Zdravííím~ ^^

První, venku příjemně strávený den, se oboum mladíkům zapsal do paměti a náš cizinec si konečně vzpomněl na jméno. Stačilo málo, aby v sobě probudil emoce, které považoval za mrtvé.

Oba se vydávají do lesa, který skrývá mnoho nástrah a jedna z nich po nich neočekávaně vystartujte. Bude jen otázkou, jak se s tím poperou a jestli to zvládnou bez následků.

Následující kapitola bude trochu delší. To je za to, že jsem vás předchozí týden o jednu ochudila. :3

Snad se vám bude líbit a pište mi komentáře, co si o tom všem myslíte. Jsem zvědavá na další teorie, nebo postřehy. ^-^

Hezké počteníčko~

•[VII. Kapitola]• Uštknutí

Druhorozený syn královské rodiny otevřel oči do nového dne, dlouze zamrkal, než skrze krátké řasy spatřil druhou spící tvář. Na chvíli strnul na místě, bylo velmi nezvyklé, že by po jeho boku někdo spal, zvyklost na samotu se nedala přebít. 

Bledá tvář byla natočena směrem k němu, mírně pootevřená ústa sbírala kyslík a okolo víček létaly pramínky rudých vlásků. Tmavé stíny spolu s vlasy kontrastovaly s naprosto mléčnou pokožkou, na níž dopadly první z mnoha paprsků právě vzbuzeného slunce. 

Naruto se usmál, lépe si podepřel bradu a přímo na něj civěl. Zapomněl dokonce na bolest beder, paží, lýtek a stehen z náročnosti dovádění ve vodě. 

Gaara... To není zlé jméno... Je vlastně moc pěkné a moc pěkně zní... U nás není vůbec časté, je fakt hodně exotický a hezký... Kvůli poslednímu slovíčku zčervenal až na zadek. Jak takhle mohl pomýšlet na jiného chlapce? Pořád pro něj byl cizinec, neznal jeho život, minulost, jen to, co mu řekl. 

Jsem divný? Myslet na kluka? Proč... cítím se hodně podivně, ale... je to na druhou stranu příjemné, prolétlo mu hlavou. Tenhle myšlenkový pochod se mu vůbec nezamlouval. Nemohl patřit mezi ty druhé, nebo snad ano? Avšak Naruto o sobě pochyboval. Po děvčatech nikdy výrazně nekoukal, vlastně ani po chlapcích. Copak byl tedy zač?  

Sklopil oči, ten pohled před ním byl vážně nádherný, ale nezvládl ho déle obdivovat. Co kdyby se stalo to, co se Saiem? Tady by neměl kam utéct a nebyl tu nikdo, kdo by ho ochránil. Ty nenechavé ruce na své panenské pokožce si pamatoval doteď. Od určité doby se necítil tak čistý...

Posadil se, protáhl celičké tělo a opřel lokty o kolena. Košile byla pohodlná, skvěle padla na ramena, ačkoliv pravda, že končila až někde v polovině stehen a působila vytahaným dojmem. Takhle mu to vyhovovalo nejvíce, nic upnutého a složitého.

Vlahý letní vánek tiše zpíval mezi stromy, skryl se mezi šum vln a jemně pohladil oba mladíky po tvářích. Ten starší pozvolna přicházel k vědomí. 

V nose ucítil dešťovou vodu, přestože na východě padaly horké paprsky všemohoucího Slunce, jehož samotná existence poskytovala život. Očekával déšť a zatraceně hustý. Odlepil víčka od sebe, ihned ho zašimraly otravné ospalky a první koho spatřil byl veselý blonďáček, který zasněně koukal na moře. Tiše ho šmíroval, tyrkysové oči zvědavě prohlížely každý milimetr křivek, obličeje i vlasů. Uvnitř své hlavy se usmíval, avšak netroufl si to ukázat na povrchu. 

Naruto hlasitě zívl, nemínil si zakrýt ústa, proč by taky, nikdo tu nebyl, když tu najednou jeho levé oko zmerčilo pohyb. Zrzek se po chvilce tajného sledování téže posadil a poté rychle vstal. 

"Dobré ráno," zazubil se přátelsky Namikaze.

Sotva vzbuzený mladík se na něj přes rameno podíval, malý moment byl nečinný, jelikož tahle dvě slovíčka neslyšel pěkně dlouho.

Pravý koutek úst mu zacukal, srovnal hlavu zpět dopředu a odvětil: "Dobré..."

Světlovlásek zamrkal, zvedl ruce na protažení a u toho přemýšlel proč odpověď trvala tak dlouho. Vydal ze sebe povzdech, líně se zvedl a dal ruce za hlavu. 

"Dlouho jsem se dobře nevyspal jako člověk," prohodil hlubokým hlasem Gaara a promasíroval si ztuhlé rameno. 

"Huh? Co tím myslíš?" nakrčil tázavě obočí mladší chlapec. 

"Myslel jsem to tak, že delší dobu jsem si totiž přišel jako zvíře, protože jsem spal kde se dalo," vysvětlil pohotově. 

"Jo tak," pokýval zrychleně hlavou modroočko, "ale nejsi zvíře! Jsi úplně normální člověk!" zaštěbetal vesele a poplácal jej po rameni, jehož si neprotíral.

Kdybys jen tušil co jsem doopravdy zač, prolétlo vyššímu chlapci hlavou.

"Tak... měli bychom najít něco k snědku, než se rozprší."

"Bude pršet?" podivil se Namikaze, zvedl hlavu, otáčeje ji všemi možnými směry. Nikde nezahlédl jediný šedivý mrak, tudíž celý zmatený namítl: "Kde? Obloha je úplně čistá!"

"Cítím to ve vzduchu a pokud se podíváš na západ, uvidíš černé mraky. Za chvíli tu budou."

"Tak pojďme lovit!" vypískl energicky mladík a už si to sebevědomě nakráčrl směrem k pralesu.

Páni, je zatraceně šikovný, když to takhle zvládne zjistit po čuchu, pomyslil si.

Daleko zkušenější obyvatel ostrova nad tím zavrtěl hlavou a raději pospíchal za ním. Musel ho hlídat kvůli jedovatým potvorám. Byl by daleko raději kdyby se jim vyhnuli.

Divoký prales nabízel mnoho možností jak se nasytit. Predátoři dávali přednost živému masu pasoucí se mezi listovým, všežravci obírali všemožné druhy exoticky ovocných stromů, zatímco ti nejmenší z nich urputně pracovali, aby do hnízd přinesli co nejvíce potravy s nejmenšími ztrátami. Vůbec jim nepomáhala jedna zlatovlasá střela, která jediným krokem zničila jejich speciální dopravní cestu. 

Naruto se od rudovláska moc nevzdaloval. Nechtěl ho ztratit, ani se nechtěl zatpulat v takovém hustém, jistě nebezpečném lese, jehož vysoký svah mířil strmě dolů. Pomyslel proč ten úplně první drak nemohl přistát nějak normálně, takhle šel celou dobu šikmo. 

Společně tak pročesávali začátek pralesa, úspěšně minuli pár smrtelně jedovatých pavouků, zatímco větší zvířata odrazoval lidský zápach. Ani jeden se pořádně neumyl a dávali tak o sobě vědět. Tohle byla sakra výhoda všudypřítomného potu. Posbírali pár kousků ovoce, Gaara nalezl hrst bylin pro boj s tropickou horečkou. U sebe si byl jistý, že nic takového mít nebude, jenže co Naruto? Dosud si nezvykl na tohle parné počasí a každou vteřinu u něj čekal kolaps z horka.

Modroočko setrval na místě, jeho pozornost zaujal velmi podivný strom. Kůra se jakoby pohybovala, vypadala jako živá a protože nezaslechl žádné varování, i když stál druhý mladík těsně za ním, dodal si odvahy a s polknutím natáhl dlaň. Ze začátku se zdráhal, no, nakonec ji přiložil na kůru. 

Struktura, na kterou sáhl nepatřila starému kmenu. S vyjeknutím uskočil dozadu, načež z místa doteku vyletěl obrovský, pestrobarevný motýl. Svým letem vyrušil své společníky, takže se k němu ihned přidali. Vzlet křehkých tvorů vytvořil jeden pohybující se mrak, Naruto si při jejich pozorování mohl ukroutit krk. Nic krásnějšího v životě neviděl. Motýlů musela být celá stovka a všichni se pyšnili barvami samotné duhy. 

Opatrně natáhl snědou ruku, se zatajeným dechem upřel oči na jediného odvážlivce, jehož napadlo usednout na lidskou ruku, pomalu třepotaje křídly. 

Modré duhovky zářily štěstím a dětským nadšením. Znal jen takové maličké motýlky s jedinou barvou, jenže tenhle vlastnil křídla větší, než byly jeho dlaně, barvy se míchaly, vytvářely pro něj neznámé spektra barev a byla jen škoda, když odlétl. 

Gaara na něm mohl oči nechat. Měl stejnou reakci. Tahle překrásná stvoření dokonce pronásledoval hlouběji do lesa. 

"Jsou tak nádherní," zašeptal Naru, nemohl spustit zrak z ladných pohybů létavého hmyzu, který nikterak neškodil. 

"Jsou," potvrdil cizinec a hlavou pokynul dopředu, "támhle roste pár ananasovníků. V tuhle dobu budou zralé, tak pokud chceš..."

"Ty miluju!" zatlemil se princ a ještě se po něm ohlédl. "Kde budeš ty?" 

"Jen pár kroků tímhle směrem... Rostou tam byliny. Kdyby cokoliv... jen zaječ, uslyším tě."

Ačkoliv se Namikaze rozděloval nerad, vidina čerstvých ananasů ho lákala. Tuto zdravou pochoutku si mohli dopřát jedině urození a vždycky na zámku schovávali pár beden, jež pak zpracovávali v kuchyni. 

Původně si myslel, že nalezne strom, na kterém to zdravé ovoce roste, jenže místo toho nalezl několik pozemních rostoucích rostlin prospívající v suché hlíně. Hrozně se zastyděl, zrudl hanbou a byl tak rád za Gaarovu nevědomost ohledně jeho hlouposti. 

"Mohl mi dát něco ostrýho," zamumlal plavovlásek, když se sklonil k prvnímu žlutému kousku čekající jen na to, až ho někdo utrhne a sní.

Mozolovitými dlaněmi, jež si stihl poškrábat do krve v prvních dnech na ostrově, chytil plod a vší silou zabral na odtržení. Zapotil se, neboť svalstvo bylo ze včerejška stále vyčerpané. 

Jak tak zkoušel oddělit plod od zbytku rostliny, nevšiml si malého pohybu poblíž levé nohy. Z pod listí vykoukl pěkně kroužkovaný had, jehož černé šupiny sbíraly teplo a červeno oranžové kroužky naznačovaly o přítomnosti jedových zubů. Tenhle neomalenec narušil jeho území, tudíž ho začal vnímat jako vetřelce, kterého musel odehnat. Schoulil se do klubíčka, hlavu vztyčil výhružně nahoru a hlasitě zasyčel. 

Naruto strnul v pohybu. Přestal se hýbat, jenom mírně otáčel tvář za zvukem, div jej málem netrefilo. Hadů se obával odmalička, neměl je rád a teď tu na něj jeden syčel, ukazuje pěkně špičaté zuby zapuštěné silným jedem. Srdce rozpumpovalo krev, strach spustil třas po těle a ve vteřině se lesem roznesl vystrašený výkřik. 

Ostrovan to zaznamenal okamžitě. Zvedl bradu, nic neviděl, jen cítil ve vzduchu nebezpečí a strach. V dlani sevřel hrst bylin a rychlým krokem se vydal za křikem. Nebral s sebou žádný košík, tudíž vše, co posbíral pokládal do vaku z rozcupované košile. 

Když však dorazil za Narutem, krve by se v něm nedořezalo. Toho hada moc dobře poznával... 

Světlovlásek nejspíš zakopl a spadl na zem, protože se nacházel zádech, podpíral se lokty a s hrůzou v očích sledoval hada, který se omotal okolo jeho levé nohy a hlavu zvedal vysoko nad něj. Nebezpečně syčel, chtěl ho odehnat, jenže lidskou nohu měl za rozehřátý kus horniny a tak ho nenapadlo slézt. Potřeboval vyšší pozici na buzení strachu a respektu, což se zadařilo. 

"G-G-Gaa... Gaaro... C-co... mám dělat...?" vykoktal nakřáple princ, jakmile periferním viděním spatřil svého zachránce. 

"Hlavně... se vůbec nehýbej," zašeptal, sundal pomaličku vak ze zad a pokládal jeden krok za druhým před sebe, "protože tenhle má velmi silný jed..."

"Ja-jak... moc...?" kníkl rozechvěle.

Hnout se? Vždyť byl paralyzovaný strachy! Jediným pohybem se stal silný třas a na ten plaz nereagoval zrovna pozitivně. 

"Tak moc, že... by zvládl zabít pět jelenů..."

"Pět jelenů?!" vyjekl vystrašeně Naruto a škubl hlavou směrem k němu.

Jenomže plazivý tvor to nevzal dobře. Roztáhl tlamu do větších rozměrů, jed už už kapal v tlamičce a chystal se vetřelce pěkně pokousat. 

"Naruto, nehýbej se," sykl přiblížující se Gaara, hlasitě polkl a doufal, že jedovatého tvora nevyprovokuje k větším reakcím.

Jeho tep se výrazně zvýšil, v očích mu zaplál oheň vzteku, nedaroval nic dobrého tomu tvorovi pokud kousne. 

Namikaze pomalu viděl smrt. Chtěl se toho hada zbavit, chytit ho, leč neměl odvahu hnout prstem. Jeho zachránce se přibližoval, už byl krok od něj a chystal se tvora sebrat, když ten se zničehonic rozhodl, že se zakousne do teplého masa. 

Jako první Naruto ucítil příšernou bolest vysoko na stehni, kam plaz zarazil jedové špičáky. Celým tělem projel nevídaný strach a nakonec z hrdla vyšel zoufalý, bolestivý výkřik. 

Rudovlásek se zděsil, zprudka drapl plaza za hlavu a stačil k sobě. Síla drcení začínala být nesnesitelná, a ačkoliv by had normálně zesílil kousnutí, pustil, nevrle zasyčel a chystal se na útěk, žel bohu mu bylo zakrouceno krkem a bezvládné tělíčko odlétlo kamsi do houštin. 

Modroočko klesl na záda úplně, náhle viděl všechno dvakrát, mozek nechápal, co se to stalo. V jednu chvíli to vypadalo slibně a v další chvíli se ten plazivý zmetek rozhodl k útoku.

"Naruto! Teď se musíš uklidnit... Klidně... dýchej, ano?" naléhal na něj starší mladík, zatímco nahmatal jeho puls.

Přesně toho se bál. Ze strachu pumpovala krev rychleji. To znamenalo, že se jed dostal do celého těla. V tak krátkém okamžiku... V ten moment nevěděl co dělat...

"Proč... proč jsi... tu... dvakrát?" vypravil potichu oslovený.

Po strašné bolesti přišla taková úleva, šílená malátnost, dvojité vidění a do toho se s ním točil celý svět. Celé levé stehno nezvykle brnělo a zmekčilý mozek si říkal, že tohle bude možná normální. Jenže ono to normální nebylo...

"H-hele, koukni na mě. Musíme zpátky a-a musíš být v klidu. Zhluboka dýchej," promluvil rozechvěle, zkoušel se mu podívat do očí, které neustále utíkaly do stran.

"Hej... máš... docela hezký oči," hlesl sotva slyšitelně blondýn.

Jeho smysly začínaly být otupělé, na svaly zase padala hrozná slabost a měl chuť jít spát. Byl tak unavený... Co kdyby tu prostě usnul? Čemu by to vadilo? Jemu rozhodně ne.

"S-se... chce mi se... Nah, chci... spát," zakoktal se trochu, následně mimikou projela zničená grimasa. 

"Klidně se dívej... ale... nesmíš spát... Nesmíš," zdůraznil poslední slovo Gaara.

Vzal si jeho paži, hodil si ji přes ramena, potom ho chytil těsně za ohybem kolen a okolo ramen.

"Říkej mi něco..." dodal, jakmile se s ním s lehkostí narovnal. 

"Hhh? Co...?" zašeptal slabě Naruto, opřel si hlavu o jeho rameno a prodlevy mrkání se postupně zpomalovaly.

Pomalu nevnímal co se dělo. Ucítil na břichu mírnou těžkost, pravou rukou nahmatal kožený vak s jídlem. Jak to na něj dostal? To pro něj byla záhada. 

"Cokoliv, klidně o svém výcviku s mečem," pousmál se na odlehčení a spěšně pospíchal do provizorního tábora. 

"Ehm... Byl jsem hroznej... a... hm, hele... můžu... ruku... na tvý vlasy...?"

"Proč ne. Aspoň budu vědět, že jsi vzhůru," souhlasil a hned poznal cizí ruku na zátylku a poté mírné zatahání za delší prameny.

Nevěděl proč zrovna vlasy, ale to ho uklidňovalo. Tímhle dával najevo, že žil. 

Naruto tichým, nakřáplým hláskem vyprávěl o svém výcviku, někdy se jazyk pletl a buďto zapomínal, či pletl slova. Zavzpomínal na Kakashiho, jehož první den, kdy se poznali vytočil, jelikož desetiletý princ byl pěkný šprýmař a vydrželo to do dneška. Také se zmínil o Irukovi. Jeho neúnavná snaha dostat do chlapce všechny vědomosti mu začínala přicházet zatraceně otravná. 

Zelenooký ostrovan si oddechl až v táboře, jemně položil dosud žijící tělíčko na zem a stočil pozornost k ohništi. Potřeboval z něj většinu jedu vysát. Tohle muselo pomoct. Byl zoufalý a nevěděl co první. Třesoucíma se rukama rozdělal oheň, uchopil starý nůž a čepel vložil do rozpálených plamenů. Jeho uši zachycovaly tichá slova a každým okamžikem slábla. 

S nadávkou čapnul po čutoře, pustil nůž do plamenů a přiskočil k položivému chlapci. Vjel do zlatých vlasů, podepřel hlavu a přinutil ho pít. Celou dobu jej prosil, aby to ještě chvíli vydržel a omlouval za svou neschopnost. Měl být rychlejší. V duchu se modlil, nechtěl si přinutit, že by o něj tak brzo přišel. Takovou chybu by si neodpustil. 

Trochou vody omyl kousnutí a uvědomil si, že ta látka bude hodně překážet. Skousl si ret, vzpomněl si na nůž v ohni. Bez váhání vztáhl ruku do plamenů, avšak lidská kůže protestovala. Zkřivil tvář bolestí, zatl zuby a sevřel rukojeť. Podél obličeje steklo několik kapek rychlého potu. 

"Musím... ti to sundat..." šeptl k blondýnkovi.

Boty z noh sundal úspěšně, jen s kalhotami bude nejspíš problém. 

Modroočko tohle zaslechl až příliš dobře. Zastyděl se. Pod kalhoty si nic nevzal. Bylo to tak pohodlnější a praktičtější, než nosit přebytečné látky navíc. V zimě to samozřejmě bylo něco jiného, o tom žádná.

S polkem si rozvázal tkanici a začal pomalu svlékat požadovaný kus oděvu, jenže počínal si zdráhavě. Nechtěl být zbytečně odhalený. 

"Oba jsme chlapci, máme to stejný mezi nohama," promluvil k němu, když viděl jak váhal. 

"N-no j-já... nevím... oproti... t-tobě..." odvrátil červený obličej následkem studu. 

"Za velikost ani tvar se ti smát nebudu, toho se bát nemusíš," zavrtěl hlavou a pak dodal: "je větší, než myslíš."

"Huh? A-a t-to víš zatraceně jak...?"

"Asi protože jsem starší?" odpověděl otázkou vševědoucně. 

Na to neměl Naruto co odpovědět. Přes značnou únavu a stydlivost se nadzvedl v bocích, sunul látku dolů, zatímco odhaloval kousek po kousku opálenou pokožku. Brzy ucítil teplý vítr nejen na holých stehnech, ale i intimních partiích. Odhalený zadek brzy zakusil hrubost palmových listů pod ním. Raději chytil okraj košile a stáhl jej co nejvíc dolů. Nehodlal ho mít tak na očích. 

"Teď to zabolí," oznámil Gaara jen co mu strhl kožené kalhoty z kotníků.

Jedinkrát ho nenapadlo se podívat copak měl výš nad stehny. Hypnotizoval tu ránu, snažil se zjistil kolik toho do něj ta bestie pustila. Na nic nečekal, položil dlaň pod ranku, rozžhavenou čepel přiložil na kůži a rychlým pohybem ji proťal. 

Blonďáček překvapeně vykřikl, prohnul záda a v levém oku ho zaštípal nával slz. Ještě víc ho přinutila k slzám svíravá bolest na postiženém místě. Automaticky ucukával, chtěl uhnout, jenže noha se nacházela snad ve svěráku. 

"Omlouvám se... omlouvám se..." hlesl provinile rudovlásek, uvolnil stisk, většinu jedu vytlačil ven a při zjištění konzistence spadl obří balvan ze srdce.

Tekutina nebyla hustá, spíše řidší a světlejší. To co ho kouslo muselo být mládě. Nemělo tolik silný jed a oběť spíš paralyzoval. Jemně se usmál a pohlédl do princovi tváře.

"Kouslo tě mládě a to nemá tak silný jed... Budeš v pořádku, ale raději něco málo vysaju..."

Modroočko jen plácl dlaní, tiše zakňučel a převrátil hlavu. To neměnilo nic na tom příšerném stavu. Tupou bolest zchladila voda, takže si potichu vzdychl úlevou, avšak pak si povšiml Gaarovy ruky. Pokožka jen zářila rudou, místy se odloupla, nebo vytvořila puchýř. Nechápavě se zamračil. Kdy si to stihl udělat? Prostor na přemýšlení nedostal, spíš ucítil vlhké rty na stehni a hned na to silné sání. 

Tohle nebylo špatné. Vlastně by to nazval příjemné. Zakroutil se jako žížala, rukou nepřestával svírat košili zakrývající rozkrok. 

Pokaždé když Gaara ucítil hnusnou pachuť jedu, odtáhl se, vyplivl obsah úst a přisál se znovu. Chtěl toho dostat ven co možná nejvíce. Proces zopakoval ještě několikrát, pomalu měl na jazyku ocelovou příměs krve. Přestal s tím, ránu pečlivě očistil a sám si pořádně vypláchl pusu. Ulevilo se mu. Rozhodně nezemře. Jen ten zbytek usazeného jedu musel jít ven jinou cestou.