Suga, žluté sportovní auto, vzešel v devadesátých letech, přesněji v roce 1993, z velmi nuzných poměrů. Smontovali jej v upadající autodílně v zašlé čtvrti Tegu na korejském poloostrově, která se dlouhodobě potýkala s finančními problémy. U Sugy doma tak často neměli ani na benzín nebo nemrznoucí kapalinu do ostřikovačů. A jemu z toho všeho rezavěla kapota, v zimních měsících trpěl na ledové krusty na předním skle a chytal nepříjemné křeče ve stěračích. Ne zrovna nejlepší uvedení na silnice pro malé nadějné autíčko.

Čtyřkolí „kamarádi" z centra města mívali tendence se Sugovi posmívat, že má poškrábané dveře od toho, jak tajně večer ujížděl ze své garáže, aby unikl šíleným opileckým náladám svého majitele. Ten se totiž nejednou rozhodl v Sugovi pod vlivem alkoholu projet, což končívalo uvíznutím v příkopě nebo poškozením cizích plotů zahrad.

Suga opouštěl rodnou dílnu nejen, aby si zachránil vlastní nárazníky, ale rovněž, aby se věnoval tomu, co nejvíce miloval - hudbě. V hluboké noci, na silnicích druhé třídy, za cedulemi označujícími konec zástavby, si mohl totiž nerušeně pouštět svoje autorádio a tůrovat do rytmu. Pokaždé mu to rozbušilo motor uvnitř jeho kovových vnitřností. Pod hvězdami, bez dopravních kolon nebo naštvaného troubení, tam mu teprve bylo dobře.

Roky dokázal vydržet, vyžít. Avšak jeho technickému ani vnitřnímu stavu se tím nijak nepřidalo. Ať dělal, co dělal smůla se mu lepila na kola a uvízávala ve vzorku pneumatik po zatraceně dlouhou dobu. Nebyl sto nalézt pro sebe kousek štěstí.

Jediné u čeho stoupaly hodnoty nahoru bylo Sugovo sebevědomí. Otrnul, zhrubl stylem jízdy, nenechal se sebou jednat jako s rozbitým šroubovákem. Drobné srážky s druhými začaly neodmyslitelně patřit k jeho denní rutině a čas od času navštěvoval v podzemních garážích hudební akce pouličních dopravních umělců.

Stálo jej mnoho sebepřemlouvání, než se i on odhodlal dojet na pódium, zaparkovat v záři mlhovek a zatroubit a zatůrovat před ostatními píseň, již vlastnokolně složil.

Náročné publikum si o Sugovi bohužel udělalo nevalný obrázek. Označili zvuk jeho klaksonu za všední, nezajímavý, nejistý, nevyzrálý. A mladému žlutému umělci taková nešetrná kritika zlomila motor.

Pod zrcátky tekly četné olejové slzy, když přeřadil, nabral plnou rychlost a mířil k přístavu. Světla mu vynechávala z přehlcení emocemi jako zklamání, zlost, bolest... Neměla-li smysl jeho hudba, neměl smysl jeho život.

V rychlosti měřené za hodnotami přesahujícími 100km/h najel rozhodně na přístavní molo, jež rachotivě rozezvučel. Nebylo proč dávat zpátečku, přál si navždy zhasnout, zreznout, rozpadnout se v temných vodách tamějšího rozlehlého jezera.

Šplouch! Sugovo rámusení utichlo, jakmile vyletěl z pevné půdy a doprovázený mohutným šplouchnutím se ztratil pod hladinou...

Byla noc. Černá, klidná. Ale Suga nejel za město tůrovat do rytmu rádiových k-pop hitů jako obvykle. Suga klesal ke dnu. Tu noc však prosytil jiný zvuk, než jaký hudebně vytváříval on. Ten zvuk bylo houkání. Houkání lodi, lodní sirény červeného výletního parníku, dávajícího okružní plavby po jezeře turistům z celého světa. - Parníku s bíle vykresleným jménem „J-Hope" na přídi.

„Hope" znamená naději a právě tu J-Hope přivezl Sugovi dát. Spustil kotvu do míst, kam se žluté auto před chvílí potopilo, zaháčkoval ji s přesností rybáře za Sugovu poklici pravého zadního kola a namotával, dokud svůj úlovek nevyvlekl na vlastní palubu.

Sugovy blinkry zmateně zablikaly, když se jeho interiéry znenadání počaly vyprazdňovat. Cítil litry a litry špinavé jezerní vody vytékat ven okénky i všemi nedotěsněnými škvírami.

J-Hope úlevně vyfoukl z komínu páru, jakmile se vozidlo na něm hnulo. Zachránil ho! Ještě nebyl nepojízdným vrakem! Způsobem sobě vlastním se vzájemně představili a dali do komunikace. Prkna J-Hopovy paluby vibrovala kvůli jemnému vrnění Sugova, bohudík stále funkčního, motoru. Suga si sušil topením vlhké sedačky, zatímco dobrosrdečná loď jej vozila po jezeře.

Odměřený, zatrpklý sporťák nalezl ve veselém, přátelském parníku zalíbení. Otevřel se mu. Dal mu, obrazně řečeno, sic s váhavou nedůvěrou, přístup do svého polámaného, osudem roky tvrdě zkoušeného nitra. A J-Hope to nitro nadále neničil, jak činil celý zbytek světa. Naopak. Přijal Sugu s vlídností, pochopením a přislíbil vydat maximální úsilí, aby žlutého nešťastníka opravil a napravil zlo napáchané na něm všemi křivdami i špatným zacházením.

Suga konečně nalezl svoje štěstí; tam, kde by ho nehledal. Čekalo celou dobu tak blízko, ale přece mu bylo tolik nedostupné. Byl jím J-hope. J-Hope byl Sugovo štěstí, sluníčko, rozehřívající láskou chlad Sugova charakteru.

J-Hope nekoukal po povrchu na rez a rýhy, nahlédl mezi Sugovy součástky, odkud na něj zářilo zlato.

Přese značné odlišnosti, rozdíly a hráze ti dva našli k sobě cestu. Věděli, že k sobě patří doplňují se, mají si co dávat. J-Hope v uvolněné atmosféře dovolil Sugovi zacouvat mu do podpalubí, do svých teplých útrob~.

Suga s tím kapku otálel, jel na to pozvolna, jelikož do lodi nikdy předtím nezajížděl a příliš neměl představu o tom, jak by to měl provést. Avšak jakmile se octl mezi stěnami J-Hopových kajut, nemusel se víc ničeho bát. S J-Hopem byl v bezpečí.

Rozverné houpavé vlnky ty dva pak v sobě ukolébali ke společnému slastnému přepnutí do úsporných režimů. Následujícího rána měl Suga po nočním zážitku s J-Hopem úplně oježděné gumy, přehřátý chladič a orosenou střechu, nelitoval však.

Za tak krátkou dobu mezi sebou vypěstovali výjimečné přátelství, možná i něco víc. Dle svých slibů si vzal J-Hope Sugu pod svá křídla, ehm, vlastně pod své komíny. V pozici dobře výdělečné výletní lodi mu nedělalo problém uvolnit část peněz na Sugovu renovaci, nový zářivý lak, klaksonový upgrade, modernější pneumatiky i aktuální dálniční známku.

Suga se postavil na vlastní kola, zahnal užírající nicotu, jezdil objevovat krásy Jižní Koreje, trénovat se v muzice. Ať ale odjel kamkoliv, vždycinky se vrátil k jezeru za J-Hopem, červeným parníkem, který ho zachránil, a to nejedním způsobem. ♡