Pohled: Nari

Otevřela jsem oči, ale to, co jsem viděla, nebyl můj pokoj.
"Kde jsem se tu sakra vzala? Spím ještě pořád?"
Byla jsem v místnosti podobající se spíš nějakému vězení než mému útulnému pokojíčku. A sláma pode mnou taky nevypadala jako moje postel.
"Halo!?" Křikla jsem do prázdna.
Nikdo se neozval, byla jsem sama. Došourala jsem se v pyžamu ke dveřím a otevřela je. Dostala jsem se ven, byla jsem v ulicích velkoměsta.
"Definitivně je to sen."
"Tím bych si nebyl tak jistý."
Ohlédla jsem se za hlasem. Uprostřed chodníku stál Suga. Ruce měl v kapsách volných kalhot, ty jediné měl na sobě.
"Úplně normálně se procházíš po městě bez trička?"
Držela jsem se, abych se nezačala červenat. Jen se ještě víc usmál a šel ke mě.
"V pyžamu vypadáš mnohem lépe, nechceš něco takového nosit i do školy?" Mírně se ke mě nahnul.
V momentě, kdy se jeho rty začali nebezpečně přibližovat jeho obličej se začal zvláštně formovat. Okamžitě změnil směr a dost bolestivě mě kousl do krku. Zařvala jsem.
"Nevzpírej se." Zamumlal s pusou plnou mé krve.
Chtěla jsem se s ním prát, ale nešlo to. Bolest byla stále větší, než jsem byla donucena zavřít oči. Najednou jsem nic necítila, ani zem pod nohama. Ze zvědavosti jsem oči znova otevřela a podívala se pod sebe. Kolem mě nebylo nic a pode mnou to samé. Padala jsem volným pádem černou dírou. Strach ovládl moje tělo a já sebou začala házet. Zkoušela jsem zakřičet, ale temnota pohltila můj hlas. Bylo to dost depresivní. Zdálo se mi, že se pád zpomalil a za chvíli jsem seděla na stejně černé zemi jako všechno ostatní kolem mě. Ale při rozhlížení se jsem viděla dvě světla. Dvě, zářili jako hvězdy, jako něco, co by mě zachránilo. Nebyla jsem nijak zraněná a můj krk byl kupodivu v pořádku. Polkla jsem, zvedla se a šla za světly.
"Lesyo? Soo?!" Můj hlas byl hodně tlumený, jako bych byla ponořená ve vodě.
Lesya i Soo seděli opřené o cosi ve tmě. Vypadali, že spí, vlasy měli přes obličej, takže jsem neviděla, jestli se dívají nebo ne. Přiběhla jsem k Soo. Vzala jsem jí za ramena a narovnala, hned jsem toho litovala. Odskočila jsem metr dozadu a prostorem se roznesl výkřik zděšení. Soo... Místo obličeje měla jen lebku. Žádná kůže, svaly, maso, nic. Odvrátila jsem zrak a zakryla si obličej rukama.
"Je to jen sen, je to jen sen." Opakovala jsem si.
Odhodlala jsem se otevřít oči. Přede mnou se rozprostřela dlouhá černá chodba. Na jejím konci byl pruh světla.
"Už konec?" Doufala jsem.
Jenže když jsem se chtěla pohnout, nemohla jsem. Uslyšela jsem za sebou vrčení.
"Nari..." Promluvilo to hrozivým hlasem. "Pojď se mnou."
Byla jsem schopná otočil hlavou. Dívala jsem se z očí do očí velkému vlkovi. Polkla jsem a chtěla odmítnout. Vlk mi ale jeho smradlavou, slizkou prackou zakryl ústa.
"Vím co chceš říct. Ve světle tě ale nečeká nic dobrého. Soo je mrtvá, jen pro to, abych mohla dát šanci tobě, být jednou z nás."
"Mohla?... Vlčice?"
"Pojď a nic se ti nestane, vždyť mě znáš, Nari." Mé jméno vyslovila s úšklebkem a zlostí v hlase.
Když ode mne odstoupila pořádně jsem se nadechla. Ten puch se nedal dýchat. Zezadu jí náhle někdo skrz na skrz probodl dlouhou šavlí. Vlkodlak padl na kolena a s vytím drásající uši se začal měnit.
"Lesyo?"
Tam, kde před chvílí stál vlkodlak, umírala dívka, jenž byla mou dobrou kamarádkou. Když dopadla k zemi, krev zbarvila její světlé vlasy. Se zděšením jsem se podívala na toho, kdo to udělal. Samá kost, nikde žádné maso, jen cáry hadrů visící na věšáku z kostí. Prázdné oční důlky se z jejich oběti podívali přímo na mě. Promlouvali sami za sebe. Začala jsem zdrhat za tím světlem a to rychle. Poháněla mě neskutečná dávka adrenalinu. Když jsem byla skoro u něj propadla se mi pod nohama podlaha a já zase padala.
"Nenávidím výšky!!!!"
Pád ale nebyl dlouhý, za několik okamžiků jsem narazila do země. Hrozně mě bolely záda a lokty. Motala se mi hlava a já se bolestí nemohla hnout, ani v případě, když jsme slyšela tichoučké cupitání.
"Myši?"
Trochu mě uklidnilo, že to nebylo nic jiného, než mi něco začalo lézt po ruce.
"To nebudou myši."
Snažila jsem se zaznamenat, co to je, ale nedokázala jsem pohnout hlavou. Bylo to hrozně nepříjemný. Zatnula jsem zuby a podívala se nad sebe. K očím se rychlostí světla přiblížily kusadla velkého, hnusného, chlupatého pavouka. Instinktivně mi naskákala husí kůže a zavřeli oči. Konečně jsem mohla vykřiknout.

"Nari! Jsi v pořádku?" Lomcovala se mnou silná ruka.
Lesya seděla na mé posteli a vypadala vystrašeně.
"Pořád si tu ječela naše jména."
Přestala se mnou třást a podívala se mi do očí.
"Noční můra."
Pomalu jsem si sedla, promnula si oči a zatřepala hlavou.
"Už je to pryč."
Lejsi si nepatrně oddychla.
"A co ty a tvoje ruka?" Usmála jsem se.
Lejsi mi vrátila úsměv. "Bude v pořádku, jen malé škrábnutí."
Měla celé předloktí omotané trochu zakrváceným obvazem.
"Malé?" Vzpomněla jsme si na tři obrovské rány, dost jí potrhali žíly a svaly.
"Budu v pohodě, ani to nebolí."
"Jak to nemůže bolet?" Podivila jsem se.
"Mám dost zvýšený práh bolesti."
Narovnala se, což u ní znamenalo, že jí její slova lichotí, egoistka. Pokrčila jsem rameny a protáhla se. Lejsi mezi tím slezla z mé postele a šla ke dveřím.
"Budu v pokoji kdyby něco."
Přikývla jsem i když jsme věděla, že mě nevidí.
"Kolik je?" Řekla jsem při zívnutí.
Podívala jsem se na nástěnné hodiny. Při mém zděšení bylo šest ráno.
"To jako vážně? Já chci spát!" Mrskla jsem sebou znova na postel.
Jen na vteřinu jsem zavřela oči a probleskl mi pohled na stvoření z kostí.
"Tak radši ne."
Vylezla jsem z postele a šla k zrcadlu. Při čištění zubů jsem obdivovala moje oči.
"Začínám být jako Lesya."
Vyplivla jsem vodu a po zvednutí hlavy jsem místo mě, viděla v zrcadle zase tu lebku. Leknutím jsem vyskočila a couvla už se zavřenýma očima. Když jsem je otevřela, zase bylo všechno v pořádku.
"Klid. Noční můra mě hold bude chvíli pronásledovat." Snažila jsem se uklidnit, ale někde hluboko jsem propadala panice.
Oblékla jsem se a připravovala jsem se na odchod. Docela jsme se bála otevřít dveře. Když jsem je otevřela, hrozně jsem se lekla, až k výkřiku. Lesya si odendala ruce z uší a projela mě pohledem.
"Jsi vážně v pořádku?"
Když se mi uklidnil dech odpověděla jsem: "Jo, jen jsem ještě trochu rozklepaná z toho snu."
Lejsi se nejistě usmála.

Pohled: Soo

"Trala la lala la." Zpívala jsem si a poskakovala po rozvrzaných schodech, div se pode mnou nepropadly.
"Někdy se divím, jak můžeš být moje ségra."
"Jen si zpívám."
"Tralala? Neznáš slova? A to chodíš na střední hudební."
"Nech mě, jo?"
Suga obrátil oči v sloup a pokračoval ve své cestě do obýváku. Někdy se chová jak můj táta, docela mě to sere. U snídaně jsme spolu radši ani nemluvili a to ani při přecházení z vily do školy.

Jako každý rutinní den jsme měli hodiny, mezi nimi přestávky a oběd. Až po obědě jsme měli odpolední hodiny výtvarky.
"Hele Lesyo, co budeš dneska kreslit?"
Sedla jsem si vedle Lejsi do lavice. Lavice byly uspořádány do kruhu a v jeho středě větší stůl, asi na předlohu.
"Zkusím portrét." Odvětila a rozhlížela se.
"Já asi taky a budeš moct kreslit s tou rukou?"
"Pff, vždyť to nic není, skoro to ani necítím. Spíš mám problém s tím, koho kreslit."
"Mě, nebo Nari?" Nabídla jsem jí.
"Přemýšlela jsem o tom, ale jste moc blízko u mě, musela bych se pořád natáčet. Možná někoho naproti mě."
Do třídy vtrhl J-Hope a sedl si naproti.
Lejsi ale zakývala hlavou. "Heh... uvidíme, já si jdu pro uhel, tužku a gumu."
Obrátila se a vyšla ze třídy, přičemž se mihla s Nari. Stála jsem u obrázků a prohlížela jsem si je. Nebyli tak skvělé, co čekat od muzikantů. Když jsem se připravila jít k lavici, seděla tam Nari s již připravenými věcmi.
"Em... Nari? Tady sedím já."
"Vážně? Neměla jsi tu věci. Sorry, sedni si vedle mě, nikam nejdu."
Pokrčila jsem rameny a sedla si do lavice vedle. J-Hope vypadal plný energie a dost se asi nudil, jelikož si vzal veliký balící papír a začal vystřihovat hvězdičky. Lejsi se celou přestávku nevracela a to se už i kluci objevili. Myslím, že mám pro Lejsi krásnou předlohu. Jimin seděl v lavici vedle mně, dost dobře natočený, aby jsem ho možná já dokázala nakreslit.
"Jiminie... Přesně takový model potřebuji."
Opírala jsem si rukou hlavu a hleděla do jeho očí. Vnímala jsem jen jeho, takže když přišla Lejsi a jen mírně do mě šťouchla, vyletěla jsem dva metry ke stropu a můj tep byl tak rychlí, že by předhonil i leoparda. Lejsi se začala hrozně smát.
"Soo!" Nepřestala se smát. "Ty... ty si fakt pako!" Až brečela smíchy.
Nestíhal jí dech a na chvíli zněla spíš jako udýchaná gazela než jako člověk. J-Hope a Tae se taky smáli, ostatní se jen usmívali, kromě Jimina, ten pobaveně nevypadal. Když se Lejsi uklidnila, začala se sbírat ze země.
"Promiň, nevím proč to vypadalo tak strašně komicky." Zhluboka se nadechla.
"Dobrý, nikdy mě už ale takhle nestraš." Probodla jsem jí pohledem.
"Jo, promiň, ale já to tak zle nemyslela, to ty si byla tak zahleděná do..."
Rychle jsme jí zakryla pusu.
"Opovaž se to říct a nemáš hlavu." Zašeptala jsem zlostně.
Škodolibě se usmála, ale nic neřekla. Zazvonilo a my si sedli do našich lavic.
"Soo, Lejsi tě chce." Špitla na mě Nari.
Podívala jsem se na Lejsi.
"Dáme si soutěž, kdo nakreslí lepší portrét."
"A koho teda kreslíš?"
Lejsi kývla hlavou přes stůl na toho, kdo seděl přímo naproti ní v lavici. Byl to Tae, měl zajímavou čepici a zrovna dneska neměl linky.
"Tak platí, hodně štěstí."
"Budeš ho potřebovat víc."
Moc si věřila. To já byla ta zkušenější v portrétech, ale je fakt, že ona byla zkušenější v kresbě. Já se ale nevzdám!

"Tak ukaž!" Vyhrkla na mě Lejsi po skončení dvouhodinovky.
Usmála jsme se a pozvedla můj výtvor.

"Tomuhle říkáš vykreslený?" Zvedla svůj. "Není ještě ale úplně dokončený."

"Dobrý, na to, že neumíš portrétovat." Zašklebila se.
"Teď to porovnat."
"Samozřejmě je lepší můj."
"Tak si to mysli, ať to porovnají ostatní."
Lejsi zvedla oba obrazy nad hlavu a houkla na třídu: "Jaký je lepší?"
"Hele Jimin!" Ozvalo se jako první z úst mého bratra.
Trochu jsem znervóznila.
"To je... Jsem já?" Nejistě si prohlížel Tae Lejsiin portrét.
"Vzhledem k tomu, že Lejsi to má víc vykreslený, ale podoba je víc v portrétu od Soo, tak to máte hezké obě." Promluvil Jin.
S Lejsi jsme si vyměnili pohledy a kývli.
"Stejně to mám lepší." Stačila podotknout s úsměvem Lejsi, když mi obraz vracela.
Vzdychla jsem a nijak to dál neřešila.
"Pojďme už."
Nari se nedočkavě opírala o dveře třídy.

"A heleme se, nováčci."
Zatarasily nám cestu ty tři načančané holky.
"Už jsme tady dost dlouho na to, aby jsme už nováčci nebyli." Vrátila jim jejich hnusné pohledy Lejsi. "A navíc, Jae, někdy si říkám, že jste tady nové vy."
"Jae? Takhle se jmenuje ten basketbalista ne?"
Nicméně, ta Jae, vypadala dost zaraženě.
"Jak znáš moje jméno?"
"Dokážu si vyhledat informace." Lejsi se narovnala a pozvedla hlavu.
"Špehujete nás?" Probodla jí zlostným pohledem.
"Ne, ale když nám své jména říct nechcete, radši jsem je vyhledala."
"Když ti jméno neřeknu, má to svůj význam!" Blondýna se až moc přiblížila k Lesye.
"Osobní prostor prosím."
Viděla jsem, jak Lejsi zatíná pěst. Přišla jsem k ní a chytla jsem jí za rameno.
"Lejsi, tvá ruka." Zašeptala jsem.
Lejsi zpevnila čelist a nedbala na moje slova.
"Osobní prostor? Já si můžu dělat co chci!" Vysmála se jí do obličeje.
Instinktivně jsem Lejsi pustila a ustoupila o krok dál. Lejsi jí chytla za paži a odstrčila od sebe. Jae to ustála, ale jen tak tak.
"Seon, SooYun." Podívala se na společnice.
Ty se postavili proti Lejsi a zaujali bojový postoj. Lejsi se vražedně usmála a pokrčila se v kolenech.
"Nechcete se prát." Pohlédla na ně.
Jedna ustoupila a druhá se rozeběhla proti Lejsi. Lejsi se odrazila od zdi a se saltem jí přeskočila. Opřela se při doskoku o ruku, o pravou ruku.
"Lejsi!" Zařvala Nari, když viděla, že se Lejsi na ní jen tak tak držela a zatínala bolestí zuby.
"Vidím, že jsi zraněná." Stála a s úsměvem sledovala své kamarádky Jae.
Naše hrdinka se napřímila, vyhnula se dalšímu útoku a následně jednu vrazila černovlasé útočnici. Ta se zapotácela a vyjekla. Na chvíli se mi zdálo, že se Lejsi zbarvili oči do žluta. Její pohled byl vražedný a plný nenávisti.
"Lesyo!" Lejsi i ostatní se otočili za pevným, hlubším, trochu chraplavým hlasem.
Rychlejším krokem se k nám blížil V a za ním ostatní z party. Lejsiin obličej se náhle změnil v litující.
"Co se tu děje? Seon, SooYun? Nebo snad Jae?" Probodával ty tři pohledem Rapmon.
Lejsi se vrátila k nám.
"Jsi v pořádku?" Dívala jsem se jí na ruku, kterou si držela.
Beze slova přikývla.
"Běžte a nechte Lejsi být!"
"Přichází princ? Do tebe bych to neřekla Tae, že se kamarádíčkuješ s takovou havětí."
Lejsi se ostře otočila a procedila mezi zuby: "A do tebe bych neřekla, že si takový srab JAE!" Její jméno vyslovila hlasitěji, s větším důrazem a hlavně s větší nenávistí.
Dívky se jen otočily na podpatku a zmizely za rohem. Lejsi zavrčela a zesílila na stisku ruky.
"Lejsi, jsi v pořádku?" Ozval se Taeho starostlivý hlas.
Povolila a mírně se usmála.
"Ano, ale nemusel si zakročit. Dostali by aspoň co pro to."
"Nezvládla by jsi to. Znám je, ty holky mají snad černý pásek v Taekwondu."
"Jen červený." Promluvil Kookie.
"To je jedno, já jsem cvičila bojová umění taky! Jsem lepší, silnější a víc vydržím."
"Ale tvá ruka ne! Jsi oslabená, nezahrávej si se svou silou!" Ve Vho očích se leskl strach.
Toho si všimla i Lejsi.
"Promiň. Nevím co jsem dělala." Sklopila zrak.
V se usmál a odpustil jí. Když se vše vyjasnilo, mohli jsme jít domů. Řekla jsem Sugovi, že jdu dnes k holkám. Cestou nás doprovázel Rapmon s Jinem, taky šel na návštěvu.

Pohled: Lesya

Leželi jsme na Lejsi posteli a četli v knize.
"Připadá mi to, jako fantasy z osmdesátých let." Soo se přetočila na záda a roztáhla se.
"Soo... Neroztahuj se tak." Napomenula jí Nari.
Soo tedy vstala z postele a tím nám udělala místo.
"So-So už to nebaví, jdeme si pustit telku?" Navrhla jsem, načež se Soo rozzářili oči a okamžitě běžela pro ovladač.
Schovala jsem knihu pod postel a udělala tím místo. Soo skočila mezi nás na postel, sedla si do tureckého sedu a zatleskala. Když jsem Soo vyrvala konečně ovladač z ruky, někdo zaklepal na dveře.
"Holky, pojďte na večeři."
Slyšela jsem oddalující kroky.
"To už je tolik?" Zděsila se Soo.
"Klid, je teprv šest večer."
Vstala jsem jako první, vzala jsem za kliku a s mírným skřípotem jsem otevřeli dveře.
"Večeře je tady delikátní, nebudeš o hladu." Vychvalovala hotelovou kuchyni Nari.
"Jo, klidně ti tu udělají i Bibimbap."(Zelenina, volské oko, rýže a vařené maso v jedné misce)
Čekala jsem, že se Soo rozběhne do jídelny, ale stejně mě to překvapilo.
"Soo! Počkej na nás!" Křičela jsem za ní a s Nari jsme se rozeběhli taky.
Zastavili jsme až v místnosti s dlouhým velkým stolem a triliardou židlí. Soo už pohodlně seděla na jedné z nich a netrpělivě poklepávala malými prsty.
"Kyu! Dej nám něco k jídlu!" Křikla jsem do kuchyně.
"Sekundu!"
Počkala jsem sekundu.
"Už je sekunda pryč!"
"Lesyo!"
Uchechtla jsem se a šla si sednout k holkám.
"Co je k večeři?" Přišli do jídelny Jin s NamJoonem.
"To se neví." Odpověděla jim Nari.
Jin se posadil k nám a RapMonster šel do kuchyně.
"Tak co jste dělali?" Byla jsem hrozně zvědavá.
"Nic neobvyklého, povídali jsme si a domlouvali jsme se na dalším čísle."
"Tanečním?" I So-So to začalo zajímat.
"Jo." Potvrdil.
"Nechcete si nějak říkat?" Jin se na mě nechápavě podíval. "No... hodně skupin mají jméno."
"To by nebyl špatný nápad." Jin začal přemýšlet. "Co takhle Nebezpečný gang?"
"Moc nebezpeční nejste, co nerozpustitelný gang?"
Soo se začala smát tomu, co Nari řekla.
"Co třeba spojit tu nebezpečnost a nerozpustitelnost?" Navrhla jsem.
"To není špatný... Takže neprůstřelnost?"
"BANGTAN BOYSSSS!" Zařvala Soo.
"Neprůstřelní hoši? Hm... Beru!"
Soo na něj zírala s otevřenou pusou.
"Já jen zopakovala to neprůstřelný, to boys jsem řekla jen tak."
"Nevadí, je to dobrý název." Uznal Jin.
"Co tady řveš?"
"Aaaa šéf je tady." Reagovala jsem na Rapmonův příchod.
"Vymýšlíme název pro naší skupinu."
Rapmon se posadil vedle Jina.
"Pro ten náš školní gang?"
"Jo."
"A co jste vymysleli?" Vyzvídal.
"Soo, ty jsi to vymyslela, máš právo to říct." Pobídl Jin Soo, která byla trochu jinde.
"Soo!" Kopla jsem do ní.
"Co? Kdo? Proč?" Zmateně se ohlížela.
"Jak byl ten název?" Tlumočila jsem dál.
"Jako, Bangtan Boys?"
"Jo..." Ukončila jsem hrozně těžký rozhovor se Soo.
"Není to špatný." Uznal Rapmon.
"Musíš to schválit, to ty si tady vůdce." Jin dal Rapmonovi ruku na stehno a zahleděl se mu do očí.
"Schvaluji, ale co zkratka?"
"B a T jako Bangtan, a S jako konečný písmeno z Boys." Rozebrala jsem název skoro dopodrobna.
"Neříkají ti génie?" Udivil se Jin.
"Někdy, ale spíš si tak říkám já." Nejistě jsem se usmála.
"Konečně je tu jídlo!" Výskla So-So a zavrtěla se na židli.
"Chudák Suga..."
"Aspoň se naučí vařit." Jin mrkl na Rapmona, ten pokrčil rameny a sledoval svého bratra, jak dává na stůl jídlo.
"Něco ještě přinese Eun." Oznámil a vracel se do kuchyně.

"Večeře byla výborná, děkuji. A já už budu asi muset jít. Tak ve škole!" Loučili jsme se se Soo.
Když cvakla klika, obrátila jsem se a šla směrem k pokoji. V polovině cesty jsem zaslechla vzdálený rozhovor. Docela mě zajímalo, kdo si povídá. Já vím, jsme hrozná špionka. Šla jsem chodbama za hlasy. Ohlédla jsem se přes roh do jedné z dlouhých chodeb. Postavy stojící uprostřed ní mi dost připomínali Rapmona s Jinem.
"Hm... To nic nebude."
Už jsme se chtěla otočit, když se Rapmon k Jinovi sehnul.
"Chce jeho krev?" Zděsila jsem se a dál sledovala Rapmonovi rty, jak se přibližují k Jinovi.
Na to, že ho chce vysát upír, vypadal Jin klidně. Ale dost mě překvapilo, co se stalo pak. NamJoon mu nechtěl ublížit, on ho políbil.
"Cože?" Zírala jsem na ně s otevřenou pusou.
Já proti tomu nic nemám, ale hodně mě to zarazilo.
"Nechám jejich tajemství být." Uznala jsem a nechala je samotné. Procházela jsem chodbou kolem posilovny.
"Že bych se vykašlala na Kayna, přece jen nemám ruku v pořádku a šla cvičit? Počkat... moje ruka..." Podívala jsme se na obvázané předloktí. "Kliky zvládnu i na jedné a asi si dneska zacvičím jen jógu."
Byl to dobrý nápad, prostě jsem jen vstoupila do posilovny a nic neřešila. Vzala jsem si karimatku a rozložila jí na plac před obrovským zrcadlem.

Po pořádný józe jsem byla konečně na pokoji. Dala jsem si sprchu a šla do postele.
"Ještě si zamedituji a myslím, že bych mohla ukončit den." Řekla jsme si pro sebe a dala ruce podél těla.
Uvolnila jsem svaly a vůbec všechno a začala si čistit hlavu. Bylo to dost těžký, když myslíte na to, co jste dnes viděli a taky na svého oblíbence. Ehem... Nějak se mi to podařilo, ale usnula jsem při tom, takže zase nic...

Beam! Všichni závisláci a závislačky! Vítám vás u nové kapitoly. Byla bych dost ráda, kdyby jste porovnaly můj a @Safira_Brisingr obrázek :D Vím že to nevypadá jako Tae, ale v reálu to je přece jen víc podobný, ta fotka má hrozně špatný uhel... Tahle kapitola byla jen výplň dalšího dne, nebyla nic moc, to uznávám, ale na pořádný rozjezd se těšte už od Po, pak to půjde rychleji, chci jen, aby jste měli představu o týdnu. Od Po zaručuji, že to bude o 100% lepší! A začne to dost zhurta. xD Tak zas u další kapitoly Čuuuuuuuuuuuuuuuuuuuus!!