Zdravím~ :>

Naruto konečně přicestoval do nejzářivějšího města říše, ale bohužel z něj zbylo jen zničené zdivo a zlomené obyvatelstvo... S tím se musí něco udělat! Proklouznout nepozorovaně dovnitř se mu částečně povedlo, ale za cenu koně, který mu to pak určitě dá sežrat. Nu, bude to mít těžké...

Náš princ bude muset vymyslet způsob, jak město osvobodit, jenomže čas se krátí - zima letos přichází brzy a pro velkou, královskou armádu bude veliký problém dostat se za opevněné hradby včas. Čas hraje proti nim.

Nebudu vás zdržovat úvodními slovy pro kapitolu a místo toho vám popřeji pěkné počteníčko~

•[XLI. Kapitola]• Spirálové město

"Jsem Lee. Žil jsem tu s prarodiči, než zemřeli, ale naštěstí jsem tu měl spoustu přátel... Právě kvůli nim jsem zůstal. Mým snem je stát se rytířem."

Ten zatracený optimismus lezl Narutovi na nervy. Nebyl zrovna v náladě na sluníčkaření a obydlí, kam ho ten mladík zavedl připomínalo spíše opuštěnou chatrč. V ulici byl nepořádek, od popadaných kusů kamení, přes rozbité vozy, až po odhozené odpadky. Uvnitř prosté místnosti to nebylo o nic lepšího, ale aspoň tu bylo teplo a trocha toho jídla.

Modroočko ostražitě pátral po možném nebezpečí a hledal únikové cesty. Co kdyby to byl náhodou Saiův špión a on by se velmi rychle ocitl v nevýhodě? Ten Lee vypadal silně, přes košili měl jasně viditelné, vypracované svaly, byl vysoký a neustále se pokoušel usmívat. Jakoby snad zkoušel zakrýt skutečné emoce. Nebyl z toho kluka zrovna dvakrát v pohodě.

"Nejsem nepřítel," promluvil černovlasý, když jeho nový host stále napnutě vyhledával nebezpečí.

"Jak ti můžu věřit?" vypálil na něj Namikaze a nepřestával se mračit.

Tentokrát to bylo prvně, co se vyšší mladík přestal usmíval a naznačil jakýsi druh ublížení.

"Jak můžu věřit já tobě? Jsi cizinec a stejně jsem ti pomohl. Myslíš, že by tě ten chlap nechal odejít kdybych tam nebyl? Na to jsi moc pohledný a navíc cenný..."

Naruto se zasekl v pohybu. Sundal si kapuci z hlavy, aby odhalil uhlově černé vlasy, avšak u kořínků se saze vytrácely. Zabarvit blonďaté prameny se mu povedlo docela úspěšně, bál se však okamžiku, kdy mu tohle přestrojení něco, nebo rovnou někdo, zhatí.

"Jak to myslíš?" zajímal se ostře a opět sáhl po noži pod pláštěm.

"Jsi cizí. Navíc tu nikdo modré oči nemá a i přes tu špínu v obličeji máš dokonalé rysy. Mohli by si tě snadno plést se šlechticem," řekl jakoby se nechumelilo a posadil se ke starému, dřevěnému stolu, na který připravil dvě misky s polévkou a chlebem.

Naruto se hrubě uchechtl. "Šlechtic, to jo."

Jaká to ironie, že má před sebou někoho z urozené rodiny, pomyslel si. O svoje odhalení se bát nemusel. Pro Leeho byl jen prostý cestovatel. Nic víc.

"Tak si sedni, rád se podělím a aspoň nebudu jediný, kdo na mé vlastní vaření umře," zasmál se ke konci věty a klidně pozoroval Narutovo počínání.

"Jak se vůbec jmenuješ?" zajímal se Lee, jakmile se modroočko posadil, odložil plášť přes opěradlo židle a uchopil lžíci.

"Um... mm... Menma. Menma se jmenuju..." odpověděl snědý mladík a lehce přimhouřil oči v očekávání reakce.

Jeho hostitel se pouze pousmál a pravil: "Těší mě. No, proč ses vydal zrovna sem? Přišel jsi o skvělého koně."

"Kdybych to věděl, nejel bych sem, ale má rodina tu má dům, teda... myslím, že pořád stojí a já se o tom přišel ujistit."

"Ach tak. Po tom útoku tady moc domů nevydrželo," zachmuřil se tmavovlásek na chvíli.

Namikaze vyzkoušel polévku a musel uznat, že byla dobrá. Možná to bylo způsobeno i tím, že byl hladový jako vlk a všechno chutnalo jako ta největší delikatesa. Pustil se do toho, až mu málem zaskočilo a musel se trochu krotit. Zadusit se polévkou ještě před svým cílem by bylo špatné.

"Vidím, že máš opravdu hlad," zasmál se uvolněně Lee.

"Ehm, jo," odkašlal si a nenápadně se zeptal: "Ten útok... mohl bys mi o tom říct něco víc? Jako třeba... ehm... kde je teď jejich vůdce...?"

Mladík nejistě polkl a ostražitě se zadíval na dveře, jakoby za nimi někoho čekal. Hleděl na ně dobrých deset minut, celých deset minut příšerného ticha, v němž obarvený plavovlásek poslouchal svůj zrychlený srdeční tlukot a přemýšlel, zda tohle bylo moudré rozhodnutí. Lee naštěstí odvrátil pohled a sklopil jej do polévky.

"Bylo to... náhle. Zrovna jsem byl na cvičišti, a než jsem si uvědomil, co se děje... většina města padla během chvíle. Přišli snad všichni žoldáci z celého království a cizí vojáci ze zámoří. Ti se usadili v tvrzi. Spolu s novým pánem..."

Cizí vojáci ze zámoří? Nový pán? To musejí být Sasoriho vojáci a ten údajný pán Sai. Zatvrdili se v tvrzi a teď bude nemožné dostat je ven. Věděl jsem, že to nebude snadné, ale tohle... Ti vojáci by mohli být problém... Jak to jen udělám? Soustředěně mhouřil oči do kalné polévky, ve které plavala zelenina a křečovitě stiskl lžíci.

"Ten pán... není moc dobrý," pokračoval potichu Lee, se stále sklopenýma očima, "my z výcviku jsme se poklonili, jenže až potom, co naše učitele popravili. Nechtěl jsem se poklonit, ale ona mě přinutila."

Modroočko zamrkal a zvedl oči. "Ona?" zeptal se.

"Hm, má nejlepší kamarádka, Sakura. Je moc milá, tedy, když zrovna není rozčilená a... mám pocit, že... no, že... pro mě má slabost. Já pro ni vlastně taky," odkašlal si a pokoušel se marně zakrýt ruměnec ve tvářích.

Druhorozený princ se tajně pousmál. Kdyby s ním někdo mluvil o Gaarovi, asi by se taky červenal jak rajče. Zvláště pak po těch všech věcech, které spolu dělali. Tenhle úsměv byl tak nevinný a zasněný.

"A kde je teď...? Jestli se můžu zeptat?"

Lee zesmutněl, ztratil úsměv a odpověděl: "Slouží teď v tvrzi jako služebná. Je to potupa, protože ona je bojovnice, ne služka a já nemůžu udělat nic, abych ji pomohl. Navíc o ní mám strach. Je to tam plné hrdlořezů a dalšího nebezpečí. Může být jakkoliv silná, jenomže není nesmrtelná."

Tak tohle plně chápu.

Opálený mladík věděl, o čem mluvil. Oba na tom byli v podstatě stejně, ve stejně svízelné situaci a se strachem v srdci o milované osoby. Povzdechl si, zadíval se na zašlé okno a sám sobě kývl.

"Lee," oslovil černovláska vážně a získal si jeho pohled, načež se odhodlaně usmál, "osvobodíme ji a ty šmejdy vyženeme."

"Jak?" nechápal tmavoočko a zůstal jasně zaskočen nad kurážnými slovy neznámého chlapce.

"Už mám plán, ale potřebuju, abys do mě vložil důvěru, do kluka, kterého znáš sotva pár hodin, zvládneš to? Protože já se rozhodl věřit tobě."

"Hm? Proč?"

Naruto, tedy Menma, pokrčil rameny a dodal: "Co jiného mi zbývá?"

°•°•°

"Co tu pohledáváš?"

Naruto nečekal, že sebou tak ucukne. Ten štěrkovitý hlas starého hlídače u brány ho dost vyděsil, zase si mohl pogratulovat, že mu štěstí přálo a muž jeho pravou identitu nepoznal. V takovém případě netušil, jestli by zvládl včas uniknout.

Nasadil nevinný pohled, nejvíc vykulil své modré oči a kajícně sklopil hlavu: "Moc se omlouvám, že vás takto ruším, ale snažím se najít práci. Skoro týden jsem neměl nic v břichu a někteří říkají, že by se mi tady mohlo poštěstit."

"Kdybys byl holka, tak určitě. Nech si narůst kozy a pak uvidíme."

Mladík sevřel ruku v pěst, pozvedl zrak a udělal na něj štěněčí oči. "Můžu dělat všechno. Opravdu. Za jídlo všechno..."

Tohle se mi musí povést... musí...

S Leem promlouvali celý zbytek dne a noci. Ani jeden se nepohroužil do spaní, neboť se zvenku ozývaly výkřiky, výbuchy a pokřiky. Ráno bylo únavné a náročné, zvláště pak pro Naruta, ale potřeboval se svým jediným spojencem dopilovat jejich nový plán.

"Jak se chceš vlastně dostat dovnitř? Nepustí tě tam. Hlídají si koho tam pouští a pokud ti neuvěří, budeš mít smůlu," poznamenal znepokojeně Lee.

Naruto se ušklíbl. "Snadno. Horší to pak bude ven, ale v té době už by tu měla být pomoc."

Vyšší mladík ho projel skeptickým pohledem a uchechtl se: "Všiml sis snad, že se rychle ochlazuje, že ano? Za chvíli bude sněžit a i kdyby sem přijel samotný král, sníh a zima ho zastaví."

"Tak to bude rychle," pokrčil snědý chlapec rameny, "a vetřít se jejich veliteli do přízně nebude těžké."

Lee se znepokojeně ošil a kapku znechuceným tónem prohodil: "To tedy ne. Slyšel jsem, že má v oblibě chlapce. Je to tak odporné."

Modroočko polkl. Netušil proč, ale tahle věta ho docela píchla u srdce. Za tu krátkou dobu stihl mladíka poznat a byl vážně skvělý a čestný. Určitě z něj nechá udělat rytíře, jenže byla velká škoda, jak o lidech, kteří měli rádi stejné pohlaví smýšlel.

"Myslíš si tedy, že to vyjde?" přerušil jeho proud myšlenek černovlásek.

Namikaze se zhluboka nadechl. Plán měl mnoho vedlejších bodů a každý se mohl bez nadsázky pokazit. Nezbývalo, než věřit.

Naruto se už třásl nervozitou, když hlídač dál mlče prohlížel jeho tělo od hlavy k patě. Z jeho očí nic nevyčetl, za to rty se mu posměšně zkroutily do úsměvu.

"Svého výroku budeš litovat," řekl nakonec, odstoupil a zatlačil na masivní dveře ze železa a dřeva, aby je otevřel dost na mladíkovu velikost.

Princ se hraně zazubil a poděkoval, načež se protáhl dovnitř a pohled mu utkvěl na podivně uklizeném náměstíčku před vchodem do tvrze. Tady se nacházelo více černých plášťů, než po celém městě a mezi nimi sem tam spatřil zcela cizí barvy - krvavě červenou a písečnou.

To určitě musejí být západokrálovští vojáci, Sasoriho lidi.

"Pojď ty malej zmetku," vyzval ho hlídač a zavedl jej do dalších dveří. Ty tentokrát byly menší, ne tak honosné, byly spíše pro služebnictvo, které tudy nosilo zásoby do kuchyní.

Tak... první část je za mnou, překvapivě hladce, pomyslel si Naruto.

Nějakou tu minutu to trvalo, ale dostal od Leeho popis toho, jak ta jeho Sakura vypadala a vidět ho tak mimo, když o ní mluvil mu vhnánělo úsměv do tváře. Naštěstí mohl hledat jen jeden jediný záchytný bod, kterým se od ostatních dívek lišila - růžové vlasy.

"Je docela dobrá v lektvarech. Jednou namíchala silný driák, který naráz uspal asi čtyřicet lidí. Tehdy to udělala lupičům, kteří nás pár měsíců sužovali. Mohlo by to pomoct. Nikdo další už by nemusel přijít k úrazu."

Lee, jsi moc hodný, ale tihle lidé si to nezaslouží. Stačí mi už jen to, jak se dívají na mě. Jako na maso. Na kus něčeho, co by je mohlo pobavit.

Vypustil z plic nahromaděný kyslík a přimhouřil víčka. Pátral ve svém novém, dosud nezmapovaném prostoru široké chodby po růžové barvě, když v tom se ozvala rána a zpoza rohu vylétl do vzduchu šedý obláček prachu.

Asi bude muset jednat rychleji, než měl původně v plánu.

°•°•°

Od pohledu bylo jasné, že větší části tvrze budou třeba poopravit. Naruto nechápal. Jak mohli něco tak velkého a majestátního rozbít. To jim nebyla hanba zbořit si na hlavu něco tak krásného? Sídlo jeho rodiny utrpělo značné škody a bude trvat nejméně rok, než se všechno opraví.

Ocitl se pod dohledem nejméně pěti párů očí, neboť jako nováček budil pozornost a většina západokrálovských, která tu k jeho smůle byla, si jej prohlížela se zvláštní jiskrou v očích. Na moment dostal strach, že byl prozrazen, leč tato obava brzy odezněla. Tak nějak si uvědomil, že bude muset podstoupit prohlídku, zda u sebe neměl zbraně a zalhat o tom kým byl, odkud přišel, nebo proč tu byl.

"Svlíkni se," poručil mu strážný s chrčivým přízvukem a červeným pláštěm.

"Jakže?" zeptal se vysokým hlasem Naruto a užasl nad tou drzostí.

"Slyšels. Náš pán nesnese překvapení a my musíme prověřit každého. Tak dělej," vyzval mladíka, jenže ten se moc k ničemu neměl.

Modroočko zůstal stát jako kůl v plotě. Porozhlédl se po lidech, kteří stáli okolo něj s přihlouplými úsměvy.

"Nebo potřebuješ pomoct?"

Namikaze zavrčel, probodl pohledem černooděnce, jenž se k němu blížil a s trhnutím si odepl plášť. Se značnou nechutí ze sebe sundal nejdřív horní vrstvy šatů, avšak u kalhot se zarazil. Upřímně se mu dál nechtělo a vrhl na muže v červeném pozvednuté obočí.

"To snad není nutné. Co bych moh schovávat za zbraň v kalhotách?"

"Dolů," sykl nekompromisně.

Naruto se zamračil a jen velmi neochotně se svlékl úplně. Byl u všech bohů rád, že se všechny milostné flíčky dávno zahojily a jeho snědé tělo zůstalo naprosto beze známek poslední milostné noci. Docela nervózně přešlápl z místa na místo, snažil se marně vypustit to, že stál před cizími muži, kteří si ho prohlíželi, úplně nahý a doslova bezbranný.

Je to tak ponižující! zahlásala jeho mysl a do tváři se mu nahnala ponižující rudá barva. V očích se usadila bezmoc a on měl co dělat, aby po těch čumilech nezačal štěkat nadávky.

"Fajn, obleč se. Asi fakt nemáš co skrývat," ušklíbl se ten červenooděný hulvát.

Kretén, ulevil si přebarvený blondýn a rychle se navlékl do šatů. Tohle jim dá pěkně sežrat, ale až poté, co to tu dostane pod kontrolu. Od té ponižující chvíle se na všechny jen nevraživě mračil. Dokonce se mu zdálo, že si po tom na něj troufli daleko víc. V podstatě se jim nemohl moc bránit, takže kdyby došlo k nejhoršímu, bylo by to pěkně ošklivé. Pořád mohl použít svůj štěněčí pohled a předstírat zájem. Věděl, kde přesně u opasku měli zbraně a kdykoliv se to dalo využít.

"Budeš tady u ostatních sloužících
Chtěls práci, tak budeš našemu pánovi k dispozici. Určitě si pro tebe najde i spoustu vedlejších činností," strčil jej do starých dveří a Naruto naposledy viděl jeho posměšný úsměv, než zavřel a zamknul.

Vedlejší činnosti, výborně. Už se nemohl dočkat. S zhlubokým nádechem se otočil dovnitř místnosti a strnul. Všechno služebnictvo, kterého si předtím nevšiml, bylo zavřené tady. Většina z nich měla překvapený výraz, další ho zase měli stažené do obav a on zrakem klouzal po neznámých tvářích. Hlasitě polkl a nervózně si skousl ret. Tak tohle bude náročné.