Začátek třetího měsíce školy: Listopadu

Pohled: Soo

Z Lejsi strany se začne ozývat rytmus písničky, než ale stačím zjistit co je to za písničku, Lesya zvedne hovor.

"Han Lesya."
....
"Rozumím."
....
"Ne, nevadí, docela se těším."
....
"Tak zítra, na shledanou."

"Kdo to byl?" Hned jsem se zajímala.
"Trenér."
"A co chtěl?"
"Máme zítra místo školy turnaj."
Na chvíli jsem se zamyslela.
"Jo! Ty vlastně chodíš na basket." Vzpomněla jsem si a dál to nijak neřešila.
Docela mě štvalo, že se uleje ze školy a bude trávit den s Jiminniem...
"Nemusíš se bát Soo, Jimin není můj typ." Provokativně na mě mrkla.
"Sáhneš na něj a uvidíš." Snažila jsem se o hrozivě zabarvený hlas, moc to ale nešlo.
Místo toho se Lesya začala smát.
"Klid, nežárli."
Nari si jen prohlížela fotky na twitteru a nijak jí netankovalo, že se vedle ní pošťuchujeme.
"Já to myslím vážně."
"Hele Soo, já bych ti to neudělala ani ze srandy, dobře vím, jak na tom teď s Jiminem jste. Btw Nari, si připravená na úplněk?"
Konečně se dívka vedle mě hnula.
"J-jaký úplněk?" Zděsila se.
"Asi tak za čtyři dny je."
"Sakra..."
Lesya se šibalsky usmála.
"Neboj, můžeme tě přikovat k zemi řetězy."
"Teď si děláš srandu, že jo."
"Jo."
"Co budeme dělat?" Přidala jsem se.
"Takže... vůbec nevíme, jak kletbu zlomit, možná najdeme v chodbách nějaké knížky kde to bude." Pohlédla na mě.
"Ne, ne. Mě tam nikdo nedostane."
"No tak Soo." Najednou se jí obličej změnil v něco jiného, nebyla to ani ona.
Psíma očima se mi podívala hluboko do těm mých.
"Jak může někdo jako je Lesya vypadat tak roztomile?"
"Tohle je jeden z těch tvých triků?"
"Soo~ prosím~, přece chceš, aby byla Nari zase jako dřív."
Její roztomilost v téhle situaci neznala meze.
"Chci být taky polovlkodlak."
"Dobře..." Nedělala jsem to ale s radostí, vážně se mi do té černo černé tmy nechtělo.
Lejsi se ze sekundy na sekundu změnila zpátky, a zazubila se.
"Díky."
Sedla si zpátky na své místo a koukla se na hodiny.
"Je dost hodin, přesněji deset, měla by jsi už jít, zítra je škola..." Pohlédla na mě a já si povzdychla. "Teda, jak pro koho." Rýpla si do nás a radši se vzdálila do bezpečné vzdálenosti.
"Zmrde..."
"Přijdete mě navštívit, že jo? A vezmete kluky."
"To si ještě rozmyslíme."
Lesya pozvedla jedno obočí. "Vy nechcete vidět Sugu s Jiminem?"
"Sakra, ty si hajzl."
Vítězně se usmála a šla ke dveřím. Zvedla jsem se a šla za ní, nezapomněla jsem si vzít nabíječku a blok na kreslení.
"Tak ahoj!" Křikla Nari.
"Jo, čau!"
Kývla jsem a rozloučila se taky.

"Ahoj Nari, ahoj Soo, kde je Lesya?" Zdravil nás už zdálky vyčkávající Tae.
"Kde je Jimin a Suga." Odpověděla mu Nari trochu nervně.
"A jo vlastně, ona je taky v týmu." Chvíli se odmlčel. "A nechcete se na ně pak jít podívat? Hrají do čtyř." Dodal.
"Jasně." Odvětili jsme s Nari společně.
"Tak to je bezva!" Rozradostnil se a vykročil ke vchodu do budovy.
Hned na to nás ale potkali zase ty tři.
"Jako by nestačil minulý týden, kdy nás otravovali na obědech, mají štěstí, že tady není Lesya aby na ně hodila bramborovou kaši."
Vzpomínka mi přivodila úsměv a já pohlédla na Nari, která nejspíš myslela na to samé, jelikož se jí na obličeji vytvaroval zlý úšklebek.
"Co zase chcete?" Vyjela na ně.
"Co bychom chtěli? Jdeme do školy, stejně jako vy."
Nari obrátila oči v sloup a prošla dvojími dveřmi jako první. Procpala jsem se za ní a až pak měli volnou průchozí cestu ostatní.

Ke konci školního dne jsme se jen připravovali navštívit ty naše basketbalisty. Vyšli jsme již převlečení na horu do prvního patra, když v tom jsem ucítila bolest na lýtku a padala jsem k zemi. Dopadla jsem hrudí na tvrdou zem, než jsem se stačila nějak zorientovat, uslyšela jsem smích.
"Zbláznili jste se?" A Nari křik.
Opřením o loket jsem si pomohla porozhlédnout se po okolí. Kousek ode mne stála vytlemená Jae a spol, nade mnou pak Nari, která ke mě právě natahovala ruku. Přijala jsem jí a s její pomocí se zvedla. Zatím co jsem si oprašovala kabát, Nari těm třem nadávala do... bůh ví čeho.
"To je v poho Nari, nezaslouží si naše slova." Uraženě jsem se k nim otočila zády a šla pryč.
Nari pochopila, že nemáme moc času a tak mě dohnala a přidala se ke mě.

Když jsme přišli k naší oblíbené lavičce, už na nás kluci čekali.
"Zase pozdě." Podotkl Jin.
"Zdrželi nás ty... holky." Radši jsem se zdržela sprostého slova.
"Výborně, už můžeme jít, hala je kousek, můžeme pěšky." Oznámil ještě Jinnie, ale v tom mi zazvonil mobil.
"Hovor od Lejsi."

"Čus!"
"Č-čau... Co chceš?"
"Co bych chtěla? Jste u lavičky že jo, tak tam zůstaňte přijede pro vás limuzína a odveze vás, ta hala je dál, než si myslíte."
"Jak víš, že si to myslíme"
"Intuice, tak zatím, už se na vás těšíme! Btw, pozdravuje Suga, ne jen tak někoho, ale Nari."

Zachychotá se a zavěsí.
"Tak prej to není ta hala jakou myslíš, přijede pro nás Lejsiny auto, máme tu počkat a Nari, pozdravuje tě můj brácha, ale nevím proč.."
"To byla docela náhoda, mají nejspíš přestávku." Podivil se V, zatím co Nari nad něčím polemizovala. "A... ona neřídí svoje auto sama?" Ještě se zeptal.
"Ne, má řidiče, chci jen napovědět, že to "auto" nestojí u nás, jelikož by se nevešlo do garáže." Řekl za nás Rapmon.
Ani nevím, že tu limuzínu viděl.
"To je tak velký?" Podivil se Kook.
NamJoon jen pokrčil rameny. "Nech se překvapit."
"A teď taková malá škodovka." Zasměje se.
"Ano JungKooku, tam se určitě vejdeme." Přidá se k němu Jin, než jim všem vyrazí dech zastavující černá limuzína potažená nátěrem zeleného ohně.
"Tak tohle jsem nečekal."
S Nari přistoupíme k řidiči a trochu se ukloníme.
"Zdravím HwaMine." Pozdravíme a sedneme si do auta.
"Dobrý den." Slyším od každého z kluků a postupně také nasedají do vozu.
"Omg tady je to tak velké." Rozplývá se nad interierem Kookie.
"To víš, Lejsi má štěstí, že je z bohaté rodiny." Roztáhla jsem se na sedadle.
"Ale vůbec tak nevypadala."
"To byl účel, nechtěla vypadat jako někdo víc." Odpověděla za mě Nari.
"Lesya... wow." Dokázal ze sebe dostat Tae.
"Budeme tam za chvíli." Doplnila jsem, když se limuzína rozjela.

A opravdu, za patnáct minut jsme zastavili.
"Díky!" Křikla jsem na řidiče a vyskočila z auta, než se stačil vypotácet ze dveří a otevřít nám.
"Soo počkej!"
Běžela jsem k hale, nevím proč, měla jsme prostě náladu běhat. Zastavila jsem se až u dveří.
"Kde se flákáte?"
Pozoruji školku šourající se ke mě.
"Máš víc energie jak Hobi, to je divný." Rapmon se zasmál, společně s Jinem, jen my to nechápaly.
"Ehehe... Jo." Nějak jsem otevřela těžké dveře, až jsem se podivila a vstoupila dovnitř.
"Em... slyším něco, kudy máme jít?" Zmateně se otáčela na všechny strany Nari.
"Já tu jednou byl posilovat, myslím, že je tribuna nahoře." Kook prstem ukázal na schody vedle.
"Jděte někdo první." Požádala jsem.
Všichni už ví, proč nechci, tak se Jin rozhodl jít. Spokojeně jsem následovala Rapmona, který šel ještě přede mnou. Nahoře jsme se chvíli rozmýšleli kam odbočit, ale nakonec si Kook vzpomněl a zázrakem jsme se objevili na tribuně. Našli jsme si volný místo, docela tu bylo plno, na to, že je to jen basket. Shlédla jsem dolů, nerozpoznala jsem nikoho z našich, asi nehráli.

Pohled: Lesya

Seděla jsem rozvalená v šatně a pila jsem vodu z mojí oblíbené zelené flašky.
"Za chvíli máte další zápas. Tentokrát by to mělo být snažší." Oznámil mému týmu trenér.
"To bych prosila, nemáme pomalu koho střídat, jsem nasazená celou hru."
"Já vím, ale bohužel naše škola nemá moc basketbalistů."
"Všimla jsem si, jsme hudební, ne sportovní."
Přikývl a vyšel z šatny.
"Tohle dáme na pohodu, ale příští je s Vlky, jsou nejlepší basketbalový tým v Soulu." Varoval mě Hobi.
"Použijeme naši tajnou zbraň." Rozhodla jsem.
Všichni přikývli.
"Kdo bude vyhazovat?"
"Nechám to tobě Kwane."
Zaznělo poslední písknutí značící konec zápasu. Vzala jsem flašku a osušku zelené barvy a šla jsem s týmem do hlavní haly.
"Další zápas proti sobě nastoupí Strongers a Soul Dragons!"
"Nemůžeme mít horší jméno..." Postěžoval si Jae.
"Ticho..." Probodla jsem ho pohledem a šla po Sugově boku k naší lavičce.
Dali jsme si tam pití a museli nastoupit. Poklusem jsme opsali lehký oblouk a seřadili se na trojce naproti soupeři, v mém velení samozřejmě.
"Soupeři na!" Křikla jsem a čekala až mě tým doplní.
"Zdar!"
To samí se ozvalo z druhé strany a my mohli jít na laičku.
"Hobi, Kwane, Dae a Jae, půjdete se mnou, první střídání má Suga." Zavelela jsem.
Zápas mohl začít.

Byla už polovina za námi a já si konečně sedla.
"Jae! Sakra koukej na spoluhráče!" Okřikl ho trenér.
"Hobi! Už se připrav vyrazit!"
Seděla jsem a popíjela si vodičku, jen tak se koukala do davu na tribunách a první, co mě praštilo do očí byly Vho meruňkové vlasy.
"Tak jsou už tady, výborně."

Zápas byl dohraný a my měly jen deset minut se trochu zklidnit.
"Tak jo, teď je to vážný." Postavila jsem se k týmu čelem a začala jsem promlouvat jako pravý lídr.
"To dokážeme." Skončila jsem a natáhla ruku v před.
Ostatní na ni dali tu svojí.
"Kdo jsme?"
"Soul Dragons!"
"Co chceme?"
"Výhru!"
"Tak jí tak ji dostaneme!" Křikla jsem a všichni jsme vymrštili ruce vzhůru.
Měli jsme chvíli čas, tak jsem vyběhla s Jiminem k tribuně, abychom pozdravili ostatní.
"Hi!" Křikla jsem.
"Ahoj Lesyo. Ahoj Jimine." Pozdravil za všechny Jin.
"Kde je YoonGi a Hoseok?"
"Jsou líní sem vyjít ty schody." Máchla jsem rukou a zas táhla Jimina pryč.
"Pak si popovídáme, teď budete čumět!"

Byli jsme zpět veprostřed haly a jen tak tak jsme stihli nástup. Po něm pak hrála základní sestava, nějak jsme se těm "nejlepším" vyrovnali. V půlce jsme ale začali ztrácet na skóre, asi pochopili, že to nebude sranda.

"Lejsi, co takhle tajný útok?"
"Chce to čas!" Křikla jsem při běhu na trenéra.
Ale měl pravdu, měli bychom se začít snažit. Ani ne za pět minut jsme vyhazovali pod naším košem, viděla jsem příležitost.
"Kwane, vezmi si to, je čas." Oznámila jsem spoluhráči.
Naši oponenti se na sebe jen nechápavě dívali. Zazněla píšťalka rozhodčího, to bylo znamení pro mě, abych vystartovala. I přes mou vyčerpanost jsem nasadila nejrychlejší běh a můj směr byl k soupeřovi koši. Kwan už dávno míč vyhodil, ale velkým obloukem na druhou polovinu, kde jsem ho měla chytnout, snadno udělat dvojtakt a získat tak body. Soupeř mi nestačil a pomalu ani míč, ale nakonec vše šlo podle plánu. Dva body v kapse, ale víte jaký je jediný problém? Že jakmile hodíte na koš, tak v té rychlosti se nedokážete zastavit a napálíte to do zdi. Ale já byla zvyklá, proto tenhle tah běžně připadl mě.
"Tak fajn, je to dvacet-osm ku třiceti, nestačí to..."
Přemýšlela jsem, že bychom to zopakovali, ale kdy se naskytne příležitost?

Blížil se konec zápasu, já odpočívala na lavičce a skóre se pořád drželo o jeden koš pro soupeře. Hobi už ani nemohl, jak dlouho byl nasazen, a Jae taky skoro stál.
"Hej Gi, můžeš hrát? Aspoň těch posledních deset minut?" Obrátila jsem se s prosebným výrazem ke Sugovi.
"Jo klidně."
"Trenére, potřebujeme střídat, my za Jae-e a Hoseoka."
Přikývl a zažádal o timeout.
"Jděte si sednout, dobrá práce." Poplácala jsem Hobiho po rameni.
"Můžeme? Dae, až budeme vyhazovat u nás, víš co máš dělat. Zatím musíme dát aspoň jeden bod. Soustřeďte se na jejich chyby. Jimine ty se postarej, aby kolem mě většinou nikdo nebyl."
"Ano madam!" Zasalutoval.
"Fajn, jdeme!"
Instantně jsem přiběhla k soupeři, který mi náležel na obranu.
"Zase ty?"
"Zase já."
"Je ti jasný, že ať se snažíte jak chcete, nevyhrajete?"
"O to se neboj, tenhle play vám vytře zrak!"
Začalo se hrát. Čas začal plynout rychle. Za pět minut jsme dorovnali, ale ta minuta co zbývala nám nedávala moc možností, než Rychlí útok provést bez vyhazování.
"Jimine, ukradni si míč a okamžitě ho hoď přes půlku!"
"Ale to je rychlý útok!"
"Nemáme jinou možnost!"
"Já ho neumím."
"Prostě ten míč hoď co nejdál dokážeš, já už si s tím poradím!"
"Tohle ti nevyjde." Zavrčel na mě obránce.
"Myslíš?" Jakmile Chim dostal míč odrazila jsem se a zopakovala to co před tím. Nebyli jsme na to ale připraveni dostatečně a obrana nám nevycházela, naštěstí všem docvaklo, že ke mě nikoho nemají pustit.
"No tak Mine, ty to dokážeš." Tajně jsem doufala. Musela jsem se ohlédnout, kde je míč, musela jsem zpomalit a chytit ho, ale byla jsem moc daleko.
"A teď si v té rychlosti dribluj..."
Jednou jsem bouchla míčem o zem a pak dvěma jeleními skoky se dostala ke koši.
"Prosím ať to trefím."
Podle časovače zbývaly jen dvě sekundy.
"Druhou šanci nemáme."
Vyhodila jsem a poté sebou mrdla o zem, ne o zeď, o zem. Tak jsem tam jen tak seděla a poslouchala vřískot lidí. Na konečné tabulce se ukázala naše výhra:
"Čtyřicet-šest ku čtyřiceti-čtyř JO!"
Přiběhl ke mě tým a začal se ptát jestli mi něco není.
"Jsem v pořádku."
Zvedla jsem se a s vítězným úsměvem se podívala na protější polovinu.
"Kdo že mi říkal, že nevyhrajeme?!" Řekla jsem výsměšným tónem a šla se postavit do nástupní řady.
"Poraženým na!!" Zařvala jsem s větší intenzitou než kdy jindy.
"Zdar!"
Teď si stačilo jen podat ruce a říct něco jako: "Hráli jste dobře", přetrpět pauzu a bude vyhlášení.

"Omg Lejsi, to bylo hustý, vážně ti nic není? Byla to pecka." Seběhla ke mě Soo a už skoro mě objala.
"Nic mi není." Natáhla jsem ruku před sebe. "Osobní prostor, dva metry odstup." Dodala jsem a šlo se do šatny.
"Skvěle provedeno, měl bych tě začít platit Lesyo." Pochválil mě trenér.
"To nic nebylo, bez týmu bych to nedokázala." "Si hrozně skromná." Přidal se V.
"TaeHyung má pravdu." Potvrdili všichni a já se jen usmívala.
Suga ale vypadal nervózně. Ani se nedivím, když si sedl vedle Nari.

Bylo po vyhlášení a my si nesli zlatou, jak jinak.
"Tak kam půjdeme?" Zeptal se Kook.
"Kluci půjdou se mnou, musíme omrknou nový byt a Lesyo, ty by sis měla jít odpočinout." Odpověděl Rapmon.
"A no jo, my máme ten barák..." Povzdychl si JungKook.
"Tak čau a zas někdy!" Rozloučila jsme se.
"Zdar!"
Začali se vzdalovat.
"Konečně budu doma sama."
"Kdybychom neměli co v hotelu řešit a měla by si ohradu, tak není problém bydlet u tebe, ale jelikož tyto kritéria momentálně nesplňuješ, tak asi smůla." Usmála jsem se na ni. "Ale teď půjdeš k nám."
Zanedlouho přijela limuzína a odvezla nás.

Pohled: Nari

"Moje svaly, zítra se nehnu..." Lesya se roztáhla přes celou šířku postele.
"Neměla jsi se tak přetěžovat."
"Nari... já musela těm náfukům ukázat, jaký tým je tady ten lepší!"
Máchla jsem nad ní rukou a šla zapnout televizi.
"Tak jak ty a Suga?" Zaznělo za mnou.
"Kdo, já?"
"Ne asi... Soo je s Jiminem a nikdo jiný tady není."
Trochu sem znervóznila.
"Co by bylo?"
Vůbec mi před týdnem nic nenaznačil... neee.
"Nech toho, dobře vím, že mezi vámi něco je, vlčí instinkt."
"Ah... Asi proti tvým kouzlům nic nezmůžu, ale vážně mezi námi zatím nic není."
"No... zatím."
Vyrušilo jí vyzvánění jejího mobilu.
"Pořád mi bude někdo volat."

"Han Lesya, přejete si?"
....
"Am... Omlouvám se, já zapomněla, budu tam za pět minut."
....
"Dobře, zatím nashle."

"Budu muset jít, zapomněla jsem, že jsem objednaná ke kadeřnici."
"Jo, měla bys, vypadáš jak Jeti. Nechápu, jak ti ty vlasy můžou tak rychle růst." Odvedla jsem řeč radši jinam.
"Nevím, tak Hoj a nedělejte kraviny."
Vystřelila ze dveří, ani za sebou nezavřela.
"Postel!" Zabrala jsem si polovinu postele.
"Joo!" Skočila za mnou Soo.
Když v tom mi přišla zpráva.
"Kdo ti píše?"
Pokrčila jsem rameny.
"Lesya?" A pak jsem se koukla.

"Am... Soo?"
"No? Kdo ti píše?!"
"Nikdo důležitý, já... musím teď odejít, počkej tady na Lejsi, abys jí to pak řekla, možná se vrátím brzy." Snažila jsem se o normální tón v hlase.
"A kam jdeš?"
"To tě nemusí zajímat."
Zvedla jsem se z postele a šla ke dveřím.
"A jako co tady budu dělat?"
"Dívat se na telku, zatím!"
Zavřela jsem dveře.

"Ahoj Lesyo. Máš čas?"
"Jo, stalo se něco?"
"Ne jen... kde že to bydlí Soo?"
"Chceš adresu nebo popis kudy."
"Popis."
"No tak... Od školy je to cca kilometr, prostě půjdeš doprava a rovně. Než narazíš na park, před ním zahneš doprava a půjdeš podél něj, než uvidíš muzeum, tam přejdeš silnici a vydáš se zase rovně, zahneš doprava a Soo bydlí ve velké bílé vile, to už poznáš."
"Díky"
"Na co si to potřebovala? Stalo se Soo něco?"
"Ne dobrý, jen mi to ta mrcha nechtěla říct, kdybych se tam náhodou chtěla zastavit."
"Dobře, tak jestli je to všechno."
"Jo je, díky. Ahoj! A nemusíš spěchat."
"Hi!"

Típla jsem hovor a snažila se zorientovat, když jsem došla ke škole.
"Takže pořád doprava... No... snad se neztratím."

"Už jsem u muzea."
Rozhlédla jsem se kolem.
"A jak že tady? Logicky, kdybych zahnula doprava, tak se vrátím, jelikož za rohem musím doprava a za tam tím bych šla doleva a... co?? Seru na to, jdu doleva."
Za již zmíněným rohem se konečně rýsovaly obytné domy. Lejsi měla pravdu, Sugovu vilu poznám: jediný bílý, zářící, trochu normálně vypadající dům široko daleko. Když jsem ale přišla k plotu, zaváhala jsem.
"Proč by mě zrovna chtěl vidět? A proč teď? Proč mi nic nenaznačil?"
Zhluboka jsem se nadechla a zazvonila. Trochu jsem doufala, že neotevře.
"Ahoj Nari, tak si trefila."
"Asi to tak vypadá."
Trochu se usmál a otevřel vrátka. Když mě pozval dovnitř, zdvořile se zeptal co chci k pití a další tyhle kraviny. Přinesl mi vodu a sedl si na červené křeslo vedle gauče stejné barvy, kde jsem byla já.
"Takže, proč si se chtěl sejít?"
Uhnul pohledem, který do této chvíle měl fixovaný na mě.
"Já... jsem se nudil a... nechceš si zahrát Monopoli?"
Vyvalila jsem oči. "M-Monopoli? To jsem tu vážně kvůli tomu, že ses nudil?"
"N-ne, ale..." Odmlčel se.
Takového ho neznám, je vidět, že stydlivost mají v rodině. Pousmála jsem se, abych mu usnadnila se mnou mluvit, dívat se jak se mračím není zrovna dvakrát příjemný.
"Co ale?" Naléhala jsem.
"Chci ti něco říct, ale úplně nevím jak."
Zaznamenala jsem, jak se kousl do rtu.
"Tak to napiš."
Nechápavě se na mě podíval.
"Jo, promiň, špatný nápad."
Mírně se mu zvedl koutek úst.
"Abych tě tady nijak nezdržoval... Já... poslední dobou si v tvé přítomnosti připadám jiný, jen NamJoon mi dokázal říct proč. Nari?"
Napnula jsem uši, asi pro to, že už nejmíň dva měsíce toužím to slyšet. Kývla jsem, ať mluví.
"Já... tě miluji."
Můj momentálně hraný úsměv se proměnil v pravý. Nedokázala jsem říct ale nic. Ani Suga nic neřekl, z mých rozzářených očí usoudil, že to beru stejně a zvedl se z křesla. Mé oči ho sledovaly do té doby, než se přiblížil dost blízko a byla donucena je zavřít. Na něj, až překvapivě vášnivě propojil naše rty. Není to můj první polibek, ale je to první pravý.
"Buď má přítelkyně." Špitl mezi polibkem.
"Budu."

Pohled: Lesya

"Hi Soo, kde je Nari?" Rozhlédla jsem se po svém pokoji.
"Prý někam musela jít."
"A neřekla kam?"
"Ne."
Dneska úplněk naštěstí není a hlídat dvě skoro dospělé holky najednou není tak lehký.
"A kdy se vrátí?"
Soo jen pokrčila rameny a otočila se na mě.
"Vypadáš... jinak." Podívala se na mé vlasy.
"Ano, změnila jsem styl, ale nevypadám tak špatně, no ne?"
"No... ani ne, blond jak vidím sis nechala a ty odrosty jsou schválně?"
"Jup, vypadá to lépe i kadeřnici se to zdá lepší."
Podívala jsem se na televizi, kde právě běžela nějaká show. Chvíli jsem přemýšlela, ale nad čím jsem nějak nezaregistrovala. Jestli nad tím, kam šla, kdy se vrátí, nebo jestli je v pořádku.
"Kdy odešla?"
"Asi před půl hodinou."
V tu chvíli mě napadlo něco šíleného.
"Nezmínila se o YoonGim?"
"Brácha? Co by dělala s bráchou?"
"Před půl hodinou mi volala a ptala se, kde bydlíš."
"Někdo jí před tím, než odešla, napsal."
"Tak jí možná pozval. A nepamatuješ si, jak se chovala?"
"Tak normálně. Možná... jednou se zakoktala."
"Ha! Nervozita. Pokud je s Gim nemusíme se bát."
"Jsi si tím jistá?" Šibalsky se usmála. "Já svého bratra znám, neublížil by, to je fakt, ale..."
"Pžt Soo. Nehrabejme se jim do soukromí."
"Ale..."
"Ticho buď a trénuj si znalosti s televizí." Skočila jsem jí do řeči a podívala se na kalendář. "Do úplňku musíme vymyslet, jak Nari udržet na uzdě."
"Kolik dní máme?"
"Čtyři." Řekla jsem to s náznakem vážnosti.
"A to je zlý?"
"Docela dost, zkus vymyslet něco za necelé čtyři dny."
"Ty dokážeš vymyslet nejsložitější rovnice za pár minut, nebojím se toho, že bychom to nestihli."
(Mysl jako má TaeHyung v Power? Ups, Spoileeeer XD)
"To je něco jiného, na to jsem se celé roky učila, tohle musíš vymyslet z fleku."
"Tak zapoj mozek."
"Nejsem ty, abych nevěděla, jaká část těla k myšlení slouží." Zazubila jsem se na pomalu se urážející dívku. "Ale no tak Soo~." Trochu jsem do ní strčila. "Neber si to osobně."
"Hm..."
"Lechtání vždycky zabere."
Soo se začala smát jak vyšinutá.
"S-stačí! Lejsi! Pomoc!"
Přestala jsem. Soo si oddychla a nehodlala se se momentálně zvednout z postele.
"Je docela dost hodin, nemyslíš?"
Všimla jsem si, až když se mi jen tak rozsvítil displej na mobilu.
"Máš pravdu, ale Nari tady ještě není."
"Pokud je u vás doma, pošleš jí zpátky."
"Dobře. Abych vyrazila co?"
"Nemysli na nic špatného, tak zítra Soo!"
"Zatím!"
Zavřela za sebou dveře.
"Sugo, snad se v tobě nemýlím a nic si Nari neudělal..."

Pohled: Nari

"Budu muset jít."
"Proč?"
"Je moc hodin, zítra je škola." Vymotala jsem se z jeho objetí.
"Nenávidím školu..."
"Klid, tohle není naposledy co se vidíme."
Věnovala sem mu poslední polibek a šla se obléct do předsíně.
"Ale díky za večer, bylo to lepší než zůstat s těma dvěma v jednom pokoji."
Sladce se usmál a pomohl mi s kabátem.
"Ať tam neumrzneš."
"Toho se nemusíš bát."
Objetí na rozloučenou a už jsem byla na cestě k hotelu.

Byla skoro u školní autobusové zastávky, když na mě někdo zakřičel, ohlédla jsem se, ale přes temný opar noci jsem viděla jen siluetu.
"Kdo jsi?"
"Jsem to já ty pako, co si dělala s mým bráchou?"
"Soo?"
"Ne... Hobi ty vole." Byla rozeznat ironie z jejího hlasu.
"Zase klid a nic jsem s YoonGim nedělala... jak vůbec víš, že jsem byla s ním?"
"Lesya na to přišla, jak jinak. A tuhle lež ti vážně nevěřím."
Obrátila jsem oči v sloup.
"Já se tobě a Jiminovi taky nehrabu do soukromí, ale jedno ti snad můžu říct, nic víc než polibek nebyl." Mrkla jsem na ní.
Ve světlech pouličních lamp zableskla zlost v jejich očích.
"Copa? Vyvrátila jsem ti teorii?"
"Ne... tak zítra, Nari." Mé jméno trochu procedila mezi zuby.

O několik dní později

Pohled: Hoseok

V pohodlí našeho nového gauče co právě přivezli, jsem se koukal s Jinem na film, když v tom nás vyrušil dupot ze schodů.
"Joone musíš si hrát na slona?" Křikl na něj blondýn vedle mě.
"Já za to nemůžu..." Na obranu křikl zpátky a přes obývák si to namířil ke kuchyni.
"Dneska se nejde do školy nebo jak?"
Plácl jsem se kvůli Joonově blbé otázce do čela.
"Nevím jestli si se nekoukal na kalendář, ale je svátek."
Chvíli se nic neozvalo.
Pak si to uvědomil: "A no jooo!"
Přišel k nám s miskou cereálií a objal Jina jednou rukou kolem ramen.

Zanedlouho se do místnosti nahrnul zbytek domu a bylo jasné, že se na ten film nedokoukáme. Jakmile si totiž Kook s TaeHyungem začnou povídat, nepřestanou.
"Já se půjdu projít, abych se trochu uvolnil, než půjdeme trénovat." Oznámil jsem a při cestě ke dveřím jsem si vzal ještě kabát.
"Jdu s tebou." Někdo křikl, ale přes hluk jsem nepoznal kdo, tak jsem počkal u dveří, až se ten dotyčný ukáže.
"Nebude Jin žárlit?" Pozvedl jsem jedno obočí, když se zpoza rohu vynořil NamJoon.
"Jdeme jen ven, nemá proč."
Pokrčil jsem rameny a už si to hopsal ven. Byla docela zima, nečekaně, když byl konec listopadu.

Šli jsme kolem na sebe nacpaných domů, sem tam nějaká větší mezera, když v tom mě Joon do jedné stáhl. Chtěl jsem něco říct, ale znemožnil mi to. Místo toho jsem jen nesmysluplně zamumlal do jeho ruky.
"Uklidni se, nic ti nechci udělat."
"Jo, a kdo ti to má věřit, ještě jsem nezapomněl, co si Jinovi tenkrát provedl..."
Tak nějak jsem doufal, že uslyší moje myšlenky a taky že jo.
"Blbě to snášel, nemělo to tak dopadnout. Byla to laskavost a ty si jí zasloužíš taky."
Nebyla z jeho hlasu slyšet ironie ani hněv, ale... Jako by to myslel vážně. Zkoušel jsem se mu vytrhnout, ale jeho sevření bylo na mě moc silné.
"Chceš ze mě taky udělat upíra?"
"Ne... Kosatku."
Teď to byla ironie, ale musel jsem se usmát.
"Co když nechci."
"Tak v tom případě my budeme žít a ty zemřeš." Povzdychl si a odendal ruku z mých úst.
"Jin to udělal pro nás dva. A Lesya mi ten den, kdy se to stalo něco řekla. Něco, co mě přimělo přemýšlet. Došel jsem k závěru, že nenechám naší partu, aby se rozpadla. Chci vás všechny proměnit, naučit jak žít a další užitečné věci, abychom byli spolu a já nebrečel nad vašimi hroby."
Když jsem vstřebal co mi to vlastně Joon řekl, položil jsem mu ruku na rameno a klidně se usmál.
"Dobrá, ale mohl si mi to říct už dávno."
"Díky Hobi."
Docela jsem se podivil, touhle přezdívkou mi už dlouho neřekl.
"A... Bude to bolet?"
"Jen to štípne a pak je na těle, jak to zvládne."
Trochu jsem se bál, abych neskončil jako Jin.
"Tak fajn, můžeš." Dal jsem mu svolení a on si mě přitáhl blíž.
Zatl jsem zuby a radši zavřel oči, jakmile jsem ucítil jeho dech na svém krku. Nevím, jestli jsem citlivka, ale to nebylo jen štípnutí, ze začátku jo, ale pak jsem cítil jako by mi do svalů vnikli mravenci a neustále mě hryzali svými tesáčky. Štiplavá bolest ve svalech ustala. Joon si mě zkoumavě prohlédl a chvíli jsme ani jeden nic neřekl. Až když se mi podlomily kolena a začala se mi točit hlava.
"Za chvíli to přejde." Klekl si ke mě a pevně vzal za ramena.
Mou páteří projela tíživá bolest a najednou nic.
"Jak se cítíš?" Zaznělo ze shora.
"Už v pohodě." Postavil jsem se a mírně zatřásl hlavou.
"Můžeme jít? Cestou ti nějaké věci vysvětlím."
Přikývl jsem a udělal pár kroků, abych se ujistil že můžu ještě chodit, pak jsme šli zpátky.

Pohled: Soo

Bylo kolem dvanáctý hodiny, Kyu připravoval nějaké dobroty na oslavu narozenin, které měla Lesya včera, ta byla bůh ví kde s Kaynem a já se s Nari znuděně dívala na Hwarang.
"Máš dárek pro Lejsi?"
Podle Nariina obličeje jsem usoudila, že ne. Přiznám se, že já taky nic neměla.
"Máme ještě čas."
Vstala jsem a pobídla Nari, aby se mnou šla.
"Rychle něco koupíme, ale uvědom si, že Lesya může mít všechno, musí to být boží."
Připadala jsem si v tu chvíli ta důležitá, o nákupech jsem věděla dost. Miluji nákupy!
"Půjdeme do toho nákupáku, kde jsme byli asi před měsícem?" Navrhla a já souhlasila.
Zavolali jsme si taxi a už jsme byli na cestě k němu.

"Tady nic není." Povzdychla jsem si.
"Koupíme jí zvíře."
"To by musel být tygr..." V tu chvíli jsem dostala nápad. "Budu svině." Doplnila jsem a šla k mapě. "Vím kde najdeme věci přesně pro Lejsi." Můj prst ukazoval jen na jedno místo, na Zverimex.
"Takže jí fakt koupíme zvíře?"
Plácla jsem se do čela, je vidět, že jsme tu svině jen já a Lesya.
"Ne, obojek."
"Ale ona nemá psa."
Povzdychla jsem si. "Ona je pes... Už to chápeš?"
Chvíli přemýšlela.
"Jo aha. Ona tě zabije."
"Toho jsem si vědoma."
Ještě nejmíň půl hodiny po tom, co jsem měla krásný zelený obojek se jménem oslavenkyně, jsme hledali, ale Nari nic nenašla.
"Co koupit osobě, co má a může mít všechno?" 

Vrátili jsme se domů a pořád přemýšleli, co jí Nari dá.
"Něco jí namaluj." Máchla jsem nad tím rukou, moc přemýšlení na jeden den.
"Přinesu jí něco z těch chodeb."
"To snad nemyslíš vážně!" Vytřeštila jsem oči.
"Ano myslím. Ty se mnou ale nemusíš chodit."
"Taky že nepůjdu." Založila jsem ruce v bok.
"Tak mě aspoň doprovoď."
Přikývla jsem a šla s ní k tajným dveřím.
"Nevím kdy se vrátím, jestli vůbec." Poslední větu polkla.
"Musíš." Začínala jsem mít strach.
"Tak zatím." Vešla do otevřených dveří.
"Počkej!" Naposledy jsem křikla. "Jdu s tebou." Hned jsem litovala toho, co jsem řekla.
Nejistě jsem překročila práh.
"Už není cesty spět."
Aby se nic nezjistilo, musela jsem zavřít dveře, ihned jsem vyndala mobil a zapnula baterku.
"Zatím to tu vypadá jako normální skladiště."
Trochu jsem se zklidnila.
"A co zkusit tamty dveře?" Ukázala na tmavší skvrnu na zdi a následně ji otevřela.
"Už to začíná vypadat jako staré podzemní chodby v nějakém hradu."
"To je možný, ale proč by tady něco upíři skrývali?" Zapochybovala jsem a už se tak nebála.
Další místnost byla taková mála roztomilá hradní hladomorna.
"Nevím, asi se Lesya spletla."
"Po prvé v životě?" Zazubila jsem se a šla dál.
Další dveře vedly do dlouhé chodby osvětlené loučemi a s miliardou dveří.
"Vyber si."
Nari do jednich nakoukla.
"Prázdno."
Usmála jsem se a šla podle intuice k těm úplně posledním. Otevřela jsem je, ale taky úplný nic. Už jsme chtěla otevřít další, než mě vyrušil řev a prásknutí dveří. Dost mě to vylekalo a šokovaně jsem se ohlédla za zdrojem.
"Co je?"
"Duch!"
"N-Nari... Co by tady asi tak dělal?"
"Zeptej se ho sama." Ukázala na dveře.
Bála jsem se, ale nechtěla jsem vypadat jak strašpytel, tak jsem šla ke dveřím a pomalu je otevřela. Škvírkou jsem do místnosti vpustila světlo a pak se po ní rozhlédla. Vypadala stejně jako všechny ostatní, prázdně.
"Kde máš toho ducha?" Pozvedla jsem obočí a otevřela dveře dokořán.
"Ale byl tam."
"Za chvíli se zblázníš úplně." 

Konečně jsme se někam dostali. Už to nebyly jen prázdné chodby s holými stěnami, ale účinné mučící místnosti, vězení a hladomorny. Smrděl tu zápach mrtvol, všude se válely kosti a běhaly myši. Neřekla bych, že jsem se bála, ale měla jsem nepříjemný pocit, kdo by neměl že?
"Vážně chceme jít dál?"
Přikývla jsem a šla odhodlaně k dalším dveřím. Najednou jsme byli v úplně jiné dimenzi. Místnost byla čistá a jediný, co jí naplňovalo, byly světla loučí u podstavce. Na jehož vrcholu se nacházela malá krabička. Nenápadně jsem se rozhlédla, tohle tady nemůže ležet jen tak. Nari ani nečekala a v domnění, že konečně něco našla k tomu rychle přiskočila a chtěla to vzít.
"Počkej, může to být past."
Podívala se nad sebe. "A kde tu past vidíš?"
Pokrčím rameny a jdu k ní.
"Neříkej, že nejsi zvědavá, co v tom je."
"To neříkám."
Nari krabičku pomalu chytila, když se nic nestalo, zvedla jí a otevřela.
"Prsten?" Vyšlo z nás nastejno.
Vzala jsem ho do ruky a zblízka prohlížela.
"Třeba je nějak kouzelný."
"To je jedno, jdeme se vrátit, už mám co jsem potřebovala."
S radostí jsem přikývla a rozeběhla se ke dveřím nazpátek. Ve smrduté místnosti jsem chvíli čekala na Nari, když ale přišla zabouchly se za ní dveře, louče zhasly a naše světla v mobilech začala blikat.
"C-Co se děje?" Začala jsem dost panikařit.
Stála jsem uprostřed mučírny s milióny švábů a pavouků, beze světla a zamčená.
"C-co budeme dělat?" Chytila jsem se Nari pevně za ruku.
Náhle jsme slyšeli temný hlas ze všech rohů místnosti.
"Člověk... A vlkodlak? Proč jste ukradli sluneční prsten?"
Ani jedna z nás neměla slov. 

Pohled 3.os.

Před Soo s Nari se objevila zářící postava zahalena v plášti.
"Ale, ale. Tebe jsem už někde viděl."
Nari polkla, byl to ten duch co ho viděla.
"Takže se ptám ještě jednou. Proč jste ukradli ten prsten!?"
Poslední věta se roznesla celou místností a duch se rychle přemístil k dívkám. Soo ještě víc stiskla Nariinu paži a vydala ze sebe menší vřískot. Duch natáhl k Nari ruku.
"Vrať mi ho."
Nari ale nebyla schopná se hnout.
"Vrať mi ten prsten!"
Jeho mrazivý dech a prázdný důlky v levitující lebce Nari vůbec nepomáhali, právě na opak. Bytosti došla trpělivost, vzala na sebe hmotnou podobu a chytla Nari pod krkem. Soo se jí v šoku pustila a se zavrávoráním spadla na zem. Nari se konečně pohnula a chytla již zhmotněnou mrtvolu za studené kosti na místě rukou. Chtěla něco říct, ale kostra před ní jí začala drtit hrtan. Soo to jen se strachem sledovala. Nari pomalu nedýchala, když bytost povolila stisk.
"Tak kde je?!"
Hnědovlasá dívka si nemotorně sáhla do kapsy a něco v ní hledala. Mezi tím se rozletěli dveře na konci místnosti, kterou se následně rozlilo světlo.
"Nech je být! Pusť Nari!" Zněly rozkazy postavy ve dveřích.
Kostlivec se otočil a hluboce se zasmál.
"Vážně si myslíš, že mě další člověk zastaví?"
"Ne." Zněla rázná odpověď, která kostěnou bytost trochu vyvedla z míry. "Já totiž nejsem... člověk!" Poslední slovo zařvala s vervou a hrdostí v hlase.
"Kdo tedy jsi? Víla, nebo upír?"
"Ani jedno, jsem vlkodlak."
"Nemůžeš být, vlkodlaky poznám."
"Mohu být, pokud nejsem vlkodlak úplně." Lesya se usmála a šla jejich směrem. "Ihned odstup a nech nás jít."
"Nikdy!"
Kostlivec se opět přeměnil a vznesl se do vzduchu. Lesya protočila oči a vzala Nari kolem ramen, pomohla Soo se nějak vzpamatovat a vlekla je ven. Duch temně zařval a dívkám zatarasil cestu.
"Bez boje neodejdete."
"Fajn."
Lesya předala Nari Soo a čekala, co se bude dít. Svým sluchem slyšela šramot zpoza mučících nástrojů, co v místnosti byly.
"Krysy?" Ohlédne se. "To nemyslíš vážně." Otráveně si prohlídne jednu obrovskou vzteklou krysu, z konečků prstů se jí vysunou ostré pevné drápy a postaví se do bojové pozice naproti třem trochu přerostlým myšičkám s červenýma očima. Jedna z nich po ní vystartuje, Lesya jí v pohodě probodne drápy a dál ji neřeší, to samé se zbylýma dvěma. Líně se dobelhá k jednomu ze železných řetězů co se jen tak válí na zemi a hodí ho po duchovi. Ten se zasměje, než si všimne, že kruh co řetěz vytvořil okolo něj ho drží na jednom místě.
"C-co? Jak?"
"Magie?"
Dívka se ladně přemístí k železné trubce a začne do ní rýt drápy. Za ohlušujícího zvuku se nějakým způsobem povede polovlkodlaku vytvořit pár železných pilin.
"Máš hlad?"
Ofoukne si drápy, zasune je zpět a podívá se na bezradného ducha.
"Ne?"
"Nevadí." Chvíli se odmlčí a přiblíží se na dostatečnou vzdálenost. "Žer piliny!" Křikne a mrští je po bytosti.
Duch zakvílí a beze stopy zmizí.
"To bylo snadné." Pozvedne si Ego a pomůže Soo s Nari.

Pohled: Lesya

"Co jste si sakra mysleli že děláte? Jít do chodeb beze mne!" Okřikla jsem holky, když jsme z nich konečně vyšli a uvelebili se v obýváku.
"P-promiň já... myslela jsem, že když ti od tam tuď něco přinesu, budeš mít radost."
Nari si masírovala krk zatím co já se jen nevěřícně dívala.
"Jako dárek si mi mohla dát cokoliv, nebo si mi nemusela dávat vůbec nic. Chodby jsou nebezpečné, a tohle byl jen začátek, duchové jsou nic, oproti tomu, co nás ještě čeká. Víte co se mohlo stát kdybych nepřišla?"
Pochodovala jsem z místa na místo a snažila jsem ignorovat pálení na stehnech od krbového ohně.
"My víme, už se to nestane, promiň..."
Tikala jsem očima ze Soo na Nari a snažila se skrývat strach o ně.
"To doufám..."
Vyrušil mě zvonek dveří a Kyu s Eun přinášející tácy s jídlem na velký stůl, co jsem sem dotlačila z jídelny.
"Hosté už jsou tady..." Povzdechla jsem si.
Neměla jsem moc ráda oslavy a už vůbec ne moje.
"Odpustíš nám to?" Prosebně se rychle zeptala Nari.
"Proč bych neměla?" Usmála jsem a upřela svůj zrak do chodby, kde se málem kluci porvali, kdo tady bude dřív.

"Díky, am... tos nemusel." Dala jsem si jednu stranu vlasů za ucho a trochu se pousmála nad dárkem od TaeHyunga.
Byl poslední a tak jsem se mohla věnovat Nari a věci co našli.
"Vezmu si ho, prohledám knihovnu a prošmejdím internet, pak vám něco řeknu."
"A nemáš něco teď?" Naléhala Soo.
Chvíli jsem se zamyslela a podívala se po místnosti.
"Co bych jim tak mohla říct?"
Pak jsem si všimla Joonovi ruky měl úplně ten stejný prsten. Schválně jsem si prohlédla i Jinovi prsty, kdyby to byla náhoda a nebyla. Každý upír ho měl, i Kyu a Eun a... Hobi? 
"Tak už i on?"
Obrátila jsem se zpátky k Soo.
"Každý upír ten prsten má, je to nejspíš znak, nebo něco takového, ale podrobnosti vám řeknu až je budu vědět."
Soo přikývla a otočila se dozadu na ostatní, aby nejspíš zjistila kdo je upír a kdo ne. Schovala jsem si ho do kapsy a šla si pro rýžový koláček. Cestou mě ale zastavil V.
"Si teď nějak uvědomuji, že si stejně stará jako já."
"Počkej do třicátého prosince a zas nebudu." Usměju se a natáhnu se přes něj pro koláček.
"Tak jak se dneska cítíš, oslavenkyně?"
"Hm... Dobře a nechtěl bys jít někam kde je menší ruch? Bolí mě z toho uši."
"Samozřejmě." Na obličeji se mu rozzářil roztomilý úsměv.
Vzala jsem ho do knihovny, kde ještě plály plameny svíček. Atmosféra tady na mě působila jak v nějakém romantickém seriálu. Původně jsem to v plánu neměla, ale právě teď je úžasná příležitost konečně Vmu říct co pro mě znamená.
"TaeHyungie?" Obrátila jsem se na něj.
Naznačil mi kývnutím ať mluvím.
"Nedá mi to a... musím to říct. Dobře víš, že tě mám ráda a..."
"Ne nevím."
Probodla jsem ho pohledem alias: Děláš si prdel. "Teďs mi zkazil proslov."
Zhluboka jsem se nadechla a vydechla abych mu jednu nevrazila a hodlala jsem pokračovat.
"Tak teď to víš. Chtěla bych se zeptat. Budeš mým přítelem?" Usmála jsem se svým nejroztomilejším úsměvem doufajíc v odpověď, která mi bude největším darem k mému dni.
Místo ní se mi ale dostal vřelí polibek. Nejdřív mě to zaskočilo, po chvíli jsem ale začala spolupracovat.
Když rozpojil naše rty, zašeptal sladké: "Ano." 

Pohled: Soo

Jako vždy jsem se věnovala Jiminovi a brambůrkám. Pak přišla Nari a všechna pohodová atmosféra byla pryč. Vynadala jsem jí pohledem a naznačila, ať mluví.
"Až se vrátí Lesya, musíme si promluvit. A nevíš kde je?"
Moje intuice mi radila, abych zkontrolovala, jestli je v místnosti V a samozřejmě že nebyl.
"Je někde s TaeHyungem, bůh ví, kdy se vrátí." Mírně jsem se usmála.
"Soo... zase myslíš na prasárny."
"Samozřejmě že ne." Naznačila jsem v hlase ironii a odvrátila od ní pohled, neměla jsem na ní náladu.
Slyšela jsem její kroky, jak popošla a hned se vrátila.
"Co tu pořád děláš?"
Chtěla jsem jí do očí říct ať vypadne, ale nade mnou nestála jen ona.
"SooJin, nebuď tak arogantní."
Sklopila jsem zrak. "Ano Lesyo..."
"Na chvíli ti jí ukradneme Jimine." Usmála se na Chima a táhla mě za paži pryč.
"Copak si zapomněla, že je dneska úplněk?" Tón jejího hlasu nabral na vážnosti.
Mírně jsem přikývla.
"To je jedno... potřebujeme nějak vyřešit Nari, když jsme na to ty čtyři dny co to víme kašlali."
"Někam mě zamkněte."
"To připadá k úvahu, ale nebude se ti to líbit."
"Nevadí, hlavně, že nikomu neublížím."
"Lejsi, můžeme využít ty chodby." Navrhla jsem, ale gesto Lejsi ruky to zamítlo.
"Naháněli bychom jí po celém areálu  nekonečného bludiště a navíc by se mohla chytit do nějakých pastí."
Podívala jsem se na Nari. Z obličeje jsem jí vyčetla strach, ale to Lejsi určitě také.
"Potřebujeme místnost, ze které se nedostane. Nebo jí někam připoutáme řetězy."
"Ne, to bude dobrý."
"Nebude... předtím jsme měli jen štěstí a Joon nám pomáhat nebude."
Někdy si přeji, aby Lejsi neměla pro jednou pravdu. Bohužel to pravda je a upřímně to Nari nezávidím.
"Jdnou to vydržíš. Zlomit tu kletbu musíme co nejdřív, jinak nebude cesty zpět..."
Vzala jsem Nari za ruku, aby se uklidnila.
"J-jak to myslíš?"
"Dlouhodobé soužití s vlčí krví má za následek plné přeměnění a tím i smrt..."
"A-a jak dlouho ještě mám?"
"Nevím."
Sdílela jsem s Nari její strach. Lejsi zavřela oči a zatnula pěsti.
"Nebojte, já to dokážu, najdu lék..." Opět je otevřela. "Ale teď tě budu muset spoutat venku. Jedna ocelová tyč trčící ze země u stájí je schopná snést sílu vlkodlaka."
"Tak fajn... Už se to blíží, ať to mám za sebou..."
Vyšli jsme z hlavních dveří a zatočili za roh ke stáji. Lejsi na chvíli odběhla a přinesla velký řetěz.
"Předem se omlouvám."
Nari si stoupla k tyči. Lejsi jí obmotala řetězem a zamkla ho zámkem, který ani nevím, že měla.
"V šest si pro tebe přijdu." Řekla Lejsi na rozloučenou a odešla.
Já ještě chvíli Nari objímala.
"Je to hrozný, ale musela to udělat."
Nari zachrastila řetězem.
"Já vím, běž, budu v pořádku." Pustila jsem jí a šla za Lejsi. Bylo to divný... nechat tam Nari takhle. Když jsme s Lejsi procházeli zpět hlavním vchodem, nocí se rozlehlo vití, které vystřídalo horlivé kňučení.
"Bude v pořádku, neboj se. Zajdi si za Minem, ať tě trochu rozptýlí. Jo a ještě něco, díky za obojek, docela mi sluší, jako psovi." Zasmála se a zamířila k Hobimu s Vm.
"Jako psovi?? Co tím sakra myslí?"
Vydala jsem se na její doporučení  k Jiminovi. Pořád jsem neměla klid.
"Proč zrovna Nari, proč ne někdo jiný..."

Beam! Zdravím všichni závisláci a závislačky. Já vím, nechte mě žít, vydávám to s dvou týdenním zpožděním, ale aspoň je to delší. 6 800 slov je docela hodně, smíchala jsem dvě kapitoly do jedné, abych ten týden vynahradila a ke konci už je vidět jak hrozně mě to nebaví. Nesmyslné věty, já vím, ale přepisovat se mi to nechce. Tak u další kapitoly Čuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuus!!