Další kapitola :) 

Ředitelna praskala ve švech. Byli tu rodiče všech tří provinilců, dva bystrozoři, z toho jeden byl James Potter, pak oba dva profesoři obrany proti černé magii. Severus si tu sešlost chvíli prohlížel a pak rázně vystoupil z krbu a oprášil ze sebe popel. Přitom vrhal vražedné pohledy na tři chlapce, kteří seděli naproti řediteli. Z jeho nenávistného zírání ho vyrušil až Brumbál. „Severusi, posaď se, jsem rád, že jsi dorazil tak brzy." Ředitelova tvář byla vážná. Málokdy ho člověk takhle viděl, ale když se tak stalo, mohl si být jistý, že to Brumbál nebude brát na lehkou váhu. „Děkuju, řediteli, raději postojím," řekl a šel si stoupnout k oknu co nejdál od těch hajzlíků. Slova se ujal ředitel: „Když už jsme všichni pohromadě, mohli bychom přejít k věci." Brumbál obešel stůl a šel k malé vitríně, kterou pomocí vlastních kouzel otevřel a vydal z ní myslánku. „Jeden z vás souhlasil, že nám dá své vzpomínky a umírní tak svou vinu," vysvětloval ostatním a položil myslánku opatrně na svůj stůl. „Neville, můžeš prosím?" Poprosil chlapce, který seděl zkroušeně v křesle. Ten se bez zaváhání zvednul i přesto, že se na něj jeho dva přátelé zle dívali. Stoupnul si vedle ředitele a vytáhl hůlku. Přiložil si jí ke spánku a zavřel oči. Za vteřinu se u špičky hůlky objevil tenký stříbrný vlas, který se zvětšoval, jak Nevill odtahoval hůlku od spánku. Konečně byla vzpomínka celá a chlapec na nic nečekal a vložil ji do kamenné nádoby. Poté odstoupil ke svým rodičům a nechal ředitele, Snapea a bystrozory vstoupit. Neodvážil se zvednout hlavu a podívat se rodičům do očí, poznal i tak, že jsou z něj zklamaní a především nahněvaní. Nemůžou ale cítit to co on. Bylo mu ze sebe zle, nechápal své chování, od malička mu vštěpovali, že jednou porazí Pána Zla a musí se tak i chovat. Jít každému příkladem, být hrdinou kouzelnického světa. Celý život to plnil do puntíku, tak proč teď najednou tohle? Proti Emily nikdy nic neměl, byla to malá nevinná holčička. Nechápal, proč šli proti ní. Jedno věděl určitě, přijme jakýkoliv trest. Pohled mu padl na Seamuse a Rona. Oba měli v rukou hrnky a prázdně do nich zírali. Rodiče provinilců se mezitím bavili mezi sebou, byli zvědaví s čím přijdou bystrozorové a ptali se sami sebe, kde udělali chybu. Ani jeden nemohl uvěřit tomu, že by jejich dítě bylo schopné něčeho takového. Z jejich debaty je vyrušil až ředitel, kterého právě myslánka vyhodila ven. Za ním se postupně objevili ostatní. Vůbec nešlo poznat, co si kdo myslí, všichni měli totiž úplně odlišné výrazy. První se vzpamatoval ředitel. „Remusi, mohl bys dojít pro mého chráněnce Harryho Mortema?" Hlas Brumbála zněl smutně, ale v očích měl něco divného z čeho šel ostatním mráz po zádech. Remus trochu zmateně kývl a odešel. Brumbál se zmoženě sesunul do svého ředitelského křesla. Nikdo se k ničemu neměl. Všichni mlčeli, jak zařezaní až na Siriuse, který byl odmalička netrpělivý. Ten uhodil na svého přítele Jamese Pottera. „Tak co jste viděli?!" James se na něj unaveně podíval. „Tím si nejsme jistí Siriusi, jediné co víme je to, že tyhle děti," ukázal přitom na Nevilla, Rona a Seamuse „ byli pod kletbou Imperius." Tato zpráva byla jako bomba. Na rodičích bylo poznat, že se jim ulevilo, následně jí ale vystřídala hrůza z toho, že na jejich děti někdo použil zakázanou kletbu. „Fajn, Jamesi, ale proč jste zavolali Mortema?" pokračoval trochu zaraženě Sirius a kmital přitom pohledem z ředitele na Jamese, sem tam mu zrak sklouznul i na Snapea, co stál znovu u okna a díval se do zahrad, jakoby se ho dění uvnitř ředitelny netýkalo. V odrazu skla bylo ale vidět, jak se tváří a upřímně to nebyl hezký pohled. Sirius znal Srabuse dlouho a poznal, kdy je vzteklý. Na něj měl vztek v jednou kuse. To co ale viděl v jeho očích nebyl vztek, či nenávist. Byla to touha po krvi. Sirius rychle odtrhl pohled od netopýra a pozvedl obočí, aby dal vědět, že stále nedostal odpověď na svou otázku. James už otevíral ústa, aby něco řekl, ředitel ho však předběhl. „Tady pan Potter musí prověřit Harryho hůlku na poslední kouzla co použil," řekl, ale nedíval se přitom Siriusovi do očí, pohled upíral do klína. Sirius z toho byl čím dál zmatenější. „Co ten s tím má společného?" odpověděl mu opět ředitel. „Podle toho, co jsme viděli to byl on, kdo zachránil Emily a zabránil neštěstí." Sirius vyvalil oči a díval se na ředitele, jak vyoraná myš. V duchu se zamyslel, kolik toho vlastně dneska vypil, když mu vyšlo, že je střízlivý, tak by mu to mělo dávat smysl, proč teda ne? Přeci, když někdo někoho zachrání, tak by mu měli spíš děkovat a né ho podezřívat? Něco z toho na co teď myslel se mu muselo odrazit i v obličeji, jelikož James se ujal vysvětlování: „Nechápej to špatně, Tichošlápku, jen se potřebujeme ujistit, jestli v tom všem nemá prsty on sám, pokud se ukáže že ne, tak se mu dostane patřičné odměny. Navíc, tys ho neviděl, jak z místa činu utíkal. Neutíká ten, kdo je nevinný." Sirius se právě nadechoval, že něco Jamesovi řekne, když ho přerušil pan Weasley. „Pane řediteli, jestli to chápeme dobře, Ron i jeho přátelé v tom jsou nevinně, žádný trest je nepostihne, že ne?" Brumbál zvedl hlavu a v křesle se napřímil. Znovu vypadal nezlomně, tak, jak ho všichni znali. „Ne, Arture, ze strany školy jim nic nehrozí, nejednali ze své vůle, tudíž se jim nic nestane," řekl a povzbudivě se na chlapce usmál. „Chlapci jsou jistě v šoku, proto jim uděluji pár dní volno v domácí péči, jestli tedy budou sami chtít." Všichni tři se na sebe podívali a každý z nich pak váhavě přikývl, ani jejich rodiče nebyli proti, takže vzali své ratolesti a pomocí letaxu zmizeli. V ředitelně zůstali dva bystrozorové, ředitel spolu s profesory. Místností se neslo tíživé ticho, každý byl zabrán do svých myšlenek. Zpět je vrátil až mladý bystrozor, který se neuváženě přiblížil k Severusovi.

„Pane profesore, jak se cítíte?" Znělo to starostlivě, jenže Severus neměl o lítost sebemenší zájem, akorát ho ještě víc naštvala.

„Děkuji, cítím se velice dobře, tak dobře, že bych někomu nejraději rozpáral hrdlo." Mladý bystrozor v okamžiku zbledl a raději trochu poodstoupil. Ty oči mu naháněli hrůzu. Za svojí krátkou karieru Tim viděl jen pár zločinců, byli mezi nimi i Smrtijedi. Tenhle pohled neměl ale nikdo z nich. Sliboval pomalou nelítostnou pomstu a smrt. Tim se v duchu pomodlil k Merlinovi, ať viníka chytí dřív než Snape, jinak to špatně skončí. Vrátil se raději ke svému kolegovi a čekal, než přivedou podezřelého. Ne ani za dvě minuty se ozvalo klepání na dveře. Brumbál vyzval nově příchozí ke vstupu. Dovnitř vešel profesor Lupin s chlapcem za zády.

***

Harry zrovna končil hodinu a šel s ostatními do hradu, když ho u vstupu zastavil profesor Lupin a řekl, ať ho následuje do ředitelny. V Harrym zatrnulo, měl co dělat, aby udržel neutrální výraz. Následoval Lupina bez jediného slova a ptal se sám sebe, co se pokazilo a jak na něj přišli. Když stáli před dveřmi ředitelny a Lupin klepal Harryho napadlo, jestli by bylo hodně divný, kdyby teď utekl. Bohužel k činům nedošlo, protože Lupin už otevíral dveře a vcházel. Harrymu tedy nezbylo nic jiného, než ho následovat pevným krokem. První uviděl ředitele, který mu rukou naznačil ať se posadí do jednoho z volných křesel. Sundal si tašku z ramene a sednul si, přitom mu neušlo, jak ho každý sleduje. Nejvíce ho vyváděl z míry Snape. Stál teď čelem k němu a probodával ho tak nenávistně očima, že se Harrymu na rukách objevila husí kůže a začaly se mu lehce klepat. Na nic nečekal a zapletl si prsty do sebe a strčil je mezi kolena, nevědomky se tak celý přikrčil. Ředitel se na něj díval vyčítavě a Harry mu pohled prázdně opětoval. Neuhnul ani tehdy, když Brumbál upíjel ze svého šálku čaje. Harry se v duchu šklebil a ironicky tleskal, líbilo se mu, jak se Brumbál snaží hrát na nervy. To by ale musel být Agnes, ta jediná ho dokázala vytrhnout z jeho masky a donutit ho prosit o milost. O to co se ředitel snažil na něj použít byl jen slabý odvar.

„Harry, asi víš, proč si tady, že?" promluvil na něj Brumbál, „jen tě prosím, nedělej z nás hlupáky, víme, že jsi tam byl a co jsi provedl." Harry se nad výběrem slov zamračil. Jak udělal? Přeci jí zachránil a nic se jí nestalo, nebo ano? Nad tou myšlenkou se mu zastavilo srdce, než se znovu rozeběhlo dvakrát rychleji. Už chtěl vyhrknout 'co se jí stalo?', ale zavčas se kousnul do jazyka. Nemůže jednat zbrkle. Podle toho, jak se tvářili ho z něčeho vinní, nabízí se otázka z čeho a proč? Teď musí být opatrný, hraje velice nebezpečnou hru, bude muset vsadit všechno a vyhrát, nebo o všechno přijde. „Máte pravdu, Brumbále, byl jsem tam." Potvrdil Harry a ležérně si dal nohu přes nohu a ruce volně spustil na opěrky křesla. „Nic jsem ale neprovedl, podle mého pohledu jsem jí zachránil. Nic víc." Snažil se, aby jeho hlas zněl klidně a bez emocí, ale sem tam se nechtěně zvýšil. „Nikdo Vás z ničeho nevinní, pane Morteme, tady pan ředitel jen nešťastně volil slova." promluvil na něj jeden z bystrozorů, na první pohled příjemný muž. Lehce se usmíval oči za sklíčky brýlí jiskřily veselím a upřímností. Harry se ale naučil, že nemá dávat na první dojem. „Jen bychom rádi věděli, proč jste utekl z místa činu." položil mu James otázku, na kterou chtěli znát odpověď všichni. Chlapec sedící v křesle nadzvedl udiveně obočí. „Dobře, řeknu vám to, ale také za to něco chci." Bystrozoři nevypadali jeho žádostí překvapeně. Tentokrát se ujal slova Tim. „Jasně, co by to mělo být?"

„Chci vědět, jak jste proboha přišli na to, že bych za tím stál já a než mi řeknete, že jste nic takového neřekli - vaše pohledy mluví za vše, hlavně tady pana profesora Snapea." Přitom kmitnul pohledem po zmiňovaném, ale zase ho rychle odvrátil. Nechtěl přijít o svůj klid, co se tak snažil udržet. Všichni se otočili na Snapea a ten je sjel mrazícím pohledem.

„No, pane Morteme, zjistili jsme pár znepokojivých informací." Začal trochu váhavě Potter a díval se přitom upřeně na Harryho, snad aby mu neutekla žádná jeho reakce. „Všichni tři bradavičtí studenti nejednali ze své svobodné vůle, byli pod kletbou Imperius."

Harryho tahle informace dost překvapila. „Jak jste na to přišli?" Vyhrkl ze sebe dřív, než se stačil zarazit. Oba bystrozoři ho sjeli udiveným pohledem. „Každého z nich jsem osobně prověřil," řekl trochu naštvaně Potter, „zpochybňujete snad mojí práci?"

Harry začal kroutit pozvolna hlavou. „Ne, pane, to bych si nedovolil, jen mi to u toho zrzka nesedí, byl až moc při smyslech, když pouštěl lano dolů." Harry byl tak zabrán do svých úvah, že nevnímal svět okolo sebe. Probral ho až dotek na rameni.

Tak co vy na to? Čekali nebo ne? 

Chci vám všem poděkovat za hvězdičky a komentáře moc si jich vážím.