Minule jsem to přerušila dost na hraně, hihi~

Mysleli jste, že tu už žádný dračí střet nebude? Omyl! Tohle byla poslední věc, kterou jsem chtěla vyřešit a nyní si užijte poslední kapitoly BD. Jsem moc ráda, že jste se mnou vydrželi do konce a vážím si každého přečtení i všech vypsaných názorů! ^^ Vydržela jsem jen díky vám a za to vám patří mé velké díky! <3

Napište mi, jak se vám Balada drakoměnce líbila, ale samozřejmě, až na konci příběhu, abych to měla hezky uzavřené. Už žádnou předmluvu psát nebudu, takže si to užijte a moc vám děkuji! :3

Hezké počteníčko, zlatíčka~ <3

•[XLVII. Kapitola]• Přiletěl, aby se vrátil pro svůj poklad

"Je ti líp?"

Mladší muž vstal na nohy, aby uvolnil místo pro staršího, avšak ten zavrtěním hlavy odmítl a postavil se po jeho boku, hledíce na krásný západ slunce za obzorem moře. Poslední sluneční paprsky barvily vlnící se vodní hladinu teplými barvami od růžové přes žlutou, až k červené. Gaara ten pohled zbožňoval. Už jen z toho důvodu, že se na to mohl pokaždé dívat s Narutem a každý den si přál, aby mohl být s ním.

"Měls zůstat sedět. Já tu stejně moc dlouho nepobudu," pronesl zhrublým hlasem muž menšího vzrůstu, za to měl dost síly ke stvoření obřího alfa draka existujícího ve Skleněných horách.

Mladík z jeho slov vycítil pochmurnou náladu, takže přistoupil co nejblíže to šlo a zahleděl se přes celou plochu poklidného moře. Měl ohromnou radost, že měl rodinu zpátky. Ještě si dal za úkol najít sestru, ale u ní se neměl od čeho odpíchnout, takže potřeboval informace od někoho, kdo ji údajně viděl naposledy - od otce.

Muž ve středních letech se poprvé po dlouhých letech nadechl svobodného mořského vzduchu. Ve tváři zestárl, vrásky kolem očí a pod nimi se prohloubily. I ty na čele se zvýraznily a působily jako trhliny na pokožce. Drakoměnci stárli pomaleji a celkově se těšili dlouhověkosti, jenže pokud některý přišel o druha, či družku, mělo to na ně fatální následek. Umírali rychleji, strádali a každá další prožitá minuta bez jejich milované polovičky byla utrpení, i navzdory potomkům. A právě muž, který přišel o lásku svého života už toužil jen po tom jediném: po sladkém spánku smrti.

Gaara měl tolik otázek. Chtěl se zeptat na jejich rodinu, čím bylo zapříčiněno, že zrovna oni se dokázali proměnit na draky, proč zrovna tahle země a spoustu dalšího, avšak uvnitř tušil, že na jejich zodpovězení nebude čas. Dal mu týden na srovnání a nabrání sil, avšak ani po tom se jeho otec nezdál tak silný a mocný, jak si ho pamatoval z dětství.

"Měl jsem dlouhý život," povzdechl si muž, jehož přirozeně přísné rysy tváře podělil nejstarší syn, zatímco ten nejmladší pouze pár neznatelných znaků, včetně dračího prokletí, "a byl dobrý, na mě... Víš... celá tisíciletí drakoměnci sloužili králi a jeho rodině, ale za to neměli nárok na vlastní rodinu, protože by je to oslabilo. Mají to vryté do paměti, uctívají ty s královskou krví a jsou jejich přirozenými ochránci. Poprvé jsem nechápal proč, jenomže po tom, co nám provedl Sasori jsem prozřel. Byla to bláhovost. Myslel jsem, že s rodinou zesílím... mýlil jsem se..."

Mladší drakoměnec sklopil pohled na kraj útesu. Proto ho to přirozeně táhlo ke královské krvi? Měl to prostě v genech? Měl jí sloužit, ať už se dělo cokoliv? Co se na počátku lidstva stalo tak velkého, že královský rod získal tak mocné spojence? Válka? Sjednocení? Na tohle mu drak odmítal odpovědět, zjevně to poranilo jeho ego, což částečně chápal.

"Láska je to, co nás zahubí. Loajalita, hrdost a síla. Věci, které z nás udělaly ty nejmocnější pány světa, ale máme více společného s draky, než s lidmi. Když drak miluje, je to na stovky, možná dokonce tisíce let, ale člověk nemá tak velké srdce. Řekni..." odmlčel se na krátkou dobu a unaveným zrakem pohlédl na svého potomka, přičemž cítil, že se mu podlamovala kolena.

Gaara se na něj zadíval a jeho jasně viditelná slabost ho sevřela na hrudníku. Hlasitě polkl a byl připravený mu poskytnout jakoukoliv oporu.

"Zprvu jsem to nedokázal vycítit, měl jsem to za slabost a únavu z boje, ale ty... i přesto pořád hledíš na východ. Někoho tam máš, že ano? Nedokážeš se odprostit od toho pocitu, že bys tam měl být a ty přitom zůstáváš tady.."

"Jsem tu, protože mě má rodina potřebuje," odvětil potichu zelenooký mladík a nasadil ustaraný pohled.

Starý muž se zamračil. Ještě pořád dovedl budit respekt. Bez jediného pohledu na nejmladšího syna zapíchl zrak do hladiny moře a ostře se nadechl solného zápachu, jenž píchal v citlivých sliznicích.

"Ne, nepotřebuje. Rodina je silná. Kankuro to zvládne a Temari taky, ať už je kdekoliv... Přetrvají. Ty by ses měl bát o svůj život. Drakoměnci slouží rodině s modrou krví. Mrzí mě, že jsem přetrhl vazby s vládnoucím rodem a přivedl na nás pohromu. Byl jsem sobec, když jsem si myslel, že tady budeme vládnout bez následků. Lidé jako Sasori byli, jsou a budou. Ty se vrať a služ jim. Jako správný dračí strážce."

"Jenže já dal slovo, že sestru najdu."

Otec ho propíchl zlostným pohledem, avšak s mladíkem to ani nehnulo. Chvíli se tak přeměřovali pohledy, načež první se odvrátil starší a unaveně spustil víčka.

"Je to moc hezké. Prožít takhle poslední chvíle."

Gaara se zarazil. Srdce se mu roztlouklo a už už se chtěl zeptat, co tím myslel, když tu se jeho otec zhroutil na zem. 

Sytě rudý kotouč pohltilo tmavnoucí moře. Vlny postupně zaplavovaly pobřeží a racci vřískali do širého okolí. Vlnky jemně šplouchaly o útesy pod vysokým kopcem, zatímco vzhůru vylétly dohasínající jiskřičky, jež tančily svůj poslední tanec.

Staré plíce vydaly poslední nádechy a výdechy. Jejich majitel byl tuze rád, že byl tak blízko k synovi, kterého celé roky neviděl, avšak nedokázal tu pro něj být. Jeho čas nastal. Opřel čelo o jeho silné paže a věděl, že to od této chvíle zvládne úplně sám. Neslyšel jeho tiché prosby ani tlumené vzlyky, cítil jen klid. Přišel si pro něj věčný spánek, který ho odnesl za jeho milovanou.

Konečně.

°•°•°

•O tři roky později•

Být lordem a pánem Spirálového města opravdu nebylo nic pro něj. První rok ve své funkci, ve které si změnil příjemní a pojal dívčí jméno své matky, se málem utopil v hoře žádostí a papírování. Nespokojení obyvatelé chtěli odškodnění za to, co žoldáci provedli a chlapec, který v tom byl skoro celé dny sám, občas uvažoval o skoku z věže. Někdy šlo o tak triviální a nudné záležitosti, že to nechal na rádkyni a opustil těžce vydobytý hrad v cuku letu. Jediným odreagováním bylo jezdectví a výcviky s mečem, ve kterých se den ode dne zdokonaloval. Brzy předčil svého učitele, jenž mu byl každou chvíli při ruce a rád jezdil do nejkrásnějšího města říše, už kvůli vynikajícím knihám o erotice... Přesto se nedokázal zbavit toho rostoucího, ošklivého pocitu strádání. 

Naruto přemýšlel, co se s Gaarou stalo. Západ naprosto utichl. Nepluly tam žádné lodě, ani odtud žádné nepřiplouvaly. Jakoby to místo zmizelo ze světa. Nevěděl nic o Sasorim, Hidanovi nebo jeho armádě a dost se bál jeho msty. Bál se, že si pro něj čaroděj přijde a pro všechny případy nechal vybavit vlastní vojsko, které ho přijalo jako svého generála. Muži s ním v čele byli ochotni čelit čemukoliv a zlatovlasý hoch, dříve lehkovážný a veselý zmizel, a stal se z něj skutečný voják. Rozhodně se nepříteli národů nevydá. Ne bez boje a měl pro toho ničemu jasné poselství: Zkřiž mi cestu a zničím tě. To já se pomstím. Pomstím svého milovaného a pro tebe si připravím utrpení...

Noci trávil buď prací, nebo o samotě při nočním výcviku, v němž usilovně piloval své schopnosti. Zastíral tak smutek a prázdné místo po Gaarovi. Také mu moc nedělalo dobře, co si o něm ostatní lordi mysleli. Jednadvacetiletý lord, který dosud nepočal dědice... Bylo jasné, že si přímo ke dveřím přitáhne pomluvy. Dokonce mu do ložnice poslali nahého, sotva čtrnáctiletého hocha, aby si otestovali jeho orientaci. Jaká smůla, že Narutovo srdce patřilo někomu jinému a on nebyl schopný navázat s kýmkoliv jiným intimní vztah. Tehdy toho chlapce zabalil do teplého oblečení, jelikož byla velká zima, dal mu najíst a nabídl mu domov u jednoho staršího páru, který během útoku žoldáků přišel o syna.

Mladý lord z nudy kreslil na prázdný pergamen obrázky vlnek, slunce a dalších jednoduchých znaků, načež si znuděně povzdechl a dlaní si podepřel hlavu. Karin mu před malou chvílí donesla nové papíry o schválení mladíků, kteří se hodili na rytířský post a jeho to unavovalo. V první den udělal rytíře z mladíka, který se stal jeho nejlepším přítelem a z jeho přítelkyně zase rytířku. Oba obdrželi titul, pozemky a peníze, jež ihned využily na stavbu školy, nemocnice a cvičiště. Jak Lee, tak Sakura nepotřebovali k životu víc, než jeden druhého a odmítnout dar od jejich lorda by bylo zpochybnění jeho rozhodnutí. Takhle to mohli využít na dobré účely.

Další nudný den pomalu končil. Modroočko se opřel do židle, nafoukl tváře a vypustil vzduch. Vypadalo to, že se nic zajímavého nestane, když tu najednou mu někdo vtrhl do pracovny.

"Můj lorde-"

"Sakra Lee!" lekl se blonďák, ale stihl se včas vzpamatovat a vysoký mladík se zarazil.

"Ah! Chápu! Nejdřív zaklepat!" a než stačil Naruto cokoliv říct, byl rytíř pryč.

Naruto si protřel tváře a jakmile zaslechl zaklepání, pozval jej dovnitř, přičemž si nenechal ujít pokárání: "Kolikrát jsem ti říkal o tom zatraceným titulu. Neříkej mi tak... Na společenských akcích, kdy na nás všichni upírají zrak ano, ale v soukromí ne..."

"Heh, promiň mi, ale je tu něco moc naléhavého..."

Zlatovlasý lord protočil očima a ušklíbl se: "To pochybuju."

Lee zatnul pěsti a obě je zvedl. V očích se mu odrážel strach a čelo měl zbrocené potem. Takhle ho Naruto neznal. Většinou byl klidný a téměř nic ho nedokázalo rozhodit. To, že byl samotný Lee nervózní muselo znamenat velký malér. Vstal od stolu, opřel o něj dlaně a vyzval svého přítele k mluvě.

"Pastýři... spatřili... na severovýchodě draka..."

Draka...? DRAKA!

"...lítá kolem dokola, dokonce byl spatřen poblíž královského hradu, ale nikomu neublížil!"

Poblíž hradu? No jistě... Necítí mě... Neví, kde jsem. Jak by taky mohl. Už jsou to tři roky! Plus mínus pár měsíců... Ale stejně... Je to... On?

Naruto Uzumaki naprosto vytěsnil vyděšeného, zmatkujícího rytíře, který se snažil sdělit všechno, co se od lidí doslechl a jako v transu popadl svůj venkovní plášť, přičemž naprosto bez vysvětlení vystřelil z pracovny jako hotový blesk. Jeho srdce zaplesalo nadějí a žilami se mu rozlil dobrý pocit.

Zase jsem jen spratek... Utíkám ven, i když tam lítá drak. Já se prostě nepoučím.

°•°•°

Naruto opustil město co nejrychleji to šlo. Ani Lee ho nestačil dohnat a sotva se stihl rozloučit se zmatenou růžovovlasou dívkou, která se zrovna chystala za uprchlým lordem kvůli neodbytné záležitosti. Mladý rytíř nechápal, proč blonďák pospíchal za tak velkým nebezpečím. Při zaznění té špatné zprávy zničehonic ožil. Shodil ze sebe nudu a uprchl ze svého sídla, kde na něj čekala ještě hora práce. Už když ho celý zadýchaný dostihl, jeho kůň nerudně odfrkával, hrabal kopytem, švihal ocasem a máchal hlavou natolik silně, že jezdce málem shodil. 

Modroočko měl zvednutou bradu, pátral po nebi poseté nadýchanými bílými, až šedými mráčky a něco hledal. Lee si oddechl, přiklusal blízko něj a natáhl za ním krk s jasnou otázkou na rtech. Chtěl vědět, co to mělo znamenat a proč byl tak natěšený z dračí přítomnosti. Neměl by se spíš bát? Drak v jejich zemi už kdysi problémy nadělal. Před čtyřmi a půl lety sem přiletěl, plenil, zabíjel, kradl dobytek a spaloval jejich lesy... Byl tou nejstrašnější katastrofou a plavovlásek jí jel s úsměvem na rtech vstříc. 

Uzumaki mlčel po celou dobu a netrpělivě vedl koně dál a dál, k místům, ve kterých byla ta okřídlená bestie viditelná naposledy. Rytíř na koni se zachvěl, držel si za ním klidné tempo a za nic na světě by ho nepřinutilo opustit od povinnosti. Jednou se zavázal a rozhodl se být loajální i za cenu šílenství. A Naruto se dnes jevil jako naprostý šílenec.

"Slyšíš to?" zastavil se zničehonic opálený mladý muž, zrakem hledíce vzhůru.

Lee se zastavil vedle něj. Obracel tvář na všechny světové strany, ohlížel se, avšak nikde nebylo ani vidu ani slechu. Pokrčil rameny.

Po jejich pravici se nacházela větší skupinka pěkně urostlých dubů a za nimi se rozléhala louka plná rozkvetlých květin, zatímco na té druhé straně prospívalo obrovské pole, jehož stébla se, všechna naráz, zavlnila ve stejném směru a člověk by si pole snadno spletl s vodou. Sluneční paprsky měkce dopadaly na hlavy žijících bytostí a sotva na jedinou sekundu se přes ně mihl černý stín.

Naruto se zazubil, pevně sevřel otěže a pobídl věrného ryzáka mezi kmeny. Jeho ostražitý přítel ho následoval a pro jistotu si připravil ruku na rukojeť meče. Tento kraj byl znám kriminalitou a chudší vrstvy zde lehce propadly špatným a nezákonným věcem. Tmavovlasý mladík zamrkal, uvázal otěže kolem hrušky sedla a udělal si z dlani clonu proti slunci. Až teprve teď si uvědomil, že vlastně nic neslyšel. Jakoby se svět ponořil do naprostého ticha. Mladý lord byl překvapivě nadšený... V duhovkách blikalo štěstí a radost. 

"Není nic slyšet," zamumlal Uzumaki a elegantně sesedl z koně. "Lee, prosím, počkej tady a ničeho se neboj, ať už uvidíš cokoliv," dodal, aniž by k němu obrátil tvář a pěšky se vydal napříč loukou.

"Naruto!"

Oslovený to ignoroval a zrychlil tempo. Byl blízko. Cítil to. Cítil, že ho sledoval. Věděl o něm. Svět byl  tichý, oblaka na obloze se však sunula kupředu neuvěřitelnou rychlostí, za což mohlo jediné... 

Bývalý dračí zajatec zaklonil hlavu a srdce mu začalo bít na poplach. Je tady...

Zprvu po travnatém povrchu přelétl tmavý stín a rozehnal vítr. Koně se vyděsili, mladý rytíř musel sesednout, aby je lépe chytil a uklidnil je, avšak to, co přišlo pak ho uzemnilo na místě. Polil ho strach a celá jeho bytost křičela, aby utekl, protože s něčím tak velkým zápolit nemohl. V životě neviděl živého draka. Vždycky je vídal na obrázcích, nebo ve stínovém divadle, ale dnešek se mu dočista zapíše do paměti.

Z čistého nebe se snesl písčitě zabarvený, čtyřnohý drak. Na zem dosedl s ladností, přesto se ozval hlasitý otřes a mohutná, blanitá křídla, jež vrhala zlatý odlesk způsobila krátký poryv větru. Byl veliký a na hlavě měl dlouhé rohy sestavené do podoby koruny. Krátkou šíji sklonil a s ní i ohromnou hlavu, mířeje rovnou k Narutovi. 

Ten ohromeně vydechl. Pohlédl plazovi do jednoho žlutého oka a v něm se objevilo poznání. Byl to on. Určitě ano. Tak specifické oko se zvláštními zornicemi žádný jiný drak neměl. 

"Vyrostl jsi," řekl potichu blondýnek, udělal jeden krok, pak dva, tři a ocitl se dost blízko čenichu, jenž do obřích nozder nasával pachy kolem sebe.

Drak položil velké tělo do trávy, složil tlapy pod sebe a klouby křídel opřel vedle sebe. Zlehka naklonil hlavu, aby si malého savce pod sebou lépe prohlédnout a potěšeně zavrněl. Narutovi ten zvuk přišel legrační, takže se zasmál a bez váhání ho objal. Snažil se obejmout celý jeho čenich, ale od posledně skutečně vyrostl a už to nebylo tak jednoduché. Opřel tvář o tvrdé šupinky, spokojeně zavřel víčka a do koutků se mu vtlačil štiplavý tlak. 

"Věděl jsem to. Dals na něj pozor, děkuju," zašeptal a pevně zaryl prsty do vystouplých šupin. 

Pán ostrova si odfrkl a do toho znovu zavrněl. Po více než třech letech si užíval jeho blízkost, teplo lidských dlaní a zhluboka dýchal známý pach. Jeho malý vězeň se taky vytáhl. Po dobu jednoho týdne ho hledal po celém království. Byl nenápadný, tichý, jenomže potřeboval žrát a pít. Možná nechtěně vyděsil pár lidí, ale pokoušel se být tichý lovec a tentokrát nic nekrást.

Snědý lord se odtáhl, prohlédl si draka v celé své kráse a pohledem sjel na jeho záda. Nemusel se na nic ptát. Drak mu nastavil tlapu a na souhlas zakýval hlavou. Jeho jediného nechá. Jen ať se před ním ostatní národy třesou...

Lee s hubou dokořán a vytřeštěnýma očima pozoroval, jak jeho přítel nasedal na dračí hřbet a následně k němu vyslal veliký úsměv. Drak se na něj podíval a v tu chvíli mladý rytíř doufal, že se strachy nepočůrá. Vystrašil ho už jen tím, že na něj dost nevraživě koukal.

"To nic. To je Lee, můj přítel. Nemusíš se bát," zachichotal se a drak zavrčel.

Kolos se zvedl na nohy a roztáhl pozlacená křídla, načež se chystal vzlétnout. Ujistil se, že jeho nalezený poklad měl stabilní a pohodlné sezení a s jediným odrazem od země se ocitl vysoko ve vzduchu. Naruto ještě stihl na Leeho zakřičet, aby se vrátil s koňmi do města a pak se díval na jeho zmenšující se postavičku. 

Zhluboka nasál vzduch studenější, než dole do plic a sklonil se před náporem větru. Ze zvyku se pevně přichytil stehny, zatímco drak mával křídly, dokud se nedostal do dostatečné výšky a tam se zachytil za vzdušný proud. Plachtil, hrál si s větrem a křídly řezal husté mraky v podobě mlhy. Ještě nikdy neměl větší radost, že měl na hřbetě člověka, kterému mohl ukázat krásu letu. Chtěl ho vzít na ostrov, tam ho hýčkat a chránit, jenže věděl, že tohle byl jeho domov. Sem patřil a tady měl lidi, kteří na něj spoléhali. Nemohl ho ukrást, ač z celého srdce chtěl. Od svého dřívějšího sobeckého a nezvladatelného já ušel dlouhou cestu.

Naruto se pustil kožených výčnělků rostoucí z krku, narovnal záda jako pravítko a roztáhl paže. Představoval si, že i on měl křídla a vychutnával si let všemi doušky. Ignoroval prudký vítr, jenž mu šlehal do tváří, studený vzduch vytvářející v plicích chladivé krystalky a soustředil se jen na svobodný let. Plášť za ním divoce vlál, zlaté vlasy se cuchaly. Už se nechtěl vracet na zem. Byl by šťastný, kdyby mohli létat už navěky.

Drak za ním jen na moment obrátil hlavu a přes zubatou čelist se rozlil náznak úsměvu. Jeho poklad na něj upřel ten nejupřímnější a nejzářivější úsměv, i když mu nepřátelský vítr vháněl do očí slzy a do lící sytý odstín červeně. Podle namodralých rtů a rychlých procesů v těle na ohřátí svalů usoudil, že by bylo vhodné se vrátit na zem, ale pár minut navíc by je možná nezabilo.