Pohled: Lesya

Každé ráno, když se probouzím, cítím tíhu na hrudi a příšernou bolest procházející mým tělem. Jakmile se ale zvednu a protáhnu, tělo se uvolní a všechno zmizí. Občas si říkám, že mám v sobě jed a den co den mě pomalu zabíjí, ale moje dost silné optimistické myšlení to vždy vyvrátí slovy, které mi dají naději a uklidní mně. Vzhlédla jsem k hodinám a kalendáři vedle televize, 5:30, pátek 8.10.
Tak nějak mi probleskla myšlenka, co se bude dít o víkendu. "Mohli bychom někam zajít."
Uchýlila jsem se k pracovnímu stolu s notebookem. Začala jsem vyhledávat filmy, na které jsme měli v plánu s holkami jít. Jeden z nich se v sobotu promítal ve zdejším kině. Napadlo mě, že půjdeme i nakupovat, když už je součástí nákupního centra. Usmála jsem se a přikývla na můj, jak jinak než skvěle vymyšlený plán na zítra. Nejsem velká fanynka nákupů, ale nové oblečení od Gucci by se hodilo. Rychle jsem se umyla, oblékla a udělala jiné důležité věci, hodila jsem si brašnu přes rameno a šla vzbudit Nari. Pokoj byl hned naproti, nemusela jsem jít bůh ví kam. Na chvíli jsem se zdržela přede dveřmi, jestli zase neječí. Když byl klid, ladně jsem otevřela dveře a potichu vstoupila. Nari spokojeně podřimovala. Rvalo mi srdce jí budit, ale škola je hold škola. Přešla jsem k její posteli a mírně jsem s ní zatřásla. Pomalu otevřela oči.
"Kolik je hodin?" Líně se přetočila na záda.
"Asi čtvrt na sedm."
Úkol splněn, dneska bych mohla i za Eun a pomoct jí s přípravou do školy.

Zaťukala jsem v rytmu písně z Ledového království a vstoupila do růžovoučkého pokoje plného zdeformovaných plyšáků.
"Ráda sněhuláky stavíš, tak pojď si se mnou hrát!"
Melodie z mé oblíbeného americké pohádky se roznesla pokojem až k uším malé holčičky. Ta okamžitě přicupitala a objala mi pas.
"Teto Lesyo!" Křikla slaboučkým hláskem.
"Už máš připraveno do školy?"
Přitakala a podívala se na svou tašku. Pohladila jsem jí po růžových vláskách.
"A teto?" Vzhlédla ke mě.
"Hm?" Zamumlala jsem.
"Co si mám vzít za šaty?"
Na chvíli odběhla k ohromnému šatníku a vrátila se s ramínky, v každé ruce jedeno. Ihned jsem si všimla výrazných šatů od Gucci. Nijak jsem neřešila ty druhé a instantně ukázala na vzorované s kytičkami.
"Všichni ti je budou závidět a pohodlně se nosí."
"Ty jsi je už měla?"
Chytla jsem se za týl. "Ne... Já... Já šaty nenosím, ale Gucci je skvělá značka, od ní mám skoro všechno!"
Jen pokrčila rameny a šla se převléct. Ty šaty jí padly jako ulité, vypadala krásně a hlavně roztomile.
"Sluší ti to, pojď, měla by jsi se nasnídat."
Chytla mě za ruku a vytáhla z pokoje.
"Dáme si závod!" Křikla a rozeběhla se napříč chodbou.
Byla bych rychlejší, ale bylo by ode mně hnusné, kdybych jí nenechala vyhrát. Začala jsem poklusávat a u dveří jídelny jsem začala zhluboka dýchat, jako bych byla unavená.
"Dobrý..." Nádech, výdech. "Vyhrála si."
Vítězně se usmála a vešla do místnosti. Spokojeně jsem jí následovala a zklidnila dech na normál. Na stole byly vyskládané obložené talíře. Něco jsem si pleskla na housku a hladově jí zhltla. Nari se také naládovala vším možným, její běžný způsob jedení. Mohli jsme vyrazit.

Cestou do školy jsem chvílemi slyšela silně zvuky, které bych normálně ani nevnímala. Třeba třepotání motýlích křídel, bzučení včel, kvílení větru, který ani nevál a především mně příšerně bolely do uší motory aut.
"Co děláš?" Nechápavě se na mně podívala dívka po mém boku, když jsem si po několikátý zacpala uši.
"Nemám ráda hluk."
"Jaký hluk?"
"Ty auta jsou hrozně hlasité." Pomalu jsem křičela, abych aspoň trochu slyšela můj hlas.
"Neřvi tak, jedinej, kdo je tu hlasitý, jsi ty." Probodla mě pohledem a odvrátila ode mně zrak.
Za pár minut od rozhovoru to přestalo a všechno se zdálo normální.
"Nedokážu kontrolovat svou agresi a slyším víc, než normálně. Co se to se mnou děje?" Nadzvedla jsem ruku a upřela na ni zrak."Může za to ten vlkodlak? Jsem snad i já vlkodlakem?" Trochu jsem se zhrozila. "Měla bych si o tom přečíst."
Po škole jsem měla v plánu jezdit, ale zjistit jestli jsem vlkodlak mě lákalo víc. Moc jsem se ponořila do myšlenek, proto jsem nezaregistrovala, že už stojíme před školou.
"Nari, Lesyo!" Soo Nari přivítala objetím a mě jen úsměvem.
Dobře věděla, že bych se nenechala. Jednou to zkusila a skončila na zemi.
"Víte co je dneska za den?"
"Pondělí?" Zdůraznila jsem ironii v mém hlase.
"Ne... Pátek!"
Plácla jsme se do čela. "Já vím."
"No to je jedno. Co budeme dělat o víkendu? Mohli by..."
"Jde se nakupovat a na film." Skočila jsme jí rychle do řeči.
Obě přikyvovali.
"Jo, to by šlo!"
"Nákupy!!" Zařvala do toho Nari.
Nari se se Soo chytla za ruce a začali tancovat dokola. Dala jsem si ruce v bok a jen stála a sledovala je.
"Jste v pořádku vy dvě?"
"Ne." Rázná Nariina odpověď mě donutila usmát se.
"Jdeme radši." Chytla jsem obě za ramena a táhla je směrem ke dveřím školy.
"Už nás pustíš?" Dožadovala Soo.
"Ne."
Dotáhla jsem je tak až k naším skříňkám.

"Konečně Japonština!" Rozradostnila jsem se, když jsem si do hráškově zelené brašny dávala učebnici japonštiny.
Už mi chyběl sešit na historii a mohla jsem jít.
"Soo? Kde je můj sešit?"
"Jakej?"
Znuděně jsem se na ní podívala a natáhla ruku. "Historie."
Druhou jsem si dala v bok a přešlápla jsem.
"Nemám tušení, o čem mluvíš." Bránila se, ale marně.
"Dobře víš o čem mluvím."
Nesouhlasně zakroutila hlavou.
"Soo... Nari to být nemohla. Z toho vyplývá, že jsi mi vzala sešit, nebylo by to po prvé, ty se v tom vyžíváš."
Sklonila hlavu a vyndala z tašky již zmíněný sešit.
"Vidíš."
Dala jsem si ho k ostatním.
"Vždycky všechno zkazíš." Dělala uraženou. Rozcuchala jsem jí vlasy a zasmála se. Okamžitě si je upravila a probodla mě pohledem. Bylo to roztomilí, aspoň to ze shora tak vypadalo.
"Myslíš, že když jsi větší, tak si můžeš dovolovat?"
Trochu jsem se sehnula. "Ne, když jsme větší, silnější, úžasnější a inteligentnější." Mrkla jsem na ní.
Když mi chtěla vrazit facku, jen jsem se narovnala a vyhnula se. Zkusila to podruhé, ale zastavila jsem jí chycením její ruky.
"Já sem lepší v jazycích a tanci!" Rozčilovala se, až zčervenala.
Před obličejem jsem jí praskla bublinu.
"Nerozčiluj se, zas tolik se nestalo. Bude z tebe rajče."
Uvolnila se z mého sevření a šla se založenýma rukama do třídy.
"Za chvíli jí to přejde."

Pohled: SooJin

"Konečně skončila šestá hodina." Oddychla jsem si.
Lejsi zývla a protáhla se. "Jdeme do učebny dřív, chci si vybrat jako první."
Vyšli jsme ze třídy, ale Lejsi nás zatáhla do neznámé uličky.
"Tady jsou nepoužívané třídy." Ukazovala kolem a zastavila se u jedněch dveří.
"Tady?" Nari nepatrně couvla.
"Ne. Tady je nepoužívaná učebna tance. Pokud zrovna nebudeme venku, nebo u někoho doma, cvičit se bude zde." Lesya se spokojeně podívala na dveře a usmála se.
Poté jsme pokračovali.

Dorazili jsme do učebny jako první. Lesya se okamžitě vrhla ke klavíru a Nari se chopila fléten. Chvíli jsem přemýšlela mezi kytarou a houslemi. Vybrala jsem si housle. Než jsem se došourala ke stojanu, za mnou se ozvaly první tóny klavíru. Lejsi si hrála s klávesami.
"Rozehříváš se?" Ohlédla jsem se přes rameno.
Kývla na souhlas a zahrála C Dur. Sjela jsem smyčcem po houslích, ale místo krásných tónů mi praskly ušní bubínky.
"Umíš na ně?"
Uraženě jsem se na Nari podívala a začala jsem ladit nástroj.
"Samozřejmě že ano..."
Od klavíru se konečně ozvali tóny, které dávaly smysl. Klidná melodie mě docela uklidnila a rychleji jsem sladila housle podle ní. Pozvedla jsem je a nechala se unést klavírní melodií. Opatrně jsem smyčec položila na struny a přizpůsobila jsem se rytmu. Přišla jsem blíž k Lejsi. Na chvíli se na mě podívala a přestala jezdit po klávesách.
"Zahrajeme si něco, co známe?"
"Dobrý nápad." Došourala se k nám Nari s příčnou flétnou.
"Jaká píseň to bude?"
"Let it go!" Zařvala Lejsi přes celou učebnu.
"Ta tvoje americká kravina nikoho nezajímá." Nepřátelsky se na ní podívala a dál se věnovala své flétně.
Lejsi na oko zesmutněla.
"Akorát." Plácla jsem, ale hned si uvědomila, že jí znát nemohou, jelikož je z Evropy a tam z nějaké neznámé prdele.
Obě se na sebe nechápavě podívaly.
"Cože to?"
"Nic."
"Ne, co? Může to být dobrý." Pobídla mě Lesya.
"Ani nevím, jakým jazykem to je."
"Pusťme si to." Vzala do ruky černý Samsung s liščím krytem a začala vyhledávat.
Diktovala jsem jí písmenka tak, jak jsem si myslela, že se to píše, samozřejmě to bylo blbě. Nějakou chvíli to trvalo, ale konečně jsme jí našli.
"Hm... Není to špatný. Vůbec té cizojazyčtině ale nerozumím."
"Nedáme Mozarta? Housle a flétna by byly doprovod, ale hlavní slovo by měl klavír." Nari vypadala, že je z té písně znechucená.
"Dobře, klasika by nevadila." Přitakala Lesya.
Čirou náhodou jsem už klavíru doprovod hrála a čirou náhodou to byl Suga a Mozartova "Malá noční hudba".
"Tak dáme Malou noční hudbu." Navrhla jsem a obě to odkývaly.
Nari si rychle vyhledala noty a gestem ukázala, že je připravená. Lejsi se nadechla a ladně přejela prsty po klávesách.
"Raz, dva... Raz dva tři." Odpočítala a melodie "Malé noční hudby" se začínala rozeznívat učebnou.
Někdy v průběhu jsem se přidala i já s Nari a její flétnou. Neznělo to tak hrozně, právě naopak, znělo to docela dobře. Koukla jsem se na Lejsi, měla zavřené oči a dost si to užívala, pak na Nari, melodie se jí líbila, ale že by si to užívala... to asi ne.

Byli jsme skoro na konci písně, když mě z rytmu vyrušily hlasy v pozadí.
"Soo?" Nari přestala hrát.
O pár sekund později, než si Lejsi vůbec uvědomila, že nehrajeme, i ona přestala.
"Co se děje? už zvonilo?" Vystrašila se.
"To je v pořádku dívky, nechtěli jsme vás nijak vyrušit." Do učebny vstoupila Gyosu Song, stejná učitelka, jako na Výtvarku.
Lejsi vstala a naráz jsme se uklonili.
"Omlouváme se." Lesya se prodrala přede mne, připravena svést na sebe vinu.
"Nemusíte se omlouvat, bylo to úžasné."
Za ní se objevilo sedm známých tváří. Rapmon, Jimin, Suga a V se nijak neschovávali a s udivenými úsměvy si nás prohlíželi. Ti zbývající tři, jakožto blondýna a dvě černovlásky, nechtěli dát ani najevo, že tady jsou.
"Am... Vážně?" Nejistě jsme si s Lejsi vyměnili pohledy.
"Ovšem! Úchvatně jste to zahráli, ta nevšední kombinace houslí, flétny a klavíru byla úžasná. Dobře tam ty housle zapadly a klavír to zahrál jako samotný Mozart." Rozhazovala rukama a rozplývala se nad naším výstupem.
"Tak... Děkujeme Gyosu Song."
Ještě jednou jsme se uklonili.
"Ne, to já děkuji. Dlouho jsem neslyšela tak úchvatnou hudbu." Pro změnu se uklonila ona.
Když se vám ukloní učitel, je to pro vás velká pocta. Lejsi se na obličeji rozzářil široký úsměv i Nari vypadala spokojeně, to mě donutilo se usmát taky.
"Mužeme začít s vyučováním. Vsichni k nástrojům!" Zavelela.
Rapmon zaujal své místo u bicích, Jimin u kytary, V si vzal na starost asi jediný saxofon který tady je a Suga se uchýlil, jak jinak, než k piánu. Hodina byla zajímavá, slyšet saxofon na živo bylo netradiční a to samé u Jimina a kytary. Od této doby nás učitelka milovala, nebyla ale sama, Lesyu si oblíbila profesorka fyziky a mě cizích jazyků. U Nari ani nevím.

Po skončení poslední hodiny jsme se s holkami ještě zdržely.
"Zítra v kolik?" Vzala jsem si mobil, abych si zapsala kdy mám být u toho autobusáku.
"Tak ve dvě?"
Lejsi nás ani nevnímala, jen nepřítomně seděla a dělala svou oblíbenou činnost: přemýšlet a žvýkat.
"Oke Nari... Tak ve dvě tam." Zapisovala jsem si událost do kalendáře, jsem totiž hrozně zapomnětlivý člověk.
"Lesyo!" Zatřásla s ní hnědovlasá dívka.
"Hm? Co?"
"Vstávej a jdeme domů"
Lejsi si povzdechla a zvedla se z obrubníku. U křižovatky jsme se s holkami rozloučili a už jsme se všechny těšili na zítřek.

Pohled 3. osoby

Když byla Soo v bezpečí svého domu u Sugy a Lesya s Nari ve svém hotelu, uchýlilo se slunce za obzor malých kopců jižní Korei ke spánku. Zatímco se světlovlasá dívka mazlila se svým koněm, Nari netrpělivě čekala na večeři.
"Ahoj! Jsi tu nějak brzo." Do jídelny vběhla malá postavička v růžových šatičkách.
"Ahoj Eun. nemám co dělat, tak jsem tu dřív."
"Kde je teta Lesya?" Eun si odsunula židli vedle ní a upřela na ní své modroučké očička.
Nari se s trochou povrchnosti na ní podívala a pokusila se o úsměv.
"Asi u Kayna." Odpověděla a odvrátila zrak.
Eun se to trochu nelíbilo, tak seskočila ze židle a utíkala do kuchyně.
"Eun, co jsem ti říkal o běhání v kuchyni?" Výhružně jí okřikl její nejstarší bratr.
"Promiň NamKyu." Zastavila u něj a sklopila zrak.
Kyu se usmál a pohladil jí po vlasech.
"Zeptej se, co by si Nari dala k jídlu?"
Princezna se pomalým krokem dostala ke kuchyňským dveřím a zavolala na Nari: "Co by jsi chtěla k jídlu?"
Nari zvedla oči od telefonu a zamyslela se.
"Mě je to jedno." Řekla na konec.
Eun zopakovala větu Kyunovi.
"Tak co uvaříme? Měla by to jíst i Lejsi."
"Teta Lesya jí všechno!" Vypískla trochu uraženě.
"Teta Lesya? Musíš jí mít hodně ráda."
Eun zakývala hlavou na souhlas a vyšplhala na linku.
"Něco ukuchtím." Kyu hodil rozkrájenou oliheň do hrnce a začal krájet zeleninu.
Nakonec z toho vznikla jakási míchanina.

Lesya se po delší době konečně rozhodla vrátit dovnitř.
"Tak zatím Kayne. Slibuji, že až budu moct, projedeme se. Tentokrát žádní vlkodlaci."
Opustila prostor ohrady a následovala světla lamp až k hlavnímu vchodu.
"Měla bych se po večeři konečně zastavit v té knihovně."
Pořád si nebyla jistá, čím vlastně je. S nejistotou procházela chodbami hotelu až k jídelně.
"Konečně. Už jsem si říkala kde jsi." Přivítala jí Nari s nohama na stole.
"Za prvé, dej ty nohy ze stolu. Za druhé, zdraví se. Za třetí, mám hlad. Za čtvrté, nebyla jsem tam až tak dlouho."
Nari zakroutila očima a normálně se posadila. Lejsi si sedla vedle ní a přiblížila svá ústa k jejímu uchu.
"Mám takový divný pocit, že se ze mně stal vlkodlak. Chci jít do knihovny a zjistit to, pomůžeš mi?" Zašeptala.
Nari beze slov přikývla.
"Lesyo!" Běžela k holkám mladší dívenka.
"Ahoj Eun!" Lejsi se postavila a chytla jí do náruče, následně jí vyzdvihla a posadila si jí za krk. "Tak co je dneska k večeři?" Ohlédla se na ní.
"Bráška dělá nějakou patlaninu."
Lejsi se uchechtla.
"Jak ho znám, bude to dobrý tak jako tak."
"Taky že je." Vyrušil je kuchař.
"Zdar Kyu!" Pozdravily Nari s Lejsi společně.
Kyu měl v rukou dva talíře se svým vynálezem. To je tak, když už nevíte co udělat. Lejsi sundala Eun ze svých zad a sedla si zpět na místo. Nari najednou vykřikla, přičemž se na ní všichni starostlivě podívali.
"Ono je to živí!"
Lejsi se začala smát.
"Dobrý, je ulovená, zmražená, rozkrájená a uvařená. Není živá." Zkoušel jí trochu uklidnit Kyu.
Nari si vzala vidličku a trochu do toho rýpla.
"Jsi si tím jistý?" Nedůvěřivě si prohlížela to něco na talíři.
Lejsi si mezí tím už pochutnávala na dalším soustu.
"Klid Nari, je to dobrý!" Řekla s plnou pusou.
Když Lejsi uviděla, trochu se odvážila a zvala si kousek do úst.
"Mhm... ono to není špatný."
"Tak vidíš."
Kay se vrátil do kuchyně pro tři zbývající talíře. Lejsi dojedla, počkala na Nari a společně se poté vydaly do knihovny. Nari si sedla do pohodlného křesla a vyčkávala. Lesya se prohrabávala knihami, až konečně narazila na mýtická stvoření.
"Tak jo..." Velká kniha dopadla na stůl a zaprášilo se z ní. "můžeme koumat."
Lejsi se s Nari prodírali knihou, až ke kapitole s vlkodlaky. Lejsi si to bleskurychle přečetla.
"Vlkodlaci jsou tedy geneticky upravení lidé vytvoření upíry, je možné člověka proměnit i dočasně a to jakýmsi kouzlem, kletbou, či co. Slouží jim nejen jako armáda, ale i zásobárna krve, jelikož mají schopnost jí ze svých obětí vysát a následně jí darují upírům v nádobách. Zajímavé je, že vlkodlačí objeti nelze najít, neboť si vybírají osamělé jedince a perfektně těla ukryjí." Vysvětluje svými slovy. "To hlavní je, že není možné, aby se člověk stal vlkodlakem z pouhého škrábnutí. Takže nejsem vlkodlak, ale proč tedy slyším věci, které normálně neslyším, jelikož mají nízkou frekvenci, nebo nekontroluji svou agresivitu a pouštím se bezhlavě do bojů?"
"A svítí ti při tom oči žlutě."
Lejsi se rychle na Nari otočila.
"Co?"
"Chvíli se mi při tom konfliktu zdálo, že máš žluté oči, namísto zelených."
Lejsi byla trochu vyvedená z míry.
"Pokud mi začnou růst uši a ocas, tak se zblázním. Zítra je úplněk, chci, aby u nás Soo přespala."
"Dobrý nápad, ale sama si to četla. Není možné, aby se z tebe stal vlkodlak."
"Já vím. Ale nechápu to. Když nejsem vlkodlak, co tedy jsem?"
"Hele, dokud ti vážně nezačnou z hlavy růst uši, tak to řešit nebudeme."
Lejsi to nerada odkývala, ale bylo lepší počkat. Nari také věděla, že něco nehraje, ale dokud tu nebudou všechny tři, nemá cenu o tom mluvit. Tajemství tohoto hotelu vyřeší společně. Jednou si to slíbili a tak to i bude.

V samou hodinu, v temných útrobách zámku

"Ona je ta, kterou potřebujeme, prostě to cítím."
"Kletba na ní nebude platit, to zase cítím já. Nechápu ale proč."
"Jak to, že nebude?"
"Už jsem řek, nechápu proč. Musíš najít někoho jiného, ona není člověk." Zazněl ze stínů těžký hlas.
"Otče... Je z nich nejsilnější."
"Nebude to fungovat, čemu nerozumíš? Co ta druhá?"
"Nari? Nevycházíme spolu dobře."
"Tak musíš násilím a rychle. Zařiď, ať si to pamatuje jen jako sen, úplněk se postará o své. Cítím kolem ní zlou auru."
"Ty už si je viděl?"
Mladší účastník rozhovoru přecházel z místa na místo ve světle měsíce.
"Samozřejmě, ve svém zámku mám oči všude."
"Co cítíš kolem Lejsi?" Hodil vlasy a zastavil se.
"Až moc dobra a hlavně něčeho zvláštního. Zjistím, kým doopravdy je a až tak učiním, dám ti vědět. Prozatím se drž od ní dál."
Konečně se postava s temným hlasem vynořila ze stínů trochu na světlo. Byla zahalena v černé kápi s rudým pláštěm, obličej mu ale stále zakrývaly stíny.
"NamJoone, věřím, že jsi jediný, který něco takového dokáže. Běž a neplýtvej časem, ty holky něco chystají. Lesya, při její inteligenci, už střádá plány, jak objevit naše tajemství."
Mladý upír se uklonil a zmizel v oblaku černého kouře.
"Nezklam mě synu, závisí na tobě osud upírů, jenž přežili."
Přistoupil blíž k oknu.
"A ty, Lesyo, kdo opravdu si, dcero noci?"

BEAM! Zdravím všichni závisláci a závislačky! Jsem hrozná s tím koncem? Já vím! xD Dost jsem si na něm dala záležet. Nemám ani co dál říct, asi jen to že: U další kapitoly Čuuuuuuuuuuuuuuuuuuuus!!!