Školník s kočkou po boku, šel po chodbě naproti nim. Harry ho měl v plánu zastavit, jeho pohled však upoutala kočka. Vykračovala si po chodbě, očividně si užívala svého zdraví a Harry tomu byl rád, nahlas by to ale za žádnou cenu nepřiznal. Nebyl ale jediný, kdo si jich všimnul. Emily v okamžiku, jak je zahlédla, se k nim rozeběhla.

„Pane Filchi!" vykřikla radostně, tím na sebe upoutala mužovu pozornost, kterou dosud věnoval své kočce. Filch zvednul prudce hlavu, jakmile zaslechl své jméno. Harry už zdálky poznal, že se mračí, ale když zjistil, kdo se ho opovážil oslovit, jeho postoj se rázem celý změnil. Na tváři se mu objevilo něco, co se vzdáleně podobalo úsměvu.

„Co se děje, slečno Snapeová?" optal se znepokojeně. Emily se vesele zasmála a doběhla k nim, bez zaváhání si klekla ke kočce a začala jí hladit.

„Nic, pane Filchi, to u vás se spíš stal zázrak," vyjádřila se o stavu kočky, která si její péči plně užívala.

„Jak jste to dokázal?" ptala se dál, přitom se zvedla ze země s kočkou v náručí. Školník mlčel a drbal se na bradě.

„Já nic neudělal, slečno, sám to nechápu. V jednu chvíli jsem ji nechal v té koupelně se smrtí na kahánku a v další byla plně zdravá," dostal ze sebe zdráhavě, stále trochu mimo z toho, že je jeho Paní Norisová v pořádku.

Harry šel pomalu za nimi a po celou dobu, poslouchal rozhovor těch dvou. Došel až k nim, bylo mu líto, že bude muset jejich debatu ukončit, ale za chvíli začíná snídaně a Emily musí ke svému otci, ať nemá ještě větší průšvih.

„Prcku," oslovil dívku a počkal, až se k němu otočí. Emily byla ponořená do školníkova vyprávění, ale stačilo, aby Harry promluvil, a hned mu věnovala pozornost a nejen ona. „Musíme jít," řekl a díval se, jak Emily kývla a loučila se s kočkou.

„Pane Morteme, včera jste nedodělal školní trest, byl jsem proto nucen to ohlásit vašemu kolejnímu řediteli a odevzdat mu vaši hůlku." Vyrušil ho školník znepokojivou zprávou. V Harrym přitom zatrnulo, ale nedal to na sobě znát, už i tak bylo poznat jakou radost z toho školník má.

Zachoval se naprosto opačně než školník čekal. „Děkuji, pane Filchi, beru na vědomí a hůlku si vyzvednu u pana profesora." Tato reakce školníka totálně vyvedla z míry a to nebyl konec. Emily položila kočku na zem s tím, že půjdou, ale Paní Norisová si to zamířila k Harrymu. Filch se na Harryho zle ušklíbl, snad přesně věděl, co chce kočka udělat.

To se nedalo říct o Harrym, ten po ní hodil jeden ze svých studených pohledů. Zbytečně, kočka se ocitla až těsně u jeho nohou a... otřela se mu o nohy, k tomu začala hlasitě příst a mňoukat. Pohled kočky se upřel na ty dva, Emily se křenila, jak sluníčko, za to Filch kulil oči, div mu nevypadly, asi tohle nebyla reakce, kterou od své společnice čekal. Další jeho reakce byla, že koukal z Harryho na kočku a zpátky. „Paní Norisová, jste v pořádku? Co to děláte!" rozkřikl se na nebohou kočku a prudce ji zvedl ze země. Harry to viděl jako perfektní šanci na únik, tak čapnul Emily za ruku a oba obešli školníka, co se snažil své kočce domluvit.

Harry nad chováním tohoto zvířete kroutil hlavou. Zachránil jí život, fajn, ale tím to končí, žádné kamarádíčkování! Jeho rozpoložení musela pochytit i Emily, jelikož mu pevněji stiskla ruku.

„Jsi další člověk, který Paní Norisové padl do noty," broukla a za chůze začala poskakovat. Harry si díky tomu stisku uvědomil, že Emily drží za ruku. Trošku v něm zatrnulo, ale nevytrhnul se, nenašel na to odvahu a nechtěl vidět znovu ten pohled, který zahlédl v pokoji. To raději zatne zuby a bude doufat, že už jsou jen kousek a jak to tak vypadalo, Merlin ho vyslyšel. Ušli jenom pár metrů, když se Emily zastavila. Pustila se ho a popošla k obrazu, kde byl nerudný dědek v podivném hábitu. Zašeptala heslo, Harry nepostřehl, jaké, ale stačilo mu, když se rám obrazu začal otevírat.

V duchu si dodal odvahy a následoval Emily dovnitř, i když by nejradši vzal nohy na ramena. Emily ale vypadala, že se jí ulevilo. Stačilo se na ni podívat, v malé chodbičce, do které vstoupili, byla bledá a na tváři neměla žádný ze svých úsměvů, ale jak se podívala za sebe a viděla, že je Harry za ní, trochu se přeci jenom usmála.

Jak procházeli chodbou dál do bytu, zaslechli hlasy a cinkání nádobí. Emily zpomalila a zařadila se k Harryho boku. Nemusela ani nic říct, Harry stejně poznal, že se bojí otcovy reakce. Za to on byl zhnusený. Pochopil, proč se Emily včera nemohla doklepat Snapea. Vjel do něj neuvěřitelný vztek, zaskřípal pod tíhou pocitů zuby a zatnul pěsti. Nenávist ke Snapeovi se ještě o něco znásobila.

Vstoupili bok po boku do prostorného obývacího pokoje spojeného s jídelním koutem. Chvíli trvalo, než si jich osazenstvo u jídelního stolu všimlo. Jelikož se velice dobře bavili a nevnímali svět okolo sebe.

Julian se nahlas něčemu smál a přitom hladil Snapeovu ruku ležící na stole. Harry musel vynaložit veškeré úsilí, aby oba na místě nezabil. Raději odvrátil pohled a podíval se na holčičku vedle sebe. Neměl to dělat, při pohledu na Emily ho rozbolelo u srdce. Z očí jí tekly slzy jako hrachy a dívala se na Snapea tak, jakoby ztratila i toho posledního člověka, ve kterého ještě věřila. Pak svůj zrak obrátila k Harrymu a v jejích očích se dala vyčíst jasná prosba, dostaň mě odsud, křičely její oči plné bolesti a zrady.

Harry nezaváhal a znovu jí čapnul za ruku a společně se vyplížili z bytu. Jen co se za nimi zabouchl obraz, Emily se mu vytrhla a rozeběhla se pryč. Harry zaklel a rozeběhl se za ní. Člověk by si myslel, že dohnat tak malou holku bude hračka. Omyl! Pokaždé, když jí měl na dosah, zahnula do jiné chodby. Měla tu výhodu, že hrad oproti Harrymu znala jako své boty. Nakonec běžela na školní pozemky, kde jí Harry u jezera chytil.

„P-počkej, p-prcku," vydechl z posledních sil Harry a čapnul jí pevně za ramena. „Máš teda kondičku, to ti povím," řekl stále ještě zadýchaný a otočil ji k sobě. Vůbec ho nevnímala, protože usedavě plakala. Harry udělal to, co prostě musel, objal jí.

Jeho, když plakal, nikdo nikdy neobjal, tak netušil, jestli to pomůže. Sednul si do trávy s Emily v náručí. Hladící její rozcuchané vlasy. Neměl tušení, kolik času uplynulo, když se Emily uklidila a odtáhla se.

„Ušpinila jsem ti hábit," vzlykla. Harry pro uklidnění poplácal po rameni.

„To nic, dívej se." S tím mávl rukou a hábit byl čistý.

„Vejtaho," obvinila ho, ale v hlase jí byla znát radost. Harrymu se ulevilo, třeba to nebude tak zlé. Jenže Emily se znovu uvelebila hlavou na jeho hrudi.

„Tolikrát mi sliboval, že to s ním skončí." Povzdechla si nahlas, ale neplakala, Harry na to neměl co říct a to, co chtěl říct, se nehodilo, tak raději mlčel. Slov nebylo potřeba, Emily pokračovala sama. „Než se tu před dvěma lety objevil, byl táta normální, hrál si semnou, dokonce mě učil svému umění lektvarů, chodili jsme spolu na procházky..." Emily začala rychleji dýchat, Harry jí proto raději pevněji objal, nerad by, aby se znovu rozplakala. Rozhodně jí nenutil do pokračování, už jí to chtěl naznačit. Nebylo třeba, pokračovala dál, jakoby to snad ze sebe potřebovala dostat.

„Byli jsme spokojená rodina o dvou členech. Vše se ale změnilo, když začal Raddle chodit k nám na doučování, už tehdy nastala změna."

„Táta normálně jen tak nikoho k nám nepustil, obzvlášť ne studenta. Každé jiné doučování bylo v jeho kabinetě. Toto ale ne přivedl ho k nám a celý večer se věnoval pouze jemu, jako kdybych byla vzduch. Pro mě to byl strašný šok, nikdy jsem tátu takhle nezažila. Pak jsem se dozvěděla, kdo je Raddle zač a prosila tátu, ať se s ním nestýká. Nechtěl o tom ani slyšet od nikoho dokonce i Draco poznal, co je ten Raddle zač a snažil se otci domluvit, marně. Tím, že trávil svůj volný čas s ním, jsme se začali s tátou vzdalovat, tak jsem se rozhodla s Raddlem skamarádit." Emily si smutně povzdechla a Harry poznal, že přijde zlomový okamžik. Celý se nevědomky napjal.

„Byla to chyba, od začátku mi mé snahy hatil, navíc mě v otcových očích ještě víc zošklivil. Zůstala jsem sama, celé dva roky, až teď o prázdninách se to otočilo k lepšímu. Nevím sice proč, ale dokonce mi slíbil, že to s ním skončí a zase budeme rodina. Jak si na vlastní oči mohl vidět, nestalo se tak, lhal mi!"

Víc Harry slyšet nepotřeboval, bylo mu vše jasné. Snape je idiot na entou, co si nedokáže vážit vlastního dítěte. Radši dá přednost vlastnímu potěšení, jak ubohé. Díky jeho hroznému chování má v náručí zlomenou holčičku, kterou zradil jediný člověk na planetě, kterému věřila. Harry netušil, co Emily říct, neuměl takové situace řešit. Snad jen...

Mírně se trupem odklonil, aby viděl Emily do obličeje.

„Prcku, nevím, co se s tvým otcem děje a radši se do toho vrtat nebudu, nerad bych prolil krev. Mohu ti ale nabídnout svou společnost, pokud nebude zbití. Vím, není to nabídka roku, víc ale udělat nemůžu."

Holčička se na něj celou dobu dívala vykuleně, očividně takovou nabídku nečekala. To ani Harry, vypadlo to z něj samo, zase. Tohle místo bude divné, jinak si to nedokázal odůvodnit, proč zrovna on se lísá do společnosti Snapeovy dcery?

Další jeho myšlenky přerušilo objetí okolo krku. „Děkuju, nikdy jsem neměla kamarády," šeptal mu dětský hlásek do ucha. Teď byl na řadě Harry s vyjukaným pohledem, koukal na jezero, kde si obří oliheň vyhřívala chapadlo.

Nechápal, jak kamarádi, on jí nabídl společnost v krajní nouzi, o přátelství nebyla řeč anebo ano? Kdo se má v těch lidských vztazích vyznat.

Emily mu vyskočila z klína klidná a veselá jako vždycky a stačilo tak málo. Harry nenašel sílu jí domněnku vyvracet. Vstal raději také a vydali se zpět do hradu.

Vešli do vestibulu, když se na něj Emily podívala. „Myslíš, že už otec ví o tom mém zmizení?" Harry ač nerad, musel kývnout.

„Myslím, že ano a troufám si říct, že zrovna burcuje hrad, tak si pospěšme, ať není jeho vztek tak velký." Holčička kývla a rozeběhla se do sklepení s Harrym v závěsu.

Tak vaše názory, dojmi?