Pohled: Nari

"Zítra máme děják...." Vzdychla jsem.
Nemám ráda dějepis. Po tom, co jsem si dala učebnice do brašny, jsem šla na snídani.
"Dobré ráno Nari!"
"Ahoj Lesyo!"
Světlovlasá dívka mě doběhla a společně jsme poté šli do jídelny.
"Rapmone? Vysvětlíš mi, proč si mě včera ignoroval?" Probodla Lejsi vysokého kluka pohledem a sedla si naproti němu.
"Promiň, neměl jsem náladu." Odpověděl unaveně.
Lejsi si ho nedůvěřivě prohlédla, ale pak se usmála.
"O.K!"
Nikdy jsem jí nepochopila, je tak milá. Být na jejím místě, odvrátím se od něj zády a nemluvím s ním aspoň týden.
"Kdo chce co?" Zeptal se NamKyu.
"Mě stačí jen nějaké sladké pečivo, dík."
"Nebuď tak skromná Lesyo."
Lejsi si stála za svým. Pak se podíval na mě.
"Em... Kimbap." Řekla jsem si své oblíbené jídlo, rýžová rolka plněna zeleninou a lososem? Mňam.
S úsměvem přikývl a šel do kuchyně. Zanedlouho se vrátil s talíři.
"Talíř s Kimbap!"
Rozzářili se mi oči a bez čekání jsem si snídani začala vychutnávat. Lejsi se na mě jen podivné dívala a chroupala pečivo. Když jsme dojedli, Lejsi šla za Kaynem a já se ještě bavila s Rapmonem.
"Konečně, jdeme?" Nevrle nabídl Rapmon, když Lejsi přišla.
"Nebuď takový." Strčila do něj loktem.
NamJoon se na ní jen zle podíval a vyšel ze dveří. Šel před námi celou cestu a ani jednou se neotočil.
"Co mu je?"
Lejsi pokrčila rameny a zatvářila se trochu smutně. Takhle jsem jí ještě neviděla.
"Děje se něco?" Jo... Já se někoho starostlivě zeptala, jestli je v pohodě.
Přikývla. "Jen mě zaráží jeho chování. Nemám ráda arogantní a povýšené lidi."
Chytla jsem se za týl a odvrátila zrak. Ehem... Konečně jsme byli u školy. Rapmon se beze slova od nás oddělil, což Lejsi naštvalo.
"To už si dělá srandu, ví co je vychování?!"
"Jsi roztomilá, když se zlobíš."
Obě jsme se otočili. Před námi stál v uniformě oblečený kluk s meruňkovou barvou vlasů a jasně modrými čočkami. Vedle něj blonďák s ofinou přes čelo a kapucí.
"Ještě jednou mi řekneš, že jsem roztomilá a..." Lejsi namířila na Teaho prstem a zněla hrůzostrašně.
"Tak co, sluníčko?"
Lejsi se najednou narovnala a z odstrašujícího obličeje se jí vytvořil dost zaražený. Neřekla nic.
"Ahoj kluci."
Tea s jeho ladným úsměvem a Suga se uklonili. Lejsi napodobila jejich pohyb, ale stále neměla svůj swag výraz. Suga si sundal kapuci.
"Co máte teď za hodinu?" Následně se zeptal.
"Matematiku."
Lejsi se najednou rozzářila. "A pak naší první hodinu zpěvu."
"Chodíte na zpěv?"
Přitakala jsem.
"J-Hope, Kookie a Jimin radši tanec." Zasmál se.
Proč se cítím tak divně? Nikdy bych neřekla, že bych si o jeho úsměvu myslela, že je roztomilý.
"Ahoj Sugo!"
Otočila jsem se za hlasem. Blížili se k nám tři dívky. Vypadali normálně, uniforma, dobře učesané vlasy, zmalovaný obličej. Nic neobvyklého. Lejsi se ale netvářila přátelsky. Jedna z nich předstoupila před Sugu a mrkla na něj.
"Jak se dnes máš? Dlouho jsme se neviděli." Řekla.
"Docela dobře." Krátce odpověděl a s nadzvednutou hlavou se na ní díval trochu povýšeně.
"Já se mám dnes vážně skvěle." Celá rozesmátá udělala jakýsi gesto rukou a přiložila si jí k hrudníku.
"Ahoj, vy určitě chodíte do naší třídy."
Dívky se nechápavě na Lejsi podívali a jejich pyšnými pohledy si jí změřili.
"Ano. A vy musíte být ti nováčci." Už se tak neusmívala.
"Lejsi, ráda tě poznávám!" Lejsi natáhla ruku.
Prostřední blondýna se podívala na své společnice a rozesmála se.
"Ale já tebe ne!" Řekla, otočila se na podpatku a s mírným nahozením vlasů se naposledy podívala na Sugu.
"Doufám, že se ještě uvidíme."
Na odchodu Sugu pohladila po rameni. Suga nevypadal moc nadšeně, a hlavně ne Tae. Podívala jsem se na Lejsi. Dívala se na prázdné místo před sebou s ještě víc zaraženým výrazem, než měla, když jí nazval Tae sluníčkem. Pomalu zatnula ruku v pěst a sklopila hlavu, při čemž jí vlasy překryly obličej. Viděla jsem jak Suga zastavuje Vho.
"Nech jí chvíli."
"Už vím, kdo bude mým největším nepřítelem. To jsou v téhle škole takový všichni!?" Procedila mezi zuby zlostným chraplavým hlasem.
"Sugo! Vysvětli mi, proč si na mě nepočkal!" Ozval se z ticha známý hlas.
"SooJin! Ahoj!" Lejsi se najednou zdála v pohodě, jako by se nic nestalo.
"Ahoj Lesyo, ahoj všichni."
"Em... Promiň, nevěděl jsem, že mám chodit s tebou."
"Jako vážně? Druhý den v naší společné škole a ty mě ani nedoprovodíš?!"
Suga se chytl za týl a díval se do stropu. SooJin máchla rukou a objala mě, pak i Lejsi.
"Měli bychom už jít." Oznámil Tae.
Podívala jsem se na hodiny.
"Za chvíli začíná hodina." Doplnila jsem ho.
Rozloučili jsme se a šli vlastní cestou.
"Jak se těšíte na první pořádný den?" Zeptala se s radostným úsměvem Lejsi.
"Hm... Dějepis." Povzdychla jsem si.
"A matematika." Dodala Soojin.
"Já a moje geniální myšlení se na matematiku těšíme!"
Se SooJin jsme se na Lesyu nechápavě podívali. Přišli jsme do třídy před zvoněním a rozhlídli se po volném místě. Volná tři místa vepředu u učitele. Lejsi si zabrala místo u okna a SooJin veprostřed. Podívala jsem se za nás, v poslední lavici seděli ty dívky vedené tou blondýnou. Otočila jsem se zpět a připravila si matiku.

Pohled: SooJin

"Zopakujeme si nějaké rovnice, pak by jsme mohli vyzkoušet naše nové tváře." Učitelka se na nás podívala.
"Co? Já ani nevím co to ty rovnice jsou."
Nevině jsem se usmála. Učitelka vzala křídu a začala cosi psát na tabuli. Sledovala jsem písmenka a čísla objevující se pod její rukou s otevřenou pusou.
"Napište to do sešitu, vy sem pojďte." Ukázala na nás. "Jak se jmenujete?"
"Han Lesya."
"Min SooJin."
"Gyeon Nari."
"Kdo to půjde vypočítat?" Nespouštěla oči od papíru, na který si zapisovala naše jména.
"No já určitě ne."
"Tak třeba SooJin"
"Ale tak, no tak..."
Se sklopenou hlavou jsem přišla k nic mi neříkající číselné rovnici. Ohlédla jsem se na holky. Lesya i Nari se usmívali.
"Počítej." Nedočkavě mě pobídla.
Nějakým záhadným házením čísel za rovná se, sem v tom udělala ještě větší bordel než byl.
"Sedni si." Probodla mě pohledem.
Smazala moje čísla a napsala výsledek. Lejsi se opírala o židli a se zájmem sledovala tabuli. Ani Nari to nezajímalo.
"Co si to za pokémona?" Zeptala jsem se Lejsi.
"Staraptor." Odvětila.
Věnovala jsem se radši mému prázdnému sešitu.
"Probírali jste vůbec matiku?" Otočila se na nás.
"Ano, jen ale málo kdo si jí pamatuje. Zato já jsem génius!"
Učitelka se na Lejsi nedůvěřivě podívala a poté zvedla jeden koutek ve zlostný úsměv. Přešla k tabuli a začala psát všelijaké rovnice se vším, co jí zrovna napadlo. Když skončila, gestem ruky ukázala Lejsi ať přistoupí. Lejsi se usmála a protáhla si prsty na rukou.
"Challenge accepted!"
Došla k tabuli a vzala si křídu.
"A my si zatím uděláme stranu pět, šest a sedm."

Byli jsme teprve v půlce šesté strany, když se Lejsi otočila na učitelku a oznámila konec. Učitelka se rychle obrátila a vytřeštila oči. Pak se vzpamatovala a došla k tabuli. Chvíli si jí prohlížela a pak se nechápavě na Lejsi otočila.
"Jak jsi to mohla zvládnout?" Byla zaražená.
"Roky tréninku dokonalé logické mysli."
Lejsi si musela dost navýšit ego. Učitelku to dost zarazilo, ale dala Lejsi obrovskou jedničku a požádala jí, aby si sedla.
"Jsi ty vážně člověk?" Zase jsem zapochybovala.
"Ne." Zas krátce odpověděla.

Zazvonilo a my měly přestávku.
"Musíš mě doučovat!" Řekli jsme skoro naráz s Nari.
Lejsi praskla bublinu, kterou tvořila ze žvýkačky.
"To se musíte naučit sami."
"Lejsi! Jak jsi to dokázala?"
"Jen dávám pozor při matice a myslím logicky."
"Aha no..." Nari sklopila zrak.
"Co si čekala?"
"Že si podváděla."
"Já?? A jak asi? A ještě u tabule."
Nari pokrčila rameny. Zazvonilo na druhou, pro nás mnohem zábavnější hodinu.
"Dobrý den, jsem vaše nová učitelka zpěvu a jeho historie. Mé jméno je Paní Nang. Doufám, že si spolu naše hodiny užijeme." Představila se po příchodu do třídy Gyosu Nang.
(Gyosu= označení pro profesory)
"První hodinu se seznámím s vašim hlasem. Každý si dá sólo píseň, kterou mám na papírkách."
Samosebou, že to brala od začátku. Chvíli ještě něco říkala, zatím co já se dívala pryč ze třídy. Na chodbě se něco hnulo. Zaostřila jsem a rozpoznala čtyři postavy opírající se o stěnu naší třídy. Stěna byla ze skla, ale takového, že se přes něj nedaly rozpoznat bližší detaily.
"A teď mám zpívat?"
"Lesyo, pojď první." Vyzvala Lejsi k tabuli.
"Bude mít skvělý hlas a já se bu zabít."
Učitelka jí dala do ruky texty písní, ať si vybere. Lejsi si vybrala a zhluboka se nadýchla. Začátek písně byl klidný, až při druhým refrénu se písnička rozjela. Dost Lejsi seděla k hlasu. Měla hlubší, ale melodický, podle mě úžasný hlas. Výšek se trochu varovala a když už tam nějaké byly, tlumila je.
"Já něco říkala, jdu se zabít."
Když dozpívala, uklonila se, celá třída, krom těch tří vzadu, tleskala.
"SooJin."
Polkla jsem a došourala jsem se k tabuli. Vzala jsem si píseň, kterou jsem znala a která mi seděla k hlasu. Byla dost známá, Hello od Adele.

Pohled: Lesya

Dost mě bolely hlasivky, neměla jsem ani rozcvičku a měla jsme zpívat tohle? Byla to jediná píseň, kterou jsem znala a měla nejmíň výšek. To už je teď jedno, je na řadě So-So a dost mě zajímá, jaký mají mé kamarádky hlas. SooJin začala zpívat hned oktávu tak vysokou, že ani Mount Everest není vyšší. Měla dost vysoký hlas, neuměla se moc zasekávat a radši zpívala v tak zvaných "vlnách". Ale jinak do dua se mnou byl ideální. Ozval se bouřlivý potlesk a nezapomněla jsem ani písknout. Na řadě byla Nari. Ta měla podobně vysoký hlas, jen o trochu nižší, ale pořád dost vysoký na to, abych to já nedala.
"Neumím výšky, to je jediný co neumím..." Pomyslela jsem si, když jsem je tak nějak poslouchala.
Ta se už ale dokázala zasekávat bez prodloužení koncových písmen. Obě mají dost dobrý hlas. Závidím jim ty výšky. Chvíli jsem ani nijak neposlouchala, protože mě ty lidi moc nezajímali, ale pak přišel čas na ty namyšlený coury. Nastražila jsem uši a připravila si kritiku. Jak jsem si myslela, skoro všechny měli podobný hlas, vysoký, nemelodický a takový normální. Ale stejně měli něco do sebe. Ani jedna z nás netleskala a u nich, stejně jako u dalších, nebyl potlesk tak hlučný jako u nás. Byl konec hodiny a velká přestávka.
"Holky, jdeme na chodbu?"
S Nari jsme přikývli. Vyšli jsme na chodbu a koho nevidíme. Jin, V, Suga a RapMon se opírají o zeď před naší třídou.
"Ahoj!" Zařvala jsem přes celou školu.
"Ahoj pěvkyně." Vrátil nám pozdrav Jin.
"Vy jste nás slyšely?" Nari zněla dost nejistě.
"Ano a nelitujeme toho." Mluvil stále za všechny. "Dost dobře sem rozpoznal váš hlas."
Rapmon se prodral k Jinovi a položil mu ruku na rameno.
"Lasyo, chci tě slyšet rapovat."
Vytřeštila jsem na něj oči.
"Cože chceš?"
"Aby jsi zarapovala." Zopakoval.
"Neumím rapovat."
"Ale zkusíš to."
Zamyslela jsem se.
"Mohla bych."
Byla to další výzva a já miluji výzvy!
"Hej ségra, jdeš domů sama." Ozval se Suga.
"Proč zas?"
"Mám hodinu navíc."
"Je po škole." Vysvětlil Jin a škodolibě se usmál.
Suga se plácl do čela a otočil se na Jina. "Vážně to nemuseli vědět."
Jin dal ruce do obranné pozice a o krok ustoupil.
"Klid kluci." Rapmon se postavil mezi ně.
SooJin se začala smát.
"Brácha je po škole! Brácha je po škole!" Křičela snad víc jak já když zdravím.
Suga se na ní uraženě díval, Jinův zákaz mu nedovoloval jí cokoliv udělat. Nakonec se jen otočil a šel do třídy dřív než ostatní, po chvíli šli i oni a my se také vrátili na místa.

Den uběhl rychleji, než bych čekala a my vyprovázeli SooJin k vile.
"Tak zase zítra!" Rozloučila jsem se.
"Zdar!"
Šli jsme k hotelu.
"Pojedu na vyjížďku, pak za tebou přijdu." Oznámila jsem Nari, ta kývla.
Po převlečení jsem šla na zahradu k malému výběhu.
"Kayne!" Houkla jsem na koně, který okamžitě přiklusal. "Dnes bez sedla."
Vzala jsem si uzdu z malé budky, kde jsem měla věci a nasadila jsem mu jí místo stájovky. Otevřela jsem branku a přivedla vraníka ke kameni, který jsem použila k tomu, abych se na něj vyhoupla. Když jsem seděla v bezpečí na jeho sedle, poplácala jsem ho po krku.
"Jedeme, ale hlavně v klidu."
Neměla jsem v plánu spadnout. Vyšli jsme na plac za hotelem a pokračovali podél lesa. Docela to tu už znám a tak se doufám neztratím, když tak, spoléhám na Kayna. Pobídla jsem ho do cvalu. Chvíli jsme cválali bez problému, ale najednou se Kayn zastavil a vzepřel, měla jsem co dělat, abych nespadla.
"Co se děje?"
Podívala jsem se do lesa, kolem kterého jsme jezdili každý den. "Asi zajíc nebo srnka, je to v pořádku."
Ale když jsem ho chtěla rozejít, neposlechl. Nechápavě jsem zaostřila zrak do temných míst lesa. Ze křoví vyletěl černý okřídlený tvor, moc jsem si ho neprohlédla, protože jak já, tak Kayn jsme se lekli.
"Fajn, můžeme už jet?"
Kayn nespokojeně zařehtal. Pohlédla jsem se k nebi, ale ten podivný pták se ztratil. Pomalu jsme postupovali kolem křovin až k rýžovým polím.
"Dobrý den." Pozdravila jsem pracujícího.
"Dobrý."
Bylo zajímavé se dívat, jak zde lidé pracují, i Kayn se uklidnil při poslechu starých korejských písní, které se ozývali z polí. Otočila jsem to a jela zpátky. Tentokrát v klidu.

Konečně jsme dojeli na místo, kde se normální věci mění v tajemství, k našemu hotelu.
"Tak Kayne, docela by mě zajímalo, co jsi vyváděl." Mluvila jsem na koně, který mi jako vždy neodpovídal.
Uklízela jsem uzdu, když v tom mě někdo chytl za rameno a silou mě otočil.
"Rap..." Přikryl mi pusu rukou.
Podle slunce, mohlo být tak sedm a už bylo dost šero, ale přesně jsem rozeznala, že jeho oči se změnily na žluté.
"Nemluv."
Slyšela jsem nepokojné řehtání a dusání kopyt mého přítele. Rap pootevřel pusu a ve světle lampy se zaleskli prodloužené tesáky.
"Co?"
Ihned jsem se snažila ze sevření vymanit, ale má síla jakoby zmizela.
"Nesnaž se, nemá to cenu."
"Ne, nemá..."
"Tak vidíš."
"Huh? Slyší moje myšlenky?"
"Jo."
Nepřátelsky jsem se na něj podívala a vycenila zuby. Když jsem si konečně zvykla na tmu, viděla jsem jeho dost pochmurný úsměv. Přiblížil se ústy k mému krku, načež jsem prolomila "kouzlo" a chytla ho pod krkem. Rozhodně tohle nečekal. Povalila jsem ho k zemi, ale stav bezmoci se vrátil a NamJoon si zabral místo nade mnou.
"Nevím, jak se ti to povedlo, ale nikdy už to nedělej!"
Zasmála jsem se, zlostně jsem se zasmála.
"Proč ne?"
Na chvíli vypadal zaraženě, ale jeho hladový úsměv se vrátil dost brzy.
"Já zapomněl, že nejsi Jin." Uvolnil mi ruce. "Dnes tě nechám. Připrav se ale, že hrát si s tebou nepřestanu." Zasmál se.
Jen jsem se usmála.
"Jen si hraj, ale na holky nesáhneš!" Snažila jsem se znít co nejděsivěji.
"Neboj, nestojí mi za to."
"Počkej! Jak jako? A jak si to myslel s tím Jinem?"
Byl pryč.
"Co se tu sakra děje? Mám o tom informovat holky? Ne... musím na to jinak."
Před tím, než jsem šla za Nari, jsem se zastavila v knihovně. Přistihla mě Eun, Rapovo menší sestra.
"Ahoj."
"Ahoj." Pozdravili jsme se.
"Co tu děláš?" Zeptala se a sedla si vedle mě na židli.
"Hledám fantasy knihy." Nechtěla jsem lhát, tak jsem neřekla všechno.
"Ráda čteš?" Vyptávala se dál.
"Ano, ale spíš radši cvičím. Poslední dobou mám ale takové záhadné chutě na hororové fantasy, znáš to, upíři, vlkodlaci, čarodějnice. Nechtěla by jsi mi něco doporučit?" Snažila jsem se být co nejvíc nenápadná.
"Já se v tom neorientuji, ale čela jsem nějakou." Zvedla se a šla k jedné knihovně s fantasy. "Vzpomínám si, že jako malá jsem četla tuhle, ale nebyla moc dobrá, ne pro děti." Ukázala na dost velkou bibli upírů.
"Super, tohle se mi bude dobře číst, aspoň to mám na dlouho." Usmála jsem se a mrkla na ní.
Eun mi vrátila úsměv a odhopkala ke dveřím.
"A bude večeře!" Ještě na mě zakřičela svým pisklavým hláskem.
Položila jsem knihu o váze slona na stůl. Chvíli jsem v ní listovala, pak jsem to vzdala a vzala si jí na pokoj. Šoupla jsem jí pod postel a šla zaťukat na Nari.
"Našla jsem něco zajímavého, ale ukážu ti to až po večeři." Vychrlila jsem na ní po otevření.
Jen nechápavě přitakala a šli jsme do jídelny. Po večeři jsme se sešli u mě na pokoji. Zpod postele jsem vytáhla knihu.
"Kde jsi to ukradla?"
"Vypůjčila jsem si to z knihovny..."
Pohledem značíc "Jako vážně?" jsem na ní pohlédla a otevřela knihu na první stránce.
"Normální fantasy knížka o upírech, co je na ní?" Zapochybovala dívka vedle mě.
"Tohle je knížka o tomhle místě a dokonce i o téhle rodině." Trochu jsem zalhala, protože jsem upřímně nevěděla o čem je.
Nari zbystřila.
"Mám takový pocit, že se zde skrývá tajemství." Chtěla jsem znít tajemně, aby jí to zaujalo.
Prolistovali jsme knihou, až jsme narazili na fotku. Byli na ní tři lidé, upíři, jak jinak, ale něco bylo blbě. Poznala jsem za nimi erb hotelu a tím i téhle rodiny, ale nikoho jsem nepoznala.
"Není to NamKyu?"
Rychle jsem se hlavou otočila na Nari a hned zpátky. Víc jsem si prohlédla postavu na kterou ukazovala.
"Ty oči... dost mi ho připomínají." Podotkla jsem.
"Lidi si pamatuji výhradně díky očím. Tak jsem poznala Rapmona."
"Takže? Oni jsou upíři?" Zeptala se nejistě.
"Není to jisté, ale i kdyby, bylo by strašně zábavný vypátrat jejich tajemství." Šíleně jsem se usmála.
"Jsi si tím jistá? Je nebezpečný už jen tady s nimi být."
"Ano, ale taky hrozně zábavný a tajemný."
Miluji tajemství a nebezpečné věci.
"Když tak si dám nůž pod polštář."
Přikývla jsem a dál jsme listovali knihou. Skončili jsme v polovině knihy, když Nari šla už do pokoje. Dala jsem bibli pod postel a vzala si do rukou mobil, abych napsala SooJin.

Dala jsem si mobil na nabíječku a zavřela oči. Chvíli jsem přemýšlela, kde bych začala.
"Měla bych začít hledáním tajemných chodeb."
Byl to dobrý nápad, tak jsem prostě přestala myslet a při meditování jsem usnula.

Beam! Další kapitola, zatím se kniha teprv rozjíždí, mám naplánováno mnohem víc akce! Ale, to se nechte překvapit! U další kapitoly Čuuuuuuuuuuuuuus!!