Zdravííím~

Gaara si vyčítá, že nedostal Sasoriho, když měl tu možnost a rozhodne se svoji chybu napravit. Sám se vydá do domova, ze kterého byl vypuzen a zbaví se nepřítele jednou pro vždy. Zadaří se mu?

Naruto se cítí být zrazený. Po tom, co dostal slib a nebyl dodržen se rozhodne svoje zrazené srdce vyléčit jinde... Chce to akci.

Ha, mysleli jste si, že už to bude konec? Ne ne. Ještě tady pro vás mám další drama. Musíme se přeci postarat o Saie a Sasoriho. Nemůžeme je jen tak nechat běhat po světě. Tyto následující části hodlám zkrátit. Nemám v plánu to moc roztahovat. 

Moc díky, že jste tu stále se mnou. <3 Kdo by si pomyslel, že se to z obyčejného únosu drakem dostane sem, že? :D

Hezké počteníčko~

•[XXXX. Kapitola]• Vzít věci do vlastních rukou

Když někdo odejde z vašeho života, vždycky to bolí. Člověk může dělat všechno možné a stejně bude myslet na to, že ten, koho miluje je od něj daleko. V lepším případě živ a zdráv. Snažím se na to nemyslet. Poslední dva týdny se toho děje dost na to, abych nemusel na Gaaru myslet. Zima se letos přihnala dříve než minulý rok, což vedlo k dalšímu velkému problému...

"Ten zrádcovský lotr!" prskala Kushina, v obličeji rudla vzteky a rozčileně praštila pěstí do pracovního stolu. "Dali jsme mu toho tolik a on si troufá na sídlo mé rodiny?! Jak se opovažuje?!"

Posel z jihu přinesl znepokojivou zprávu - Spirálové město, včetně jeho tvrze bylo napadeno a dobyto žoldáky. Během tří dnů... Nikdo z přítomných nedokázal pochopit, jak někdo mohl dobýt tak skvěle zabezpečenou a zásobovanou oblast. Měla odolat i tisícové armádě! Jak ji mohla dobýt jedna parta hrdlořezů? Korunní princ i jeho bratr zde byli přítomnosti také. Měli právo vědět, co se dělo a stejně tak generál, kapitán gardy a starý rodinný přítel. Trojice mužů si vysloužila plnou důvěru krále i jeho manželky právem a jejich radami královský pár jistě nepohrdnul.

"Jestli stihli tvrz dobýt během tří dnů, tak to znamená jedno - Karin tě zradila, Výsosti, a dovolila jim vstup dovnitř. Přes bránu se nemohli tak snadno dostat," promluvil Kakashi upřímně.

Královna sevřela rty do úzké linky. Musela se ovládat. Nesměla podlehnout emocím a být pro ně hysterická ženská. Chtělo to zdravý rozum.

"Nevěřím tomu. Proč by to dělala?" oponoval Nagato a zamračil se, až se mu mezi očima vytvořila starostlivá vráska. 

"Taky se mi tomu nechce věřit, ale musíme s tou verzí počítat. Za jak dlouho budou muži připraveni?" obrátil Minato zrak za generálem.

"Nejdříve do tří dnů, jenomže počasí se rychle kazí a obávám se, že se tam armáda nestihne dostat, než začne sněžit. Mohlo by nás to pozdržet a nepřátelé se mezitím obrní."

"Možná nemusíme posílat armádu. Stačila by skupina deseti nejvěrnějších, kteří by to zvládli dobýt," navrhl Yamato.

"Dostal jsem zprávu, že tvrz obývají už nejméně tři stovky žoldáků a proudí tam další! Skupina deseti to nezvládne!"

Naruto je přestal poslouchat. Vůbec nechápal, proč ho sem přivzali, když stejně neměl moc co nabídnout. Ve vojenských taktikách se nevyznal. Vlastně neměl tušení, co by mohl učinit. Myslí se tak toulal jinde, vzpomínal na dračí ostrov, kde tyto věci nemusel řešit a nemusel se nikoho a ničeho bát. Tady šlo však do tuhého, neboť hrdlořezové zabrali místo na strategické pozici, od kterého by mohli pohodlně dobýt celé Východní království. Mohli se roztáhnout, přerušit zásobovací cesty, odříznout je od spojenců, což už dost možná dávno udělali. Sai opravdu nezahálel... 

Spirálové město navštívil, když byl ještě chlapec. Bylo opravdu nádherné. Krásné a velkolepé stavby, jež byly odpozorovány z antické doby a starobylých nákresů, stoulaly vysoko k obloze a ty nejvyšší věže pohlcovaly sluneční svit a následně ozařovaly jeho jasným světem ty nejzazší kouty ulic. Město na něj působilo přívětivým a hrozivě majestátním dojmem. Upřímně si ho nedokázal představit zahalené bojem a válkou. Zavřel oči, vytěsnil mluvící dospělé a zamyslel se nad tím. Sai tohle udělal, protože nedostal to, co chtěl. Jednal jako uražené dítě, jež nedostalo svou hračku a tou hračkou měl být právě Naruto.

"Já půjdu," prořízl místnost jeho hlas a otevřel oči, načež k němu byla stržena veškerá pozornost. "Chce mě. Města se bez boje nevzdá, ale pokud bude mít mě, poleví v pozornosti a bude se naparovat jako páv. Navíc bude slepý ke všemu ostatnímu. Můžu ho zabavit a vy se mezitím stihnete připravit."

"Naruto, ne!" vykřikla královna. "Nemůžeš to udělat! Máme jiný plán!"

"A jaký? Rozčiluje mě, co provedl, a že utekl jako zbabělec. Taky s ním mám nevyřízené účty. Takhle to budu moc vyřídit."

"Není to dobrý nápad. Nedovolím ti to udělat," řekl král a probodl svého syna pohledem.

Modroočko se slabě pousmál. "Já se o svolení neptal."

Zase jsem jak malý fracek, stejně jako v den, kdy mě unesl drak. Ale dneska je to opravdu nezbytnost.

°•°•°

Nejmladší princ se nenechal nikým přemluvit. Zůstal plně rozhodnutý to udělat a ani vězení by ho nepřimělo zůstat doma. Museli by jej zavřít do temné kobky pod hradem, k čemuž král neměl odvahu. Královna možná ano, to nechtěl riskovat a právě proto pospíchal s balením i odchodem. Jeho starší bratr ho následoval a neustále se s ním snažil mluvit. Ne, že by jeho argumenty Naruto vyslyšel. Byl tvrdohlavý a nenechal se odradit z cesty, kterou si určil. Už jednou měl tu možnost se Saie zbavit - tehdy, když se mu při slavnosti vloupal do ložnice, ho mohl podříznout, ale on to neudělal. Nyní za jeho zaváhání zaplatily nevinné životy, včetně toho, že z nádherného města, které zde stálo po generace jistě zbyly jen trosky.

"Nech mě aspoň s tebou někoho poslat!" křikl za ním Nagato, když se blonďáček vřítil do stájí a zamířil rovnou ke svému věrnému koni.

"Nikoho dalšího nechci ohrozit. Stačí, že ohrozím sebe," oponoval modroočko a shodil vak do kupky slámy hned vedle dvířek k vysokému, ryzavému oři, jenž už už střihal ušima ke svému pánovi. "Znám ho odmala. Dostanu se k němu dost blízko, vím to."

"Naruto, bude mu divné, že se po dobití města snažíš vetřít do jeho přízně. Prohlédne, že je něco špatně. Počkej, než otec s matkou přijdou s jiným plánem."

"Čas není náš přítel," pravil potichu zlatovlasý princ, upevnil poslední zápinku a bez meškání se vyhoupl do sedla. I s nedávno zahojenou, stále trochu citlivou rukou, to zvládl s grácií a kůň nadšeně zafrkal.

Nagato stáhl zoufale tvář, v očích se mu zaleskl jasný nesouhlas. Nelíbilo se mu to. A Naruto se mu vlastně ani nedivil. Bratrova slova v něm trošku zaklíčila obavy, leč on beze znaků zaváhání pobídl koně a ve cvalu vyjel ze stájí. Neměl to srdce se s ním loučit. Už tak jej z toho loučení tížilo svědomí. Marně doufal, že se mu uleví, když pomůže osvobodit město své rodiny.

Co když má Nagato pravdu a já se akorát tak ženu do pasti? Co když čeká, že přijdu? Ale... ví vůbec o tom, že Gaara odešel? Možná počítá i s ním... Takhle budou pátrat po nebezpečí z hůry a přitom přijde ze země... přemýšlel nad tím v duchu, zatímco kolem něj ubíhala krajina. Navedl koně do lesa přes lesní cestu a po ní mířil na jih. Vydám se mu? Zvládnu se před ním sklonit? Možná by přistoupil na dohodu... Náhle si vzpomněl, jak Sai bez problémů a jakýkoliv výčitek zabil jejich vojáky a rytíře. Mnohé z nich znal... A všechno to bylo součástí Sasoriho plánu, jenž si chtěl přisvojit jejich království.

Kdyby Sasori zajistil trůn, mohl se spojit se Saiem na jihu. Tím pádem by vytvořili dokonalou alianci. Takhle mají plán jen z půlky. Žoldáci se tvrze a města nevzdají...

Kdysi vypálený les postupně řídnul a nahrazovaly je dlouhé zelené roviny, v dáli před ním zalesněné, hrbolnaté kopce a rozlehlé vinné sady s přiléhajícími vilami. Zpomalil koně z trysku a sáhl za krk, aby si nasadil kapuci od pláště. Přelétl zrakem po krajině a uvědomil si, že bude muset sjet z cesty. Kdoví co na něj číhalo, kdyby po ní pokračoval.

Vzdálenost ukrajoval pozoruhodným tempem. Během pěti dnů zkrátit cestu  jež by jinak trvala celý týden. Jeho koník byl nadšen z návratu svého pána a dal to jasně vědět nadšeným vyhazováním zadních nohou. Naruto se co chvíli ohlížel za sebe, jelikož čekal muže, kteří by ho chtěli dovézt zpět domů, ale nikoho takového si prozatím nevšiml. Už byl tak blízko. Ještě jeden den... Už už viděl v dálce zářné špičky věží Spirálového města a přemýšlel nad tím, co ho čeká.

Rozdělat oheň nebylo z nic složitého. Koneckonců vycházel ze zkušeností z ostrova, avšak najít místo, kde by nebylo vidět jeho tábořiště už tu námahu dalo. Široko daleko byly louky, vinohrady, anebo ojediněle řídký porost jehličnanů. S jídlem a vodou to trochu podcenil, nevzal si toho dost a musel se pěkně omezovat. Nebyl dobrým lovcem a tak raději ani nezkoušel nic ulovit. Stejně by mu to opatrnost nedovolila. Vinné sady a většina místní zemědělské půdy náležela Spirálovému městu a tak nepochyboval, že noví majitelé jezdí na obhlídky.

Povzdechl si, v sedě objal kolena a hleděl do praskajících uhlíků, jedny z posledních a co chvíli jej ovál podzimní vítr slibující brzký příchod zimy. Kůň  kousek od něj poklidně chroupal spadaná jablka u stromu, u něhož byl přivázán a ocasem se oháněl po dotěrných komárech.

"Myslíš, že nám to vyjde Kuramo?" zeptal se potichu svého koňského společníka, avšak kromě podupávání jeho kopyt žádná odpověď nepřišla. Aby taky ano.

"Mám docela strach. Bojím se toho, co by se mohlo stát. Nechci tam jen tak vjet," šeptal dál a otočil za ryzákem hlavu. Nyní na něj poulil veliké oči, pak zafrkal a nakonec zakýval hlavou.

Princ se usmál se vrátil pohled do ohniště. Povzdechl si: "Asi bude nejlepší nejdřív prozkoumat situaci. Nevíme, co nás tam čeká."

Uhlíky dohasínaly, obloha zčervenala a svit hvězd prostoupil vpřed. Do mladíka se zakousl otravný chlad a donutil ho se schoulit na místě. Raději by ocenil tropy, než tohle.

Nikdo mě ale nesmí poznat, i když s mými vlasy... Uchopil do ruky jeden zlatý pramen bijící ho přímo do očí. Od ohniště se ozvalo hlasité zasyčení toho, jak poslední plamínek olízl a spolkl trčící stonek trávy, což přilákalo jeho pozornost. Netušil, jestli to zabere, ale černý popel by mohl být jeho řešením.

°•°•°

Pomalu vedl ryzáka pod klenutou branou a ve skrytu duše doufal, že ho nikdo nezastaví. Tvář si sice také schválně zašpinil, ale pochyboval, že to zabere. Už při příchodu do města viděl ohořelé dřevo, trosky rozbořených domů, na pár místech rudé skvrny zapité krve a typická zář v ulicích se skryla pod nános šedého prachu a mléčné mlhy, která se plazila po rozježděné cestě s kočičíma hlavama. Naruta z toho zabolelo u srdce. Ze šlechtického města jeho rodiny vymizel klid, elegance a dobrá nálada.

Vše bylo nahrazeno zoufalstvím, strachem a nářkem skrytým za dveřmi rozbitých domů, kolem kterých procházel. Žoldáci se hemžili na každém rohu ulice, kde hráli kostky, karty, anebo se prostě jen popíjeli. Princi se z toho pohledu dělalo špatně. Pár jedinců se bavilo s dívkami, které by pro peníze nebo ochranu udělaly cokoliv.

Zastavil se. Kůň nervózně pohodil hlavou, zahrabal kopytem a zastřihal ušima. Zdálo se mu, že tak trochu budil pozornost. Jeho kůň nesl na hřbetě nové, naleštěné sedlo, kožené otěže a lesklou uzdečku, černou jako noc. Navíc kromě špinavých noh a břicha byl docela hezky udržovaný, nasvalený...

"Ale ale, copak to máš za pěkného koníka?" Naruto otočil hlavu, potichu polkl a stáhl otěže blíž k sobě.

"Um, ten? Našel jsem ho," hlesl a přemáhal se, aby zůstal stát na místě, se vztyčenou hlavou, neuhýbal zrakem a v hlase se mu neodrážel strach.

Vysoký muž se před něj postavil a zálibně si prohlédl ryzavého koně. Vzal ho za lícnici a zasmál se nad marným pokusem ho kousnout. Kuramovi se cizí chlap nelíbil, takže cenil zuby, klopil uši a nevrle máchal ohonem.

"Dávejte bacha," neodpustil si Naru.

"Nebo? Pokusí se mě kousnout? To už zkusil."

Modroočko zacouval, stáhl i koně a zamračil se. Vůbec, ale vůbec se mu nezamlouval jeho pohled. Na mužově tváři se objevil oplzlý úsměv, který ho jasně varoval o jediném. Nenápadně sjel volnou dlaní k boku, kde měl zavěšenou dýku a po očku zkontroloval situaci.

"Koníka si vezmu, poplatek za vstup. Tobě je stejně k ničemu nebo si mám vzít tebe chlapče? Vzhledově sice nic moc, seš dost špinavej, ale pár zlaťáků z toho kápne," promnul si rádoby zamyšleně bradu a naklonil hlavu ke straně, zatímco se na ně zadívaly další páry očí.

Tak tohle je hodně špatný. Nedostal jsem se ani na hlavní náměstí. Naruto si skousl spodní ret. Neucukl, když se muž přiblížil, spíš sáhl po dýce a doufal, že bude dostatečně rychlý, aby ho alespoň zranil, vysedl na Kuramu a odjel ještě dřív, než by se na něj zbylí žoldáci sesypali jako vosy.

Už už se chystal vytáhnout svoji jedinou zbraň, když v tom mezi vstoupila třetí osoba.

"No tak, to už by stačilo, ne?"

Princ se podíval do strany na vysokého, černovlasého mladíka, jehož účes v něm vyvolal údiv - všemožně rozčepýřené, lesklé a přes čelo měl čelenku. V obličeji byl starší, avšak celkově vypadal na silného mládence.

"Kůň je jako poplatek dobrý," usmál se křečovitě neznámý, přistoupil blíže a pohledem Naruta jasně poprosil o spolupráci.

"Je to můj kůň," zamračil se a povědomě stiskl otěže ještě pevněji.

"Buď ten kůň, nebo ty, vyber si. Mně osobně je to jedno," ozval se pobaveně muž.

Plavovlásek si povzdechl. Vysoký mladík na něj upřel prosebný pohled, pod jehož tíhou povolil a neochotně předal otěže tomu slizounovi. Ten se potěšeně uchechtl a škubl Kuramu za udidlo.

"Promiň," zašeptal ke zvířeti a smutně hleděl, jak jeho věrný společník odcházel s novým pánem.

"Tohle je pořád lepší, než skončit na trhu otroků," promluvil mladík vedle něj, načež se modroočko zamračil.

"Spirálové město se stalo nebezpečným místem," pokračoval černovlasý neznámý a jeho postoj se trochu uvolnil, "a vypadá to, že ty nejsi místní."

"Rozhodně ne," zamumlal Naruto, přičemž nechal ruku na dýce.

"Měli bychom jít. Není dobré jen tak postávat na ulici," řekl a nenápadně kývnul ke skupince žoldáků, kteří na ně upírali nebezpečné pohledy.

Plavovlásek přimhouřil víčka a tiše souhlasil. Nelíbilo se mu jít s cizím mladíkem, ale pořád to bylo lepší, než tahle sebranka.