Ráno přišlo až příliš brzy. Harry vstával jak na popravu, vůbec se na tenhle den netěšil a taky to tak vypadalo. Věci, které mu normálně zabrali pár minut mu teď trvali dvakrát déle. Nebylo proto divu, že na snídani dorazil mezi posledními. Jeho včerejší místo bylo naštěstí volné. Šel si tam rovnou sednout a pokusit se něco sníst. Jenže. Jen co dosedl a dal si brašnu vedle na zem, tak se ozvalo zpod stolu pronikavé rozzlobené mňouknutí. Trochu váhavě se pod něj podíval v okamžiku se střetnul s pohledem pronikavých žlutých očí. Kočka na něj zle zahlížela a nevypadala vůbec spokojeně s tím, že tu sedí cizinec. Sám Harry musel uznat, že ta kočka nevypadá zrovna k světu. Kožich měla na několika místech vypelichaný. Každá kost na těle jí byla vidět. To ale nebylo to nejhorší, Harry jasně cítil pach smrti. Musel se z toho začít kousat do rtu, aby nezakvílel. Tahle kočka tu už moc dlouho nebude a oba to věděli. Harry dvakrát nepřemýšlel co dělá, protože kdyby jo, tak by to v životě neudělal. Vzal mističku, ve které bylo teď už jen pár hroznů a nasypal je jinam. Prázdnou misku potom naplnil čerstvým mlékem. Pak jí dal opatrně a hlavně nenápadně pod stůl a vrátil se zpět ke své snídani jakoby nic. Bohužel si ho ale jeden pár očí všimnul. „Draco, kdo to je?" zeptala se dívka šeptem. Draco se mírně otráveně podíval směrem, kterým dívka ukazovala. „To je, Emily, Harry Mortem, objevil se tady včera, od něj se drž dál!" varoval svou kmotřenku ihned na začátku. Emily ho ale moc neposlouchala, protože se po celou dobu dívala na Harryho, který si právě mazal chleba slabou vrstvou másla, až když zaslechla poslední větu, zpozorněla. „Cože? Proč?" věnovala Dracovi zmatený pohled. „Protože, milá zlatá, včera dal Juliánovi pěkně do nosu a já bych byl nerad, kdybys dopadla podobně," zamlčel už jen to, že si to ten kluk zasloužil, nikdo nikdy neví, kdo je poslouchá. „Takže ještě jednou. Drž se od něj dál, a to beze srandy!" Emily nikdy neměla ráda, když jí někdo něco zakazoval. Jediný, od koho to ještě snesla, byl otec, ale od nikoho jiného to nesnesla. „Mně by neublížil!" prohlásila s jistotou a ještě si překřížila ruce na hrudi, aby svým slovům dodala větší váhu. Draco lenivě nadzvedl obočí a prohlásil: „ Jak to ty můžeš vědět prosímtě." Zdálo se však, že jí tímto ještě víc popudil. „Neptej se na otázky, který jsou úplně jasný, radši se dívej víc kolem sebe!" prskala na něj jednotlivá slova tiše a pak se zvedla a odešla. Harry, netušící, co se odehrálo před chvíli uprostřed kolejního stolu si nalil čaj. Usoudil, že chleba do sebe asi dneska nedostane. Byl rád, že zpod stolu se začalo ozývat spokojené mlaskání. Jestli má chuť k jídlu, není to ještě tak zlé. Čaj měl Harry brzy vypitý, takže mu nezbylo nic jiného, než se zvednout a jít na svou první hodinu. Zrovna procházel dveřmi Velké síně, když se málem srazil s divným člověkem. „Promiňte," omluvil se vzápětí Harry, ale ten chlap si ho ale vůbec nevšímal. Místo toho se hnal k místu, kde před malou chvilkou Harry seděl. Sehnul se okamžitě pod stůl a začal na tu kočku vlídně mluvit. Harrymu došlo, že to bude asi majitel kočky. Když se na ty dva díval tak musel uznat, že to přísloví 'jaký pán, takový mazlíček', se knim perfektně hodí. Zakroutil nad tou myšlenkou hlavou a pokračoval radši v cestě, nerad by přišel na první hodinu pozdě. Mapa, kterou konečně vylovil s brašny mu ukazovala, že se má vydat do druhého patra chodbou vlevo. Tak taky udělal. Rozhodl se vrátit mapu zpět do tašky a za chůze jí tam opatrně zastrkával tak, aby z ní na konci dne nebyl salát. Když už jí tam měl, ucítil tvrdý náraz do lokte. Jen taktak to ustál a naštvaně zvedl hlavu, aby mohl vynadat tomu pitomcovi, co do něj tak surově vrazil. Slova mu odumřela na rtech, když poznal, o koho se jedná. Nestačil ani nic říct, ten pitomec byl rychlejší. „Co se tady motáš, Brejloune?"

Harry vzteky zatnul ruce v pěst, ale nenechal se vztekem ovládnout. Rozhodl se raději bránit slovně než fyzicky, dal do svého hlasu veškerou nenávist, kterou v sobě měl. „To ty by sis měl dávat pozor na jazyk, taky by se ti mohl náhodou pěkně zamotat a věř mi, to bolí víc než zlomený nos. Rozhodně bys strávil na ošetřovně víc času." Harry jednotlivá slova říkal klidně i přes svůj vztek, ale každý, kdo měl v sobě kousek zdravého rozumu by se klidil z cesty.

Julian měl vždy jen strach ze svého otce a to jen někdy, když ho popadl amok. Nikdy strach neměl rád, už odmalička se mu - pokud to jen trochu šlo - vyhýbal. Strach pro něj představoval slabost. Otec vždy říkával, že ho nikdy před nepřítelem nesmí dát najevo jinak je už z půlky mrtvý. Tímhle se Julian řídil, tedy až do teď. Netušil, co je na tom klukovi tak zvláštního, ale dokázal v něm ten strach probudit, jako nikdo jiný. Možná je to těmi oči, ve kterých se málokdy mihne emoce a když jo, tak většinou negativní. Ty oči byly bránou do pekla. Julian doufal, že se o tomhle klukovi otec nedozví. Už jen proto, že by se mu určitě líbil a chtěl by ho do své legie Smrtijedů. On se o svého otce tak nerad dělil! Znal otce jak své boty, tím klukem by byl fascinovaný. Ne, to se nesmí stát! Raději z něj udělá ňoumu první třídy, než aby se díval na to, jak se otec na toho kluka pyšně dívá, jako by byl jeho vlastní syn! Tu potupu by nepřežil. Jeho myšlenky najednou přerušil ten Brejloun, protože se najednou otočil a odešel.

Harry byl na sebe naštvaný, málem se neudržel a prohlédl si jeho duši. Část v něm - ta zlá - chtěla, aby Banshee zjistila, kolik nevinných lidí zabil a tak ho potrestala po svém, zabila ho. On by se pak zbavil problému jménem Julian Raddle. Byl tak zabrán do myšlenek, že málem minul odbočku k učebně obrany. Naštěstí se tak nestalo. Viděl své spolužáky, jak se o něčem živě baví a čím blíž byl, tím víc mu bylo jasné, že většina rozhovorů se týká jeho. Nechalo ho to naprosto chladným, opřel se v klidu o zeď naproti učebně a čekal, až se učitel ráčí otevřít dveře. Hodina měla začít za pět minut, tak snad ten hluk co se kolem něj ozýval přežije. Ukázalo se však, že hluk není to nejhorší.

„Ahoj, asi si na mě nepamatuješ" oslovila ho najednou dívka s bujarými vlasy. Harry moc dobře věděl o koho jde, přeci jenom, takové vlasy nemá jen tak někdo. „Ty jsi ta s těmi novinami," řekl bez zaváhání. Dívku potěšilo, že si jí pamatuje, proto pokračovala radostně dál v hovoru. „Jsem Hermiona Grangerová, a ty?"

Harry jí nechtěl odpovídat na tak hloupou otázku, na kterou už stejně znala odpověď. Dostal chuť jí něco odseknout, už měl dokonce na jazyku připravenou štiplavou poznámku, jenže když se jí podíval zpříma do očí zjistil, že to nejde. V jejích očích uviděl radost z toho, že se s ní baví. Věděl, jak se někteří kouzelníci staví k tomu, že lidé u mudlů narození jsou stejní, jako oni, někdy i lepší. Harry předsudky nikdy netrpěl, neznamená, že když jsme jiní, že jsme horší. Navíc co mu to udělá, když jí jen slušně odpoví. „Já jsem Harry Mortem," odpověděl po chvíli, když už si Hermiona myslela, že neodpoví a někam jí slušně pošle. Chtěla mu položit další otázku, ale nedostala se k tomu, protože dveře učeny se otevřely. Ve dveřích stál profesor Black s rozcuchanými vlasy a mírně pomačkaným hábitem. Harry nad tím výjevem nadzvedl obočí a podíval se po ostatních spolužácích. Podle jejich reakcí usoudil, že to není poprvé, co se tohle stalo. Profesor pak odstoupil ode dveří, tím dal jasně najevo, že můžou vejít. První se do třídy nahrnuli Nebelvíři, ti šli bez zaváhání radostně dopředu. Zmijozel byl jejich pravý opak. Ve tvářích měli výraz skrytého odporu a většina si jich sedla dozadu. Harry si to zamířil k předposlední lavici a pohodlně se usadil vedle Draca Malfoye, který si ho naštěstí nevšímal. Harry si v klidu vytáhl učebnici, pergamen a brky. Byl jeden z prvních, ostatní nebyli ještě ani usazení a bavili se v klidu mezi sebou. Harry čekal, že je profesor Black okřikne, nebo jinak usměrní, ale tomu to bylo jedno. Místo toho hledal něco na stole plném pergamenů. Jak se na něj Harry díval, kroutil v duchu hlavou čím dál víc. Profesor zastával asi přísloví, že pořádek je pro blbce a bordel pro genia. Jenže takhle tu budou ještě dlouho čekat, než něco najde, protože v tom bordelu aby se prase vyznalo. Harry vzal do ruky jeden z nových brků a začal si s ním pohrávat, přitom se díval okolo sebe po učebně. Jako první ho zaujali mírně točící se schody uprostřed učebny. Harry hádal dvě možnosti. Buď vedou do kabinetu profesora, nebo rovnou do osobního bytu. Rozhodně se ty schody se do učebny nehodily, Harry by se vsadil, že jsou přičarované některým s profesorů, který byl příliš líný na to chodit přes hrad. Další co ho zaujalo, byly pohyblivé velké obrazy na zdech po obvodu učebny. Byly na nich vyobrazeny hůlky, které sami prováděli kouzla. Harry si všimnul, že nahoře v rohu je napsáno, o které kouzlo se jedná. V dalším prohlížení ho vyrušilo prudké hlasité tlesknutí. Otočil za tím zvukem tak prudce hlavu, až mu zakřupalo za krkem. Ten nežádoucí zvuk vyšel od profesora obrany, který si tak vyžadoval jejich plnou pozornost. „Tak, třído, začneme. Už žádné zdržování, stejně už máme skluz." A čí je to vina? Pomyslel si Harry vztekle.

„Ti, kteří mě pozorně poslouchají ví, co jsem od minule slíbil." Po této větě se žákům na rtech objevil natěšený úsměv. „Kdo z vás mi poví něco o kouzlu 'Expecto patronum'?" Jako první zvedla ruku Hermiona potom jí následovalo pár dalších. Nešlo si nevšimnout toho, jak profesor okatě přehlíží zvednuté paže Zmijozelů. Místo toho vyzval k řeči nějakého zrzka. Ten se namachrovaně postavil a spustil: „Expecto patronum je kouzlo proti mozkomorům." To bylo jediné co řekl a Harry čekal, že z něj vypadne víc a nebyl jediný, kdo toho čekal daleko víc, vyčkávací pohled profesora mluvil za vše. „Dobře, Rone, pět bodů pro Nebelvír," řekl trochu zaraženě Black, než sám pokračoval ve výkladu. „Skutečně, kouzlo Expecto patronum slouží k obraně proti mozkomorům. Je to ale velmi složité kouzlo, málo kouzelníků dokáže vyčarovat úplného patrona v podobě zvířete. Tím se dostáváme k samotné podstatě patrona. Každý kouzelník má jiného patrona. Zvíře, do kterého se patron formuje je odraz kouzelníkovy osobnosti, duše, a magie. Proto je tak těžké ho vyčarovat. Kouzelník musí mít pod kontrolou svou magii i vůli, jinak se nikdy nepodaří úplný patron a ta nejdůležitější věc je najít dostatečně šťastnou vzpomínku. Jinak se vám povede jen mlha." Všichni profesora napjatě poslouchali, hltali každé jeho slovo a Harry si v krytu duše přiznal, že ten chlap je ve svém oboru vážně dobrý. To ale netušil, co si na ně Black ještě připravil.

„Tak, teď, když víte to podstatné pohněte zadky a vstaňte." Žáci tak učinili a Sirius lehce máchnul hůlkou a lavice se posunuli ke zdi. „Teď můžete zkoušet vyčarovat svého prvního patrona. Formuli znáte, tak do toho!" Harry si stoupnul do rohu co nejdál od ostatních v ruce držel hůlku, ale o patrona se nepokoušel. Moc dobře věděl, že v tomhle by pohořel, ukrývá v sobě Banshee, temnou bytost spojenou se smrtí.

Temnota a patron spojený se světlem a bílou magií nejde zkrátka moc dobře dohromady. Black asi zapomněl na jeden podstatný detail, ten, kdo je prolezlý zlem a využívá černou magii patrona nikdy nevykouzlí. On navíc patrona nepotřebuje, na něj mozkomoři neutočí. Sám Harry měl na tohle teorii. Prostě si neměli co vzít, tak proč útočit na něco, co nemá duši. Pamatoval si ty dny, kdy se ho marně pokoušel vyčarovat než mu Agnes řekla krutou pravdu. 'Patron je jen pro ty hodné, co mají duši, ty zrůdo.' Přesně tahle věta mu zněla v uších ještě hodně dlouho a vyplavala ze vzpomínek právě teď, když to nejmíň čekal. Ze špatných myšlenek ho probrali až ostatní, co si začali sbírat věci a odcházeli na další hodinu. Harry je napodobil a taky chtěl vyjít ven, když uslyšel, jak ho volá profesor Black k sobě.

V první řadě vám všem děkuju za hvězdičky a komentáře.

V druhé řadě co říkáte na profesora Blacka :)