Další kapitola :) 

Došel až do hradu, kde stála Emily a podle toho, jak se tvářila, čekala na něj. Harry se ji ale rozhodl ignorovat, pro dnešek měl toho všeho po krk. Bez jediného pohledu Emily obešel a chtěl pokračovat v cestě, ale ten prcek měl, zdá se, ještě hodně na srdci. „Počkej!" křikla po něm panovačně. Harry zatnul pěsti a pomalu se k ní otočil. „Chceš snad po mě, ještě něco, nebo si se rozhodla slušně poděkovat a jít?" Emily si ho chvíli zaraženě prohlížela. Její pud sebezáchovy jí napovídal, ať už ho nechá na pokoji, jenže ona byla od přírody provokatér, navíc to byl Zmijozel a ti jsou až na některé výjimky bezpáteřní, tenhle tedy nebude jiný. Proč by mu měla děkovat? Stejně to vyžvaní tátovi a on sklidí body a ona bude mít zase průšvih. Pravda, už ho i tak má za to, že nezůstala v posteli a nečekala na otce a místo toho šla do knihovny. On ji tak hodinu hledal po všech čertech, než jí našel zalezlou v knihovně. Strašně se kvůli tomu pohádali a ona mu vyčetla vše, na co si jen vzpomněla, potom utekla. Nepřemýšlela, když vběhla na školní pozemky, měla vztek a byla zklamaná, možná proto vylezla na ten strom. S Dracem tam občas lezla, ale nikdy ne sama, až do teď. Když tam vylezla, byla nadšená, dokud se nepodívala dolů a neuvědomila si tu hloubku. Hned na to ji veškerá euforie přešla a začala se křečovitě držet větvě pod sebou, modlící se, aby někdo šel kolem a viděl jí. Merlin její prosby naštěstí vyslyšel, protože ani né za deset minut, které jí připadaly jako věčnost, se někdo objevil u jezera. Nejprve ho nepoznala, potom se ale otočil a Emily se ulevilo. Automaticky si myslela, že jí sundá a bude až přehnaně milý, jako většina Zmijozelů, kteří se chtějí jejímu otci zavděčit. Omyl! On byl kdovíproč úplně pravý opak, ještě jí obviňoval ze strachu. Teď stojí a tváří se, jak kdyby mu lezla na nervy.

„Pche, já vím přesně co máš v plánu! Jdeš za otcem a vše mu za tepla vyslepičíš!" obvinila ho bez zaváhání a zvedla nafoukaně bradu. Harry měl chuť jí za ten výraz pěkně vylískat. Ale co on se rozčiluje? Jeho dítě to není. Donutil svou tvář vyhladit se do neutrální masky a řekl: „Slečinko, můžeš mi říct, co bych z toho měl? Není moje věc, kde se po večerech touláš! A teď, pokud dovolíš, jdu za školníkem, takže sbohem, ty jeden malej nafoukanče!" Poslední slova si nemohl odpustit, prostě ne. Rychle se otočil na podpatku a šel, nevnímajíc dívčin hlásek, který ho volal.

Školníkův kabinet našel lehce, všimnul si ho už včera. Lehce zaklepal na dveře a čekal. Za dveřmi se ozval šramot a následně byly otevřeny na maličkou škvírku, odkud bylo vidět, jen kousíček obličeje a oko. „Dobrý den, pane, jsem tu kvůli školnímu trestu, který mi udělil profesor Snape," pozdravil Harry a čekal, jak Filch zareaguje. Ten otevřel dveře, ale dovnitř ho nepustil, místo toho šel někam za dveře a něčím tam začal rachotit. Po chvíli byl zpět a v ruce držel kýbl s čističi. To všechno mu vrazil do náruče a znovu zmizel. Harrymu sklouzl pohled na věci, které držel v rukách, bylo mu celkem jasné, co ho čeká jenže netušil, kde přesně si má zahrát na uklízečku. A to byl detail, že? Naštěstí své dilema dlouho řešit nemusel, protože školník se vrátil znovu, tentokrát s kočkou v náručí. Na první pohled bylo poznat, že je na tom hůř než ráno. Sotva dýchala, ale stále se snažila bojovat, přesto se v náručí svého pána ztrácela. Její oči byly zaměřeny na Harryho, snadno se v nich dalo vyčíst zoufalství a prosba o pomoc. Harry jí chvíli pohled oplácel, jejich tíhu však nevydržel dlouho. V momentě, kdy za sebou školník zamykal kabinet Harry sklopil zrak a v duchu se zapřísahal, že už se na tu zpropadenou kočku nepodívá. Věděl co chce, to by poznal i slepec. Chtěla žít! Jak prosté, ale nesplnitelné. Harry tu byl sice od toho, aby dával, ale musel i brát a bohužel musel kolikrát sebrat víc než dal, taková byla rovnováha života - nelogická pravda, ale tak to prostě bylo. Kdyby té zpropadené kočce prodloužil život jen tak, musel by ten den jít a několika lidem život vzít. Jak on svůj úděl nenáviděl! Banshee byla bytost, která se všemu živému stranila a nikdo jí to nemohl mít za zlé, jelikož v momentě, kdy byl život na svém konci, dokázal člověk či zvíře Banshee rozeznat ať se skrývala, jak chtěla. Pravda, Banshee co brala, ale i dávala byla pro většinu lidí jen mýtus, dokud na ní sami nenarazili. Harry měl jediné štěstí, že ta kočka neuměla mluvit, jinak by byl v pěkný kaši, takhle toho tvora mohl ignorovat a dělat, že její prosby a zoufalství nevidí. Chtěl se toho držet, jenže to netušil, jak moc to bude těžké. Jeho myšlenkové pochody přerušil až školník, který se znenadání zastavil u dveří, co měli nahoře uprostřed pověšeného panáčka. Harry v duchu zasténal, doufal, že dostane něco méně ponižujícího, třeba leštit vitríny. No, zdá se, že školník dostal jasné instrukce. Oba vešli do chlapeckých umýváren, školník natáhl k němu svou hubenou dlaň, Harry po něm střelil nechápající pohled. Filch zaskřípal zuby a vyprskl na něj.

„Tvojí hůlku, ty tupohlavče!"

Harry jí bez řečí vyndal a přitom si znechuceně setřel z brady slinu, kterou na něj Filch prsknul. Školník mu hůlku z ruky přímo vyrval a zastrčil si jí za opasek kalhot. Pak se na něj podíval s očekáváním a zlým úsměvem na rtech.

„Tak teď se mladý pán může pustit do práce a ušpinit si tak své fajnové ručky," prohlásil to s takovou škodolibostí v hlase, až se Harry zarazil. Už chtěl položit kýbl na podlahu a pustit se do práce, ale byl zaražen.

„Ještě počkej! Musím ti vysvětlit, co a jak." Školník vytáhl něco z pod saka a podal to Harrymu, ten, jakmile to poznal vyvalil na něj oči. „K čemu mi bude zubní kartáček?!" snažil se, aby mu do hlasu neprosákl vztek, protože už měl neblahé tušení.

„Tohle, mladíku, bude po celé dva měsíce tvůj pracovní nástroj na to, aby se tahle koupelna jen blýskala. Možná tě pak přejde chuť mlátit své spolužáky a snažit se zabít dceru pana profesora Snapea." Zdálo se mu to, nebo se mu ten chlap směje? Nejradši by se na to všechno vykašlal, bohužel nemohl, ředitel měl na něj dost dobrou páku a Harry to moc dobře věděl. Nezbylo mu teda nic jiného, než se pustit do té ponižující práce. Vyndal všechny čistící prostředky z kýble a natočil si do něj vodu. Jako první se rozhodl vyčistit sprchové kouty a tak si našel ten správný čistič a pod bedlivým zrakem školníka se bez řečí pustil do práce. Po dvou hodinách měl teprve dva sprcháče hotové a zbýval mu ještě třetí a už byl k smrti unavený, všechny kosti v těle ho bolely, jako ještě nikdy. Zkrátka si připadal, jako kdyby měl vypustit duši. Bylo strašně otravné každou chvíli namáčet kartáček a snažit se umýt skvrny, které tu byly zřejmě celé roky a nic na ně pořádně nezabíralo. Harry věděl, že plíseň jen tak neodstraní, ale školník mu tvrdohlavě tvrdil, že to plíseň není a tak Harry čistil prostě skvrny, které se nechtěly za žádnou cenu těch koutů sprcháčů pustit. Uběhla další hodina, když zaslechl hluk na chodbě a nebyl sám. Školník se s nadávkami zvedl ze židle, na které po celou dobu seděl a kočku položil na ní, něco jí zašeptal, na Harryho se podíval výhružně, než ho hluk donutil vyřítit se ven. Harry okamžitě upustil kartáček na zem a pořádně se protáhl. V zádech mu zakřupalo, musel si tiše přiznat, že to byla práce na prd, kdyby měl aspoň hadr, šlo by to rychleji. Ale ne, on všechno musel dělat zubním kartáčem, to si Snape ještě odskáče! Bylo mu jasné, že sám školník s tím nepřišel, na to nebyl zas tak inteligentní. Jediná osoba, která za tím stála, byl Snape. Jeho myšlenky na pomstu přerušilo až pronikavé mňoukání. Harry sebou cuknul, protože v koupelně to znělo o to hlasitěji. Chopil se kartáčku a začal intenzivně čistit skleněnou stěnu sprcháče, snažíc se tak ignorovat tu kočku. Dokonce si začal u toho i broukat, aby jí přehlušil, ale bylo to k ničemu. Čím víc se snažil dělat rámus, tím ona přidávala na hlasitosti. Nakonec s hlasitým bouchnutím spadl kartáček na zem a Harry si vjel vztekle prstama do vlasů.

„Přestaň proboha!" zakřičel z plných plic.

„Ty ani netušíš, co po mně chceš," vyčítal jí to a šel přímo k ní.

„Proč nechceš umřít? Smrt nebolí a tvůj pán tě bude prostě chvíli oplakávat, než si najde jinou kočku, ale vím stoprocentně, že na tebe nezapomene." Stál nad ní a díval se jí do očí, které na něj i tak hleděli s nadějí.

Jsi sobecký tvor, ty ani netušíš, co by se stalo, kdybych tě teď uzdravil. Vše by šlo do kytek a já musím najít viteály a ne si tu hrát na samaritána, tak už na mě přestaň takhle koukat!" Poslední slovo zařval, tak že se to skoro podobalo skřeku Banshee, chtěl utéct, tolik chtěl, ale jeho srdce o kterém někdy pochyboval, že ho má, bylo jiného názoru. Svíralo se mu při té představě, nechat tady tu kočku tiše umírat, zatímco on je jediný, kdo jí může zachránit. Proklínám tě, Brumbále, protože nebít tebe a tvého prohnaného jazyka, nikdy bych tu nebyl a nezachraňoval kde koho. Vždyť proboha! Jsem Banshee, bytost smrti, mám víc brát než dávat a já hlupák spíš jen dávám, než beru, sakra! Proklínal v duchu Harry sebe i ředitele. Věděl ale, že už se dávno rozhodl. Pomalu poklekl ke kočce, která pořád sledovala, každý jeho pohyb. Položil jí ruce na bok a zavřel oči. S Banshee musel chvíli smlouvat, aby přidala ruku k dílu, jako vždy z toho chtěla něco mít, jenže tady z toho pro ní nic nekoukalo, naštěstí jí Harry měl dostatečně pod kontrolou, takže musela spolupracovat i když nechtěla. Do jejího těla ho kočka pustila prakticky sama. Harry viděl celý její nervový systém, ale nebyl takový, jaký by čekal. Nervový systém byl napaden jedem, který jí pomaličku zabíjel. Banshee se zaradovala, jelikož přeci jen z toho něco měla. Málo, ale přece. Banshee se sice radovala a pomalu ničila jed v kočičím těle a Harry byl zas zmatený, myslel si, že kočka umírá stářím, měla pro to všechny předpoklady. Mýlil se, někdo si musel dát tu práci, aby kočku otrávil velmi pomalým jedem, na první pohled přehlédnutelným, kdo mohl tohle udělat němé tváři? Jedině zrůda bez kousku citu v těle.

Banshee se pomalu stáhla zpět k Harrymu, příjemně nasycená. Harry otevřel oči a musel zamrkat, ta změna byla obrovská. Před chvíli tu ležela téměř vychrtlá opelichaná kočka na smrt čekající a teď to byl pravý opak, pořád byla sice hubená, ale normálně a kožich se jí leskl zdravím a v očích měla jiskru. Sakra, to nebylo v plánu, myslel si, že když odstraní ten jed, bude sice zdravá, ale bude chvíli trvat, než se ze svého zuboženého vzhledu dostane. Z toho kouká zase průšvih, on se snad z nich nikdy nedostane. S povzdechem sundal ruce z kočky a dal si je do klína, do očí mu spadl pramen bílých vlasů. Proč ne, že jo? Já se na to můžu vykašlat. Pomyslel si a rozčíleně hodil bílý pramen za ucho. Uslyšel kroky z chodby, rozbušilo se mu srdce jako ještě nikdy a pohledem plný paniky se kouknul na kočku. Neměl čas, musel jednat, zvednul se a schoval se za dveře, které se následně prudce otevřely. Harrymu do ruky sklouzla hůlka, byl připraven školníkovi upravit paměť, když to bude nutné.

Doufám, že jste si to užili a všem vám moc děkuju za komentáře a hvězdy:)