Zelená parní lokomotiva Kim Seokjin už se mohl pyšnit pár desítkami let dobře odvedené práce napříč světem. Svůj původ měl ve střední Evropě v Českoslovesnku na počátku 20. století, tedy v dobách krásné, prosperující první republiky, jež ze sebe setřepávala pozůstatky hrůz první světové války a ještě neměla ani tušení o té druhé, nadcházející.

V těžkých časech byl Jin nasazen na trať Transsibiřské magistrály, vedoucí přes půlku světa, aby na svých šesti párech kol hrdinně pomáhal s přepravou lidí skrze nehostinné území tehdejšího Sovětského svazu. Jaká škoda, že mašinám se nedávají medaile za zásluhy! Seokjin by si jich zasloužil mít kolem komínu ověnčených alespoň pět!

Co ale Jin z překonávání kilometrů a kilometrů kolejí severského státo-monstra měl, bylo poznání. V jeho parním kotli to začalo hořet jen pro majestátní kontinent Asii. Předně tedy pro Koreu, k jejímž hranicím měl tu čest zajíždět. Všímaví korejští průmyslníci při Jinových pravidelných návštěvách dálného východu zaregistrovali jeho kouřové signály, na základě jejichž rozšifrování splnili naší československé lokomotivě přání, totiž ji odkoupili pro potřeby svého státu. A Jin byl v sedmém nebi! Mít ve vagónech tolik pohledných korejáčků by udělalo radost každému.

Zlomem se stala čtyřicátá a padesátá léta, kdy se poloostrov zmítal válkou a trhal se na dvě oddělené části - rozvracel rodinu. Jin se musel rozhodnout, na čí straně zůstane. A zvolil jih, Korejskou republiku, kde se sice měl dobře, ale přicházel postupně o svojí důležitost. S nástupem nezadržitelné modernizace byla nádraží zaplněna poměrně brzy štíhlými elektrickými rychlovlaky, zatímco ubohý Jiník se stal jen víkendovou atrakcí, připomínkou minulosti, pro nadšené příchozí turisty. Ani na všech dvanácti kolečkách nestačil vlakovým mladíkům, jako šipkám svištícím mnohonásobně rychleji po tratích, které bývaly dříve Jinovou výsadou.

15. srpna 2018 časně zrána se Jin připravoval na bujaré celostátní oslavy sedmdesátého výročí od získání nezávislosti Jižní Koreje. Byl to jeho den. Organizátoři jej zařadili do hlavního programu na vlakovém nádraží Seoul, protože přece jen - byl pamětník. Čerstvě umytý, vyleštěný a nablýskaný vyčkával Jin v depu, aby mohl vyjet přinášet lidem radost, plnit poslání, k němuž byl postaven.

„Těšíš se?" broukl jeden z nejnovějších modrobílých KTX Korean Train Express vlaků, který pomalu couval na točnu.

„Strašně! Jako malá mašinka!" odpověděl Jin popravdě s rozvášněnou natěšeností tomu aerodynamickému mladíčkovi.

„Klídek, starouši, ať se nezavaříš," zahvízdal KTX posměšně brzdami, vědom si Jinovy letitosti.

„Drž jazyk za ovládacím panelem, drzoune! Já jsem Worldwide Handsome Train, abys věděl. Mou krásu obdivují tisíce lidí,".

„Obdivujou, jo? Spíš se chodí dívat na vykopávku, než se rozpadne. Užij si „slávy" dokud můžeš. Já jedu, abych kvůli tobě neměl 5 sekund zpoždění,".

Kdyby KXT depo neopustil, ukázal by mu nepochybně Seokjin zač jsou toho přední nárazníky! Ty už ani ten vychloubačný nováček neměl. „Já alespoň ještě vypadám jako vlak, ne jako vesmírná raketa..." zabručel si pro sebe naštvaně, ale nemohl popřít, že co slyšel, ho zabolelo. Bylo pravdou, že nebyl nejmladší, avšak tažnou sílu měl dobrou, šrouby kvalitní, stále původní, vnitřek zrenovovaný. Pořád patřil na koleje. Pořád ano...

Slavení kulatého výročí se dostalo do plného proudu. Průvod lidí z centra přicházel k železniční budově cestou obestavěnou stánky se suvenýry, občerstvením a nafukovacími balónky. Událost přenášela živě televize. Nechyběly ani bezpečnostní složky, mající se na pozoru. A právě jejich součástí byl černý policejní vrtulník Kim Namjoon, pověřený doprovázet Jina po dobu všech dnešních dvouhodinových okružních projížděk.

„Zdravím, pane Kime, jaká čest, že s vámi dnes můžu letět," navázal Namjoon hovor s Jinem, zatímco čekali, až do vagónů nastoupí všichni držitelé platných jízdenek.

„Neříkej mi „pane". Připadám si pak starý," zasmál se trochu bolestně Jin, „Jen „Jin" nebo „Worldwide Handsome", prosím,  a uvítal bych tykání,".

„Dobře, Jine, rád tě poznávám. Já jsem Namjoon, speciální helikoptéra, ve službě od roku 1994,". Pokud by měl ruce, jistě by i zasalutoval.

Generační rozdíl, technická odlišnost, kompletně cizí původ, to všechno i mnohem víc hrálo proti rozvoji přátelství Joona s Jinem. Oni nicméně jako by to odsunuli z cesty, po níž se rozhodli ubírat spolu. Rozuměli si jako nikdy s nikým jiným. Měli si toho tolik co říct, tolik co poslechnout. Jin zasvěcoval Namjoona do nekonečné zásoby příběhů o svém životě, na oplátku dostával vzrušující historky z policejních zátahů, o špionážích nebo popisy dechberoucnosti pohledu na svět z výše z oblaků. Dvouhodinové periody utíkaly jako nic a ti dva neměli dost. Jin nepočítal pasažéry, nekochal se letní krajinou ani městskými panoramaty, vždyť je znal. Zato Namjoon byl něco nového, jiného, jednoduše úžasného. Něco, co v životě postrádal a potřeboval, jenom o tom nevěděl.

„Tak co?" tázal se policejní automobil Chanyeol Namjoona během polední přestávky, kdy veškerý provoz trochu utichal.

„Ten Seokjin je moc fajn. Je to jako se bavit s legendou," vypnul si Namjoon vrtuli, když slétl na místní přistávací plochu - helipad.

„To mě těší, ale moc se nekamarádíčkujte," pravil Channie varovně.

„Proč ne?".

„Pro vaše vlastní dobro," odmlčel se Chanyeol, viditelně kapku zarmoucený svým sdělením, „Víckrát už se nepotkáte. Dneska je to Seokjinova poslední jízda,".

„Jak jako poslední???" vyděsil se Namjoon.

„Odvedl skvělou práci, má zásluhy, ale jezdí už skoro 100 let, víš. Je čas, aby dostal odpočinek,".

„Ale co s ním bude?".

„Rozeberou ho, někam odstaví, vystaví v technickém muzeu... Kdo ví? To už nám může být jedno. Jen jsem ti to chtěl říct, než si na něj uděláš nějakou vazbu,".

Ale Joonovi to jedno rozhodně nebylo. Vlastně... příliš pozdě. I nějakou tu vazbu už si udělal. To by tak hrálo, aby mu Jina teď rozmontovali na díly! Nesměl dopustit takovouhle nespravedlnost přeměnit v realitu! Nesměl o Jina navždy přijít. Nechtěl o něj přijít.

-------- ≪ °✾° ≫ --------

Drazí páni, drahé dámy, drazí ufonci i vy, co zkrátka nyní čtete a nejste ani jedním z dříve jmenovaných, hovoří autor. 

Poněvadž fakt, že kratší kapitoly jsou na Wattpadovém formátu schůdnější k četbě je všeobecně známý, utínám příběh v tomto bodě s příslibem jeho (doufejme) brzkého pokračování. Zároveň si tím pomáhám k dřívějšímu vydání, které je, dle mého názoru, po poněkud delší netvůrčí odmlce, na místě. (A rovněž jsem svině, co si libuje v napínání čtenářstva XD) 

Měl-li by někdo zájem ovlivnit budoucnost této cringe knihy, komentářová sekce či osobní zprávy jsou vám k dispozici. Je možnost mě tímto způsobem popohánět, říkat svá přání ohledně dějového vývoje nebo pořadí shipů v kapitolách.

Nuže toť celé sdělení. Vše řečeno bylo. Žijte blaze, tvorečkové!