Dívka z prvního kraje neváhá ani vteřinu, a vrhá nůž.

Všechno se to děje, jako ve zpomalené záběru. Nůž zasáhne Ashalu přímo doprostřed hrudníku. Ta se kácí ve výkřiku k zemi. Fereo na ni krátce pohlédne, pak se otáčí a běží pryč. Wayne za ním hodí nůž, ale ten ho těsně mine. Fereo utíká dál, až se mi ztrácí z dohledu. Profíci se vydávají za ním, nehledíc na Ashalu, která se v obrovských bolestech svírá na zemi s nožem v hrudníku.

Když jsou profíci pryč, slézá Hamy ze stromu k Ashale. Lezu pomalu i s věcmi za nimi.

Hamy ji otočí na záda, a hledí té dívce do očí. Pak se ohlédne na mě a stočí svůj pohled zpět k ní. Přejdu blíž a dřepnu si po její levé straně.

Mlčíme. To ticho mezi námi narušuje Ashalin zběsilý dech. Ten se však po chvíli ustálí, až nakonec ustane. A výstřel z děla to potvrdí - je mrtvá.

Je to snad poprvé, co vědomě vidím smrt. Zvedám se od ní a odvracím pohled.

Po chvíli mě Hamy bere kolem ramen a společně odcházíme hlouběji do lesa.

Připadám si více malá, zranitelná a bezvýznamná. Když se někdy v pozdním odpoledni ozve druhý výstřel z děla, vyruší mě zrovna z těchto myšlenek. Celý den bloudíme lesem a začínám být unavená a znuděná. Cestou se stala jediná zajímavá věc. Asi okolo poledne jsme přibližně pět metrů v dáli zahlédli podivné stvoření. Byl to nějaký pták, zářivě růžový s dlouhým špičatým zobákem. Proletěl, aniž by nás zaznamenal.

Hamy už je taky očividně unavený. Chodí takovým tím stylem, že kope do jednoho kamene před sebou. A už asi dvacet minut má jeden a ten samý.

Pak do něj kopne tak silně, že se odkutálí dál, a narazí do nějaké neviditelné bariéry, od které se odrazí. Oba zůstáváme zaraženě stát. Pak ten kámen znovu zvedne, a hodí ho proti té bariéře znovu. A on se opět odrazí.

Nachází větší kámen a zkouší to znovu. Pak opět o něco větší. A pokaždé se opakuje stejný scénář.

"Konec arény, řekl bych," usoudí nakonec.

"Zajímavé," potvrzuji.

Chvíli jdeme směrem vlevo po obvodu, občas jeden z nás zkusmo hodí kámen, jestli pořád jdeme po okraji. Pak když se smráká, opět se 'utáboříme' na jednom ze stromů, který Hamy shledá nejvhodnějším. 

Hymna, jako každý večer. A Ashala na obloze. Za ní, jak jsem se od druhého dnešního výstřelu z děla chybně domnívala, není Fereo ale kluk z desátého kraje.

Jako vždy zůstávám vzhůru. Jsem sama v tiché noci se svými myšlenkami, které se točí v neustálém kruhu. Domov, Ashala, Strach. 

Je ráno, sedmého dne padesátých hladových her, a já jsem stále naživu. A jakkoliv se zdá nepravděpodobné, že by třináctiletá malá holka přežila vraždící masakr, devět z dvanácti profesionálních zabijáků a výbuch sopky, je to pravda. Stále se probouzím na tomhle místě, a stále u sebe mám Hamyho. Bez něj bych už dáno byla mrtvá. 

Zakazuji si další chmurné myšlenky a vstávám. Dnes ráno neprší, což mě nijak nepřekvapuje. Ani neděsí, jelikož vody máme dost. 

"Dobré," zamumlám na Hamyho.

"Dobré," odpovídá s podivným chmurným tónem.

"Děje se něco?"

"Víš, nechci tě tím trápit, ale bojím, Sisi. Tátovi jsem slíbil, že se o tebe postarám. Jenže, co když to nedokážu? Sisi, mám tě strašně moc rád. A bojím se o tebe. Nedokážu si představit, že bych o tebe přišel."

Hlas se mu třepe, když to říká. Přelezu po větvi k němu a vlezu si k němu do náruče. 

To posvátné ticho, které mezi námi následující hodiny panuje, ve mně vyvolává vzpomínky na jednu konkrétní noc před dvěma lety. 

"Hamy, nemůžu spát," zašeptám do nočního ticha pokoje.

"A proč?"

"Já nevím."

Pokoj je tichý, jediný zvuk vydává nedaleký les, tátovo tiché oddychování z ložnice nebo toulající se domácí zvířata. 

Hamy přeleze ke mně do postele a bere mě kolem ramen. Skoro usínám, když slyším šepot svého bratra.

"Nemusíš se bát, Sisi. Jsem s tebou. Navždycky."