~O týden později~

"Dámy a pánové, začínají padesáté hladové hry. Nechť vás vždy všechny provází štěstěna!" 

Šedesátivteřinový odpočet začíná a já se v téměř panice rozhlížím kolem sebe. Co vidím, tak je dlouhá louka. Přímo za zády v neskutečné vzdálenosti mám les. A hned vím, že se k němu musím dostat, jinak jsem mrtvá. Ale to tak jako tak. 

Odpočet je v polovině a já si všímám hnědého batohu asi deset metrů přede mnou. Ohlédnu se na splátce vedle mě, což je kluk z desítky, tuším že Gipso, kterému je 14, a holka z osmičky, Liah, která je stejně stará jako já.  

Zbývá dvacet vteřin, když je mi jasné, že pro ten batoh poběžím. Viděla jsem Liah a Gipsa při tréninku, a šance si myslím, že mám velké. 

Deset vteřin. Pohledem hledám Hamyho. Najdu ho o pět míst dál.  Zachytím trhaný pohyb ruky, který mi naznačuje jediné - zmiz odsud, co nejrychleji to jde, najdu si tě. Přikývnu. 

5...

4...

3...

2...

1...

A rána z děla, po které se všichni dají do pohybu. Za  necelých deset vteřin jsem u batohu, za dalších pět už utíkám na dlouhý běh směrem k lesu. Neodvažuji se ohlédnout. Jen utíkám.  

Neodvažuji se zastavit ani když mě začne silně píchat v boku. Můj život se v tu chvíli ztenčil jen na strom, který zahlédnu v dáli, a na který by se dalo dobře vylézt, a na snahu dostat se k němu co nejrychleji abych unikla nebezpečí v podobě masakru u rohu hojnosti za mými zády. 

Po celé věčnosti se mi daří dostat se ke stromu. Začínám šplhat a zastavuji se až na páté větvi. Ztěžka oddychuji, přivírám oči a snažím se nabrat vzduch do plic. Nevím, jak dlouho jsem mohla běžet. 

Potřebuji vodu, uvědomím si asi po deseti minutách snahy uklidnit svůj dech. Ústa mám vyprahlá a bolí mě hlava. Avšak co mi zůstává záhadou je skutečnost, že za mnou nikdo neběžel. Jsem tu sama. A když se nad tím zamyslím, tak i v celkem výhodné pozici. Na okraji louky uvidím každého, kdo poběží přibližně tímto směrem, ale oni zároveň neuvidí mě, protože jsem ve výšce a krytá listím. 

Sundám si ze zad batoh a otvírám ho. Objevím kratší lano, spací pytel, sáček sušených jablek a sušeného masa, provázek, kapesní nožík, jehlu a nit a to nejdůležitější - láhev. A díky bohu ne prázdnou. 

Napiju se, ale ne moc. Možná bych zhltla i víc, ale vyrušil mě zvuk děla, který znamená jediné - masakr skončil. 

Počítám. A když se doberu k číslu 18, dělo ustane. Osmnáct mrtvých. Třicet naživu. A mně nyní nezbývá než se modlit, aby byl Hamy mezi nimi. Rozhodnu se na chvíli si odpočinout. Pod tíhou únavy se mi zavírají oči... 

Připozdívá se, když se z trhnutím probudím. Uslyším dělo. A následně hlasy. 

"Neměli jsme tam Ernesta nechávat, Fereo," pravil dívčí hlas. 

"Stejně byl už odepsaný. Beztak chcíp, a proto vystřelili," odsekl kluk - pravděpodobně Fereo. 

"Ale vždyť-" 

"Ashalo!" okřikl Fereo tu dívku. 

"Promiň, máš pravdu, jen by nás zdržoval." rezignuje Ashala.

Následně se vzdálili. Jakmile odezněly jejich kroky, odpočítám si do třiceti, a teprve pak se odvážím pohnout. A začínám panikařit. Co když kolem Hamy už prošel a nevšiml si mě?

I přes všechen strach se však neodvážím slézt ze stromu. A tak pouze sedím a vyčkávám tmy, kdy se mé obavy buďto vyplní, nebo vyvrátí. 

Náhle mě z transu vytrhne hned několik věcí. Tou první je dělo. Tou druhou jsou kroky. Opatrně vyhlédnu zpoza listnaté větve a málem se mi zastaví srdce.

Je to on.

A je naživu.

Začnu slézat z větve, když si mě všimne:

"Sisi," vydechne a se slzami v očích si ke mně pospíší. Vyšplhá za mnou a sevře mě v pevném objetí. 

Náhle na všechno zapomínám. Na hry, na strach, který jsem měla. Jediné, co jsem schopná vnímat je ta obrovská úleva, kterou v tomto okamžiku pociťuji.  

Prostorem se začíná rozléhat Panemská hymna. Oba obracíme oči k obloze a sledujeme promítání fotek padlých splátců.

Kluk z prvníko kraje. Dívka a kluk ze třetího, Holka z pátého. Holka a kluk ze šestého - Ernest, vybaví se mi jméno z rozhovoru Ashaly a Ferea. Obě dívky ze sedmého. Holka a kluk z osmého. Obě dívky a kluk z devítky. Gipso a obě holky z desítky. Holka a oba kluci z jedenáctky. Celou dvacítku padlých uzavírá Simeon.

Zatímco se má mysl vrací zpět do reality toho, že jsme v aréně a máme se tu navzájem vraždit, Hamy prozkoumá batoh, co jsem ukořistila.

"Takže, uděláme to následovně. Půjdeš spát, zatímco já budu hlídat, za svítání tě vzbudím a trochu se prospím, ju?" ptá se mě.

"A nechceš se první prospat ty, že bych hlídala já? Něco jsem naspala, když jsem tu byla."

Hamy se chvíli tváří nevěřícně, ale následně svolí.

"Tak dobře, ale jakmile budeš unavená, vzbudíš mě, jasné?"

"Neboj, vzbudím," potvrzuji. Hamy ulehá do spacáku, zatímco já pozoruju vycházet hvězdy. Netuším, kde se nacházíme, ale mají tady nádherné nebe. Tentokrát své mysli nedovolím se zamyslet a plně se soustředím na realitu. 

Čas ubíhá mně neznámým tempem, až se mi začnou klížit oči. Po dohodě vzbudím Hamyho a lehám do spacáku. V něm se přitulím k Hamymu, jako jsem to dělávala doma, když jsem se bála, a on mi dává ruku kolem ramen. Pak už si dovolím zavřít oči až do doby, kdy začíná další den pršet a já se s trhnutím probudím.