Oslavy pokračovaly i v následujících dnech. Přesně jak Wooyoung sliboval prvního večera, jeho rodina se před svými návštěvníky rozhodně nenechala zahanbit. Přes den se pořádaly rytířské turnaje a závody na koňském hřbetě, panstvo se projíždělo po lesích či procházelo v rozlehlých zahradách. Večery náležely hodování, tanci a politickým intrikám. Nechyběli kejklíři, divadelníci ani živá hudba. O zábavu se starali jak stálí obyvatelé hradu, tak i potulní umělci.

„Je škoda, že s námi netrávíš více času, Jongho," prohlašoval zrovna princ, ačkoliv tón jeho hlasu jasně sděloval, že Jonghovy absence nijak zvlášť nelituje.

Seděl rozvalený na lavičce z broušeného bílého kamene, nohy pohodlně natažené před sebe. Jednu ruku měl přehozenou přes opěradlo, druhou se krmil z podnosu šťavnatého hroznového vína, které jim před chvílí přinesli sloužící.

„Princ Hongjoong je neuvěřitelně zábavný host. Jistě, soudě podle toho, co za něj vypráví jeho doprovod, ale přece..."

Nemohl si nevšimnout, že Wooyoung v posledních dnech dočista ztratil zájem o svůj původní záměr – totiž hledání spřízněné duše. Místo toho, aby navazoval známosti, věnoval se svým hostům a konverzoval o všem a zároveň o ničem, se soustředil pouze na hluchoněmého prince. Zdálo se, jako by spolu trávili každou volnou chvíli, při slavnostech i mimo ně. Poprvé za život byl svědkem toho, že rozmazlené princátko mlčí a bedlivě naslouchá sloužícím, jak tlumočí stále se prodlužující řady posunků prince Hongjoonga do slov.

On sám měl plnou hlavu pouze jedné konkrétní osoby. Od toho večera, kdy jej poprvé slyšel hrát, Jongho nevynechal jedinou hostinu, jenom aby ho mohl vídat, třebaže krátce. Dny ztratily svůj vlastní význam – stal se z nich pouze čas, který ho dělil od další hodiny, kdy mohl naslouchat překrásnému hlasu mistra Yeosanga.

Nikdy však nesebral odvahu umělce oslovit, zajít za ním, navázat řeč. Jako by se bál, že svými slovy naruší kouzlo, do něhož zpěvákova loutna velkolepou síň každý večer zahalila.

Tedy seděl – naslouchal jeho melodiím a nechával se unášet představami, jak asi zní umělcům hlas, když zrovna nezpívá či nepřednáší.

Po vystoupení se básník dával do řeči se šlechtici, kteří mezi sebou soupeřili o jeho pozornost. Zejména princ Wooyoung, který si zakládal na své pověsti perfektního hostitele, si nenechal ujít žádnou příležitost, aby s umělcem neprohodil pár slov. Vždy se však zdržel jen tak dlouho, aby nepůsobil nezdvořile. Hned poté se spolehlivě vrátil zpět k princi Hongjoongovi a jeho tlumočníkům...

„Jongho? Je ti něco?"

Zvonivý hlas následníka trůnu ho vytrhl z přemýšlení. Nezúčastněný pozorovatel by mohl princova slova považovat za projev starostlivosti, možná dokonce obav o svého přítele. Jenomže nebyli přátelé, a hrabě dokázal z Wooyoungova tónu vyčíst skutečný význam:

Dávej pozor, když s tebou mluvím, nebo poneseš následky.

Potřásl hlavou, aby ji pročistil od nechtěných úvah, zamumlal spěšnou omluvu a rychle změnil téma.

„Jenom mě překvapuje, jak vstřícná a pozorná jeho královská výsost k princi Hongjoongovi je," naznačil úklonu.

Wooyoung naklonil hlavu ke straně, jako by zvažoval, zda jeho vysvětlení přijmout či ne. „Nu, když to říkáš..." zabručel nakonec, čímž dal Jonghovi najevo, že tentokrát to nechá být.

Natáhl se po novém trsu hroznů a gestem Jongha vybídl, aby si posloužil také. Hrabě k nabízenému ovoci zběžně zalétl pohledem a zavrtěl hlavou, než opět upřel svou pozornost k dění ve vedlejším otevřeném altánku.

Málem by neviděl přes dav sluhů a vějířů, jimiž ovívali hlouček vznešených paniček. Ty výjimečně nešvitořily ani se nedohadovaly mezi sebou. Tiše seděly s rukama složenýma v klíně a naslouchaly tónům loutny.

Uprostřed jejich seskupení byl na vysoké dřevěné stoličce usazený mistr Yeosang. Vlnité vlasy měl tentokrát sčesané z čela, částečně zastrčené za ucho.

Tehdy si Jongho poprvé všimnul, že básníkovu kůži u oka zdobí nepravidelný růžový flíček – znaménko, které dosud zůstalo skryté před okolními zraky, nyní však zářilo na slunci. Oblečený do světle zelené košile a béžových kalhot Jonghovi víc než kdy připomínal lesní bytost. Jednu nohu držel výš, hudební nástroj částečně opřený o stehno, a zpíval.

Může být, že toto jsou pro někoho jeho první slova? napadlo ho. Něco krásného se probudilo uvnitř něj, při představě první věty ve formě něžné písně. Ach, jak požehnaný život musí mít ta či ten, na které čeká spřízněná duše v těle básníka!

Hloupá to úvaha, okřikl sám sebe vzápětí. První slova nestačí slyšet, tak snadné to není – musí být adresovaná přímo konkrétnímu člověku, vědomě a záměrně.

Přesto však...

Nechal se unést představami toho kouzelného okamžiku. V momentě, kdy umělec zvedne hlavu – zadívá se do davu, pátrá v něm, dokud jeho pozornost nezaujme jediná bytost – snad se usměje ještě než otevře ústa – kdy se rozezní úvodní melodie, kdy spanilá duše zapěje první slova...

„Vskutku pozoruhodný člověk, nemyslíš?" sledoval Wooyoung Jonghův pohled upřený k Yeosangově sličné tváři.

„Opravdový mistr slova," pokusil se dát princi za pravdu co nejvíc neutrálním tónem.

„Zajímavé, že to zmiňuješ. Zrovna včera večer se mi svěřil, že pracuje na nové baladě o spřízněných duších – pokud se mu podaří dokončit ji včas, slíbil, že ji jako první zahraje právě zde, na našem dvoře. Nemusím ti vysvětlovat, že by to byla obrovská pocta. Nemluvě o tom, že jemu by to také prospělo, chudáčkovi. Alespoň by pak nemusel celé dny bloudit v zahradách jako smyslů zbavený... nedělá už takřka nic jiného. Musí být mezi těmi květinami tak sám..."

Konec věty nechal vyznít do ztracena. Doplnil jej jen o spiklenecké mrknutí Jonghovým směrem.

Hrabě mu nijak neodpověděl. Pouze odvrátil stranou, předstíraje, že si potřebuje nutně upravit vázání košile.