Když otvírám oči, můj pohled se střetává s pohledem mého bratra. Taky už nespí.

„ Dobré ráno," zašeptá na pozdrav.

„ Jak může být dobré?" vypustím ze svých úst stížnost, „ dnes doopravdy ne, Hamy."

„ Nech toho, Sisi, víš stejně dobře jako já, že tě nevylosují," snaží se zahnat mé očividné pochyby.

V tom přichází do pokoje táta.

„ Děti, jakto, že ještě nespíte?"

To, že se jednalo o řečnickou otázku, bylo nad slunce jasné. Kdybychom ještě spali, vzbudil by nás. Přechází k místu, které nazýváme kuchyňská linka a začíná na chleba mazat marmeládu.

„ Co dneska slavíme," ptám, zatímco jsme s Hamym usedali ke stolu.

„ Dnes je den sklizně, nevzpomínáš? Nejdu dnes do práce."

Táta nechodí do dolů jen dva dny v roce. O Vánocích a na den sklizně. Vánoce byly ten příjemnější den od doby, kdy bylo Hamymu dvanáct. Táta začal tento den nenávidět. Vždycky doufal, že do té doby, co jeho děti budou dostatečně staré, aby se zúčastnili sklizně, se hry zruší. ale už když bylo Hamymu deset bylo jasné, že i jeho rodina se účasti na sklizni nevyhne.

Snídaně je opravdu vydatná, ale to přesně dnes každý z nás potřebuje. Po snídani se jdu vysprchovat, jakožto nejmladší člen mám právo jít první.

Koupelna je vlastně jen prostor v ložnici oddělený nestabilní cihlovou stěnou. Zde je vědro z na kamnech zahřátou vodou, kterou není radno vyplýtvat. Namočím a umyju si vlasy a následně si jednou opláchnu celé tělo. Poté se zahalím do látky, které slouží jako můj ručník a vycházím, abych udělala prostor Hamymu.

Popravdě, většině mých spolužaček ze školy by mohlo připadat divné, že je mi třináct a nevadí mi převlékat se v jedné místnosti s bratrem a tátou, ale to je kouzlo našeho rodinného života. I před smrtí naší matky jsem si byli blízcí, ale byla to právě mámina smrt, která z nás udělala o tolik bližší. Ani si nedovedu představit, jak by naše rodina fungovala bez kteréhokoliv z nás.

Mám pouze jedny hezké šaty. Ty nosím pouze na sklizeň. Nosila je máma, když byla asi tak stará jako já. Taky na sklizeň. Nikdy bych si nevzala jiné. Máma nikdy vylosovaná nebyla, takže já taky nebudu. Její šaty mě ochrání. Stejně jako Hamyho tátova košile.

Dopoledne trávíme již tradičně všichni společně. Aniž by to kdokoliv z nás vyslovil, všichni ve skrytu duše víme, že by tyhle chvíle mohly být poslední společné. Jen si to nikdo z nás nechce připustit. 

Den sklizně je jedním z mála, kdy si táta najde čas a zaplete mi cop. Umí to opravdu dobře, a vždycky si u toho něco mumlá. Dělá to, i když zapíná Hamymu košili. Minulý rok, když jsem šla ke sklizni poprvé, mi prozradil, že se jedná o starou báseň, kterou si vyprošuje ochranu.

Okolo půl jedné táta pro každého z nás odkojí poslední kus chleba na cestu, abychom neomdleli. Společně ho sníme a vydáváme se ze sloje na náměstí. Cestou Slojí se k nám připojují i někteří známí, jak táty z dolů, tak moji nebo Hamyho ze školy.

„Haymitchi!" zavolá na mého bratra jeden klučina, co se k nám zrovna se svojí rodinou připojuje. Znám ho. Je to Josteh Pavaron. Jeho rodina vlastní jeden z největších domů ve Sloji. To je samo o sobě dostačující, než si člověk uvědomí, že Sloj je čtvrť chudiny. A každý, kdo v ní žije je automaticky na nejnižším stupni společenského žebříčku - bez ohledu na to, jak velký má dům.

Aby mohli kapitolané nepřetržitě sledovat sklizeň, míříme na náměstí až na dvě hodiny. Oběd jsme neměli, nejednou se stalo, že se nějaký vylosovaný chlapec nebo dívka ze samého šoku nedopatřením pozvraceli. A kamery se v něčem takovém samozřejmě vyžívají.

Náměstí je po zbytek roku opravdu krásným místem. Je zde spousta obchodů, do kterých jsem sice v životě nevstoupila, ale i tak. A ve dny veřejného trhu je tu i pěkně rušno a je tu vždy pohodová a uvolněná atmosféra. 

Zařadíme se do fronty k registraci a Josteh si pořád povídá s Hamym, jelikož se postavili hned za nás.

„Sisi, posuň se," lehce do mě drbne táta já nedopatřením vrážím do holky přede mnou.

„Promiň," zamumlám, když se na mě otočí s nechápavým pohledem. Nemůžu si pomoct, ale někoho mi strašně připomíná. Potíž je v tom, že si nepamatuji jméno, tudíž nemám ani ke komu bych j přiřadila. To samé by se dalo říct i o chlapci - nejspíš jejímu bratrovi, se kterým si povídá. Oba mají stejný odstín barvy vlasů - blond, a kluk má jasné modré oči.

Když dojde k registraci a zaslechnu její jméno, už je mi jasné, o koho se jedná. Tabitha Mellarková. A ten klučina nemohl být nikdo jiný, než Daren. Oba jsou potomky mého oblíbeného (a jediného v kraji) pekaře. Mají ještě jednoho bratra - Tommyho, ale toho nevidím.

Jakmile projdeme registrací, přichází poslední obejmutí od táty, než se připojí k rodičům lemujícím náměstí. Pečlivě se to snaží skrývat, ale je na něm znát nervozita, jelikož jsou tohle čtvrtohry. Na ty si vždy kapitol přichystá něco speciálního, jak tomu v ironickém duchu říkávají místní. Na těch minulých dostaly kraje za úkol si samy vybrat své splátce. Tátovi bylo tehdy jedenáct. 

„Opatrujte se," říká, „uvidíme se pak."

Otáčím se jdu k místu, kde stojí dívky stejného věku. To je skoro nejdál od pódia. Za námi už jsou jen dvanáctileté. Postavím se vedle Evelyn a tiše se s ní pozdravím. Ale pak už svým pohledem prohledávám dav šestnáctiletých kluků pro poslední povzbudivý úsměv od Hamyho. Když ho zahlédnu, opravdu se po mně podívá a usměje se. Úsměv mu opětuji, i když mnohem křečovitěji, protože radniční hodiny právě odbíjejí druhou, a padesátá sklizeň ve dvanáctém kraji začíná.

Předstupuje starosta se svým každoročním projevem, ve kterém shrnuje historii Panemu. Mluví o nespočtech such, požárech, bouřích, stoupajících hladinách oceánů, které zaplavily velkou část souše, a následnou válku o zbývající zdroje. A tak vznikl Panem, který přinesl mír a prosperitu všem svým občanům. Mluví i o občanské válce, kdy se kraje vzbouřily proti Kapitolu a jeho nadvládě. Dvanáct krajů bylo poraženo, třináctý byl smazán z povrchu zemského. A kvůli této válce se každoročně berou z každého z krajů dvě děti - chlapec a dívka, zavřou se do arény, kde spolu soupeří na život a na smrt. Poslední přeživší je vítězem a je zaopatřen do konce života.

Náš kraj měl pouze jednoho vítěze. ale málokdo si pamatuje, kdo to byl. Krátce po konci her záhadně zmizel a je nepsaným pravidlem, že se o desátých hrách - kdy zvítězil - nemluví.

K mikrofonu přistupuje moderátor, jehož jméno je pro mně stále záhadou, a v ruce drží nápovědu s "překvapením" pro nastávající čtvrtohry.

„Vážení a milí," zahajuje svou řeč, „je mi obrovskou ctí být tu dnes v tento významný den s vámi."

Všichni vědí, že je to lež. Dvanáctý kraj je ten nejnudnější ze všech. Nejsme první a druhý kraj, kde se splátci každoročně hlásí dobrovolně, a odkud taky pochází většina vítězů.

„...A novinkou pro letošní - již druhé - čtvrtohry, se kterou vás mám tu čest seznámit, je..."

Moderátor se odmlčí a to přitáhne mou pozornort. Evelyn vedle mě ztuhne. Ve vzduchu je cítit to napětí. Teď to přijde, teď vyhlásí, jakou odpornost si pro nás prezident Snow ve svém kapitolském sídle přichystal.

„Z každého kraje nebudou tradičně vylosování dva, ale hned čtyři splátci!"

Nejspíš čekal potlestk, ale celé náměstí stojí v tichu. Rodiče i jejich děti šokovaní. Někdo mohl mít dojem, že se přeslechl, opak byl však pravdou. Dnes tedy budou vylosováni dva chlapci a dvě dívky. Tato skutečnost otřásla naprosto všemi. Šance, že budete vylosováni se zvláště pro ty kteří pobírají oblázky, rapidně zvýšila. Srdce mi začalo bít rychleji. 

Když se nic, co by alespoň vzdáleně potlesk připomínalo, neozývalo, moderátor si odkašlal.

„Dobrá tedy, přejděme k losování, začneme od dívek."

Moderátor přešel k velkému skleněnému osudí a zanořil ruku dovnitř, chvíli šátral, až si říkám, jak je vlastně nespravedlivé, že osud všech dětí ze všech krajů vlastně závisí na ruce moderátorů v jednotlivých krajích. 

Mezitím si moderátor vybral jeden papírek z osudí mého pohlaví a přešel k mikrofonu. Rozevřel jej a nadechl se, aby s úsměvem přečetl jméno, které se usilovně modlím, aby nebylo moje.

„První splátkyní za dívky z dvanáctého kraje se stává Maysilee Donnerová!"

To jméno mi vůbec nic neříká. Přivedli ji na pódium z řady patnáctiletých. Pohyby dělá ztuhlé a oči má vykulené. Očividně je v šoku. Ale kdo by taky nebyl.

„Výborně. Podíváme se, kdo bude naše druhá splátkyně."

Stejný scénář. Opět přichází k osudí, opět se přehrabuje v osudí, opět jeden vytahuje a přichází k mikrofonu.

„A druhou dívčí splátkyní se stává," promlouvá opět a já slyším, jak se Evelyn vedle mě trhaně nadechla, „Sylvia Abernathyová!"