Další část :) 

Do Snapea jakoby uhodilo. Málokdo se mu odvážil odporovat a co se týkalo studentů, tak nikdo. Dokonce i Draco nebo Julian na to měli až příliš slabé žaludky. To se ale nedá říct o tomhle klukovi, který je učiněný sebevrah. Nejenže napadne Juliana Raddla, ale dovoluje si mu odporovat přímo v hodině před svědky. Nutí tak Severuse jednat. A to ihned, jinak ztratí veškerý respekt, co si za ta léta v Bradavicích pracně vydobil. Rychle ho obešel a postavil se před jeho lavici. „Pane Morteme, víte vůbec, kde jste a s kým mluvíte?" Zašeptal Severus vztekle tak, že ostatní měli problém ho zaslechnout i přesto, že bylo ve třídě ticho jako v márnici. Harry, doposud v klidu míchající tuhnoucí mast, se na něj zmateně podíval a poznal že je zle, ale nestáhl se, naopak. „Pane profesore, moc dobře vím s kým mluvím a kde jsem. Vy jste profesor lektvarů a tohle je učebna lektvarů," řekl klidně Harry a chtěl se vrátit zpět k míchání. V tu chvíli ale mast z kotlíku zmizela. Harry plný vzteku zvedl hlavu a probodl Snapea pohrdavým pohledem. Snape v klidu vrátil hůlku do rukávu a smetl z něho neviditelné smítko. Byl sám se sebou spokojený, ještě to ale neskončilo. Hodlal Mortema úplně potopit. „Pane Morteme, tímto vám uděluji školní trest na dva měsíce s panem Filchem." Třída zalapala po dechu. Nikdo z nich nechápal proč tak dlouhý trest jen za odmlouvání. Snape jim to objasnil celkem rychle. „Váš trest je nejen za odmlouvání učiteli, ale i za napadnutí svého spolužáka Juliana Raddla a v neposlední řadě i za to, že jste nepřišel připraven na mou hodinu." Studenti v lavicích ani nedutali. Čekali, kdy jeden z nich vybuchne a roztrhá toho druhého na cucky. Harry byl plný vzteku a nenávistí vůči Snapeovi, že to snad nebylo možné. Nejraději by mu teď na místě rozpáral hrdlo svými vlastními zuby. To ale nebylo v Harryho silách. Za prvé se musel držet role studenta. Za druhé - Banshee by mu to za žádnou cenu nedovolila. Za třetí - jakmile by Snape vydechl naposledy, Banshee by se utrhla ze řetězu.

Jaká to ironie. Člověk, který mu na světě nejvíc ublížil ho i bez toho, aniž by vlastnil medailon drží při zdravém rozumu. Toto uvědomění nesl Harry těžce, ale statečně. Stejně se s tím nedalo nic dělat. Ve své mysli zatlačil veškeré emoce do pozadí a nasadil ledovou masku. „Kdy trest začíná, pane?" zeptal se dutě. Snape na něj na vteřinu zíral jak na blázna a Harry v jeho pohledu vyčetl čirý šok než se před ním uzavřel. „Dnes večer v osm hodin. Buďte tam včas." Potom se Snape otočil na patě a odešel ke katedře. Už si chtěl sednout, když se ozvalo prudké zaklepání na dveře. „Dále," vyzval Snape příchozího. Dovnitř vlítla jako uragán Lily Potterová. „Severusi, musíš se mnou. Tvá dcera je na ošetřovně!" vydala ze sebe jedním dechem žena a s panikou se dívala na Severuse. Ten ve tváři ztratil to málo barvy co měl. „Draco, postarej se tady o to!" přikázal a rozeběhl se z učebny ven, následován Lily.

V učebně jakoby se na chvíli zastavil čas, lidé kolem netušili co se stalo. Událost jim docházela postupně. Začali se naklánět ke svým sousedům a ptát se. Draco si to ale poměrně rychle vzal do rukou. Vstal ze svého místa a všem přikázal, ať vzorky dají na stůl k učiteli a uklidí po sobě. Harry tak udělal. Jen neodnesl onen vzorek. Dal si brašnu na rameno a odešel ze třídy na oběd. Ve Velké síni byl mezi prvními. Zaplul na své místo a nandal si jídlo. Co nejrychleji ho snědl a vyšel ven. Šel na další hodinu, která se konala venku. Zamířil k hájence, kde se zrovna profesor skláněl nad dřevěnou bednou. Stoupnul si kousek od profesora a čekal na zbytek spolužáku. V hlavě si přemítal okamžiky z věže a v duchu analyzoval každý svůj krok. Jediný, kdo ho ve skutečnosti viděl byl ten zrzek. Bohužel mu Harry nestačil poupravit paměť. To bylo snad jediné riziko, o kterém věděl. Ti ostatní byli mimo sebe. Netušil ale, že jeden pár očí viděl téměř vše...

***

Severus rozrazil dveře ošetřovny. Jeho zrak se okamžitě zaměřil na malou holčičku, která seděla na posteli a probodávala madam Pomfreyovou pohledem. „Nic mi není. Opravdu ne!" hádala se s ošetřovatelkou. Severusovi přitom spadl obrovský kámen ze srdce. Pokud se jeho dcera dohaduje, není to zas tak zlé. Přešel až k posteli a postavil se vedle Poppy. „Jak je na tom?" položil otázku, která ho pálila na jazyku. Jakmile promluvil, visela mu Emily okolo krku. „Tati, jsem v pořádku," šeptala mu do ucha, ale za žádnou cenu se ho nechtěla pustit. Její tělíčko se mírně třáslo, nutilo tak Severuse utáhnout kolem ní paže ještě víc. Z jejich chvíle je vyrušila až Poppy. „Vypadá to, že je v pořádku, Severusi, jen nechápu, jak podle toho, co jsem se od pana ředitele dozvěděla by měla mít minimálně oděrky. Jenže jediné, co jsem našla byly otlačeniny od provazu."

Severuse poslední informace znepokojila a s očekáváním se podíval na Emily. Ta ale uhýbala pohledem. Kývl tedy na Poppy a odešel s Emily stále v náručí. Až na chodbě jí beze slova pustil na zem a ukázal na jednu z prázdných učeben. Otevřel dveře a nechal dceru vejít jako první. Rázně vešel za ní a zavřel je, nezapomněl je zabezpečit proti odposlouchání. Pak se otočil na Emily, která stála kousek od něj a házela po něm nevinný kukuč. Tentokrát ale neuspěje. Už dlouho měl podezření, že se něco děje, snažil se ale mít ve své dceři důvěru a doufal, že za ním přijde, pokud se bude něco dít. Nepřišla a on cítil, že zklamal. „Spusť a žádné vytáčky." Z jeho hlasu se jasně dalo poznat, že se zlobí. Emily neměla tušení na koho. Poznala tuhle tátovu náladu. V této chvíli si sním nebylo radno zahrávat. Tak tedy Emily spustila, řekla mu vše, co se jí v poslední době dělo a kdo byl za to zodpovědný. Čím víc mluvila, tím víc měl Severus vztek na sebe kvůli tomu, že to nepoznal a taky na ty, co si dovolili na jeho dceru sáhnout. Jeho pohled se zastavil na Emily. Stála kousek od něj, hlavu sklopenou. Překonal tu mezeru mezi nimi a kleknul si. „Emily, podívej se na mě." Tenhle tón hlasu používal Severus velmi málo. Vlastně jedině když mluvil s Emily. Tón byl vlídný a plný lásky. To stačilo na to, aby se v Emily protrhly hráze v okamžiku jí začaly téct slzy po tvářích. „P-promiň mi to, tati, v-vím, že jsem měla jít hned za tebou, a-ale já jednou chtěla dokázat něco sama a tak trochu jsem doufala, že se ve mně probudí magie." Při posledním slově se rozplakala na plno, že jí nebylo rozumět ani slovo. Snape si jí stáhl do náruče a nechal plakat. Za ty čtyři roky rodičovství si na to celkem zvykl a utěšovat Emily mu k jeho obrovskému překvapení vůbec nevadilo. Neměl rád, když plakala, vždy se mu z toho svíralo srdce a nejraději by všechnu bolest vzal na sebe. V prvních letech se těch pocitů bál. Severus Snape nebyl zvyklý na emoce a city. Nakonec ale došel ke kompromisu, dovolil si tyto pocity chovat jen pro svou dceru, jinak byl pro všechny jen umaštěný netopýr neschopný citu. Když už se Emily pomalu uklidnila, rozhodl se si s ní o jejím problému promluvit. „Emily, poslouchej mě!" Holčička k němu okamžitě zvedla uplakané oči. „Neznamená, že když se u tebe ještě neprojevila magie, že to je špatně. Tvůj čas přijde, jen na to nesmíš tlačit. Čím víc na to budeš tlačit, tak tím víc to nepůjde." Emily hltala každé jeho slovo. Přesně tohle potřebovala slyšet, aby pochopila, že jí stále nic neuteklo a on byl hlupák, co to nepoznal. Jenže jak v posledních dvou letech ho zaměstnávala role špiona a profesora, sotva měl na dceru čas. Teď toho hořce litoval. Z myšlenek ho probralo utrápené popotáhnutí. „Tati, ale já chci být jako ostatní! Díky tomu, že se u mě ještě neprojevila magie nemám kamarády. Ve školce se mě straní a šeptají si, že je ze mě moták. Vždyť ty a máma jste silní kouzelníci a já... Copak nejsem vaše?" Emily ze sebe vysypala všechno, co jí v posledních měsících trápilo. Moc se jí sice neulevilo, ale aspoň už jí to netížilo. Severus se nestačil divit. Jak jí tohle proboha napadlo?

„Emily Eileen Snapeová, můžeš mi laskavě vysvětlit, jak si na takovou blbost přišla?!" Severus holčičku propaloval rozčíleným pohledem, snažící se zůstat v klidu a nezačít na ní řvát. Emily se pod tím pohledem lehce přikrčila, ale odvahu neztratila. „No, přišlo mi logické, že jsem adoptovaná. Ty jsi úžasný kouzelník a máma taky, takže jediné, co z toho vyplývá je, že nejsem vaše." Jen co domluvila, vystrčila na otce bradu a v očích jí Severus mohl číst vzdor. Snape si tiše povzdechl, volnou rukou si unaveně promnul kořen nosu. „Emily, ty jsi moje a nikoho jiného. Pokud o tom pochybuješ, uděláme testy." Nabídl bez zaváhání a ucítil, jak tělo v jeho náručí ztuhlo. „T-testy?" zeptala se rozklepaně a kulila na něj své modré oči, takže připomínala domácího skřítka. Následně ale prudce zakroutila hlavou. „Ne, tati, já nechci testy! Zapomeň na to prosím!" Severus byl jejím chováním zmatený, ale kývl. „Dobře. Oba na to už nebudeme myslet. Teď je přednější vyřešit to, co ti udělali ti parchanti."

Malá Emily se odmítala vzdát jeho náruči. Visela na něm jako opička. Tak se Severus zvedl i s ní a šel ke dveřím, které odemkl a vyšel na chodbu. Emily se celou cestu do ředitelny ani nepohnula, měla položenou hlavu na jeho rameni a mlčela. Severus věděl, že by se neměl ptát, ale potřeboval to vědět.

„Emily?" oslovil jí opatrně, počkal až zvedne hlavu a pak pokračoval: „Jak si se dostala z těch provazů, řekla jsi mi vše, ale tohle ne." Emily se chvíli zamyslela. Snad si snažila vzpomenout. „Tati, já nevím, moc si toho nepamatuju. Jen to, že mě tam zatáhli, svázali a pověsili. Vzpomínám si, že jsem bála a prosila je, ať toho nechají, nemělo to ale žádnou cenu. Weasley potom řekl, že jestli nepřestanu řvát, tak že mě pustí. Pak už je to takové rozmazané." Víc ze sebe Emily nedostala, zabořila Severusovi tvář do hrudi a tiše plakala. Severus měl takový vztek jako už dlouho ne, ale jediné co udělal bylo, že prudce stisknul čelist a nasál vzduch nosem. Donutil své tělo otočit se na opačnou stranu než původně šel a mířil rovnou do jejich komnat. Cestou přemýšlel, co těm parchantům provede. A tentokrát je Brumbál nezachrání, neznamená to, že když je jeden z nich 'Chlapec, který přežil', že si můžou dělat co chtěj. Právě naopak. Budou litovat dne, kdy se narodili. Severus došel k obrazu. Na něm se nacházel starý čaroděj. Štěknul po něm heslo a počkal, až se obraz odkryje. Pak vešel dovnitř, na nic nečekal a šel do dětského pokoje, kde spící dceru položil do postele opatrně jí otřel slzy a přikryl. Zavolal jednoho ze skřítků a nakázal, aby jí pohlídal než se vrátí. Z komnat se přemístil pomocí letaxu.

Děkuju, vám za minulé komentáře a hvězdy moc jste mě potěšily.