Tak ráda vás zdravím~! ^^

Kvůli časovému vytížení vychází kapitola až dnes. Naštěstí během příštího týdne můžete očekávat další, jelikož jsem kvůli probdělým nocím zase o trochu napřed. :3 

Zajímá mě váš názor na průběh příběhu a jestli se vám i nadále líbí. Přijde mi, že do toho nedávám tolik jako předtím, ale možná je to jen můj pocit. Těším se na váš názor! ^^

Nebudu už dále zdržovat a užijte si počteníčko~

•[XXX. Kapitola]• Vladař ze západu

•Před několika týdny•

Gaara si myslel, že větší bolest už snad ani cítit nemohl. Do žil se mu dostal velice nebezpečný jed, jenž napadl nervy, způsobil křeč a nakonec ztuhlost svalů. Ostrý dračí zrak se mu mlžil a on poznal, že se nacházel na mořském dně. Zvědavé ryby a děsivě vyhlížející žraloci čekali, až sebou drak přestane úplně škubat a velké plíce se mu zaplní slanou vodou. Takovou radost jim však neudělal.

Čtyřnohý titán se vyškrábal na pláž s posledními zbytečky sil. Zadní nohy táhl za sebou jakoby je měl snad zlomené a po zbytek života nepoužitelné. Z tlamy najednou vyzvracel obrovské množství vody a hned na to se sesunul k zemi. Zhluboka dýchal, marně se pokoušeje vzpamatovat ze zákeřného jedu. Netroufal si pohnout, či se pokusit vytáhnout dlouhé šípy způsobující nekonečnou agónii.

Dračí tělo v záplavách zlatých a rudých jisker zmizelo a místo něj se objevilo mladé lidské tělo. Mladík sotva dopadal dech. Na jeho světlé kůži se nádherně vyjímaly tmavě fialové, až černé žíly a tepny, které na pokožce vytvářely ošklivé napuchlé modřiny v tmavém zbarvení.

Ostrovan se chvěl bolestí na vypáleném písku, zoufale funěl, stínal pěsti a uvědomil si, že pokud tento stav nepřejde, už se nezvedne nikdy. Zůstal tu sám. Odvedli Naruta pryč a už se sem nevrátí. Musel se zvednout a jít pro něj. Jenom kdyby to bylo tak jednoduché. Nejdříve byl nucen se rvát o každičký nádech a výdech plic. O každičký polk v krku a každý úder srdce mohl být poslední. Zmítal se v hrozné křeči, sténal bolestí a jeho nahé tělo olizovala přehnaně horká pára. Zrak se mlžil a stával se horším a horším. Skoro neviděl, ani neslyšel okolní zvuky, což byla velká nevýhoda.

Na dračím ostrově nebyl sám. Vlastně byla velká smůla, že Sai opomněl upozornit trojici mužů pročesávající les, že odplouvají. Čekalo je tedy velké překvapení, když obrys tmavé lodi mizel za obzorem a ve vypálené díře na pláži ležel zcela nahý a neznámý mladík, kolem nějž poletovaly jiskry ohně a tenké pásy páry. Měli ho za domorodce a tedy za hrozbu, jenomže tmavé tepny pod kůži a dlouhé, opuchlé modřiny je vyvedly ze strachu.

"Co seš zač?"

Vyslýchací metody lidí z pevniny byly stejně drsné jako za jeho dětství. Spoléhali se jen na násilí... Lidská rasa byla opravdu krutá a on litoval, že do ní patřil. Že nemohl být čistokrevným drakem, který by se za svůj velkolepý rod nemusel stydět. Místo toho snášel fyzickou bolest a zcela otupil citlivé smysly.

Z jeho popraskaných tmavých rtů, jež každou vteřinou černaly víc a víc kvůli nebezpečnému jedu, vyšla dvě prostá slova: "Pán ostrova."

Snažil se to říct klidným a vyrovnaným tónem, avšak nebyl z kamene a snadno upozornil na svou bolest. Byla jen otázka času, než se drak probudí a začne běsnit. Gaara si přál, aby se tak stalo co možná nejdříve.

Saiův podřízený škubl s rudými vlasy směrem nahoru a donutil tak nahého mladíka zvednout hlavou v návalu nové bolesti. Nepochybně je těšilo držet ostatní lidi v poutech a bezmoci.

"Tak naposledy: co seš zač a jak si se sem dostal?"

"To nemá cenu," zívl unuděně nejmladší ze skupiny a přesto se ostražitě podíval k obloze, "zkrátka nás tu nechali a ten domorodec si myslí, že je ten ostrov jeho."

"Nechtěli se dělit o odměnu," zasykl druhý muž a nakopl kmen stromu.

Muži se utábořili na Gaarově a Narutově místě. Samozřejmě odtud mladíci všechno odnesli a nájemní žoldáci to tu museli vysekat znovu, ale stalo se to pro ně ideálním útočištěm. Rudovlásek se celou dobu probodával zlým pohledem a zakrýval tak agónii, jež mu proudila tělem.

Muž, který prvně chytil Gaaru za vlasy, s nimi opět trhl a záměrně ho shodil na bok, načež se otočil ke svým kolegům s novým nápadem, jak přinutit jejich cizího společníka mluvit: "Rozdělejte oheň. Trošku mu v něm opečeme obličej, však zazpívá."

Pro drakoměnce to však byla skvělá zpráva. Potrvá než rozdělají oheň. Bez křesadla toho neměli jak dosáhnout a nacházeli se tu naprosto odříznutí a v podstatě bezmocní. Mohl se jen spoléhat na to, že to těm pitomcům dlouho potrvá  on mezitím stihne probrat svého draka. Zavřel oči a nejprve si představil Narutův obličej. Dostal se konečně domů? Byl v bezpečí? Neublížil mu někdo? Přísahal, že by byl schopen zabít každého, kdo by se ho byť jen dotkl prstem s jasným cílem mu ublížit.

Spálí je.

°•°•°

Mlžný jazyk pokrýval většinu královského přístavu a táhl se až k hlavnímu městu, které se ponořilo do husté mléčné polévky. Hustý opar se nesl mezi spletitými ulicemi a zahaloval i ty nejvyšší budovy. Totéž by se dalo říci i o královském paláci.

Naruto měl hlavu zabořenou v polštáři, na sobě pomačkané slavnostní kimono ze včerejší oslavy a modrýma očima hleděl do lesklého dřeva zamčených dveří. Bylo mu úplně ukradené, že usnul v drahé látce a že se měl dávno dostavit na snídani, neboť na něj klepalo služebnictvo se žádostí o vstup. Princ jen tiše ležel a poslouchal kroky za dveřmi.

Dnes si chtěl se Sasorim znovu promluvit. Možná by to zkusil bez jeho strážce, který ho včera tak důkladně pozoroval a zároveň se potřeboval vyhnout Saiovi. Nepochybně se pohyboval po paláci jako krysa čekající na svoji odměnu. A že na ni dle všeho měl nárok - to on "hrdinsky" přivedl prince domů - a tak vytrvale podlézal králi. Naruto upřímně netušil, jakou odměnu by si ten prohnaný hajzl mohl dovolit.

Princ konečně vstal, pročísl si prsty rozcuchané vlasy a při pohledu z okna se zamračil. Jakoby už tak mu nedělalo těžkou hlavu dost věcí, muselo se k tomu nutně připojit i počasí? Zachmuřeně si promnul oči a sáhl si na krk, kde chyběl jeden velice důležitý šperk. Zmocnila se ho beznaděj. Tolik si přál mít tady Gaaru.

Rychle se převlékl - nemínil si vyslechnout žádné výchovné řeči od jeho matky - a opustil bezpečí svých komnat. Na snídani bylo pozdě. Prospal půlku dopoledne a sluha, který ho chytil na chodbě mu stihl povědět, jak moc důležitá byla jeho přítomnost u oběda. S neochotou zamířil do rodinné jídelny, kde už se nacházeli všichni členové rodiny, včetně Nagatovi čerstvé snoubenky.

Modroočko ani na chvíli nelitoval, že se oblékl jako sedlák do starých hadrů, ačkoliv podle výrazu matky si to později pěkně vypije. 

"Omlouvám se za zdržení, zaspal jsem," usmál se křivě a podrbal se v rozcuchaných vlasech.

Nagato se uchechtl a rukou pokynul k dívce s fialovými vlasy po jeho boku: "Naruto, tohle je Konan, moje snoubenka."

"Ah! Rád vás poznávám a je mi ctí," uklonil se slušně a zazubil se na ni.

Konan roztáhla široce koutky a kývla bradou: "Já vás také ráda vidím a musím říct, že jste velice odvážný, když se vám povedlo přežít na dračím ostrově. Já sama bych se raději vrhla z útesu."

"Ehm, to neříkejte. Nebylo to tak těžké. Oheň, voda a potrava k přežití bohatě stačí," promluvil nesměle Naruto a posadil se na volnou židli.

Konan mu už od pohledu přišla sympatická a podle toho, jak po ní bratr pořád koukal to vypadalo velice slibně. Byl celkem zklamaný, že ji neměl šanci poznat během námluv, ani nezjistil její názor ohledně sňatku. Byla z něj vůbec nadšená? Měla Nagata aspoň trochu ráda? 

"Vyspal jsi se, Naruto?" zajímal se Minato, zatímco ujídal kousek pečeného srnce.

Mladík potřásl hlavou, sjel pohledem z budoucích manželů na své rodiče a zaraženě pokýval hlavou. V žaludku měl prázdno, avšak touhu po dobrém jídle jakoby vzal ďas. 

"Včera jsi odešel trochu brzy," řekla nenuceně Kushina, sledujíc plavovlasého syna ostřížím pohledem.

Pořád stejná. Jako kdybych si toho snad nevytrpěl dost. Mohla by mít trochu pochopení a nebýt pořád tak přísná, pomyslel si Naruto a na její větu pouze souhlasil kývnutím.

Minato neklidně poposedl a odkašlal si: "Jistě ses stihl seznámit s vladařem Západního království, že ano?"

"Ano."

"A?"

Nejmladší Namikaze na něj upřel čiré modré oči, jež zdědil po něm a nakrabatil obočí. Pravou rukou držel malou vidličku a nimral se v předkrmu, ale teď věnoval plnou pozornost svému otci. Netušil, zda by mu mohl říct o tom špatném pocitu, který měl, když s tím mužem hovořil. 

Má tvář jako panenka...

"Ehm, zdál se mi... milý a docela inteligentní. Jsem... rád, že nám poskytl lodě někdo tak ochotný a laskavý jako on," polkl slova, kterým vůbec nevěřil.

Král se zhluboka nadechl a zase vydechl. Promnul si ustarané oči a zpříma se zadíval synovi do očí. Řekne mu to. Chystal se mu říct, že za lodě, jež ho dostaly domů, musel přistoupit na jednu podmínku. Správně by měl zvolit vhodná slova, aby jeho syn nevybouchl a neměl důvod k útěku.

Rodinný oběd však narušila osoba, o níž se zrovna chystal hovořit. 

My o vlku...

"Velmi se omlouvám za vyrušení, Vaše veličenstvo, ale směl bych si na moment promluvit s Narutem? Nebude to na dlouho," nechal na obličeji vykouzlit opravdu milý úsměv a v oříškových očích se zaleskla neznámá jiskra.

°•°•°

Narutovi se sevřel žaludek, když se západokrálovským hostem procházel královskou zahradu ponořenou v mléčné mlze, která ho studila na holé kůži. Studené počasí mu rozhodně nechybělo. 

"Kde je váš ochránce?" zeptal se zvědavě Naruto.

Nikde totiž nezahlédl vysokého strážce s bílými vlasy a jeho spokojeným samolibým obličejem. 

"Zůstal ve stájích. Dohlíží na naše koně. Upřímně mám pocit, že pro ně má docela slabost," ušklíbl se pobaveně Sasori.

Mladík se uvolněně usmál a vydechl: "Taky je mám moc rád, i když jeden mě tehdy dost zradil."

"Máte tedy zájem o vyjížďku? Samozřejmě až tahle otravná mlha odezní a taky s doprovodem. Ani já si se svými šermířskými schopnostmi netroufám zůstat bez strážců," navrhl neskromně mladý vladař.

Naruto si vjel dlaní do vlasů a maličko znejistěl. Vyjet si? Po takové době by ocenil závod na koních a řítit se s větrem o závod. Nechat vlát pryč všechny starosti a vychutnat si svobodu...

Jenže...

Gaara... 

Přivřel víčka a doslova cítil, jak se mu sevřelo srdce. Tolik se mu po něm stýskalo. Nesmírně toužil po jeho pevných rukou a teplého objetí.

"Ovšem... kdybych u vás vzbudil zájem pro nějaké soukromé schůzky, nebojte se říct."

Blonďák se zastavil uprostřed kroku a málem zakopl o rovnou zem. Vyvalil na něj oči a šokem pootevřel ústa. Slyšel správně? Soukromé schůzky? Proč tohle zničehonic navrhl? A o jaký typ soukromých schůzek by se jednalo? Vzhledem k tomu jaký měl Sasori výraz v obličeji mohl hádat jen jedno jediné... Vypadal přesně jako ten druh muže, který by pro pěkného mladíka v posteli udělal nemyslitelné věci. Projel jím znepokojivý mrazík.

Princi vyschlo v ústech a němý pozoroval červenovláskovy pohybující se rty. Tak hezký a chytrý muž měl určitě doma stejně chytrou a krásnou ženu. Proč se tady, za mořem, pokoušel o chlapce? Snad kvůli jeho vlivu a postavení?

"Ehm, počkejte, o jaký druh zájmu bych vůči vám měl mít?" zajímal se překvapený Naruto.

Sasori pozvedl dlaň a pohladil vyrůstající keř s téměř opadanými, žlutými lístky a štíhlými prsty zajel ke květu, jenž vyrůstal na trčící větvičce a utrhl ho. V jeho dokonalé tváři Naruto nerozpoznal nic, co by naznačilo citu, pouze jeho příjemné hnědé oči odkryly kapku něhy. Mladík si myslel, že ona emoce patří květině.

"Tam odkud pocházím není neobvyklé, když má urozený partnera, či partnerku," začal starší z dvojice potichu mluvit a podíval se mu zpříma do čistých azurových vln, "a musím říct, že jsem byl rád, když jsem vás včera večer viděl. Nenapadlo by mě, že by králův nejmladší syn zdědil takovou krásou."

Květina v jeho dlani byla jedna z těch vytrvalejších - podzimní růžička v modré barvě - a nepochybně ladila s duhovkami druhorozeného prince. Akasuna něžně uchopil mladíkovu snědou ruku a přitiskl mu růžičku k dlani. Bříšky prstů přejel po mladické pokožce a jen velmi neochotně se stáhl. Tak hebká. 

Naruto se zachvěl. Srdeční sval mu tloukl až v krku a nedokázal uhnout před těma hnědýma očima. Spatřil v nich odlesk tekutého zlata, které ho zaujalo. Jeho předchozí slova mu nepřišla vůbec nevhodná nebo divná. Po tom co zažil s Gaarou si byl na sto procent jistý, na které straně byl, leč nevěděl jak se vypořádat se starším mužem, který se ho evidentně pokoušel svést.

Modroočko uhnul pohledem do strany. Nějaká přitažlivá síla, jež ho nepouštěla z místa mu neumožnila učinit krok zpátky. Jen tam tiše stál a nechal se okukovat cizím člověkem.

"Neznepokojil jsem vás?" zacukaly muži koutky úst.

"Mám být upřímný?"

"Jen do toho."

Světlovlásek se hryzl do rtu a nejistě se pousmál. Neměl tušení, jak bude Sasori reagovat pokud ho odmítne. Už od pohledu to byl hrdý muž. Muž, který ho dostal domů a měl u něj dluh samotný král. Mohl si ho vůbec dovolit odmítnout?

"Moc si vážím vašich milých slov, avšak já..." zamumlal stydlivě a dodal si odvahy na pohlédnutí do oříškových duhovek, jenže jejich majitel se najednou ocitl nějak blízko. Tak blízko, že ho na čele pošimraly červené pramínky krátké rozcuchané ofiny.

Akasuna se dostal do jeho těsné blízkosti a téměř okamžitě poznal tu přirozenou chlapeckou vůni. Ten kluk před ním byl jen nezkušené malé stěně, které se roztřáslo po jeho nepatrném doteku. Světlou dlaň opřel o snědou líci, naklonil se k němu a spojil jejich rty.

Naruto si to uvědomil příliš pozdě a zůstal stát jako socha vytesaná do ledu. Toužil uhnout a utéct z mužova dosahu, jenomže nemohl, nedokázal udělat nic. Cítil se... omámeně.

Tohle není dobrý... Cítím se... jako kdybych měl mlhu i v hlavě, pověděl k sobě v duchu a s vyděšeným pohledem prudce ucukl dozadu. Jeho ruce bohužel neušel. Stále se ho držela za červenající se líci.

Namikaze vydechl, očima marně zakmital za mužova záda, ale hustý opar skrýval jejich přítomnost. Přímo dokonalé pro takový čin.

"J-já... já... hh..." zajíkal se princ ochraptělým hláskem, "neh... nemůžu..."

Hnědoooký vladař se nenechal vykolejil a nasadil laskavý úsměv: "Jen si to nechte projít hlavou."

°•°•°

Naruto se nacházel v komnatě hlavní strážní věže, kde bez emocí hrál s kapitánem královské gardy karty. Potřeboval zahnat zmatek v hlavě a také ten neplánovaný polibek.

Na oběd se nevrátil. Věděl, že by ho tam všichni zpovídali a to nechtěl. Proto klusem zamířil za Yamatem a doufal v dobrý úkryt. Přitom dumal nad tím, proč ho západokrálovský lord políbil a ještě si to tak užíval. K čemu to? Proč by ho chtěl svést?

"Přijdeš mi sešlý. Od chvíle co jsi dorazil domů mi připadáš jako vyměněný," poznamenal Yamato a záhy se ďábelsky usmál, když obdržel královu kartu.

"Mm. Jsem jenom... vykolejený... Ještě jsem se z toho všeho nestačil dostat," zamumlal v odpověď a zamračil se.

Sakra! Jsem princ a stejně má královskou kartu on. Tomu se říká ironie!

"Neměj strach. Máme tady zkušené lovce draků, kteří nám při případném útoku pomohou," sdělil kapitán a vyložil další vysokou kartu.

Naruto ohrnul horní ret, dětinsky nafoukl tváře a nejraději by ty podlé karty roztrhal. Určitě dostával ty slabší schválně! Tohle byl Yamatův styl výhry.

"Jak nám pomohou?" zeptal se nenuceně nakonec. Ne, že by nám měli být nějak ku pomoci.

"Připravili ocelové sítě, škorpiony a pasti. Jsme tu v bezpečí."

Plavovlásek na moment zavřel oči. Doufal v neúčinnost oněch zbraní a při první příležitosti prostě ujede do přístavu.

Kapitán se ho chystal nemilosrdně dorazit, když v tom zazněly zvony ve vysoké věži o hradbu dál. Oba rychle vstali ze židlí a Naruto se přihrnul k nízkému okénku.

"Kapitáne! Vaše Výsosti!" vtrhl do kapitánovi komnaty voják, který byl od rána na hlídce, v očích děs a hrůzu. "Drak! Přiletěl drak!"