Netušil, co do něj vjelo. Jeho vlastní tělo ho odmítlo poslouchat. V hlavě měl prázdno; nohy jej mechanicky nesly vpřed, ven z hradu, vstříc bludišti plnému vyšlapaných cestiček, fontánek, altánků, stromů i pečlivě udržovaných keřů a květinových záhonků.

Nespal; neměl kdy. Rozhovor s princem Wooyoungem se k němu stále vracel a odmítal ho pustit ze svých spárů.

Neuvědomoval si, kam míří, dokud se neocitl u vstupu do královských zahrad. Přivítala ho sladká vůně květin a bzukot včel. Mírný vánek se proháněl skulinkami mezi stonky, ptáci cvrlikali ve větvích. Sluneční paprsky zalévaly udržované stezky a zvaly ho dál. Poslechl.

Uprostřed té zemské krásy objevil mistra Yeosanga.

Mladý umělec se neotočil, když za ním na pěšince zaskřípaly kroky. Stál s hlavou natočenou mírně ke straně; jarní větřík si pohrával s jeho vlasy. Ruce držel složené do mističky, ve které právě svíral růžový květ na rozkvetlém keři.

Kamélie, poznal rostlinu Jongho. Na ten jediný kvítek se smrsknul básníkův svět. Objímal jej v dlaních a u toho si tiše mumlal verše. Prsty se mu téměř neznatelně třásly – jako by toužil roztáhnout ruku a uchopit do ní... co? To mohl jen hádat.

Zaváhal. Zcela očividně se stal svědkem něčeho soukromého – intimního, dokonce. Měl by odejít. Nechal Yeosanga o samotě, dopřát mu prostor.

Písek pod jeho nohami opět zavrzal; a namísto toho, aby zacouval, Jongho učinil krok vpřed.

𓆩༺✧ ♛ ✧༻𓆪

S rukama založenýma za zády přecházel princ Wooyoung tam a zpátky po svých soukromých komnatách. Tu a tam se zastavil a pohledem uhnul k obrovským přesýpacím hodinám na stole uprostřed jednoho menšího bočního salonku. Písek mezi skleněnými kopulemi se přesíval až bolestivě pomalu.

Jak dlouho to bylo, kdy vydal příkaz, aby mu sluhové nechali přivést prince Hongjoonga? Pět minut? Deset?

Určitě tomu muselo být už přes deset minut, usoudil na základě ničeho, neboť hromádkám písku pranic nerozuměl. Opět vykročil a jal se pochodovat napříč pokojíky.

Někdy mezi tím jeho ruce opustily místo v kříži a přesunuly se před tělo. Z nedostatku jiné činnosti začal princ za pochodu provádět gesta, která poslední týden studoval. Po několika dnech Sanova učení si byl vcelku jistý, že těch několik posunků a jednoduchých vět, co od komedianta pochytil, hravě ovládá – teď, když však nechal poslat pro neslyšícího prince, začal mít pochybnosti. Jeho pohyby byly pomalé, nepřesné, s dlouhými prodlevami mezi jednotlivými gesty.

Znovu se zadíval k přesýpacím hodinám. Zdálo se mu to, nebo písek ve spodní kopuli vůbec nepřibýval?

Kde k čertu vězí? Možná zrovna nemá princ na Wooyounga čas? Možná by měl počkat, zkusit to znovu později...

Natáhl se po zvonečku, jímž byl zvyklý přivolávat sloužící, když tu se ozvalo zaklepání, dveře princových soukromých komnat se otevřely a dovnitř vešel sluha, následovaný princem Hongjoongem a komorníkem, který následníka trůnu doprovázel při jejich prvním seznámení.

„Vaší služby nebude prozatím zapotřebí," ohlásil služebníkovi. „Rád bych princi Hongjoongovi tentokrát řekl něco sám."

Tlumočník se zatvářil zaskočeně, rychle se však vzpamatoval. Svému pánovi pouze něco rychle naznačil – snad jej v krátkosti vyrozuměl o Wooyoungově záměru. Princ pouze přikývl, a s očekáváním upřel své oči ke kralevici před sebou.

Zhluboka se nadechl a pustil se do díla.

Zdravím, zamával na pozdrav, a aniž by čekal na odpověď, rovnou s krátkými prodlevami mezi jednotlivými uspořádáními rukou pokračoval v gestech, která se naučil od Sana: já – jsem – princ – Wooyoung.

Princ jej se zájmem pozoroval. Tu sebou však překvapením trhnul, a než si Wooyoung stihl pořádně uvědomit, co se děje, cizí kralevic se zubil od ucha k uchu a tiše se popadal za břicho.

„Co je?" nevydržel to, obraceje se k Hongjoongově doprovodu. K jeho narůstajícímu zmatení se muž smál zrovna tak. „Co se stalo? Čemu se smějete?"

Sluhovi se podařilo dostat své veselí pod kontrolu jako prvnímu. „Jeho královská výsost odpustí," věnoval Wooyoungovi schovívavý úsměv, „právě jste oznámil princi Hongjoongovi, že se jmenujete princ trouba."

S pusou pootevřenou šokem i náhlým prozřením upřel Wooyoung své tmavé oči k princově rozesmáté tváři. Hongjoongova gesta následovala v rychlém sledu složitých pohybů, ale tentokrát nepotřeboval tlumočníka, aby mu porozuměl. V tu chvíli ho totiž rozpálilo předloktí.

𓆩༺✧ ♛ ✧༻𓆪

Jongho se zatajeným dechem a odstupem několika kroků naslouchal, jak se nesouvislé mumlání skládá do veršů, až se mu v útržcích postupně odhalilo celé dílo:

Až nastane soudný den, má poslední hodina

Až temnota nedá nám spát

Jak uvadne listoví a struny víc nepoví

Budeš mě, kamélie, hřát?

Až budu ti naposled hrát

Nech své růžové okvětí býti mým objetím

S tebou se nemusím bát

Jsi poslední pevný bod, má jediná jistota...

Balada však ještě nebyla kompletní. Zpěvák upustil květ a přecházel teď po pěšince jako zvíře lapené do klece. Tu se zastavil, sebral ze země opadané okvětní plátky a žmoulal je v rukou; jindy přešlapoval na místě, kolébal se na špičkách a mumlal si stále dokola poslední verš ve snaze najít mu dokonalý protějšek.

Přemýšlel nad svým dílem tak intenzivně, až Jongha strhnul k tomu samému.

Nech své růžové okvětí býti mým objetím

S tebou se nemusím bát

Jsi poslední pevný bod, má jediná jistota...

„Jsi poslední pevný bod," mumlal si Yeosang, oči upřené k rozkvetlým kaméliím. „Jistota... jistota..."

„Jistota," opakovaly po něm Jonghovy rty němě.

Jako by si teprve teď všiml jeho přítomnosti. Básník ustrnul na místě – očima se vpil do Jongha stojícího několik kroků od něj, a ten jeho pohled opětoval, na rtech tatáž slova jako neklidný umělec.

Jsi poslední pevný bod, má jediná jistota...

Poslední... Má jediná jistota...

„Ve spletitých chodbách... labyrintu života," dokončil za něj dvojverší polohlasně. Téměř by si neuvědomil, že své úvahy vyřkl nahlas, kdyby se mistru Yeosangovi nerozzářily oči a nezadíval se na něj s výrazem srovnatelným se zbožnou úctou.

„Ano! To je ono! Lépe bych to... ach!" chytil se v polovině věty za předloktí.

Jongho byl skokem u něj.

„Co se stalo?" vyptával se a nechápal, proč se tak náhle odmlčel. „Jste v pořádku?"

Ale to už básník vyhrnoval rukáv rozevláté košile, a odhalil tak Jonghovi slova vepsaná do světlé kůže:

Ve spletitých chodbách labyrintu života

Jako omámený zíral na verš, který mu před okamžikem splynul ze rtů. Zvedl oči a pohledem se setkal s Yeosangovým něžným výrazem. Jeho tváře nabraly měkký růžový odstín. Koutky úst zvednul v rozpačitém úsměvu, paži stále nataženou před sebou. Ale to už Jongho vrtěl hlavou.

„Ne," vysoukal ze sebe neobratně.

Něha ve velkých, tmavě hnědých kukadlech ustoupila zmatení: poznal, že mu svým neuváženým vyjádřením ublížil.

„Chci říct," namítal Jongho slabě, „já ne... omlouvám se, ale nemám..."

Roztřesenými prsty vykasal vlastní rukáv nad loket a poraženě nastavil své předloktí Yeosangovi. Zrak sklopil k jezdeckým botám, neboť nebyl s to pohlédnout básníkovi do očí. Nedokázal čelit zklamání, které musel mladíkovi způsobit.

K jeho překvapení se však Yeosang rozesmál.

„Toto není naše první setkání," připomněl mu. „Poprvé to bylo před několika dny, tam ve stájích... pamatujete si?"

Jongho se zamračil.

„Zrovna jsem dorazil," radil mu básník. „Za to vy jste vypadal, že odjíždíte."

Ovšem, to ráno Wooyoung trval na tom, že musí prince Hongjoonga vyprovodit k lovu.

„Vzpomínám si," pronesl opatrně. „Byl jste tam, prosmýkl jste se kolem mě..."

Yeosang jej povzbuzoval přikyvováním.

„Ale průchod byl příliš úzký," napovídal. „Panoval tam shon, pacholci teprve vyváděli ostatní koně ze stájí, a můj příjezd, obávám se, tomu také nepomohl... Velké množství lidí. A hluk, zdá se," dodal se šibalským úsměvem.

Čelist mu samovolně klesla k zemi, když mu pomalu začalo docházet, co se toho rána doopravdy odehrálo.

Umělec nic dalšího neříkal. Pouze k němu natáhl ruku.

„S dovolením," požádal ho.

Uchopil Jonghovu paži tak, že se dotýkali obnaženou kůží v místech, kde měli vepsaná slova. Po Yeosangově žádosti napůl očekával štiplavou bolest v oblasti předloktí, ale ta se nedostavila – pocítil ji už před několika dny. Tenkrát se mylně domníval, že ho pokousal kůň. Teď věděl, že mu ji způsobil básník, když jej poprvé oslovil, ačkoliv ho hrabě pořádně neslyšel.

Předloktí přiložená k sobě ostře kontrastovala: na jedné straně Jonghova bledá pokožka, pečlivě skrývaná celé roky; na druhé straně sluncem políbená kůže věčně cestujícího poety. Taktéž slova vepsaná do jejich těl se nemohla lišit více. Pomrkávala na nevěřícně se tvářícího šlechtice a usměvavého mladíka, a nějakou podivnou shodou náhod, nějakým jemu nepochopitelným rozmarem osudu, dávala dohromady perfektní smysl.

Jongho se přistihl, že i on se usmívá.

„Netušil jsem, že máte cit pro poezii," promluvil Yeosang do nastalého ticha.

„Já taky ne," přiznal, čímž ho opět rozesmál.

Usadili se na volnou lavičku mezi květinovými keříky, a básník se přisunul blíže k němu.

„Smím?"

Pohledem sledoval, kam se upírají jeho oči, a beze slov přikývl.

Yeosang ho znovu uchopil za předloktí. Prsty druhé ruky jemně přejížděly po Jonghově předloktí, laskaly jeho kůži v letmých dotecích, skoro jako by se básník bál, aby mu nějakým svým neuváženým pohybem neublížil. Hrabě mu nijak nebránil – nechal ho, ať se ho dotýká, stále ohromen tím, co se mu odehrává před očima.

Seděli mlčky, dokud jej Yeosang s posledním dotekem nepustil.

„Myslím, že bych měl jít," ozval se Jongho nakonec nesmělým hlasem. „Pokud si dobře pamatuju, byl jste zrovna uprostřed skládání nové balady..."

„To ano," přisvědčil básník. Společně se zvedli a Jongho se začal chystat k odchodu, když tu ho zarazil dotek na paži.

„Co kdybyste zůstal?" navrhl mu.

„Já? Tedy, jistě," přisvědčil a pak zaváhal. „Ale nejsem si jistý, zda vám moje přítomnost nebude nijak překážet...?"

„Naopak, příteli," obdaroval ho Yeosang úsměvem, který okamžitě rozpustil veškeré obavy a pochybnosti, co by se v něm snad stihly za ten krátký čas nastřádat. V očích mu zablikaly dvě jiskřičky a Jonghovi se v hrudi rozlil příjemný teplý pocit, který v ní přetrval ještě dlouho poté, co se ruku v ruce vydali cestičkou hlouběji do královských zahrad.

„Něco mi říká, že si budeme perfektně rozumět."