Před učebnu doběhl na poslední chvíli. Profesor Lupin zrovna otvíral dveře a vpouštěl studenty dovnitř. Zařadil se nenápadně mezi ně. Jestli to profesor zaznamenal, neměl tušení. Rozhodně se mu ale ulevilo. Když si sedal do poslední lavice, chtěl vytáhnout věci z brašny. Hlas Lupina ho ale zastavil.

„Dnes budete potřebovat jenom hůlku, není třeba si nic vytahovat." Harry si brašnu položil na zem vedle lavice a čekal, co bude dál. Lupin začal procházet mezi studenty, přitom se díval na každého z nich.

„Začali jste s mým kolegou probírat ochranné kouzlo. Řekne mi někdo, jaké to je a k čemu slouží?" položil otázku profesor. V okamžiku zvedli ruku skoro všichni. Lupin se zatvářil spokojeně. „Koukám, že profesor Black ve vás od minule zanechal nemalé nadšení, doufám, že vám vydrží, ale raději se ujistíme, jestli si to pamatujete správně." S tím vyvolal dívku z nebelvíru. Harry seděl úplně vzadu, takže nepoznal hned o koho se jedná, jenže jak dívka promluvila, ozvaly se posměšné urážky z obou kolejí. Harry slyšel okolo sebe slova jako: Mudlovská šmejdka, špindíra, vševědka, hlodavec a podobně. Nejraději by je proklel projímací kletbou. A vlastně... Proč ne? Nenápadně mávnul rukou tak, aby to vypadalo, že odhání mouchu. Při tom však myslel usilovně na konkrétní žáky v lavicích a na problémy, se kterým se budou tak za hodinu potýkat. Pak si založil ruce na hrudi a díval se na profesora Lupina, který se snažil spacifikovat třídu. Musel použít výhružku trestu, teprve potom se třída uklidnila. Konečně bylo ticho a Lupin vyzval dívku ke slovu. Ta hrdě vztyčila hlavu, jako kdyby se jí urážky, co tu před chvíli zazněly, vůbec netýkaly. Bez žádného zaváhání v hlase spustila: „Minulou hodinu jsme probírali kouzlo Expecto patronum. Slouží k zahnání mozkomorů. Každý patron na sebe individuálně bere podobu zvířete. Nejlépe zvířete, které vystihne kouzelníkův charakter. K vyčarování plnohodnotného patrona potřebujeme šťastnou vzpomínku, jinak dochází k tomu, že z hůlky vyjde jenom mlha, která nás plně neochrání."

Harry v hlasu poznal onu dívku. Byla to Hermiona Grangerová. Dívka, která mu darovala okopírované zápisky z hodiny a k tomu mu nezapomněla připsat, co má sepsat za domácí úkol. Sám pro sebe si spokojeně kývl, mohl si smazat dluh, který k téhle dívce měl.

Lupin s úsměvem přidělil nebelvíru dvacet bodů.

„Takže nezbývá nám nic jiného, než se pustit do praktické hodiny." Dal jasný pokyn k tomu, aby žáci vstali. Poté odsunul lavice podél zdi a tím vytvořil uprostřed učebny místo. Harry si rezignovaně povzdechl, jelikož čekal, že to bude jako minulou hodinu. Lupin ho ale mile překvapil, protože se začal procházet mezi studenty a radit jim. „Nespěchejte s vyvoláním patrona, zamyslete se nad vaší nejšťastnější vzpomínkou a nechte se jí pohltit," snažil se je profesor vést. Harry zavřel oči, ale ne proto, aby našel nešťastnější vzpomínku, jenom chtěl budit ten dojem. V tomto duchu uběhl zbytek hodiny. Na konci se dvěma studentům povedlo vykouzlit obláček bílé mlhy. Harry se ven dostal mezi prvními, cítil se vyčerpaný, ale rozhodně do sebe nebude cpát nějaký kus hmoty jménem čokoláda, kterou teď ve třídě nabízel profesor Lupin.

Hodina přeměňování byla katastrofa. Měli přeměnit kus dřeva na krásný dřevěný stůl. Harrymu se povedlo maximálně dřevo podpálit. Prostě katastrofa. Ztratil díky tomu deset bodů a získal profesorčin pohled, který ho probodával. Na bylinkářství to bylo o něco lepší, dokázal ty ztracené body získat zpět. Navíc si ho profesorka Prýtová nemohla vynachválit. Bodejť by ne, tohle všechno co tu slyšel, už Harry znal.

Na obědě, který se skřítkům náramně povedl, si všimnul Emily, sedící vedle svého otce. Oba dva byli zabráni do hovoru a podle toho, jak Emily rozhazovala rukama kolem a smála se Harry poznal, že je šťastná. Někde uvnitř něj ho zahřál příjemný pocit. Ten ale rychle zmizel v momentě, kdy si všimnul Raddlea, jak na ně nenávistně zírá. V hlavě se mu rozezněl alarm nejvyššího stupně. Raddle byl syn svého otce, bylo třeba si na něj dávat pozor. Harry nehodlal svého nepřítele podceňovat, ať si Brumbál říká, co chce.

Zbytek dne proběhl v klidu. Harry po škole zalezl do knihovny, kde si chtěl udělat úkoly. Knihovna dnes ale byla rušné místo, všichni si sdělovali nejnovější drb, týkající se třídy šestáků, nebelvíru a zmijozelu, které někdo proklel hodně nepříjemnou kletbou. Záhada byla v tom, že některým se to vyhnulo. Harry s úšklebkem na rtech poslouchal a přitom si dělal úkoly. Vyrušilo ho až skřípění židle o podlahu. Neopažoval se ani zvednout hlavu. Neměl v plánu dotyčného vyhazovat, pokud ho nechá na pokoji. Jenže neuběhlo ani deset minut a dotyčný se začal vrtět na židli nehorázným způsobem. Snažil se ten zvuk z mysli vytěsnit a soustředit se pouze na psaní úkolů. Dotyčná osoba mu to nehodlala ulehčovat, začala klepat nohou o zem tím způsobovala o to větší hluk a Harry už to nevydržel. Naštvaně zvedl hlavu a střetl se s očima Hermiony Grangerové, která hypnotizovala jeho, před chvílí dopsaný, úkol z kouzelnických formulí. Harryho vztek nahradil zmatek. Kmitnul pohledem z Grangerové na svitek. Hermiona si uvědomila, že byla přistižena. Harry čekal, že zahanbeně sklopí hlavu a bude dělat, že tam není. Dívka udělala přesný opak, víc se narovnala a dívala se Harrymu zpříma do očí.

„Máš tam hromadu chyb," prohlásila mírně nafoukaně a dál ho propalovala pohledem. Harry vzal znovu svitek do ruky a přečetl si ho. Žádnou chybu v něm nenašel.

„Žádná chyba v něm není," řekl a zvedl hlavu. Znovu se podíval na Hermionu. „Když myslíš," pokrčila rameny. Harry se na dívku zamračil, neměl rád, když se chodilo kolem horké kaše.

„Fajn, kde přesně mám chyby?" zeptal se na rovinu a hodil před ní svitek. Hermiona vzala okamžitě brk a začala mu opravovat pravopisné chyby! Harry to celé sledoval a měl co dělat, aby se hanbou nepropadl pod zem. Děkoval Merlinovi za to, že červenat se odnaučil už dávno, jinak by Hermiona poznala, do jakých rozpaků Harryho dostala. Po dvou minutách mu svitek Hermiona vrátila.

„Dávej si na tohle pozor, zbytečně ti to snižuje známku."

Harry tiše poděkoval a svitek uložil. Poté se vrátili ke svým povinnostem. Harry v duchu kroutil hlavou sám nad sebou. Vůbec mu nedošlo, že existuje něco, jako pravopis. Nabízela se otázka, jak se tohle za tak krátkou dobu naučit. Předtím to v životě nepotřeboval, až teď. Byl v knihovně několik hodin. Snažil se své úkoly napsat co nejlépe, ale nedařilo se to. Hermiona odešla už před dvěma hodinami. Harry se, jakmile zmizela za dveřmi, zvednul a pelášil k regálům. Od té doby prohledával různé knihy, jak se s té kaše dostat ven. Nenašel nic a po kouknutí na hodiny zjistil, že už měl být dávno na cestě do sklepení na trest se Snapem. Rychle uklidil knihy do regálů a pergameny, inkoust i brky dal do tašky. Přehodil si ji přes rameno a doslova utíkal z knihovny, nevnímajíc hlas knihovnice, která za ním křičela, že v knihovně se neběhá. Běžel celou cestu, div mu nevypověděly plíce. Konečně dorazil před jeho kabinet. Ještě než zaklepal, musel se opřít o zeď a nabrat vzduch. V boku ho píchalo tak nepříjemně, že k němu přiložil ruku a zatlačil. Ne, že by to pomohlo. Lil z něj pot. V tomhle stavu rozhodně nemohl čelit Severusovi Snapeovi. Proto vytáhl hůlku z pouzdra a pomocí pár kouzel se dal do pořádku. S veškerou důstojností a odvahou, kterou v sobě našel, se postavil před dveře a zaklepal. Na tvář nechal vklouznout chladnou, nicneříkající masku. Sotva se tak stalo, dveře se rozlétly dokořán. Snape za nimi ale nestál, místo toho seděl za svým stolem a v klidu něco psal. Harry vešel a zavřel za sebou dveře. Zrak mu padl na police po celém obvodu kabinetu, které se prohýbaly pod tíhou sklenic různých velikostí a tvarů. Uvnitř plavaly tvorové naložení v lihu, ale našly se tu i vnitřnosti, drápy, kůže, oční bulvy, byliny a další věci, které Harry nedokázal pojmenovat. Byl z toho doslova uchvácen, jeho duše lektvaristy plesala a dokonce dostal chuť zjistit, co se v některých sklenicích ukrývá.

„Pane Morteme," vyrušil ho z okouzlení protivný hlas Snapea. Rychle zaměřil pozornost na něj.

„Dobrý večer, pane profesore," pozdravil. Snažil se, aby v hlasu nezněla žádná emoce. Snape zvedl obočí a propaloval ho ledovým pohledem.

„Dobrý jak pro koho, možná pro Vás, ale mě z toho laskavě vynechte." Jízlivost ve Snapeově hlase čišela na kilometry daleko. Harry zatnul nehty do dlaně. Nebyl tu ani dvě minuty a už ho Snape vytáčel. Tohle jeden z nich nepřežije ve zdraví. Severus svého studenta propaloval pohledem, snažil se přijít na to, co skrývá. V něčem byl jiný. Jenže nedokázal přijít na to v čem. Obvykle uměl číst v lidech jako v otevřené knize i bez Nitrobitu. Tady ani Nitrobit nepomohl, kluk ho uměl dobře, aby poznal, že se mu chtěl dostat do hlavy. Dokonce se nedostal ani za první hradby a už byl brutálně vyhozen. To vše uprostřed hodiny. Pravda, byl hlupák, takhle lehkovážně to zkoušet uprostřed hodiny. Mohlo ho napadnout, že svěřenec Abuse Brumbála bude toto umění ovládat, ale za chyby se platí.

Harrymu byl Snapeovův pohled nepříjemný, ale ani se nehnul, vůbec nic na sobě nedal znát. Snapeovi musela dojít trpělivost, protože konečně řekl, co má dělat.

„Nemám tady na to celou noc, Vaše práce je následující." Rukou mávnul někam za Harryho, ten se otočil a uviděl obrovský stůl a na něm hromadu mrtvých myší a žab.

„Vykuchejte je a odřízněte z nich vše, co se dá použít do lektvarů. Doufám, že vám nemusím dát přesný seznam toho, co přesně máte odřezávat." Dalo se snadno odhadnout, že na to přesně čeká. Chtěl, aby ze sebe udělal Harry naprostého hlupáka, to se ale spletl, on není malé dítě jako ostatní. „Děkuju, pane profesore, zvládnu to i bez seznamu." Sebevědomě se vydal ke stolu, odložil brašnu na zem a pustil se do práce. Šlo mu to od ruky, přesto měl pocit, že ta hromada myší a žab neubývá. V místnosti bylo ticho, jen sekání a krájení nože se sem tam ozvalo. Harry se tak soustředil na práci, že úplně zapomněl, kde se nachází. Až ruce, které se znenadání opřely o desku stolu ho donutily zkoprnět. Snape stál za ním a z obou stran ho obklíčily silné paže, neměl kam uniknout. Nůž mu vypadl z ruky, srdce se roztlouklo tak rychle, až to bolelo. To nebylo ale zase tak hrozné. Nejhorší mělo ještě přijít. „Pane Morteme, Vy se mě bojíte?" ozval se hlas u jeho ucha. Po zádech mu přejel mráz, až se nevědomky otřásl.

„Ne, pane profesore," odpověděl pevně.

„Lžete Morteme," zašeptal Snape a dýchl mu na ucho. „Strach je z vás přímo cítit, stačí, abych se k vám přiblížil a z drsňáka se stává třasořitka."

Harry měl pocit, že se pozvrací a nebo omdlí. Snape se na něj natiskl tak, že se nemohl ani hnout. Začaly se mu z toho před očima dělat mžiky. Slova, která následně Snape pronesl to vůbec nevylepšila.

„Možná se mýlím a Vy nemáte strach, ale klepete se jako rosol z toho, že po mně toužíte." Poslední slovo Harrymu obrátilo žaludek naruby a v ústech ucítil žaludeční šťávy.

„Proto lezete za mou dcerou, snažíte se na sebe upozornit." Tahle věta konečně donutila Harryho jednat. Prudce švihnul hlavou směrem dozadu. Bylo jedno, kam Snapea zasáhnul, klidně by mu vyrazil i zuby. Hlavně, když ho donutil ustoupit. Potom, co se mohl volně hýbat, neváhal a při otočce ke Snapeovi vytáhl hůlku. Dnes už podruhé mířil na Snapea, byl tu však jeden podstatný rozdíl, profesor reagoval stejně rychle. Oba dva teď mířili na sebe a čekali, co ten druhý udělá.

Takže začnu rovnou, minulou kapitolu jste mi udělali obrovskou radost. Opravdu, mě nadchli vaše komentáře, moc všem děkuju za podporu. 

Samozřjmě hvězdy, také dokáží vytvořit úsměv na tváři jste prostě senzační :)