Po zdánlivě nekonečném uvítání, kdy jednotliví hosté postupně přicházeli před krále, královnu a prince usazené na trůnech v čele síně, kde byli následně ohlášeni a představeni královským heraldem, konečně zaznělo poslední jméno. Jongho je všechna do jednoho stihl zapomenout, ale na tom nesešlo – neboť skutečné seznamování začínalo právě teď.

Vznešení pánové a dámy se mísili v davu a zaplétali nezávazné rozhovory, kdy se každý snažil přesvědčit ostatní, že jeho země, hrad, léno, služebnictvo, či cokoliv dalšího, čím se svedli chlubit, je lepší než země, hrad, léno, služebnictvo či cokoliv dalšího těch druhých.

Prsty levé ruky si upravil vysoký límec u krku. Prozatím se držel stranou, ale jasně červené sako zdobené složitým, zlatě vyšívaným vzorem okolo lemování a knoflíků stejné barvy z něj i uprostřed pestrého davu dělalo snadný cíl pro princův sokolí zrak. Netrvalo dlouho a kralevic se k němu vskutku připojil.

Princ byl oděný v obleku barvy královské modři. Doplňovala ho bílá košile s širokými nařasenými rukávy a krémová vesta s umně stylizovanými znaky rozkvetlých kamélií. Černé boty s přezkami na vysokém podpatku mu přidávaly na výšce i sebevědomí zároveň, ačkoliv toho druhého měl na rozdávání i za běžného dne. Tělo držel vzpřímeně, hlavu mírně zakloněnou, a samolibě shlížel k Jonghovi, přestože byl následník trůnu ve skutečnosti o několik centimetrů menší než hrabě. Výškový rozdíl mezi nimi zdůrazňovala i koruna posázená drahokamy, která princi spočívala na perfektně učesaných vlasech.

Královský synáček ho nestihl ani počastovat jednou ze svých obvyklých poznámek, když se jim za zády ozvalo nesmělé: „S dovolením."

Jongho pevně semknul rty k sobě, než se pomalu otočil k nově příchozímu – sluhovi, diplomatovi či jiné zástupné osobě, jež byla zrovna pověřena úkolem představit svého urozeného pána či paní, s nimiž na velkolepé oslavy přicestovali.

Princi neunikl jeho kyselý výraz a zaculil se jeho směrem, což ho namíchlo ještě víc. Nesnášel ten ksichtík už od dob, kdy byli malí.

Živě si pamatoval den, kdy mu otec s obočím přísně staženým k sobě pevným tónem poručil, že si nejenže musí s tehdy pětiletým princátkem hrát, ale rovněž vyhovět každému jeho rozmaru, přestože Jonghovi bylo tou dobou už téměř jedenáct a byl tedy moc velký na to, aby si hrál s mrňaty. A tak malý hrabě uraženě špulil rty, postával se založenýma rukama, a očima probodával malého prince, kterému musel půjčit svůj dřevěný meč jen proto, že pískle zrovna natáhlo ruku tím směrem. Byla to krásná zbraň, třebaže ze dřeva – obstaral mu ji kovářský pomocník jako náhradu za skutečný meč, který Jongho ještě nemohl nosit. Teď nesměl mít ani tento, a to všechno jen kvůli Wooyoungovi...

V duchu střídavě proklínal své společenské postavení, ostatní dvořany a otravného prince, zatímco navenek se usmíval a předstíral zdvořilý zájem o komtesu ze sousední země a její doprovod.

Jen co se zbavili komtesy (značnou část jejich rozhovoru musel zastávat Jongho, hlavně proto, že žena většinu času trávila vrháním svůdných pohledů princovým směrem a zcela očividnému vymýšlení dle jejího názoru půvabné a oslnivé první věty, kterou kralevici při odchodu adresovala), žádal si jejich pozornost další muž, taktéž sluha.

„Jeho královská výsosti, hrabě," uklonil se mluvčí nejdříve před Wooyoungem a pak i Jonghovi, „dovolte mi urozeným pánům představit prince Hongjoonga."

Sluha s hlavou uctivě sklopenou k zemi ustoupil stranou a princ Hongjoong se zjevil na jeho místě – usměvavý, světlovlasý a přibližně stejně vysoký jako Wooyoung. Jeho oděv tvořila zvláštní směsice oblečení sestávající z mnoha vrstev černé a bílé barvy. Přes hrudník měl uvázanou černou šerpu, kterou po celé délce zdobily velké a umně zhotovené stříbrné brože. V uších se mu houpaly kruhové náušnice ze stejného kovu.

Postupně sklonil hlavu před princem i jeho doprovodem – poklona pro následníka trůnu byla mnohem hlubší než ta mířená Jonghovi, jak kázala dvorní etiketa – a culil se jako sluníčko, když na jeho projev úcty odpověděli stejným způsobem.

„Princ Hongjoong je velmi poctěn, že se s vámi setkává," ujistil je princův doprovod, když uvítací zdvořilosti vystřídalo ticho.

„Princ Hongjoong za sebe nechává běžně mluvit služebnictvo ve vybrané společnosti?" podivil se Wooyoung. Mírně nakrčený nos a obočí vysoko vzhůru, s nimiž si princova komorníka prohlížel, prozrazovaly, že takové jednání nepovažuje za vhodné. Upřeně se zadíval ke svému hostu, ten však nic neříkal.

Wooyoung se nadechl, pravděpodobně k další uštěpačné poznámce, než ji ale stihl vyslovit, obrátil se Hongjoong tázavě ke svému doprovodu a cosi zagestikuloval rukama. Sluha mu pohotově odpověděl sérií vlastních posunků, na něž princ reagoval nejdřív úsměvem, následně dalšími gesty.

Že ty jsi mu to nepověděl?

Omlouvám se, výsosti. Ale viděl jsi jeho výraz? K nezaplacení!

Netrap ho, Hyunsuku. Je to náš hostitel, vzpomínáš?

„Jeho královská výsost ráčí odpustit, prosím," tlumočil komorník. „Princ Hongjoong nemluví ani neslyší, co vznešený princ povídá. Dorozumívá se pouze znakovou řečí."

Bylo to poprvé za mnoho let, co Jongho mohl být u toho, jak Wooyoung pro něco nenachází slova. Plamínek škodolibosti ho na okamžik zahřál na hrudi.

„Ovšem nemusíte se bát. Všichni, kdo prince doprovázejí, znakovou řeč ovládají dokonale. Pokud si jeho výsost bude přát si s princem Hongjoongem promluvit, jsme vždy k dispozici."

„Hm, tedy dobrá," nalezl Wooyoung opět ztracený hlas. „Můžeš svému pánovi říct, že jsem potěšen, uvítat jej jako hosta. A byl bych rád, kdyby se ke mně a mé družině později připojil u nějaké zábavné aktivity... hon, možná? Až se sjedou všichni významní hosté, samozřejmě."

S rukama založenýma za zády a napjatým výrazem (Jongho to spolehlivě rozeznal ze způsobu, jakým Wooyoung tiskl čelisti k sobě) princ vyčkával, než sluha přetlumočí jeho slova.

„Princi bude ctí, připojit se k vaší zábavě."

„Domluveno tedy. A nyní nás prosím omluvte," pokusil se o úsměv, ale scházelo v něm cosi z jeho obvyklého šarmu. „Slíbili jsme poctít svou přítomností i ostatní hosty. Pojď, Jongho."

Kývnutím se rozloučil s princem Hongjoongem i jeho komorníkem, a jal se následovat umíněného kralevice.