenzivně zíral. „Kéž bych mohl říct to samé, pane Morteme," řekl Severus posměšně. A to bylo přesně to, co Harry potřeboval, aby vzpamatoval a mohl mu bez problému čelit. Vědomí, že se Snape nezměnil, že je z něj pořád stejný hajzl, jako vždy. Člověk co soudí lidi dřív, než něco řeknou nebo udělají. Pevně se narovnal v ramenou a čelil jeho pohledu beze strachu. „Můžete mi říct, co jste tím myslel?" Harryho hlas byl tak chladný, že mohl směle čelit arktickému ledovci. „To je snad jasné, pane Morteme, nejsem zrovna rád, že zrovna VY budete patřit do mé koleje, určitě nejste nic jiného, než rozmazlený fracek, co z čista jasna tvrdí, že je Brumbálův příbuzný. Něco ti řeknu, chlapečku, na tu tvou hru, jsem neskočil ani na minutu a budu tě sledovat, to si pamatuj a rozhodně nečekej žádné úlevy, nebo výjimky. Je to jasné?!" Snape každé s těch slov vyslovoval tak zřetelně a s despektem, že se z toho Harrymu dělalo až špatně. Nenechá se jím ale zastrašit. „Pane profesore, jestli jsem, nebo jsem ředitelův příbuzný, vám může být jedno, o žádné zvláštní zacházení nemám zájem a pokud jste si nevšiml, je mi šestnáct a nejsem hluchoněmý, není třeba na mě mluvit tak důrazně, já to pochopím i tak. Doufám, že jsme si to vysvětlily, pane profesore," Harry měl co dělat, aby neskřípal zuby, až takový měl vztek, ale plně se ovládal. Přesto všechno co bylo řečeno Snape musel mít poslední slovo. „To se ještě uvidí, pane Morteme, vsadím se, že po týdnu s mými Zmijozely utečete, jako malý fakan za kterého vás budu mít a jen těžko to změníte. Tady ve škole jich je plno, dobře pro vás, snadno se v nich ztratíte." Harry na to chtěl reagovat nějakou peprnou urážkou, ale nakonec nad tím jen mávl v duchu rukou. On je tu starší i když to tak nevypadá, ustoupí, nemá cenu se hádat s někým, kdo je svatosvatě přesvědčen o své pravdě. Jako další důvod, byl ten, že mu Brumbál drtil rukama ramena. „No tak chlapci, přece byste se tu nehádali." Snažil se klidnit situaci ředitel a popošel mezi ně dva. Tím konečně pustil Harryho týraná ramena. Ten musel nad Brumbálovým uvažováním protočit oči. To nebyla hádka, tím mu Snape jen jasně naznačil, kam v jejich hierarchii patří až na konec.

„Myslete na Emily, určitě nemá ráda hádky, že?" Otočil se na dívku ředitel a hledal u ní pomoc. Ale asi si vybral špatně, protože malá Emily se jen zazubila a prohlásila: „Mě je to jedno, táta si stejně bude dělat, co chce."

Harry si nemohl pomoct, musel se uchechtnout. Zejména výrazu Brumbála po tom, co ho ta holka tak setřela. To malý škvrně bude povahově celý tatínek. I podoba se tady nedá zapřít, stejně vystouplé lícní kosti, dlouhé černé vlasy momentálně zapletené do silného copu. Akorát oči a rty měla jiné. Ústa byla plnější a oči modré a veselé, plné života.

„Emily, chovej se slušně a nebuď drzá," okřikl ji zhurta Snape, holčička pod otcovým tónem trochu zkrotla a podívala se dolů na své boty, které jí momentálně přišly zajímavější. Na půl úst zamumlala omluvu a špičkou boty se snažila do podlahy udělat důlek. Její otec si jí na chvíli prohlížel, dosti nevlídně, ale naštěstí už to nechal být. Místo toho se otočil zpět na ředitele. „Albusi, měli bychom to vzít přes Děravý kotel. Přijde mi to jako ta nejbezpečnější cesta. V tuto dobu by tam nikdo z nich neměl být."Snapeovi bylo očividně jedno, že je tu i Harry a že s ním kategoricky nesouhlasí. Nechtěl jít přes Děravý kotel, moc lidí a ve stavu v jakém semomentálně duševně nacházel šlo o životy. Jenže jak to tak vypadá, jeho vůle asebekázeň projde opět zkouškou. Brumbál totiž na Snapeova slova kývnul, aniž by si to předem rozmyslel. Čapnul Harryho za rameno, bylo vidět, že je hodně naštvaný. Harry tak nějak tušil, že za to může on. Nechtěně při tom hrubém zacházení zavadil pohledem o Snapea a jeho dceru. Oba si ředitele překvapeně prohlíželi. Brumbál si toho ale nevšímal, spěšně dotáhl Harryho ke krbu, kde mu dal pod nos krabičku s letaxem. Harry nikdy necestoval krbem, jeho způsob cestování bylo přemisťování krb mu nikdy nepřišel vhodný pro cestování. To by ale v této společnosti za žádnou cenu nepřiznal. Váhavě vzal špetku prášku a hodil ho do ohně, ten následně smaragdově zezelenal. Vstoupil do krbu, plameny kolem něj příjemně studily, jak jarní vánek. Naposledy se podíval po Brumbálovi než vyslovil: „Příčná Ulice." 

Tak co vy na to setkání po letech, dobré nebo špatné?  

Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro