„Máš pravdu, jsem sobec," ozval se do ticha Snapeův hlas.

„Ty nemáš ani ponětí, jak mě to zevnitř užírá. Je to jako kyselina. A víš, co je nejhorší? Já jsem si to v ten daný okamžik užíval." Snape zvednul hlavu a podíval se Harrymu přímo do očí. „Líbilo se mi, jak trpíš. Chtěl jsem ti způsobit stejnou bolest, jakou jsem cítil já."

Harry se díval do Snapeových očí a neviděl nic. Jen prázdnotu. Žádný cit, se v nich neodrážel. Jenže stačilo vypozorovat reakce těla a poznal, jak ho mučí se Harrymu přiznat.

„Nemáš ani tušení, jak jsem se cítil, když jsem našel matčin dopis. Trvalo mi dvě minuty ho přečíst, nemohl jsem uvěřit, co v něm stálo. Nechtěl jsem tomu rozumět, ona obětovala šanci na uzdravení jen kvůli tomu netvorovi, který si říkal můj otec a mě tu nechala vlastnímu osudu. Syna, který je stejný, jako jeho otec. Zrůda." Snape neuhnul pohledem ani o píď. Díval se na Harryho a vše ze sebe při tom dostával. „Poté, co mi vše došlo jsem se pozvracel vedle postele. Nepřipadal jsem si už jako člověk, ale nelítostná bestie. Nedokázal jsem tě tam tak nechat, snažil jsem se tě ošetřit. Věděl jsem, že od tety nemohu čekat žádnou pomoc, tak jsem ti vyčistil a zahojil rány. V komodě jsem našel základní lektvary proti bolesti a horečce. Donutil jsem tě je vypít, přiznám se, že poprvé v životě se mi u toho klepaly ruce. Konečně jsi byl mimo ohrožení života. Přikryl jsem tě čistou dekou a šel vše uklidit. Do pokoje k tobě už jsem se ale nevrátil."

Harry poslouchal každé slovo a čím víc toho slyšel, tím víc mu bylo Snapea svým způsobem líto. Taška z ramene mu sjela na zem a on ji následoval. Klekl si naproti Snapeovi. Věděl, co musí udělat. „Poslouchej mě, Severusi." Oba při zaznění jména sebou trhli.

„Když tě tvá matka přinesla, ucítil jsem tu nekrásnější vůni a Banshee byla přítomná víc než kdy dřív. Nešlo ji udržet, chtěla ti být nablízku, odstrčila mě na okraj vědomí. Nejdřív mi to nešlo na rozum, chovala se jinak. Snad tě chtěla chránit. To byl její první pud následovalo vlastnictví. Abys pochopil, Banshee jsou děsně majetnické." Harrymu se přitom na rtech objevil ušklebek.

„Chvíli mi trvalo, než jsem ji dokázal dostat pod kontrolu. Za tu dobu už jsem stál na schodech a slyšel tvojí matku jak říká, že tě pokousal vlkodlak. Chtěla po tvé tetě, ať tě vyléčí. Tvá teta odmítla mě o cokoli žádat, neměla se mnou zrovna dobré vztahy. Já se ale rozhodl, tedy respektive Banshee se rozhodla, tě vyléčit. Vzpomínám, že jsem z toho byl tenkrát hodně zmatený. Banshee vůbec neotálela a jednoduše mi vysvětlila, že si v tobě našla druha." Harry se zatajeným dechem sledoval, jak Snape zareaguje. Neudělal nic, vůbec nic a tak Harry pokračoval.

„Byl jsem zásadně proti, byl jsi v tu dobu ještě dítě, neměli jsme žádné právo si tě nárokovat. Děsilo mě, co jsem v sobě začal cítit a to jsem tě ani pořádně neznal. Banshee se mě snažila přesvědčit pomocí svých pocitů k tobě, abychom si tě nechali, ale nepovolil jsem a společně jsme tě vyléčili z vlkodlačího kousnutí." Až tady si Harry všiml změny ve Snapeově obličeji. Celý najednou zbledl. Harryho to zarazilo a tak se zeptal. „Stalo se něco?"

Snape byl tak šokován, že málem přeslechl Harryho otázku.

„Ze mě mohl být vlkodlak?" hlesl sotva slyšitelně a koukal se na Harryho, jako kdyby viděl ducha.

Harry kývnul.

„Ano, mohl, matka tě ale přivedla v čas, takže v tobě kletba v podobě vlkodlačího kousnutí nemohla ještě pořádně usadit," vysvětlil a čekal, až to Snape zpracuje. Ten najednou vstal tak prudce, až se Harry lekl, ale zůstal sedět na místě. Snape se rozešel ke dveřím v zadní části kabinetu, kterých si Harry do teď nevšiml. Bez jediného ohlédnutí zmizel za nimi. Harry nadzvedl obočí, to ho tolik rozhodilo, že mohl být vlkodlakem? Zeptal se sám sebe. Zakroutil hlavou a rozhodl se počkat přesně pět minut. Mezitím mávl rukou a nábytek a vše kolem se změnilo do původní podoby. Miloval kouzla, s nimi jde všechno ihned líp. Brýle, které ležely kousek od něj si nasadil na nos, pro dnešek bylo riskování až dost. S očekáváním se otočil ke dveřím ve kterých se ztratil Snape a v duchu odpočítával minuty. Dopočítal se třetí minuty a čtyř vteřiny, když uslyšel za dveřmi šramot. Snape otevřel a zůstal zaraženě stát mezi dveřmi. Oči mu putovaly po místnosti, až se zastavily na Harrym. Sledoval ho a přitom se konečně rozhýbal.

„Ty si rád hraješ, že ano?" řekl jednoduše a klekl si opět na zem naproti němu.

„Cože?" nechápal Harry Snapeův dotaz a zmateně sledoval karafu se skleničkami, které Snape postavil mezi ně.

„Nevím, jak jsi to udělal, ale je to vskutku impozantní, málem bych si myslel, že se mi to, co se tady před chvílí stalo zdálo, kdybys neseděl na tom samém místě, co jsem tě zanechal," vysvětlil Snape a vzal do ruky karafu s alkoholem a nalil si štědrou dávku do sklenky. Když chtěl nalít i Harrymu, tak ho zastavil.

„Ne, já nepiju!" vykřikl a přikryl si hrdlo dlaní.

„Myslel jsem si to," řekl Snape a zavřel karafu.

„Pokud by ti to nevadilo, rád bych si poslechl zbytek, hádám, že to není všechno."

Harry zamračeně sledoval, jak Snape do sebe háže panáka ohnivé whisky jako nic.

„Klidně ti dopovím zbytek, ale ty bys měl trochu zpomalit."

Snape se zarazil, pak si ale stejně nalil další sklenku. Tentokrát si z ní jen cucnul. „Spokojen?" vyjel po něm trochu ostře. Harry přimhouřil vztekle oči, ale nechal to být, neměl náladu se hádat. Raději pokračoval tam, kde přestal.

„Po tom, co jsme tě uzdravili se tam objevila Agnes. Nevím, jak poznala, že jsi druh Banshee, ale rozhodně byla proti a dala mi to silně najevo. Udělila mi zákaz se k tobě přiblížit, tak jsem ji donutil, aby ti dala náhrdelníky z Banshee vlasů. Mohl jsem tak vycítit, jestli jsi v pořádku. Stačilo mi to na pár let, než se objevila tvoje matka a přiznala se Agnes, že má rakovinu. Tvá teta po mně chtěla, abych ji uzdravil. Souhlasil jsem. Všechno se zkomplikovalo, když Eileen odmítla a místo toho po mně žádala okamžité bezbolestné usmrcení. Bránil jsem se tomu, ale dokázala podat takové argumenty, že se nedalo jinak." Harry sklopil hlavu do klína, najednou bylo strašně těžké se dívat Severusovi do očí.

„Agnes zjistila, co jsem udělal, tak se rozhodla pomstít tím nejhorším způsobem. Věděla, že když mě bude mučit, nebo psychicky týrat, že se z toho časem dostanu. Ona ve svém šíleném smutku dokázala najít mé nejslabší místo. Tebe. Nejspíš si ve svém stavu šílenství neuvědomila to nejdůležitější, že tebe odkázala na život bez lásky." Harry poslední slovo zašeptal a čekal na Snapeovu reakci.

„Cože? O čem to mluvíš?" dožadoval se Snape vysvětlení a hodil do sebe další skleničku whiskey.

Harry se nad tím výjevem zamračil. Začaly ho svrbět prsty, nejraději by mu sklenku vytrhl, ale dobře si uvědomoval, že on je ten poslední, kdo má na to právo. Proto se raději pustil do vysvětlování.

„Když se druh spojí s Banshee, má to své následky. Banshee si vezme kousek jeho duše, tím se pojistí, že druh nikdy nedokáže milovat někoho jiného." Po tomhle prohlášení zůstalo mrtvolné ticho. Harry se neodvážil ani nadechnout, jak byl nervozní. Najednou se prostorem ozvala rána. Harry sebou trhnul a zvedl hlavu.

„Ta mrcha," zasyčel Snape vztekle a mrsknul druhou skleničkou o protější zeď. „Musela vědět, co způsobí!" Snape plný vzteku vstal a začal se procházet před Harrym.

„Nemyslím si," vložil se do toho opatrně Harry.

„Podle mě byla příliš zaslepená zármutkem na to, aby racionálně uvažovala." Znal Agnes léta a jedna věc, kterou o ní věděl byla, že milovala svého synovce jako vlastního syna. Nikdy by ho vědomě nevystavila nebezpečí.

„Jak si tím můžeš být tak jistý?" přerušil jeho myšlenkové pochody Snape. Harry vstal, tašku si dal přes rameno.

„Protože tě milovala jako vlastního syna," odpověděl jednoduše a sehnul se pro karafu s alkoholem. Rozhodl se ji položit na stůl, tak obešel Snapea s úmyslem ji tam odnést. V okamžiku, kdy ji pokládal, ucítil na zápěstí dotyk. Instinktivně se mu zrychlil dech a srdce začalo bít bolestně do hrudi.

„Ty ze máš ze mě hrůzu," konstatoval Snape a dal ruku pryč. Raději se natáhl pro karafu, odšrouboval víčko a napil se. Whisky v něm mizela, jako kdyby pil limonádu. Odrhl se od ní teprve když tam bylo na dně pár kapek. Harry mu karafu rychle vzal z ruky, protože Snape se začal motat. Položil ji na stůl a rozhlédl se kolem po něčem, kam by Snapea posadil. Nakonec usoudil, že bude nejlepší ho dostat do jeho komnat. Snape se začal nebezpečně naklánět dopředu, Harry udělal dva rychlé kroky k němu a zapřel se mu rukama o hruď, aby ho narovnal. „Snape, kde máte komnaty?" zeptal se Harry ztěžka. Snapeovo tělo se na něj naklánělo čím dál víc a bylo těžké ho udržet.

„Tam," zamumlal Snape a ukázal na dveře, odkud přinesl karafu. Harry ho podepřel, dával přitom ale pozor, aby se nedotkli přímo. Pomalu, krkolomně se rozešli ke dveřím, naštěstí byly pootevřené, takže do nich strčil loktem a otevřely se dokořán. Harrymu se pod tíhou Snapeova těla podlamovala kolena, dotáhnul ho ale z posledních sil na gauč před dohasínající krb. Oba dva klesli na gauč, Snape si říkal něco pro sebe, čemu Harry nerozuměl. Sundal ze sebe jeho ruku a zvednul se, došel ke krbu, aby přiložil.

„Dokážeš mi někdy odpustit?" ozval se za ním unavený, ale kupodivu zřetelný hlas. Harry ztuhl. Polínko, které se chystal hodit do ohně mu zůstalo v ruce.

„Řeknu ti to popravdě. Ne, momentálně ne," řekl a hodil polínko do ohně, pak se otočil ke Snapeovi. Ten měl ve tváři kamennou masku a jakmile si všiml, že je pozorován Harrym, těžce vstal, obešel gauč a šel ke své ložnici, teprve až došel ke dveřím otočil se k Harrymu.

„Chápu, nebudu tě o to více žádat." Harry slyšel ve slovech neuvěřitelnou vinu a možná proto udělal to, co udělal.

„Odpustím ti, až ty odpustíš sám sobě."

Snape se zarazil a otočený stále k Harrymu zády prohlásil: „Tak to nemám naději na odpuštění." S tím zmizel tak rychle, že se Harry nestačil ani nadechnout. Chvíli se koukal na zavřené dveře, pak se vzpamatoval a otočil se rychle zmizel z tohohle emocionálního pekla. Když zavíral na chodbě dveře od kabinetu, v očích ho podivně štípalo. Nesnášel lidské emoce, málokdy je dokázal ovládnout. Bude je ze sebe muset dostat, než ho zničí a jak jinak je ze sebe dostat než vypustit Banshee? Tašku s věcmi schoval do tmavého výklenku. Nechtělo se mu s ní do pokoje, ještě by si to rozmyslel. Rozešel se ke školní bráně. Cestou nikoho nepotkal, štěstěna mu přála. Ocitnul se u brány, která se mu sama otevřela. Prošel skrz a počkal, až se sama zavře. Nohy ho samy vedly na kraj školních pozemků, kde se nehlučně přemístil. Objevil se neznámém místě a v okamžiku nechal Banshee, aby ho ovládla. Přeměnil se, vlasy mu zbělaly a prodloužily se, školní hábit vyměnil za elegantně dlouhý, ale ne bílý jako obvykle, tenhle byl sytě červený, jasný důkaz, že Banshee má dnes vražednou náladu. Usmál se.

Dnes bude nádherná noc prolitá krví.

Tak co říkáte na opilého Snapea a vraždící Banshee? 

Jinak všem děkuju za hvězdičky, komentáře ale především za obrovskou podporu :)