Zdravím~! ^^

Máme tu novou kapitolu a já vás u ní pěkně vítám. :3 Dnes přejdeme k odhalení, co je Gaara doopravdy zač, ačkoliv spousta z vás to uhodla na jedničku. :D Snad vás to aspoň trošičku nechalo v nejistotě a už vás nadále nebudu zdržovat od čtení.

Přeji pěkné počteníčko~

•[VIII. Kapitola]• Horké dny a noci

Zelenooký mladík vzorně ovázal čistým hedvábím narušenou část stehna. Příliš jej neutahoval, musel to kontrolovat. Jeho kousl ten samý had do ruky a otevřená rána pár týdnů hnisala. Takovou bolestí si Naruto neprojde. Mrcha mohla být mladá, zase nikdo nevěděl, co sežrala a zda nepřenášela něco horšího.

Konec bílé látky zastrčil za okraj a úlevně vydechl. Neuvědomil si vlastní zranění od ohně. Lidská kůže toho tedy moc nesnesla. Vodou nacucaný obvaz ovázal i svou ruku a zrak zaměřil na tichého Naruta.

"Je ti líp?"

"Pořád dvojmo, ale... lepší... se to... děkuju," pousmál se unaveně.

"Teď můžeš klidně spát."

Další skvělá informace. Blonďáček přikývl, jeho košile byla dost dlouhá a nyní se tolik nestyděl jako napoprvé. Nerad se obnažoval před někým, koho sotva znal. Měl nějakou sebeúctu, o to víc, když pochyboval o vlastní heterosexualitě.

"Obávám se, že bude pršet. Musíme do jeskyně," ozval se znepokojeně Gaara.

Modrá obloha se totiž schovala pod nadýchané, husté mraky, přestože dusno bylo opravdu nesnesitelné.

Naruto hlasitě vzdychl. Stejně se mu venku dýchalo špatně. Tlukot svalu přestával být výrazný a strachem posednutý. Přinutil se k sedu, kolena přitiskl k sobě a dlaň opřel o zem vedle sebe.

"Tak... jdeme..." prohodil odhodlaně a zkusil vstát.

"Ne... Ty se nesmíš namáhat. Stále v sobě máš jed," zadržel až moc živého prince zkušený trosečník.

Bylo vidět, že to bylo nad jeho síly. Nepokoušel se tedy dál zvednout, pouze sklonil blonďatou hlavu.

Západňan s sebou vzal jen potřebné věci, pro zbytek se mohl vrátit, se dřevem to možná bude horší, nejdůležitější však byly byliny z lesa. V jeskyni se zdroj vody nacházel, tím lépe. Postačilo vzít jídlo, deky a modrookého chlapce do náruče.

"Hele... uhm... neptal jsem... a-ale... máš rodinu?" otázal se potichu modroočko a pečlivě se chytil kolem jeho krku.

"Ptal si se... a ne... nemám," odpověděl pohotově rudovlásek.

V jeho očích se na chvíli odrazila bolest. Ne kvůli ruce. Vzpomínky měly vždycky špatný vliv a on se v minulosti nehodlal rýpat. Zase na druhou stranu chápal proč se tak zmateně ptal, skoro o sobě nevěděl.

"Oh, promiň mi... Tak-tak... t-teď máš mě... Až... až... pro mě přijdou... pojedeš určitě se mnou," usmál se optimisticky a vyčerpaně zavřel oči.

Na tomhle krásně strašném ostrově ho nenechá samotného. Všechno mělo své stinné stránky, ačkoliv tropický ráj na něj udělal veliký dojem. Rozhodně by tu tohoto skvělého člověka nezanechal svému osudu.

Gaara na něj koukl a semkl rty. Jeho slova zahřála u srdce, bohužel se v pozadí klubaly problémy. Vrátit se mezi lidi? Pomalu si nepamatoval jaké to je být člověk. Žil tak dlouho sám, odříznutý od světa a pak našel tohle malé stvoření z Východního království. Díky němu cítil opravdový život v prsou.

Do vedlejšího dračího doupěte dorazili brzy. Cestou na ně káplo několik kapek a zrzek si ulevil od vší tíhy. Připravil pro zraněného pohodlné lůžko blízko ohniště a pečlivě ho zabalil. Bylo nutné, aby vše vypotil.

Namikaze tiše funěl, ani se nehnul, ne dokud nepřestane být tato poloha nepohodlná. Ze spánku cosi zamumlal, následně zamlaskal a přinutil k mírnému úsměvu staršího mladíka rozdělávajícího oheň.

Mladičký princ se zdál tak nevinný. V jistých směrech být musel. Seděl na prostější straně ohniště a prohlížel si ho. Andělská tvář, roztomilé fousky a vlasy jako slunce. On byl slunce. Rozhodně v něm viděl něco víc. Měl takovou zvláštní auru, jejíž existence ho nutila být v jeho blízkosti. Příšerně se bál, když ho nalezl napůl mrtvého strachy s obtočeným hadem na noze. Takový vztek na zvíře bránící si teritorium nikdy předtím neměl.

Pohlédl na popálenou ruku, začínala se rychlostí blesku uzdravovat. Regenerace fungovala efektivně. To byla jediná dobrá věc na tom strašném prokletí.

°•°•°

Rotace Země úspěšně dokončila svou dráhu dne. Západ se rozsvítil teplými barvami, rozhazoval poslední zbytky tepla všude kde mohl, přičemž ohříval čtyřhodinovou dešťovou kalamitu.

Gaarovi se konec dne nelíbil. Nervózně klepal nohou o zem, když v tom rychle vstal a automaticky zamířil k východu. Nemohl odejít od Naruta, bohužel se nedalo svítit. Silná bolest uprostřed hrudníku ho přinutila zastavit a mírně se skrčit. Vyvalil zelené oči a zakvílel. Měl pocit jakoby uvnitř těla hořel oheň a spaloval na popel všechny orgány. Žíly a tepny se rozzářily do rudé, ani nepočítal, co se dělo s jeho zrakem. Chvílemi viděl zostřeně, pak zas rozmazaně.

"Dnes... ne... Zalez... zalez..." zavrčel tiše a bouchl hlavou do stěny.

Praštil se příliš silně, neboť ho na moment ochromila bodavá bolest. Zavřel oči. Hrudník se mu rychle nadzvedával a klesal. V duchu bojoval sám se sebou a hlasitě funěl. Sevřel ruku v pěst, celá se zahojila, nehty se protáhly a místo nich vyrostly černé drápy. Každou vteřinou lidským tělem probíjel impuls a poslední výzva. Potlačování znamenalo bolest. Nevěděl, zda to tentokrát zvládne.

"G-Gaaro...?"

Jeho bystrý smysl zachytil slaboučký, lidský hlásek. Srdce udělalo jeden hlasitý klep, druhý a potom se utišilo. Přestalo doslova mlátit do hrudního koše a veškerá bolest byla ta tam. Jako lusknutí.

Starší mladík otevřel oči, překvapením mu spadla čelist. Shlédl na své žíly, které trochu svítily v barvách ohně.

To... co se stalo...? Jak se to...? Tohle se ještě nikdy-

"Kde..."

Zpozorněl. Prudce se ohlédl a vykročil ke kroutícímu tělíčku. V duchu zajásal, nedal na tváři pranic znát, avšak uvnitř sebe skrýval šťastný úsměv.

Drak se neprobudil...

Klesl na kolena poblíž blonďáčkovi hlavy a přiložil mléčnou dlaň na čelo. Horoucí a zpocené. Všechno to muselo ven. Taky se tři dny a tři noci potil v horečkách, než to přešlo. Byl tu úplně sám a ani rychle reagující buňky ničemu nepomohly. Buď by zemřel na vysokou teplotu, či se z toho dostal. Vždycky to bylo padesát na padesát a nikdy nebyl v trvalém bezpečí. Temné stíny doprovázející háv Smrti pro něj mohly kdykoliv přijít.

Pečlivě namokřil utrženou látku studenou vodou, složil ji a přiložil na horkou kůži. Musel chlapce obrátit na záda, aby hadřík držel na místě.

Rudovlásek si hřbetem ruky setřel pot z čela a pohodlně se usadil po jeho boku. Zkusil puls, nezdál se vůbec špatný, byl překvapivě klidný, což u horečky nečekal. Zato dech mlel z posledního. Pohledem zastavil na pootevřených rtech. Naklonil hlavu ke straně ve stylu nechápajícího štěňátka. Nasál spodní ret, ujistil se, zda poklidně spal a začal se k němu postupně naklánět.

Dodával si k činu hodně odvahy. Byl si jistý, že červenou chytá i zadek. Hlasitě polkl přes knedlík v krku, taky mírně pootevřel ústa a jen centimetr od něj ztuhl. Naruto žhnul jako ohnivá řeka v podsvětí, v níž se utopily duše hříšníků. Dýchal nahlas a chraptivě.

Poprvé v životě hleděl do tváře jiné lidské bytosti, aniž by se jí chystal připravit o zbývající léta. Zelené hloubky zničehonic ožily. Poznával ho, seznamoval se s ním, jeho úsměv přinášel tolik světla do temné duše západního mladíka. Jaký by to byl pocit okusit ty neprobádané končiny? Přišel si velmi zvláštně. Takto smýšlet o chlapci v romantickém smyslu.

Gaara měl v hlavě pořádný guláš. Chtěl to vlastně udělat? Proč nechtěl? Z jakého dalšího důvodu chtěl? Ale byl to chlapec... To přeci nešlo... Vždycky bylo jen žena a muž... Proč si tedy hlava myslela, že tohle bude správná věc? Křičel na sebe, nutil se odtáhnout, zároveň přiblížit. Nemohl si vybrat. Byl tak zmatený...

Přestal poslouchat rozbouřenou mysl, uvolnil se a nechal gravitační sílu udělat své. V mžiku obsadil neznámé kouty, vyvolal silnou reakci a elektrický výboj, až do mozku, který se nově narodil. Najednou to nebyl špatný nápad. Takhle to cítil dobře... Takhle to chtěl cítit pořád. Šlo to ale? Královský dědic a zcela neznámý, v podstatě chudý hoch bez majetku? On věděl že ne. Na tuhle hru urozených nesměl nikdy dosáhnout.

Oči se zalily smutkem. Nikdy si nemohl přivlastnit někoho, kdo mu nepatřil. Nedokázal tuto živoucí milou bytost držet pod zámkem. Odtáhl se, opřel čelo o mokrý hadr a zavřel oči, přičemž křečovitě sevřel pěsti a nehty zaryl hluboko do kůže.

"Proč... proč jsem jen taková bestie? Proč mám chladnou kůži a tlamu samý oheň? Proč jen musím budit strach? Stvoření jako já nemá právo žít... Omlouvám se... Promiň mi, Naruto. Promiň... To já jsem ta nestvůra, která tě připravila o svobodu. Mrzí mě to..."

°•°•°

Příští hodiny nového dne byly kritické. Narutova horečka se nelepšila, ba naopak. Celý den prospal, Gaara do něj stěží dostal jídlo a vodu. Svědomí ho neúprosně kousalo a nahlodávalo. Neovládl to a monstrum si vybíralo dlaň za jeho lidskou slabost.

Zničeně poslouchal princův těžký dech, chvílemi dokonce nedýchal vůbec. Mluvil ze spaní, převracel se, bolestně kňoural, neboť nová ranka nemilosrdně pálela. Pro něj bylo utrpení jen sedět a nic nedělat. Co měl dělat více? Tohle byl princův boj.

Hodiny ubíhaly, planeta ušla dlouhou cestu, aby nastala nová noc plná pochybností a tentokrát drak prosadil svou. Vrátil se.

Veliký ještěr dopadl na všechny čtyři, v tlamě držel obrovský kus kmene z vyrvaného stromu. Opatrně ho položil vedle světlovláska, silné zuby způsobily rozpůlení a dračí žár zajistil teplo. Tenhle velký kus bude hořet pěkných pár hodin.

Žluté oči shlédly na tělíčko. Chvělo se, potilo, jeho pach se stal daleko výraznějším. Opatrně do něj šťouchl čumákem a prohlédl si ho. Naprosto bez reakce. Z tlamy vyšlo klapavé syčení, spolu s hrdelním kňouráním. Do nozder nasál vzduch, levou přední natáhl, odtáhl drápy od sebe a s přehnanou opatrností chlapce chytil. Zlaté vlasy zplihle ležely, malinké srdíčko vydávalo slabé impulsy života.

Drak udělal několik kroků, složil nohy pod sebe a dlouhý krk položil do tvaru U. Samozřejmě co nejblíže k ohništi. Hřbet levé tlapy opřel o zem, jemně přitiskl malinkého savce k sobě. Přes nasvalená prsa mohl modroočko cítit obrovské srdce, pumpující rudou tekutinu do kolosálního těla.

Naruto konečně otevřel oči, cítil se strašně. Čelo mu hořelo, zatímco zbytek těla chytal zimnici. Přitiskl se k dece a přál si, aby to přešlo. Ta slabost na tom všem byla nejhorší. Zorničky se mu rozšířily, když zjistil na čem, konkrétně v čem, to vlastně leží. Po hmatu poznal tvrdé šupiny a chlad ještěra. Otočil hlavu do strany, jeho oči se střetly s hlídacím, dračím okem. Kupodivu se nebál jeho blízkosti. Částečně si na něj zvykl a troufl si říct, že mu od něj nikdy nic nehrozilo.

Zavřel oči, cítil, jak se tlapa hýbe a drží si ho blízko srdečního svalu. Ze zvědavosti vytáhl ručku zpod deky a dal ji na tvrdé šupiny. Něžně přejížděl po struktuře, nalezl dokonce pár vynechaných míst, jenže co ho zaujalo nejvíc - bijící sval. Všemi smysly vnímal jeho tlukot i dech.

Krásný a majestátný tvor, anebo si to snažil vsugerovat? Viděl dole v jeskyni všechny ty spálené kosti a popel, a přesto se ho teď vůbec nebál. Být u draka a dotýkat se ho znamenalo pro mnohé nesplnitelný sen.

V dračím objetí se cítil bezpečně, protože který blázen by si troufl na takového kolosálního draka? Pomalu se nechal kolébat ke spánku, zatímco okřídlený ještěr hlídal svůj nejcennější poklad se široce rozevřenýma očima.

°•°•°

Namikaze se probral pozdě dopoledne, místo dračí tlapy a pomalých rytmů obřího srdce, nasál nosem chlapeckou vůni, na kůži ucítil jinou, stejně hřejivou, ale hlavně lidskou. Dovolil si k otevření pravého oka, aby obhlédl situaci. Vedle něj ležel Gaara, jednou paží ho objímal, druhou si podpíral hlavu. Dech měl nepravidelný a dost možná byl vzhůru. Jen plavovlásek zůstal zachumlaný do jeho hrudi. Klidný klapot srdce mu připomněl onoho krásného tvora, jenž ho v noci hlídal.

Ostrovan se vrátil po drakově zmizení. S prvními paprsky slunce procitl a zjišťoval, že Narutova horečka přetrvala. Nechal zelené oči otevřené dokořán, držel si křehkého blondýna u sebe a přemýšlel. Včerejší polibek byl moc uspěchaný a pořádně nepřemýšlel. Nadával si do hlupáka a netrpělivého tupce.

Modroočko nahlas vydechl, hlavu trochu natočil nahoru a pousmál se.

"Ahoj... Kdy... ses tu objevil...?" zajímal se, stále ho obtěžoval ten slabý, chraplavý hlas.

Gaara sklopil pohled níž. Krásné safíry byly podbarvené únavou a rudými žilkami vyskakující do popředí. Do toho hodně přidávaly tmavé pytle pod očima a nezvykle bílá tvář.

"Jak je ti? Vypadáš jako adept na mrtvolu."

"Přesně jak říkáš," odvětil princ tiše, "ale díky tobě to není tak zlé... jako poprvé..."

"Tohle je tvůj boj, ne můj."

"Ale nebýt tebe, nebyl bych," zašeptal unaveně mladší chlapec a zavřel oči.

Mladík semkl rty, pohladil deku v místě princových zad a posadil se. Musel pomalu, neboť se u něj držel jako klíště.

"Počkej chvíli, ano?"

"K-kam jdeš?" kníkl nakřáple Namikaze a otevřel oči.

Zelenooký společník od něj byl najednou tak daleko. Bezmocně sevřel ruku v pěst.

"Hned jsem tu. Jen prosím lež," usmál se na něj a v další chvíli zmizel.

Naruto si povzdechl. Zhluboka nasál vzduch do plic, vypustil ho ve formě dusíku a obrátil se. Z obřího polene stále stoupal slabý proužek kouře. Jistě to nebylo dohořelé úplně.

Opatrně otočil tělo na druhý bok. Vzhledem k okolnostem mu nevadilo, kde se nacházel. Podíval se na svou dlaň, na níž zůstala otlačenina ve tvaru šupiny. Bříšky prstů druhé ruky po ní něžně přejel. Vedlo ho to k několika otázkám. To byl vážně tak inteligentní? Dovedl z něj vycítit, že nebyl v pořádku? Kam vlastně přes den zmizel? Proč se před ním musel Gaara schovávat? Provedl dříve drakovi něco, či jen nechtěl škodnou v brlohu?

Z toho mu šla hlava kolem. Celá ta situace byla tak zvláštní... Přitiskl obě ruce k hrudníku, dýchalo se mu sice hůře, nebylo to však tak hrozné jako v noci. Drak se k němu choval jako ke klenotu.

"Hele... Jak moc je inteligentní?" zeptal se najednou blondýnek, když rudovlasý společník konečně dorazil a s sebou přinesl porci jídla.

"Hm, někteří dovedou být inteligentnější než lidé, a ačkoliv to není vidět, mají ohromnou empatii," odpověděl s polknutím Gaara.

"Opravdu?"

"Jo, mají vnímavější smysly, takže... snadno rozpoznají jakou máš náladu, jestli jsi přítel, nepřítel, nebo zda je ohrožuješ."

"A co jsi pro něj ty?"

"Hrozba."

Namikaze tiše polkl sousto, přivřel oči, zatímco nechápavě pátral po jeho těle. Proč zrovna hrozba? Tenhle kluk a ohrožovat draka? To mu nedávalo smysl. Zavrtěl se ve svém provizorním sedu a více k němu natáhl krk.

"Jak?"

"Co jak?"

"Jak pro něj můžeš být hrozba! Vždyť jsi... člověk..." nadzvedl obočí.

"Je to těžké vysvětlit. Sám to vlastně nechápu."

Princ podezřívavě mhouřil očka. Musel toho vědět víc, než ve skutečnosti říkal. Nahlas si povzdechl, sežvýkal zbytek oblíbeného ovoce a zase sebou žuchl o pečlivě vystlané lůžko.

Gaara se vlastně nedivil, že mu nedůvěřoval. Sám sobě taky nevěřil a nazval by se dokonce lhářem, vzhledem k tomu všemu, co zatím zatajoval. Natáhl se rukama po nádobě, v níž přechovával pitnou šťávu z vody a rozmačkaných bylin nalezených v pralese.

"Tady. Napij se ještě tohodle... Nechutná to nejlépe, ale... pomůže ti to v uzdravení," promluvil tiše znalec ostrova.

Převzal si nádobku ve tvaru misky a přičichl si. Nevonělo to zrovna nejlépe, ale co by soudil. Kopl to do sebe, při kontaktu s jazykem ovšem zkřivil tvář znechucením a po polknutí se rozkašlal.

"C-co... sakra... je...?" zeptal se chraptivě a misku vrátil.

"Jen obyčejná směs bylin, ale nejsem nejlepší, vím," pokrčil rameny Západňan a uchechtl se.

Naruto ho probodl pohledem, silně se poklepal na hrudi a s utrpením se tváři zalehl. Tu pachuť bude mít vzadu na jazyku týdny. A tenhle zelenooký prevít se mu posmíval! Měl by si to vyzkoušet taky!