Nově pojmenovaný vesmířan Tae setrval s Kookiem po pár chvil v tichém oboustranném vnímání jich samých. Cosi osudového, přesahující tento svět i jeho chápání je táhlo k sobě. Stav podobný okouzlenému transu roztříštilo až několikeré nepříjemné zapípání Taeho systému. „Píííp. Píííp. Píííp. - Rozpoznáno. Korejština. Schopnost osvojení pozemského jazyka bude rozšířena za 3...2...1... úspěšně aktualizováno."

„Co to bylo?" ucouvl Jungkook.

„Omlouvám se, předtím... to bylo trochu trapné. Chvíli mi zabralo najít ve svých databázích shody s tvou řečí. Není zvykem, aby měly roztroušené dialekty na jedné planetě tolik odlišností," zasmál se Tae, „Ale povedlo se. Takže... teď už si popovídáme normálně,".

Jungkook na něj a jeho znáhla plynnou korejštinu koukal jako na svaté zjevení: „Ty... ty mluvíš...?! A... a já už ti rozumím!?".

„V to upřímně doufám. Potřeboval bych tvou spolupráci,".

„Spolupráci? Myslíš... aby ses dostal ven?"

„Přesně!" doslova vykřikl Tae, potěšený tankovou chápavostí. Jungkook se toho zvednutí volume až skoro lekl. „Mám ze vnějšku blokované zbraně. Něco mi ruší magnetické pole, takže nedokážu nashromáždit dost energie ve svém jádře. Nějak to něco musíš vypnout,".

„Fajn. Vydrž,". Něco, nějak... Jungkook z těch neurčitých zájmen nebyl příliš moudrý, nicméně kývnutím střelné hlavně odsouhlasil svou účast při pomoci. Pátral kolem křížem krážem, dlouho bezvýsledně. Jak by měl přeci mladý nekvalifikovaný řadový voják typu Jungkooka dozvědět technické či estetické detaily konkrétního zařízení, o němž jakživ neslyšel? „Jak to má vypadat?" hlesl po Taem, když pocit jeho neschopnosti přetrvával příliš dlouho.

„Nevím. Nemám aprobaci pro práci s historickou technikou. Neumím zacházet s těmi vašimi primitivními pravěkými vymyšlenostmi, není v tom žádná automatika," pravil Tae, krapet přehnaně opovržlivým tónem.

Kookie se tím cítil jaksi dotčen. Vždyť i on sám byl jednou z těch takřečených lidských „primitivních pravěkých vymyšleností". Zaťal ale ozubená kolečka, aby nazmar nevyšiloval a soustředil se na to důležité - totiž zachraňování ufonka v nouzi. Smířený s tím, že hold není Einstein, použil k určení správných ovládacích tlačítek rozpočítávadlo. Eenie meenie minie you! Pohledem skončil na nenápadném šedavém překlápěcím knoflíku. Nezatěžoval se rozvahami ani propočty pravděpodobnosti fiaska. Proč taky? Zkrátka knoflík z pozice ON přepnul do pozice OFF, připraven nést si za to následky. Snad osud, snad náhoda, snad štěstěna, snad Bůh, snad andělé stáli při tom bláhovém hazardérském hochu, jelikož, věřte nevěřte, vyšlo to. Trefil se. Nic nevybuchlo, alarm se nespustil, nezkolabovala elektřina.

„Zvládl jsi to! Moje systémy jsou funkční a v pohotovosti. Můžu se hýbat! Já to věděl! Ach, jsi skvělý! Nejradši bych ti dal pusu!" zarazil Tae svou obdivu a díků plnou řeč, jakmile si uvědomil, co ze sebe vypustil za slova. Coby mimozemšťan netvořil věty přirozeně na základě zkušeností s jazykem. Vlastně mu je hledal a sestavoval jeho hardware, napojený na pozemský internet, skrze algoritmy, googlící statistiky, skenování a přejímání výroků a frází ze sociálních sítí, především Twitteru, nebo online slovníků. To vše tak, aby se Tae aka T43 přiblížil v největší možné míře projevu druhé strany v dialogu. Ustálenou frázi o oné puse tedy ve skutečnosti Tae nejprve použil  a až poté si na svém monitoru zobrazil její význam. Přičemž definice  spojení „dát pusu" ho více než překvapila. „Vlastně... bych... Nejradši bych ti poděkoval," opravoval se.

„Z-zatím neděkuj. V mojí četě se říkávalo, ať se neslaví po prvním vítězství, když válka nebyla dobojována. Ještě nejsi na svobodě, ještě jsme nevyhráli, Tae," uhýbal pohledem Jungkookie, z roztomilé nervozity růžovější než obvykle.

„Teď už to bude brnkačka," sklepával ze sebe Tae příznaky rozpačitosti, „Můj laser si s tím poradí,". V doprovodu rudé záře se pás po jeho kruhovém obvodu začal točit, připravujíc se udělit skleněnému vězení pořádně tvrdou lekci.

„Počkej... myslím, že bys neměl..." snažil se Jungkook svého vesmírného druhá varovat. Marně. Jakkoliv ten modrý létající talíř pozemské výtvory podceňoval, s tlustou vrstvou pevného, střelběvzdorného, masivního materiálu nebylo radno si zahrávat. Dle Jungkookových neblahých předtuch Taeho laser nestačil, tedy alespoň ne napoprvé. Střela karmínového paprsku se od neprůstřelného skla odrazila, čímž uštědřila bez slitování pecku svému samotnému autorovi. „Tae! Tae, ublížil sis?" ptal se starostlivě vyděšený Kooks.

„Je to jen škrábnutí, klid, vojáku," řekl Tae sebevědomě, nechtěl si přiznávat vlastní chybu. Po boku se mu táhla pár centimetrů hluboká rýha, vynikající na modrém plechu, ale on dělal, jako by nic.

„Poslouchej, věřím, že jsi skvělý, ale teď není čas si to tu dokazovat. Každou chvíli můžou přijet. Musíme společně. Jasný?" nasadil Jungkook svou armádní tvrdost, již v něm zanechal výcvik. Ojedinělý úkaz vidět ho takhle.

„Jasný," zastyděl se krapet Tae, byť na suverénnosti vystupování mu to ubralo nemnoho.

„Viděl jsi, co to dělá se střelbou. Zkusme to narušit tlakem. Proti sobě. Já půjdu k pravému okraji z mého pohledu, ty zase k pravému z tvého pohledu. Nestřílet. Jen se do toho opři. Plnou vahou,".

Jak se řeklo, tak se udělalo. Byla v tom logika a hlavně naděje. Oba stroje najely takzvaně „plnou parou" na protilehlé konce skla, ukotvené v bočních kovových stěnách věznice. Už jen dvojité přiražení vyslalo do objektu, odsouzeného ke zničení, citelné vlny vibrací. Bylo to jako hrát páku nebo přetahovanou. Zdánlivě nesmyslné množství síly, krátkodobé dosahování osobních limitů, maximální vypětí. Jungkookovi se z toho až olejem zapotilo spárování. Snaha nevyšla naprázdno. Ač těžko věřit, zeď ze skla ve středu začala praskat. Vidět i slyšet tento úkaz dvojici vyburcovalo zabrat ještě více. Prásk! Sklo nevydrželo a povolilo. Část se jej ve střepech různých velikostí vysypala, část zůstala viset z prohnutých deformovaných  největších zachovaných pasáží. 

Tae setrvačností prakticky vypadl do svobodného prostoru. „Jsem venku?" nemohl uvěřit.

„Jsi venku!" zavýskl Kookie, když k Taemu popojel, „Teda... skoro. Teď pospěš, zmizíme z tohohle proklatého podzemí na povrch! Povedu tě,".

Tae se vzchopil a už už letěl za svým místním průvodcem, který ho měl vyvést pryč z myšleného bludiště. Jungkookieho paměť, nebo spíše historie v navigaci, fungovala dobře. Rychle postupovali vpřed. Vpravo, vlevo, vpravo, vpravo, mírná zatáčka, podjet... Skoro jim do ventilací vál čerstvý vzduch, tak blizoučko byli cíli. Ale ouha!

„Okamžitě zastavte! Vypněte motory! Nikam nepojedete! Nepohněte už ani kolečkem! Jste obklíčeni!" zařval hlas zpoza rohu před oběma zběhy. Jakmile se majitel hlasu ukázal, Jungkook jej bez váhání poznal. Šlo o generála Sehuna, drsný, nekompromisní tank a shodou okolností i Jungkookův velký vzor a idol. Byl původem z Koreje, ale nechal si udělat úpravy podle britského modelu „Challenger 2", který je již od přelomu tisíciletí nepokořeným vítězem žebříčků nejvražednějších bojových tanků a může se chlubit přezdívkou „Pure violence incarnate" - „Čiré ztělesnění násilí".

Tae s Kookiem byli v pěkné kaši. Stál proti nim někdo s nejrychlejším zaměřovacím systémem zbraní na světě a co víc, nebyl sám. Zpovzdálí ze všech postranních uliček vyhlížely jeho posily. „Tae... jak rychle můžeš letět?" ptal se šeptající Kookie, scuklý blízko k ufu.

„Cože?" šeptal mu Tae zpátky.

„Až napočítám do tří, poletíš přímo rovně, co nejrychleji dovedeš. Nebudeš střílet, nebudeš se otáčet. Východ je jen kousek odtud..."

„Cože?!" Taemu pomalu docházelo, o co Jungkookovi jde.

„Jedna...".

„COŽE?!".

„Dva...".

„Jungkooku...?!"

„Tři!" pro všechny případy Kookie Taeho postrčil správným směrem, aby měl jistotu, že nezůstane stát na místě. Sám následně střelil přímo na Sehuna, aby Taeho nikdo nestihl zastavit.

Tae pochopil vyhrocenost situace, proto prostě letěl. Nežli však urazil poslední metry k otevřenému prostoru, udělal, co mu Kookie zakázal - ohlédl se. Pohled na dva pronásledovatele za sebou mu ani tak vrásky na plechu nedělal, zato scenérie Jungkooka bezvýchodně zablokovaného zbytkem Sehunovy skupiny byla hrůzostrašná. Ten korejský růžováček se pro něj obětoval. S hořkou bolestí na svém jádru Tae opět odvrátil přední světla směrem k otevřeným únikovým vratům. „Díky, můj hrdino..." špitl si a spěchal z dostřelu i dohledu celé Area 51.

-------- ≪ °✾° ≫ --------

Wow, pokračování přišlo sice trochu později, než se plánovalo, ale přišlo. Co na to říkáte? XD Zní vám to jako konec nebo cítíte možnost třetí části? Správnou odpověď se dozvíte, snad, v dohledné době. Děkuji za čtení, případné vyjádření názorů a zase někdy naviděnou! Vlastně... napřečtenou! :* Přežijte listopad, ufonci!