Rána. 

To je slabé slovo pro ten mohutný zvuk exploze, po kterém se utrhl celý vršek jediné hory v krajinné sféře arény.  Z hrůzou v očích nejsem schopna děla nic, něž pozorovat ohromnou masu popela, které se valí po úbočí a pořád dál.

"Sisi," naléhá na mě můj bratr, zatímco rychle balí naše věci. Jeho hlas je však v mém vědomí jen ozvěnou, jsem plně hypnotizována stále blížícím se popelem.

"Sylvie!" zatřese se mnou Hamy. S trhnutím se proberu z transu.

"Poslouchej. Nevíme, jak daleko se ta smršť dostane, musíme jí utéct, jasné?"

"Jo, však jo," odpovídám poněkud zaraženě. 

A tak jsem opět nucena sáhnout si hluboko pod dno svých sil, když slézáme ze stromu a prcháme směre od té spouště, kterou za sebou nepochybně zanechává popel řinoucí se krajinou.

Na odhadování času budu muset ještě zapracovat, uložím se po hlavy, když se zastavíme. Nevím, jak dlouho jsme mohli běžet, připadá mi to jako celá věčnost. Snažím se nabrat nový vzduch do plic a potlačit narůstající bolest hlavy.

Pak se začnou ozývat výstřely z děla. Jsem natolik v šoku z proběhlých událostí, že nejsem schopná počítat. A když výstřely ustanou, nemám nejmenší ponětí, kolik jich mohlo být. Dokonce mám i pocit, že jich bylo víc, než kolik nás po včerejšku zůstalo v aréně. 

"Jedenáct," informuje mě Hamy, "zbývá patnáct."

To číslo, obě ta čísla, která vysloví, mě vyděsí. Za ty necelé čtyři dny už ubylo tolik převážně dětí. A to ještě není všechno. Ještě dalších čtrnáct musí zemřít. 

Ten moment je rozhodující okamžik a více než kdy dřív pociťuji všechno to, co se v poslední dny událo. Stojím uprostřed lesa v kontrolovaném území, kde se zároveň vyskytuje dalších dvanáct mladých, a jediné, co o mě ví je to, že mě musí zabít. Roztřesou se mi kolena a zadrhává se mi dech. Začínají mi téct slzy a nejsem schopná racionálně uvažovat. Svezu se na zem a propadám pláči zoufalství a strachu. Umírají tu, uvízne mi v hlavě myšlenka, a umřu tu i já. Ale já nechci umřít. Nechci pryč.

Hamy je se mnou. Nic neříká, jen mě objímá kolem ramen a nechává mě se vyplakat se a vyplavit ty myšlenky. Ví, co se mi honí hlavou, na co myslím. To je každému jasné. Protože na co jiného dokáže myslet třináctileté dítě, které zavřou spolu s sedmačtyřiceti dalšími a mají se tam navzájem povraždit?

A tak, ukryti kapradím, hluboko v lesích arény, setrváváme v objetí, jakožto dvě spřízněné duše odsouzené k rozdělení. Oba dva to víme, i když to ani jeden z nás nevysloví. Přežije jen jeden.

Pak se ozvou dva výstřely z děla. Hamy zpozorní, postaví se a rozhlíží se kolem. A já mám v sobě natolik rozumu, abych potlačila vzlyky a byla zticha. 

Ozve se zašustění křoví, a objeví se dívčí tvář. Liah. 

Asi vteřinu nebo dvě jen tak stojí a hledí Hamymu přímo do očí. Pak skoro nepatrně zašeptá jediné - profíci. 

Následně mizí a nechává nás si tu zprávu přebrat po svém.

Krkolomně se zvedám na nohy. Hamy se rychle porozhlédne kolem, a pak rychlým krokem vyrazí k jednomu ze stromů. Klopýtám zatím, ještě stále napůl ve všech těch pocitech. Lezu nahoru téměř automaticky, mozek mi vůbec nepobírá, kam lezu, co dělám z končetinami, cítím se jak robot. 

Pak, když se vyškrábu na větev zastřenou listím, se z leza vynoří tři splátci. Poznám pouze jednoho - Wayneho. 

Proběhnou okolo bez sebemenší známky, že by postřehli naši přítomnost. Bedlivě je sleduji. Jsou hodně vyčerpaní a zbraně v jejich rukou jsou pokryté krví. Ty dva výstřely z děla museli mít nepochybně na svědomí oni. 

Na tom místě zůstáváme i přes noc. Večer, když se Hamy opět ukládá ke spánku, zatímco je na mě, abych hlídala, za zvuku hymny se opět na obloze nad arénou objevují obličeje.

Dívka a kluk z prvního kraje. Holka a kluk z druhého. Labe. Pak holka a kluk ze třetího. K mému zděšení i celý čtvrtý kraj. Opravdu všichni. Nejspíš zůstávali v táboře u hory a nestihli utéct. Pak ten kluk z pětky - Marley. A nakonec dva kluci ze sedmičky. 

Mínus třináct za jeden den. To je číslo, které by se mohlo rovnat úvodnímu masakru při normálních hrách. 

Tu noc jsem vzhůru dlouho. Pozoruji okolí s neuvěřitelným strachem, a každý okamžik si pevně uvědomuji, že tady se hraje o život. A v téhle aréně jsou stále profesionální splátci, ačkoliv jich dnes dost zahynulo.

Na všechno tohle nemůžu přestat myslet ani následující den, když uslyším výstřel z děla. Ani když na obloze večer vidím kluka z devátého kraje, který na rozhovoru řekl, že chce vyhrát, protože má doma v kraji přítelkyni, kterou chce po konci her požádat o ruku. Kapitol se určitě postaral o to, aby se jeho smrt - ať už byla jakákoliv - v devátém kraji vysílala živě. 

Ráno v šestý den Hladových her se probouzím opět do deště. Už bylo načase, pomyslím si. Zbývalo nám už jen velmi málo vody, a jediným vodním zdrojem bylo malé jezero u hory, které již z největší pravděpodobností neexistuje, A pokud ano, tak jsou u něj zbylí profíci. 

Vylézám ze spacáku, abych se trochu najedla. 

"Budeme muset začít víc šetřit ze zásobami, nebo zkusit něco vzít profíkům," oznamuje Hamy.

Co se týče zásob jídla, opravdu na tom nejsme nejlíp. A zvířata nevypadají důvěřivě, hlavně ne ty nepřirozeně žluté veverky, kterou jsme minuli při útěku před sopečným popelem. Ten se usadil a přeš dobré dvě třetiny arény, ze které proměnil jen velkou černou pláň. Všechny stromy, které popelu stály v cestě, již nyní nejsou. Včetně těch vysokých, kde jsme byli předtím, Ještě že jsme utekli. 

To, co mi Hamy dovolí sníst, to si dám. Při snídani plánujeme, že se dnes přesuneme dál do lesa, třeba objevíme přirozené zvíře, které bude dost hloupé a nechá se zabít, aby jsme se mohli najíst.

Sklízíme naše věci do batohu, když se ozve šustění porostu. Ale hned ze dvou stran. Už instinktivně přestanu vydávat jakýkoliv zvuk a jen se soustředím na případné nebezpečí.

V jednu chvíli jsem pouze ostražitá, když se pod námi na proti sobě ocitnou Fereo s Ashalou a banda profíků.