Ahojky~ :3

Na předchozí kapitole jste odhalili jedno velké tajemství. (Samozřejmě to bylo jasné hned od začátku. xd) Narutovi teda potrvá, než to pořádně pochopí, protože Gaara pokaždé zavede řeč jinam, nebo se vymluví, anebo ještě lepší - neříká přímo pravdu. 

Pročpak se asi bál mu to říct? Myslíte, že s ním měl Gaara jednat od začátku fér a nic neskrývat? Naruto se bude určitě cítit dost špatně, že byl takovou dobu slepý. Napište mi, co si myslíte!

Děkuji za všechny hvězdičky i přečtení! Dělá mi to velkou radost! <3 

Přeji pěkné počteníčko a hodně štěstí při ladném skoku do letních prázdnin! ^^

•[IX. Kapitola]• Souboj titánů

Klid jeskyně narušovalo blonďákovo mlaskání a funění ze spaní. Po vypití bylinné směsi vytuhl a nyní blaženě spinkal, přesně jak to nevinné nemluvňátko, až na drobný detail: trval dosti hlasitou samomluvou. 

Rudovlásek se tomu tajně pochechtával. Byl to nanejvýš roztomilý výjev a možná... by tomu princátku prospěla koupel... Znal prales velmi dobře a téže věděl, kde nalézt horké tůně ohřívané skrytým magmatem pod pevnou vrstvou kůry. O oblečení se nemusel starat. Obchodní lodě zde ztroskotané vyplavily mnoho truhel s hedvábím a oděvy. 

Bledé prsty pročísly vlasy rudé krve, uchopil konečky a mírně za ně zatáhl. Spálená dlaň neměla jedinou stopu po tom, že by ji olízl plamen. Pro všechny případy si ji pořádně ovázal, Naruto si toho musel jistě všimnout. Nehodlal z něj dělat hlupáka, či jej podceňovat. Podle něj byl inteligentní, ale zároveň poněkud tvrdohlavý a stál si na svém.

Jeho tyrkysové oči se zaleskly pod návalem náhlé bolesti. Zelenou začal překonávat divoký oheň, odstraňoval všechnu přítomnost původní barvy a nahradil ji žlutou. Obě zorničky se zúžily, prodloužily a přes ně se vytvořila jedna podélná, a mezi nimi, v daných mezerách, černé tečky. 

Těma zvláštníma očima pohlédl na spícího chlapce. Bělmo velmi rychle skanulo do tmavé barvy. Místo lidského hlasu vyšlo varovné zavrčení zvířete. 

Drak uvnitř se probouzel. Přestože slunce stále pálilo, jeho instinkt upozorňoval na nebezpečí typu jeho vlastního druhu. Naprosto cizí plaz obhlížel jeskyni, zkoumal ji po pachu a snažil se přijít na nápad, jak se tam dostat. Mimoto ho přilákala božská vůně lidského masa.

Gaara odvrátil od blondýnka zostřené oči a zadíval se na vlastní ruku. Šupiny na typické lidské kůži ještě neviděl. Dračí osobnost musela být vážně rozčilená. 

°•°•°

Namikaze se po vydatném spánku probudil pozdě odpoledne a stihl ještě ostrovana vytáhnout na pláž. Horečka, bolesti svalů, nechuť, celková bolest těla byla tam tam a místo toho přišla chuť do života. Měl nutkání běhat po písku jako ztřeštěný a do toho všeho ječet. Doslova a do písmene ječet, takže to taky udělal. Neměl ho kdo zadržet a Gaara to ani nehodlal zkoušet. Byl rád, že byl v pořádku, jenže ho musel dostat do jeskyně, než zapadne slunce. 

Rudovlásek si skousl netrpělivě ret, v nitru už cítil známý žár, v plicích hořel plamen a jeho zelené oči chvílemi měnily podobu. Bohužel to nevypadalo růžově. Modroočko dováděl ve vlnách, běhal za odlivem, nenechal se vodou chytit a smál se tomu. Užíval si slunečný den s tropickými teplotami a jeho kůže se postupně opálila do tmavšího odstínu. Místy se možná spálila, jenže to nyní neřešil. 

"Naruto!" 

Oslovený se zprudka otočil, zvlhlé vlasy se mu přilepily na čelo a krom potu, stékala po pokožce slaná voda. Před chvílí si oblékl košili nazpět, aby na ni nezapomněl. Nechtěl tu ztratit jedinou věc na oblečení, kterou zde měl.

"Co je?!" štěkl nazpět se širokým úsměvem. 

"Měl by ses vrátit!" zvolal netrpělivě. 

Modroočko zamrkal, úsměv mu ze rtů zmizel a on smutně pohlédl na obzor. Skončí tohle uvěznění někdy a on se vrátí domů? 

"Ještě chvíli! Chci vidět západ slunce..." vydechl tiše a otočil se směrem k moři.

Bohužel Západňan tolik času neměl. Protřel si oči, vyšel k princi a chytl jej za předloktí.

"Řekl jsem to jasně. Já nechci, aby se ti něco stalo," povzdechl si a už jej táhl z moře ven. 

"Hej! Zbláznil si se?! Pusť mě!" zařval světlovlásek a udeřil staršího mladíka do zad. 

Nelíbilo se mu, že ho de facto proti vůli táhl na neoblíbené místo. Začal se pěkně rozčilovat a zuřit. Každý krok ho zlobil víc a víc, leč nedokázal se jeho stisku vytrhnout. Držel ho moc silně a hrubě. Prosebně zakňoural a zkusil na něj psí oči. Zrzkův násilnější stisk se mu nelíbil a on se nechtěl dát.

Vůně dvou mladých chlapců zacítil nejobávanější mořský predátor. Drak tak dlouhý a obrovitý, že by byl schopný zlomit válečné plavidlo napůl jako třísku - pyšnil se neuvěřitelnými třiceti metry na délku. Vycenil bílé, špičaté zoubky, oči měl zaslepené, jenomže čich měl zostřenější a cítil mladé maso. Vztekle zasyčel, přední tlapy opřel o strmý útes a číhal.

"A dost!" vřískl rozčileně princ a prudce zabrzdil na místě.

Byl rudý vzteky a odhodlaný mu utéct. Přeci si to nemohl nechat líbit! Proč se začal takhle chovat? Nelíbilo se mu to...

"Gaaro!" okřikl ho a znovu ho udeřil, tentokrát do hlavy. 

"Můžeš toho nechat?" otočil se na něj starší mladík. 

"Ne! Hráblo ti? Takhle někoho odtáhnout proti vůli?" zamračil se rázně. 

"Ty to nechápeš..."

"Ne! Nechápu vůbec nic! Proč tak mermomocí chceš, abych se vrátit do jeskyně?! Vždyť bych se stihl vrátit, než by přiletěl drak!" 

Gaara v duchu zaúpěl. Toho zpátky jen tak nedostane. Nechtěl na něj být zlý a protivný. Chtěl s ním jednat fér, to by ale znamenalo odhalit svou pravou tvář. A na to nebyl připraven, jenomže... dnešek si nevybral...

V tom ucítil hroznou bolest na hrudi, což mělo příčinu takovou, že pustil Naruta. Oheň začal pálet, uvnitř jeho těla docházelo ke zvyšování teploty. Bolestně hekl, sklonil se a začínal na sobě vidět pomalé změny. Odvrátil se na druhou stranu, aby blondýnek neviděl změnu očí.

"G-Gaaro...?" kníkl mladší chlapec, pomaličku mu položil ruku na rameno a vzhledem k jeho stavu mohl jen bezmocně zašeptat: "Jsi-jsi... v pořádku...? Gaaro... Co se to děje?

Rudovlasá hlava sálala vysokou teplotou, jako při horečce, Namikaze se proto zatvářil nechápavě a starostlivě zároveň, avšak ve chvíli, kdy se na něj otočila, prozřel.. Modré studánky zaraženě hleděly do divokých, velice známých očích. Skoro se mu zastavilo srdce a polil ho nepříjemný, studený pot. Tyhle oči zatraceně dobře znal. Jak by nemohl. Zíraly na něj a hlídaly ho noc co noc. 

"N-Naru... Já- já... vysvětlím to..." hlesl ostrovan tiše.

Nejenže jeho tělem kolovala nesmírná bolest spojená s pocitem uhoření zevnitř, taky pohled do těch krásných safírů zabolel. V tu chvíli si uvědomil, že všechno pokazil.

"Tak proto toho o nich tolik víš... Jsi... jedním z nich..." šeptal nakřáplým tónem Naruto, do očí se nalily slzy z poznané zrady a začal od něj pomalu couvat ke kraji útesu, "jsi drak... Jsi ten drak, který mě unesl na tohle příšerné místo..." 

"N-Naru... Já ti to... vysvětlím... Jen prosím tě-"

"Nic nevysvětluj! Já ti věřil rozumíš?! Věřil jsem, že jsi můj přítel! A ty- a ty... celou dobu jsi... ten... drak..." zalkl se a zakryl si ústa, raději přestal couvat, jelikož by za chvíli riskoval dlouhý pád dolů do mořských vln.

Proč jsem byl takový hlupák? Proto pokaždé mizel! To kvůli přeměně! Je to měnič... Přesně stejný jako ten, o kterých mi vyprávěl... Celou dobu mi lhal... Udělal ze mě totálního hlupáka! Byl jsem tak slepý! Proč mi to nemohlo dojít dřív? Měl jsem si to spojit! 

Naruto měl pocit, že sebou snad sekne. Před ním stál v lidské podobě nejobávanější predátor a snažil se ho uklidnit. Bohužel neúspěšně. Cítil se hrozně podvedený a především hloupý. Nečekal takovou podpásovku.

Západní mladík si ze zoufalosti prokousával horní ret. Tohle bylo špatně. Takhle se to neměl dozvědět. Vlastně to před ním chtěl ututlat co nejdéle by to šlo. Chtěl říct ještě něco, avšak silná bolest mu to nedovolila, do chřípí citlivého nosu se dostala vůně jediného člověka na ostrově a taky... Ztuhl. Lépe se nadechl a ty zvláštní zorničky se rozšířily. Drak uvnitř se naštval.

"Jdi dál od toho kraje!" zařval se syčivým podtónem Gaara, jenže to už bylo pozdě. 

Za druhorozeným královským synem se vynořil z vln moře obrovský hadovitý drak. Sluneční paprsky jej tolik nedráždily a tak se odhodlal vylézt ven. Černé hluboké oči se zornicí podobnou chobotnici si prohlédl chutný dezert, který byl kousek pod ním. Roztáhl tlamu, málem ji vykloubil z čelisti a nahlas zařval. Obsidiánové drápy zabořil do skály, jež pro něj nebyla nic a dlouhý ocas mu pomohl udržet rovnováhu na neklidném povrchu.

Blondýnek s hrůzou v očích nedokázal hnout svalem. Slzy po tváři stékaly samovolně, díval se do temných čelistí mořské bestie, jež se přibližovala kousek po kousku jako ve zpomaleném záběru. Jakoby se jeho nynější život zastavil a jemu bylo umožněno projít si úplně všechno.

Zpomalený pochod myšlenek přerušil až hlasitý výkřik jeho jména, spojený s příšerným, nelidským řevem. Koutkem oka spatřil rudovlasého mladíka, jak k němu běžel a okolo něj šlehaly do stran plameny. Na chvíli se zalekl, avšak o setinu později si byl nucen překrýt oči kvůli silnému žáru a jakmile je odkryl, tak místo Gaary cenil čelisti obrovský, čtyřnohý drak. Se zuřivostí se vrhl na svého protivníka, mořského vetřelce a šel mu přímo po krku. Upoutal tak jeho pozornost na sebe.

Princ neměl čas sledovat strhující rvačku dvou největších predátorů, z nichž ten bez křídel hravě zvládal pána oblohy, jelikož se stihl stáhnout do obranné pozice, a pokoušel se marně dostat z jejich dosahu.

Draci do sebe zaklesly drápy, Západní drak měl výhodu v silných křídlech a dařilo se mu mořskou obludu dotlačit k zemi. Bohužel velikost těl vůči němu byla nefér. Zabořil čelisti do obrovských žaber a držel, i když protivník chňapal, snadno strhával jinak tvrdé šupiny a zrak lovce hleděl na malé, dvounohé stvoření. Vůně lidského masa na něj udeřila jako droga. Nutně chtěl cítit onu chuť na jazyku. 

Rozepjal hřbetní ploutev, jedové ostny ve vteřině vyjely, ale suchozemského draka netrefily. Ten raději pustil sevření, odtáhl se a záhy chtěl zaútočit ohněm. Ono by se to povedlo, kdyby ho nepolil příšerně horký gejzír z tlamy pána oceánu, přímo na nové krvácející rány.

Krajinou se roznesl bolavý dračí ryk, jenž Naruta zastavil v běhu. Prudce se ohlédl za sebe, málem přestal dýchal. Jeho drak na tom nebyl vůbec dobře a nemyslel si, že to proti takovému kolosu zvládne. Vždyť byl třikrát větší! Najednou v něm převládla velká lítost a touha mu pomoci, jenže jak? Co on, malý človíček svede proti bezohledné síle titána?

Přemýšlel příliš dlouho, neboť mořský drak odstrčil z cesty známého rivala a rychlostí větru se řítil na nebohého chlapce. V očích měl jasnou výhru a veliký, neukojený hlad. 

Létavý ještěr vypustil z nozder hustou páru, horká sprcha zatraceně pálela, na chvíli ho dokonce oslepila, no, neměl čas si lízat hluboké rány. Roztáhl křídla, vznesl se do vzduchu a celou vahou dosedl na vetřelcův hřbet. Musel dávat veliký pozor na dlouhé hroty ostnů, takže doslova zuby roztrhal celou tenkou ploutev. 

Hladová potvora nepříčetně zuřila. Ten otravný sobec si držel tak lahodné maso pro sebe, a teď se jej chystá zabít? Nedá se! Použil dlouhý ocas a ohebnost těla na jeho shození, avšak nečekal, že se mu postaví do cesty. Neustále chňapal po modroočkovi jako by snad měsíc nežral, když tu se náhle dvě dračí hlavy srazily, náraz takových mas vyvolal slabší tlakovou vlnu, při které blondýn upadl na zem. Oba obři zuřili, přetlačovali se, leč po chvíli to bezkřídlý vzdal a ustoupil. Nahlas zasyčel jako vzteklý krokodýl. 

Západní titán roztáhl křídla, aby ukázal svou velikost a výhružně zavrčel. Nesměl udělat jedinou chybu. Každá ho mohla zabít. Shlédl na malého človíčka a čekal, až se postaví.

Namikaze s úpěním vstal, ani za mák se mu nelíbil hladový pohled černookého draka, z jehož čelisti kapaly dlouhé a odporné sliny. Začal od něj rozechvěle couvat, čímž u něj spatřil stoupající hněv. Pomněnkové oči zvedl nahoru, setkal se s poměrně starostlivým pohledem Západňana a známé, příjemně hluboce zelené duhovky.  Zamrkal, dlaní se dotkl poraněné, krví zmáčené tlapy a pokračoval s pomalými kroky dál za něj. 

Vetřelec však ztratil trpělivost. Ukázal mu svůj zastrašující řev. Draci byli odjakživa sobci. Kdyby ho zabil, dostane všechno... a on chtěl všechno. Toužil po tom krásném pokladu a lahodném předkrmu. Srdíčko malinkého savce bilo neuvěřitelnou rychlostí. Tak dlouho to bylo, co naposledy slyšel tlukot lidského svalu!

Pán jeskyně si to nenechal líbit. Počkal, než se Naruto dostane za něj, sklonil krk a udělal ze sebe jeho štít. Zařval snad ještě silněji než protivník. 

On mě chrání, prolétlo plavovláskovi hlavou. Pořád je to... Gaara? Ten...? Co když... mu ublíží...?

Vzpomněl si na jeho první úsměv, ty živé příběhy, kterým vzdechl život, zachránil ho před uštknutím, staral se o něj během horečky... Ano, unesl ho na tenhle ostrov, ale... cítil z něj tolik dobra. Naivně věřil v jeho vnitřní světlo a i to, že určitě sváděl souboj se svým drakem. V koutcích zaštípaly dotěrné slzy, brzy ucítil pár z nich na lících. 

"Prosím, buď opatrný," zašeptal nakřáple a pohladil jej po mrštném ocasu.

Pak se rozběhl jako blesk z místa boje. 

Písčitě šupinatý drak čekal na útok. Ve velikosti se mu rovnat nemohl, avšak v mrštnosti? Minimálně se pokusí Narutovi získat víc času. Jeho protivník nezahálel, agresivně zaútočil, dupal tak moc, že se otřásala země. 

Ještěři po sobě skočili s nevídanou zuřivostí. Zaklesli do sebe drápy znovu a znovu, strhávali ze sebe tuhý pancíř, naprosto neproniknutelný pokud šlo o lidské zbraně, kousali se, jeden druhému se tak snažili způsobit co největší škody. Žlutooký titán zamával mocnými křídly, držel je raději zpátky, byly jeho slabinou, zároveň předností a přesně toho mořský lovec využil. Hluboké oči se zaměřily na jeden bod, vlastní hlavou udeřil do druhé, odstrčil ji a stiskl čelisti do odhaleného místa, které doteď zakrývala lebka. Zuby projely skrze nejslabší část svalů křídel, načež vyvolal hlasitý a bolestivý řev.

Blonďatý mladík strnul. Nechtěl si připouštět nic. Co by tam tak zmohl? Titáni spolu sváděli boj na život a na smrt. Musel co nejdál kdyby mořský drak zvítězil. Neměl by se před ním kde schovat. Zoufale vjel rukou do zlatých vlasů, z očí vytryskly slzy bezmoci a on frustrovaně bouchl do kmene stromu. 

Co mám dělat? Co mám dělat?! Co bych měl dělat?! Ječel na sebe v duchu, nezastavitelný vodopád slaných kapek pokračoval vesele dál. Ten dračí řev plný utrpení a bolesti nemohl déle snášet. Nemůžu jen tak utéct! Bojuje, protože jsem se nechtěl vrátit do jeskyně! No, kdyby mě neunesl, nikdy by se to nestalo...! Áááá! To je tak strašně těžký, dattebayo! 

Měl chuť ze sebe vymlátit duši. Přišel si tak maličký a slabý, vlastně byl oproti velikým drakům. Koukl se do strany, kde byla pláž. Dávno si všiml ostrých a nebezpečných výčnělků trčících z rozbahněného břehu v podobě zubů. Přimhouřil oči, otřel si rukávem košile slzy a náhle dostal nápad. Prudce se obrátil a zorničky se zvětšily poznáním. Chtělo to sakra dobrou návnadu, aby na ně vetřelec dobrovolně skočil.

Zhluboka se nadechl, s téměř nulovou šancí na úspěch se rozběhl zpátky k místu boje...

Západní drak mezitím dostával pěkně zabrat. Zlomené křídlo, potrhané svaly, hluboké rány a krvácení na důležitých místech. Nejhorší to bylo na krku. Tam unikala rudá tekutina ve velkém. Nedal na sobě znát špetku strachu, pokusil se vstát, jelikož se dostal vlastní chybou na bok, bohužel ho protivník přitiskl k zemi, roztáhl tlamu a chystal se mu rozdrásat necháněné hrdlo. 

Souboj nedopadl nejlépe. Drakoměnec byl příliš mladý a nezkušený pro potyčku se starými, čistokrevnými draky. Snažil se o poslední vzdor, vypálil na něj všechen zbývající oheň, jiskry unikaly i mimo daný směr, což přidalo trochu času života navíc. Pán moře se se slinami v hubě naklonil nad poškozeným pancířem hrdla, přidržel si mladého draka pevně u země a chystal se kousnout.

"Hej! Ty slepičí mozku, tady!" 

Vetřelec otočil dlouhý krk za sebe, vystrčil potěšený, rozeklaný jazyk a mlsně se olízl. Malý savec se vrátil a byl stále vystrašený. Poražený protivník ho přestal zajímat. Lidské maso miloval bez ohledu na situace a svého vážně zraněného nepřítele mohl dorazit později.

Jen prosím ať to vyjde, pomyslel si s polknutím Naruto a rozběhl se přes kamenné desky k prudkému srázu. Musel upalovat rychle, neboť drak pospíchal za ním a byl zatraceně rychlý. 

Poslední kroky před okrajem zadupl na místě, zatl zuby a obrátil k velikému ještěrovi čelem. V temných očích poznal žízeň po krvi. Na chvíli ho pohltila paralýza strachu, jenomže když pohledem zavadil o dobitého draka, nemohl to nechat být. Dělal to též ze svého sobeckého hlediska... Nemusel by tu bez svého společníka přežít. 

Drakoměnec vyčerpaně zvedl hlavu, mezi čelistmi cítil vlastní krev, pomaličku odkapávat na zem a ani jedna z ran nebyla dobrá. Žluté oči zasvítily, když spatřily mladého chlapce stát na kraji útesu, potom napůl vyděšeně zařval, jakmile se mořský lovec dostal dost blízko. 

V momentě, kdy si Naruto a pán moří hleděli do očí, jejichž mezera zcela zmizela, skočil Naruto na pravou stranu, musel vynaleznout velkou sílu, aby se vyhnul jisté smrti. Hadovitá obluda tak místo masa ucítila v hubě tvrdé, zčernalé kameny a příliš pozdě si uvědomila svůj neúspěch. Zkoušel se přidržet na místě, zaryl drápy do neklidné horniny, avšak ta ho spolu s jeho váhou nečekaně zradila, hlasitě zapraskala a už se i s kusy horniny řítil dolů. Rozzlobený řev se odrážel o kamennou tabuli jako příval. Blonďák, který při doskoku nechtěně upadl, se obrátil za sebe a usmál se. 

Nemotora jeden... Prolétlo mu hlavou. Ani nečekal v úspěch a studánky stočil k ležícímu drakovi. Vypadal na umření. Doslova. 

Polkl a chystal se zvednout, avšak ucítil chvění a odporný skřípavý zvuk. Svaly ve chvilce ztuhly, začal krk pomalu otáčet a vyvalil modravé hloubky. Mořský drak vykoukl zpoza okraje, drápy zaryl do tvrdého nerostu a rozeklaný jazyk prohledal okolí. Na dračí tlamě mohl snadno rozpoznat zubatý úsměv. Jeho dlouhé prsty se přichytily neporušené skály kousek pod okrajem a pak se jen tak tak vyškrábal nahoru.

J-jak...? Vž... vždyť... t-to není... není to... možné...! Jak... to mohl v-vylízt?! Vždyť je to tak příkré!

Neměl čas přemýšlet, co se stane. Věděl to příliš dobře. Jak mohl být tak naivní a myslet si, že tenhle primitivní trik vyjde? Už se nedivil, že je draci brali jako hloupé věci. Snažil se rychle odplazit s cílem uniknout, leč bez šance. Dlouhý ještěr se vyhoupl nahoru a rozevřel dokořán hrozivé čelisti.

Ještě předtím, než se Namikaze odporoučel na onen svět kvůli chřtánu vrcholového predátora všech známých moří, překazil mu to čtyřnohý titán, jenž dostal novou sílu do těla a valil se za nepřítelem jako letní bouře. Dračí ryk převyšoval ten první, čelisti plné ostrých zubů se zakously do roztrženého svalu na spodní straně krku. Zatnul přední drápy do masa a přetlačoval predátora z hlubin zpátky dolů. Tmavě rudá tekutina stříkala do stran, velké kapky padaly do zlatých vlasů a s tímhle vším přicházel bolestivý křik trhající uši jedinému savci široko daleko. 

Titáni se přetlačovali, zatínali drápy do otevřených ran, černooký místo nepřítele chňapal vzduch, žlutooký drtil krční obratle silnými zuby. Zakousl se hluboko do masa a odmítal pustit. Přesně jako aligátor. Pokud jeho čelisti zaklaply, nic je neotevřelo, ani navzdory příští strašné bolesti...

Za to bolest pro mořského lovce začínala být nesnesitelná, snažil se uhnout, odstrčit agresivního protivníka se smrdutým zápachem, jenže s unikající krví prchala pryč i síla. Poznal to tehdy, když zadní nohy sklouzly z okraje. Temné oči rozzuřeně zajiskřily, místo křiku pustil ven horký, maso spalující gejzír. Pouštěl ho z tlamy jako tlaková hadice. Normální zvíře by dávno pod tím žárem zemřelo, avšak pán ostrova držel a držel. Horký pramen spaloval roztrhané části masa a ta příšerná agónie se nedala s ničím srovnávat, leč pro výhru to snesl.

Naruto s otevřenými ústy hleděl na velkolepý souboj, no, spíše to bylo přetlačování a jeho drak vítězil. Pomalu se chtěl usmát a vítězně zařvat, avšak oba draci se přehoupli z okraje. Jak do sebe byli zakouslí, tak se společně zřítili na špičaté výčnělky...

Lidské zorničky se zúžily děsem. Vyškrábal se na nohy a tělem se mu rozlil příšerný strach. Rozklepal se, nahlas dýchal, dokonce začal sípat, přičemž se chytil za bolavý hrudník. Srdce sevřel tlak, do mozku se mu dostávalo moc kyslíku naráz a z toho se silně zamotala hlava.

"GAARO!"