Zdravím~

Dobro zvítězilo! Dříve se boj (drak versus člověk), bral jako souboj zlo proti dobru, přičemž ten dobrý měl být údajně člověk (budeme tomu věřit). V tomto případě to bylo tak trochu obráceně. Gaarova zkouška přežití dopadla dobře a teď mu nezbývá nic jiného, než dát svůj domov do kupy.

Blíží se nám konec! Ano, budu vás na to upozorňovat, ale nebuďte smutní! Hned po tomto se chystám vydat povídku s názvem Velká hra Stínů, která potěší SasuNaru příznivce do doby, než jim pěkně zlomím srdíčka, hihi~ :3 

Nebudu vás zdržovat od čtení, takže si ho užijte!

•[XLVI. Kapitola]• Tajemství příšery ze Zrcadlových hor

•O pár týdnů později•

Jak dlouho musel čaroděj otravovat jejich mysl? Jak moc musely ty nevinné duše trpět, jen protože on nebyl dost silný na to, aby je ubránil? Už jako dítě měl závazky a ty nebyl schopen vyplnit. S každým novým dnem si pamatoval na další a další střípky minulosti, a jeho vina se prohlubovala. Bloudil po tvrzi, která získala svou ušlechtilou krásu a přestala děsit, zatímco prostí lidé proudili ve velkém dovnitř, a to jen proto, aby poděkovali svému zachránci. 

Mladý zachránce však místo toho pečlivě hlídal pokoje, do kterých uložil svého živého sourozence... Poprvé netušil proč ho dračí smysl táhl pořád dolů, přímo k základům tvrze, jenomže když spatřil to děsivé místo s vyrytými čarodějnickými znaky, obětním oltářem politým čerstvou krví a celami nedalo něj... pochopil. Jeho bratr byl naživu. Vysílený, vyhublý na kost a dost možná se zlomenou vůlí, ale žil. Jeho nalezení ho natolik zaskočilo, že se před ostatními přeživšími radostí rozplakal, tisknouce staršího bratra těsně k sobě.

Dnes už to byl téměř měsíc, co zůstal uvězněn v hlubokém spaní a Gaara od něj nechtěl odcházet. Ne dokud si nebude jist, že je v naprostém pořádku a i po tom se mu bude těžko odcházet. Jeho srdce ho táhlo k Narutovi. Připoutal se k němu, slíbil mu věrnost, což byla v této době dost nebezpečná věc vzhledem k tomu, co se stalo Hidanovi. Ještě víc mu cuchalo nervy, že z Východního království nepřicházely žádné nové zprávy. Netušil, jak se mu dařilo a kvůli tomu nedokázal jíst, pít, spát... Jen bděl a hleděl před temné moře, tiše volající svého milovaného.

Služebnictvo jakoby ožilo. Z těch, kteří byli dole uvězněni přežili téměř všichni. Některé z nich Sasori zabil, protože byli věrni rodině a odmítali ji zradit, či se k čaroději připojit, takže se s mladým dědicem tvrze stali vězni dole pod tvrzí. Po prvním týdnu, kdy nabírali síly a Gaara nestačil přijímal jejich neskonalý obdiv, díky a gratulace k vítězství se pustili do práce. Potřebovali zapomenou na to, co se v posledních letech událo a ruční práce byly tím nejlepší řešením. Též obyvatelé města zapracovali na svých domovech. 

Gaara zakončil svoji dnešní trasu u bratra. Ten stále poklidně spal a tak přešel k oknu, ke kterému vyhlédl. Netušil, zda jeho sestra žila, nebo jeho otec přežil smrt své družky a toulal se někde venku. Od místních slyšel, že ten drak v Zrcadlových horách chvílemi vydával i lidské zvuky. Netušil kolik na tom bylo pravdy, ale musel to risknout a podívat se tam.

S povzdechem upřel zrak ven a založil si paže na hrudníku. Mírný větřík, jenž k němu donesl pach moře, nadouval jeho plášť a ještě víc mu rozcuchal neposedné vlasy.

Náhle zaslechl opatrné krůčky tlumené o koberec a on se stihl obrátil právě včas, aby stanul tváří v tvář probuzenému bratrovi, jenž ho podle červených vlasů měl za Sasoriho. Dezorientovan, právě vzbuzený mladík zatnul zuby, rozmáchl se se svou jedinou zbraní, což byl svícen a zaklel nad nepovedeným výpadem, takže se pokoušel o jeden útok za druhým. Gaara nejdřív nechápal, proč na něj neustále útočil, jenomže po těch dlouhých letech, co ho bratr neviděl se mu přece nemohl divit. Prudce uhýbal před jeho útoky, než se ten nebohý útočník skácel na zem a hlasitě zasténal bolestí.

Rychle k němu přiklekl a chytil ho za rameno. Mladík se před ním skrčil a tělo se mu roztřáslo strachem. V uklidňování ostatních trochu tápal. Naruto cíleně vyhledával jeho náruč, aby se cítil v bezpečí, jenomže co bratr? S ním to nebude mít tak snadné. Ten jeho doteky odmítal a bál se jich.

"No tak, podívej se na mě," vyzval ho klidným, hlubokým hlasem.

Mladík na zemi ten hlas nepoznával. Měl to jen za další zákeřný trik. Věděl, že čaroděj dovedl divy a nedivil by se kdyby ho za pokus o napadení nechal umučit v hladomorně. Vnitřnosti se zkroutily a všude po těle vyrazit pot, jak se přemáhal splnit rozkaz. Otevřel víčka, jež měl doteď pevně zavřená a zaryl dlouhé nehty do koberce. Cítil se tak slabý, bezmocný, zoufalý... Téměř neviděl osobu před sebou, jen ty zatracené, červené vlasy a zelené oči...

Zelené oči?

Vzhlédl, trošku zaklonil hlavu a zamžoural. Ta mladá, sakra známá tvář... Jakoby ji už někde viděl. Snažil se vybavit vzpomínky na každého člověka, kterého v minulosti znal, zachytil jakýkoliv střípek, jenž by nebyl nezastírán vzpomínkou na Sasoriho pravidelné rituály.

Gaara se uvolnil. Bratr už se mu nezdál tak vyděšený a napnutý. Chvílemi ho v nose dráždil štiplavý odér strachu, avšak ten naštěstí po chvilce přešel a kolem ramen se mu pověsilo tělo na pokraji sil.

"Měls být mrtvý. Myslel jsem, že tě ten mizera zabil," šeptal ochraptělým hlasem brunet a drakoměnec pocítil na paži mokro.

Bratr ho z posledních sil svíral v objetí, hlasitě vzlykal, přes knedlík v krku lapal po dechu a děkoval všem nebesům, že byl v pořádku.

°•°•°

"... no a pak jsem se mohl jen dívat, jak pije krev mých přátel. Řekl, že půjdu jako poslední. To jen abych si tu podívanou užil. Prý chtěl dokonce získat krev jednoho prince a pyšnil se, že ji má na dosah..."

Ostrovan znepokojivě zafrkal a naštvaně zkřivil rty. I když byl Sasori pod zámkem a prakticky se odtamtud neměl jak dostat, pořád na něj měl zlost. Opravit po něm veškeré škody a udobřít si okolní země bude trvat roky. Ve skrytu duše doufal, že to bratr zvládne a on bude moci odejít za Narutem, tedy až si bude jist, že je čaroděj už nikdy nebude ohrožovat.

"Kankuro," oslovil bratra potichu a užasl sám nad sebou, že si po těch dlouhých letech dovedl vzpomenout na jeho jméno.

"Hm?" zabručel a poposedl si na svém místě na posteli, jelikož ho poněkud táhlo v zádech.

"Sestra. Víš o ní něco?"

Kankuro ztuhl a prázdným pohledem se zadíval na ruce v klíně. Čaroděj o ní nikdy nemluvil. Neřekl, co provedl. Jen se chvílemi rozčiloval, protože se jí nedokázal zbavit. Byla tak odhodlaná a silná... Ale jestli ještě žila. To neměl tušení.

"Najdu ji," řekl zničehonic Gaara jakoby četl jeho myšlenky.

"Jak?"

"Tebe jsem taky našel."

Ale až poté, cos dostal Sasoriho. Vzpomněl sis na bratříčka vůbec? Celou dobu myslíš na Naruta, přemýšlíš, zda je v pořádku a teď by ses chtěl věnovat rodině? Ozval se ten povědomý, chraplavý hlas se sykavým podtónem. Někdy mu ten hlas dávat za pravdu, jindy byl proti němu a dosti pohrdal jeho názory. Jen protože byl drak starší nemusel mít vždy pravdu, tudíž ho mladík mnohokrát ignoroval a zavrtěl nad tím hlavou. 

Drakoměnec se odvrátil a zahleděl z okna. Pohled na bratrovu poničenou a slabou fyzickou schránku se mu sevřelo srdce a ještě víc ho polil studený pocit viny. Během plavby sem na rodinu ani nepomyslel. Doufal, že stále žili, ale kvůli zlému čaroději s tím nepočítal. Vlastně očekával to nejhorší.

Kankuro dlouho nevydržet v klidu, přestože byl zesláblý na každém centimetru pokožky a i normálně přijímat kyslík se zdál jako ten nejtěžší úkol, natáhl chvějící se paži a opřel ji o bratrovo rameno. Měl výhodu, že seděl poblíž a mohl na něj tak sáhnout. Nebyl snem. Byl skutečně tady a tohle nebyla žádná noční můra nebo zlá magie.

"Akasuna se nás bál a nenáviděl nás. Nevím přesně, co je zač, ale vím jistě, že je to bytost stará jako naše země. Dlouhověkost získal díky pití lidské krve a tak získával znalosti. Nikdy jsem z něj neměl dobrý pocit a potvrdilo se to v den, co nám zabil matku. Otrávit otcovu mysl už pak pro něj bylo snadnější a když přišel převrat..." hlas se mu zlomil a on se zahanbeně podíval dolů. Nebyl jsem dost silný, abych dal na poslední členy své rodiny pozor, dodal v duchu, avšak nahlas to vyslovit nedokázal.

Gaara se zhluboka nadechl a opět vydechl, aby získal pocit sebekontroly. Vzpomínky na umírající matku, nešťastného otce a své malé, plačící já. Sasori si pro ně připravil tolik bolesti. Úplně je zničil, vzal jim naději a otrávil každé dobré srdce v říši. 

Stiskl čelist, jemně se vytrhnul bratrovu sevření a postavil se. Vypůjčený plášť za ním potichu zašelestil. Ačkoliv se to dnes nehodilo, látka nosila ohnivě červenou barvu s černými obrysy dračí hlavy, jež okolo sebe měla vyšívaný plamenný kruh oranžové a žluté. Plášť mu donesl jeden starý sluha, i když ho mladík zpočátku odmítal, byl to podle muže poslední kus, který stihl zachránit. Rozhodl se ho tedy nosit a rovnou navrhl nový znak. Stávající dračí hlava pořád byla vhodná, za to rudá mohla některé lidi stále děsit. 

Promasíroval si čelo a chtěl si udělat jasno ohledně jedné věci: "Jaké je tajemství té příšery v Zrcadlových horách?"

°•°•°

Zrcadlové hory opravdu byly hodné svého jména. Jejich povrch byl léty a okolními změnami tak vyhlazený, hladký a lesklý, že dovedl odrážet obraz krajiny jako skutečné zrcadlo. Samozřejmě nešlo o nic dokonalého jako byl lidský výtvor, ale Gaaru to na první pohled ohromilo jako malé dítko. Výstup k nim už se nezdál tak strašný jaký se zpočátku zdál - než vůbec k horám došel, musel překročit kilometry pustých svahů se špičatými skalami s rozpálenou zemí, kde rostly vskutku houževnaté pichlavé rostliny. Cestou dokonce vystrašil pár červenooděných, kteří dříve sloužili Sasorimu a ti se samými sliby opustili jeho zemi. Trošku to pohladilo ego draka uvnitř něj, když zmiňovali "jeho zemi," ale mladík se nad tím nepozastavoval.

Horský vzduch byl jiný... Byl tak čerstvý, studený, nepoznamenán lidskou činností, ani nezacítil nic, co by nasvědčovalo dračí přítomnosti. Potichu nasával vzduch do plic, užíval si to a na krátkou minutu zavřel oči, aby si ten klid vychutnal. Slyšel krákání horských mrchožroutů, řev divokých šelem, kvílení vánku a tiché třetí dlouhých, drsných stébel o sebe, jenomže pak to všechno utichlo. Nastalo dobře známé hrobové ticho a Gaara poprvé v životě skutečně pocítil příchod obrovského draka.

Horská stezka, po které kráčel se rozechvěla stále opakujícími se otřesy. Ozvalo se odporné škrábání a skřípání drápů o kámen. Vzduchem se nesl nelibý zápach jak spálené srsti zvěře, tak její hnijící zbytky čnějící za zuby. Mladý muž couvl. Každý plaz, bez ohledu na druh, či velikost, byl vždycky prvně slyšet, a až pak byl spatřen. U draků byla osudná každá vteřina. Mohl se objevit kdykoliv a Gaara natahoval uši, napínal se a nervózněl.

Před první zatáčkou kolem vysoké hory se objevil obrovský pařát velkého dravce. Černé drápy se zachytily o okraj a kámen pod ním popraskal. Gaara polkl a couval směrem dozadu. I on sám byl velký, ale tahle bestie ho mnohonásobně převyšovala. Prvně se objevil zjizvený čumák, jenž nozdrami nasál nejbližší vzduch z okolí. Horní čelist zacukala a začala se postupně vytahovat zpoza rohu skal posetých nepoddajnými rostlinami. Gaara napočítal několik desítek minut, než se odhalila celá hlava. Uvnitř ho sevřel strach. Jeho velikost se rovnala kolosálním rozměrům a ani jeho fantasie mu nedokázala povědět, jak velký musel ještě být. Jeho rohy jen vzdáleně připomínaly to, co nosil jeho drak a velká většina z nich byla polámaná, či naštípnutá, nepochybně od lidských zbraní.

Dračí hlava zjizvená léty soubojů se naklonila. Rudě žhnoucí oko ožilo vzrušením z lovu. Už to bylo dlouho, co cítil člověka a jejich masa nebylo nikdy dost. Ohrnul horní dáseň a odhalil nažloutlé, dlouhé zuby, načež vydal pronikavé zasyčení.

Tohle je ta bestie...? Polkl mladík v duchu a poprvé v životě dostal chuť se otočit a utéct. 

Drakoměnec, zavrčel hlas jeho draka a jemu blesklo v hlavě. Drakoměnec... Další jako on. Nebyl sám. Nikdy nebyl sám. V nitru ho sužovalo povědomé teplo a místo strachu přišel klid. Tedy... do doby, než ta velká věc zaútočila, protože ho měla v plánu sežrat, ne se s ním dát do řeči. 

Gaara prudce uskočil do strany a přitom bokem narazil do ostrého výstupku. Zacítil ostrou bolest a cítil, jak se mu trhala kůže, jenže neměl čas se tím zabývat. Rychle uhnul před dračí tlapou a otočil hlavu napravo od sebe, tam, kde zela obrovská propast mezi jednotlivými horami. Zatnul čelist, podíval se na svého útočníka, jenž díky jeho krvi doslova dychtil po lidském mase a o to větší výkonnost vložil do lovu, neváhal a skočil dolů. 

Proměna trvala sotva pár chvil. Objevilo se ohromné světlo, vyšlehly ohnivé plameny, po nich se zjevil tmavý stín a ten rychlostí větru vyletěl směrem vzhůru, načež se horizontálně dolů zřítil na obřího draka. Starý veterán zařval, rozepjal potrhaná křídla velká jako údolí rozprostírající se pod horami a švihl ocasem natolik silně, že se celé pohoří roztřáslo náhlou tlakovou vlnou. 

Písečný drak a pán ostrova si nedokázal ani ve snu představit jeho sílu a tak na popud svého lidského já zakroužil nad jeho šedivou hlavou a přistál na vrcholku nejbližší hory. Zachytil se tmavými drápy o vrcholek, ocas obtočil kolem zúžené části hory, aby lépe udržel své nasvalené tělo a doširoka roztáhl bezchybná, zdravá křídla. Manévr na zastrašení nepřítele, ale stejně jako u mořského draka, ani tady mu to nebylo nic platné. Dračíma očima spatřil jeho velikost a bohové... byl jako hora - mohl by ji klidně zavalit - tak obrovský a přesto štíhlý a mrštný. Na protější horu se vydrápal bez větších potíží a kámen se pod jeho tlapami drolil, rozpadal a jako sesuv půdy padal dolů, zaplňující údolí. Zařval nepřekonatelným řevem a zůstal na svého oponenta hladově zírat, přičemž mu dlouhé sliny odkapávaly od huby jako hustá pryskyřice. 

Menší drak se zatvrdil. Zavrčel a zaryl drápy do vrcholku. Tohle nebyl vhodný protivník a navíc tušil, že tu neměl co pohledávat - tohle bylo území místního alfy a on si dovolil narušit jeho teritorium. Všiml si jeho velikosti a ke kolosálním drakům měl sakra blízko, jenže něco mu našeptávalo, že tak velká velikost byla zapříčiněna něčím temným. Při jediném pohledu do jeho rudých očí, potrhaných křídel a kostí prosvítající přes šupinatou kůži si uvědomil jedno: byl možná veliký, ale byl slabý. V nozdrách cítil, že by se mu přímý útok mohl povést hned napoprvé a člověk v nitru jeho mysli souhlasil.

Někdejší pán ostrova se pustil do bojového křiku. Natáhl krk co nejvíce to šlo, zvedl ocas, naklonil drápy křídel dopředu a nahnáním krve do blán dal najevo, že vyzýval velkého draka na souboj. Ten jeho nabídku přijal a oba se odrazili od svých bodů... Hora se jedna po druhé hroutila a zanechala tak velkým monstrům bojiště a dostatek prostoru na ohánění se nebezpečnými zbraněmi, zatímco v nejbližším městě odsud propukla panika. Řev, dunění a žár je vyděsil natolik, že všichni obyvatelé zamířili do přístavu s cílem uniknout. 

Menší z draků byl rychlejší a dovedl se ve vzduchu lépe obracet a používat účinné drápy. Na druhou stranu to veteránovi vůbec nevadilo. Ten byl na podobné útoky zvyklý a velkou většinu svých opovážlivých oponentů porazil. Ani se nepozastavil nad tím, že lidský pach zmizel. Bylo mu to fuk a místo toho útočil na mladého draka, který do něj pořád sekal drápy, pak zmizel v náhlém oblaku prachu a poté se opět zjevil, přesně jako skutečný stín. Neměl ani čas si lízat rány, nebo se dostat do vhodnější pozice a z toho zuřil. Chrlil oheň, skoro si vyřval hlasivky a mával křídly natolik silně, že spustil další zhroucení mohutné hory, jež tu stála po stovky let. 

Nakonec se mu přeci jen povedlo svého protivníka trefit. Jeden jediný náhodný úder poslal písečně zbarveného draka přímo do horského oblouku, který se přímo na něj zhroutil. Sutě byly moc velké a zaklínily jej ve své smrtelné pasti. Mladší drak zuřivě ryčel, syčel, prskal jiskry a drápal se ven, jenomže už neměl jak uniknout. Veterán se přihnal jako bouře a naklonil se nad ním jako Smrt. Vycenil ostré zuby, zorničky roztažené a světlo v nich plálo jak zlostí, tak hladem a kdysi mocný drak, který si přivlastnil ostrov, byl jeho pánem a postrachem, okrádal okolní země, se nyní cítil jako malý a podřadný. Zaklapl tlamu, stáhl celou hlavu dozadu a vydal tiché, podřízené kňourání. Kvičel a sykal jako malý krokodýl hledající matku a jeho velké, dračí srdce vyděšeně bubnovalo o masivní hrudní koš. Upřímně neočekával, že mu veterán nějakým způsobem odpoví, či mu bude rozumět, koneckonců sám měl problém rozpoznat jeho skutečné úmysly, avšak nečekal, že se starší drak zarazí a zůstane na něj zaraženě zírat.

Nechce mě zabít? Zněl překvapeně hlas v dračí hlavě a ona se naklonila ke straně. Vydal ty samé zvuky, které dělalo mládě krátce po vylíhnutí a starší drak odpověděl téměř mateřkou, hrubou řečí. Bestie natáhla krk, jedním okem pohlédla na draka uvězněného pod velkými kameny a vydala překvapivě klidné tóny. 

Ne. Tenhle drak je nechtěl zabít, i když to ze začátku vypadalo úplně jinak. Tento drak je poznal. Vzal do nozder jejich pach a zorničky se mu roztáhly v poznání. Položil hlavu na stranu a omluvně zafrkal. Pán ostrova se mohl uklidnit a člověk v něm také. Konečně zjistili, co byl veterán ve skutečnosti zač. 

 Musel jsem se to dozvědět takhle?

Jsme draci. Ti spolu jen tak nemluví.

°•°•°

Kankuro už to nevydržel. Musel zjistit, co to bylo za otřesy i kdyby kvůli tomu měl přijít o všechny zbývající síly. Naneštěstí měl dost přátel, kteří ho rádi podpořili a pomohli mu ven z komnat, dokonce ho doprovodili ven  z tvrze, kde zavěšený na jednom mladém strážci jeho rodiny, nehybně stál a s otevřenou pusou zíral na svého mladšího bratra, jak na rameni táhl další mužské tělo zahalené v plášti. V obličeji byl vyčerpaný, sinavý, všude mu stékal pot a čůrky krve, včetně toho nesnesitelného horka, které z něj sálalo na metry daleko. Jistě se sem s ním táhl celou cestu sám.

"Je to..." pootevřel ústa světlovlasý strážce, jenž Kankura podpíral a mladík neměl daleko od slz.

"Ano. Je to náš otec."