Nedokázal umělce pustit z hlavy ještě druhý den, kdy odpoledne doprovázel skupinu dam na jejich pravidelné procházce královskými zahradami. Náhoda tomu chtěla, že jej mistr Yeosang pronásledoval až sem – a to doslova.

Nebyl sám, kdo si básníka všimnul. Netrvalo dlouho a jedna z žen, baronka z přilehlého hradu a žena dobrého přítele Wooyoungova otce, zpozorovala mladého umělce, jak se potuluje zahradou. Okamžitě na tento fakt upozornila své společnice:

„Podívejte, to je on!" šeptala.

„Mistr Yeosang," přizvukovala jí druhá. Drobnou ručkou si způsobně zakrývala ústa, ale tlumené hihňání už skrýt nedokázala.

„Není nádherný?"

„Jedeš?" okřikla ji jiná, vévodkyně vyhlášená pro své vybrané způsoby, zdánlivě dokonalou paměť, a naopak zcela očividnou zálibu v klevetění. „Na co nemyslíš, takový prosťáček! Ten není pro takové, jako jsme my!"

Ostatní dámy jí začaly sborově dávat za pravdu, ale Jongho jejich rozhovoru už nenaslouchal.

Vskutku, básník byl krásný. Svým zjevením mu připomínal kouzelnou bytost. Ovšem zda prostou, tím si úplně jistý nebyl.

Se zájmem pozoroval umělce, jak se prochází mezi rozkvetlými keři. Vázání košile s vyšívanými rukávy a zlatým lemováním mu viselo kolem krku nedbale povolené. Jednu ruku měl ledabyle zastrčenou v kapse kalhot, zatímco tou druhou se natahoval po všem, co bylo na dosah. V tomto okamžiku žmoulal mezi prsty lísteček květiny, kolem níž zrovna procházel a zastavil se, aby obdivoval její krásu. Hlavou pohupoval tam a zpět v mírných obloučcích a jeho obnažená, úzká šíje se vlnila pod dotekem slunečních paprsků. Jongho mu neviděl do obličeje, ale představoval si, že má básník zavřené oči a jeho ústa neslyšně pronáší verše, které nebyly určeny nikomu jinému vyjma něj... alespoň prozatím.

Tu vítr náhle změnil směr a přinesl k jeho uším polohlasem pronesená slova: pouhé útržky, ty však samy o sobě působily jako balzám na Jonghovu duši.

„Jak uvadne listoví... a struny víc nepoví..." mumlal si básník stále dokola.

Zmocnila se ho nenadálá touha změnit směr své pochůzky: opustit štěbetavý hlouček vznešených paniček, vymanit se ze stínu vycházkových slunečníků a připojit se k mladíkovi zlíbanému zlatým sluncem.

Jaké to asi je, přemítal, předstíraje při tom smích nad bezduchým žertem jedné z dvorních dam, moci se potloukat zahradou, jak se mu zlíbí?

Yeosang pustil lístek z ruky a pokračoval ve své procházce, pryč od Jongha a chichotajícího se hloučku, jako by pro něj nebyli víc než duchové; pouhé přízraky, jež se ho nemohou dotknout, ba se k němu třeba jen přiblížit.

Pronikavý smích jeho vlastního doprovodu jej vrátil do přítomnosti a připomněl mu, že ani básník, ačkoliv považovaný za krásnou, leč ve své podstatě prostou duši, není před svazujícími pravidly královského dvora docela v bezpečí. Možná že nemusí ustavičně snášet Wooyoungovy urážky a podvolit se každému jeho vrtochu, ale nepochyboval, že ve světě není o rozmazlená umíněná princátka nouze. Co na tom sešlo, u kterého – dokonce i Yeosang musel nepochybně skákat tak, jak si kdejaký dvořan pískne: bavit je svým uměním a hrát jim na přání, třeba i uprostřed noci, když panstvo poručí.

Svoboda je přeci jen pouhá iluze, zakončil své úvahy, přestože jakýsi slabý hlásek v jeho hlavě proti tomu tvrzení protestoval.

Mladý šlechtic si bezděčně uhladil vlasy. Nasadil nacvičený úsměv a plynule se znovu připojil k hovoru. Navenek byl perfektní, přesně jak se od něj vyžadovalo a očekávalo.

V myšlenkách po zbytek dne utíkal zpět k Yeosangovi, do královské zahrady.