Ahojky. :3

Třetí část je venku a do dračího doupěte se přikrade nezvaný host. Naruto tak zjistí, že na tomto místě nebude tak úplně sám. Snaží se zjistit, co draka vedlo k jeho únosu a proč zrovna on. Co za tím je? Jak moc je ta přerostlá ještěrka inteligentní? Podaří se mu útěk pokud nebude sám?

Moc děkuji za komentáře a hvězdičky u předchozích kapitol. <3 Jsem zvědavá na vaše teorie. *Mrk.*

Přeji pěkné počtení.

•[III. Kapitola]• Lupič

Další noc se zdála horší než ta předchozí, neboť na tomto místě byla daleko větší zima. Žaludek nepřetržitě kručel a žádal si o jídlo, zatímco vyprahlé hrdlo sípalo po doušku vody. 

Proklínal draka každou vteřinu. Chvěl se strachy, protože na něj ta přerostlá ještěrka furt koukala. Jestli ho chtěla sežrat, měla to udělat hned při prvním setkání. Takhle se zbytečně trápil. 

Zrovna se snažil zahřát, zůstal schoulený na zemi, zabalený do vlastního pláště a zuřivě funěl. Slunce dávno vyšlo, drak stejně jako předešlý den zmizel a on tu ležel na zemi, v chladu a samotný... Jako štěňátko odstrčené matkou, protože ona nejlépe věděla, že nemělo šanci přežít a tak nechala místo pro silnější. 

Najednou jeho lidské uši zaslechly kroky. Zarazil se v pohybu, zapojil zrak, jenže nic a nikoho neviděl. Tohle nebylo dunění draka. Znělo to jako... lidské kroky. Lidské? Kroky? Světlovlasý se vystřelil do sedu. 

"Kdo tam?!" zvolal hlasitě, hlas postupně cestoval jeskyní a tříštil se u stropu.

Naprosto skvělá akustika. Flétny a loutny by se tu vyřádily. 

Naruto tiše dýchal, poslouchal a snažil se ten zvuk zaznamenat znovu. Někdo tady chodil? Člověk? Možná... zvíře? Za předpokladu, že nebyl hluchý. Chtěl věřit o přítomnosti další lidské bytosti. Potřeboval si s někým popovídat, zjistit něco o tomto proklatém ostrově a v konečné fázi - cestu domů. 

Získal sílu do nohou, postavil se a udělal pár kroků do vnitřku jeskyně. Nikde nic. Žádné stopy v prachu krom dračích, žádný další zvuk... Možná se mu to opravdu zdálo?

Smutně sklonil bradu, rozhodl se tu projít, aby nějakým způsobem zabil čas. Neuměl si představit, že tu dost možná stráví zbytek života. Dlouhý nebude. Dračí nátura je tak nevyzpytatelná. 

Šoural se, v duchu přemýšlel nad rodinou a modlil se k návratu. Přál si jednoho dne na moři spatřit jejich královské lodě s červenočernými plachtami se spirálou uprostřed.  

Náhle před něj dopadl kámen. S výkřikem uskočil na stranu a už už koukal nahoru, jelikož očekával draka. Ten nikde... 

"Před drakem nelze utéct," zavibroval nedaleko hluboký mužský hlas. 

Princ se prudce otočil za sebe. Nikdo. Otáčel se okolo své osy, leč zdroj hlasu nenalézal. Už byl zoufalý a rozčilený. Takhle se před ním schovávat! On věděl, že tu nebyl sám! Nacházel se tu člověk, jenže přišla otázka: jak se sem sakra dostal? 

"Kdo jsi?! Vylez!" vykřikl nahlas, přičemž poslední slovo vyznělo jako příkaz. 

"To není důležité," odvětil ten samý hlas. 

"Ale ano! Pro mne je, prosím, ukaž se," vydechl prosebně a snažil se zjistit odkud přicházel. 

Bystré oči barvy svítivého zeleného drahokamu pozorovaly princovy pohyby skrze půlkruhovou díru ve stěně. Pozorovatel si ho zrakem projížděl od hlavy až k patě a do chřípí nosu nasál cizí pach. Byl od něj daleko a stejně ho cítil... Slyšel v uších proudit krev a tlouci srdeční sval. Jeho zostřené smysly věděly o všech emocích, které unesený mladík právě teď prožíval. Nejvíc převyšovala zvědavost a touha po společnosti. Jeho nevšední svítivé duhovky zajiskřily. Zajímavý mladíček... Podle tváře, hlasu a výšky musel být ještě dítě. Dost možná odrostlé, ale stále ještě dítě.

"Halóóó?!" zahučel Naruto.

Proč byl najednou potichu? Potřeboval společnost! Chtěl poznat jediného člověka široko daleko i kdyby to byl pirát, či nájezdník.

"No tak, prosím, vylez," zašeptal do temných stínů, načež zůstal raději na světle.

Tajemný muž chvíli držel na místě. Zpočátku si počínal plaše, protože přes deset dlouhých let s člověkem nehovořil. Hlasitě polkl, dal nohy do pohybu a vyšel na světlo před dračí úlovek.  

Naruto zůstal stát jako opařený. Před ním se vynořil vysoký mladík se sytě rudými vlasy a výrazně zelenýma očima, které dominovaly příliš bílé tváři. Hustá hříva jednotlivých pramenů tvořila ofinu přes levou část obličeje a co si tak všiml, neměl obočí, ani vrchní oděv, jen tmavě hnědé kožené kalhoty, které určitě zažily lepší časy. A ty nohy! Vůbec neměl boty! Chodil po té zemi plného špičatého kamení bos? To necítil bolest?

"K-kdo jsi...?" vydechl otázku nejmladší z rodu Namikaze.

Červenovlasý návštěvník se podrbal, na odhalenou hruď spadl sluneční paprsek a mléčná kůže na chvíli zasvítila. Modré oči sklouzly na široká mužská ramena, viditelně vypracovaná stejně jako paže.

"Asi jen člověk... jako ty..." 

"Oh, ne vážně," zašklebil se Naru, přistoupil blíže a hned vznesl otázky: "Cos myslel tím, že nemohu před drakem utéct? A kde ses tu vůbec vzal?"

Blonďáček přimhouřil víčka, dychtivě čekaje na odpověď. Rudé rozcuchané vlasy dávaly dojem ptačího hnízda a ty oči! Taková zvláštní a nezvyklá barva. Světle zelená kontrastující s modravou. Přirovnal by to k těm drahokamům ve vedlejší jeskyni. Unesl ho drak také?

"Jak ses sem dostal? Hledáš dračí poklad? Jsi snad lupič? Nejde mi totiž na rozum jak jinak by ses sem dostal," mluvil modrooký dál a měřil si ho pohledem. 

"Nejsem lupič."

"Ale ano! Jak by ses sem jinak dostal?!" zvýšil hlas.

Jenom lupič věděl kudy kam vlézt a zase uniknout! 

Zelenooký protáhl nechápavě tvář. Rozhodně tady nekradl. To další osoba ho přilákala. Po dlouhé době si mohl s někým popovídat. 

"Tak kdo jsi? Jaké máš jméno?" dožadoval se plavovlasý. 

"Nevzpomínám si..."

"Huh? Cože? Jak člověk může zapomenout své jméno?" 

Vyšší mladík krčil rameny, udělal k němu pár krůčků a víc natáhl krk. Ta podivná vůně ho lákala blíž. Nasával vzduch do plic, funěl u toho a Naruto ucouvl. To ho jako čmuchal? Choval se jako pes.

"Hej," zamračil se a vzdálil, "jak ses sem dostal?"

"Přišel jsem když drak zmizel. Nemusíš se bát tobě neublíží, ale mně ano, protože jsem nezvaný host," promluvil tiše, přesto takovým tím hlubokým hlasem, díky kterému přejel Narutovi mráz po zádech. 

"A-a kdy se vrátí?"

"Po západu slunce," odpověděl a všiml si, jak se otřásl zimou.

Princ smířlivě kývl a koutky rtů mu sjely dolů. Zase na něj budou ty oči zírat? Projel jím další mráz. Více se halil do kusu látky. Ne, že by mu to k něčemu bylo. Chlad se do něj hladově zakousával.

"Je ti zima," konstatoval tento fakt rudovlasý a bez váhání prošel okolo něj.

"Co to děláš?"

"Rozdělávám oheň."

"Neměl bys mi spíš pomoct utéct?" 

"Před drakem nelze utéct. Utečeš a on ztratí trpělivost. Co si myslíš, že s tebou udělá pokud přiletí a zjistí, že ty budeš pryč?" otočil se jeho směrem. Jeho výraz byl děsivě klidný a oči naléhavé. "Nedělej si zle. Odsud nemáš kam utéct. Já to zkoušel několik let," dodal ledově. 

Naruto ztratil slova. Přikývl na srozuměnou a červenovlásek se dal opět do rozdělávání ohně. Nahromadil všechen mech, který nalezl, poházené kosti a dva kameny na křesání. Za chvíli se jeskyní ozývalo prudké tření dvou kamenů o sebe. 

Pomalu se přibližoval k cizinci, sledoval alabastrová záda, určitě hladká na dotek. Sjížděl postupně níž a zastyděl se. Skoro se díval úplně cizímu klukovi na zadek. Raději si přidřepl naproti, už nekřesal, jen jemně foukal, zatímco slabý pásek dýmu zesiloval, než se probudil plamínek a začal hltat všechen suchý mech. 

Princ se chtěl zase na něco zeptat, když v tom mu hlasitě zakručelo v břiše. Dlaněmi si ho zakryl a celý zrudl rozpaky, jelikož si získal pozornost zvědavých zelených očí. 

"Máš hlad?" optal se tentokrát cizinec. 

"Ehm... n-no... a-ano... trochu a-a... taky žízeň..." sklopil pohled.

Vyšší mladík chvíli přemýšlel. Podíval se na stranu, slyšel tiché škrundání a povzdechy drakova zajatce. Nemohl ho nechat v lepší jeskyni? Vždyť se tu nenacházel žádný zdroj vody!

"Zvládneš zatím udržet oheň?" zamumlal otázku.

Plavovlásek zamrkal. Párkrát s bratrem jezdili do lesů a učili se žít jako dávní nájezdníci. Tohle by nemělo být tak těžké. 

"Myslím, že ano."

"Dobře. Přikládej vším, co tu najdeš. Budu hned zpátky," vydechl zelenooký mladík, narovnal se a opustil Narutovu blízkost.

Ten za ním zíral s pootevřenými ústy. To mu nebyla zima? Nebýt toho ohně, klepal by se dál jako ratlík. Přemýšlel nad jeho slovy. Nevěřil, že se utéct nedá. Pokud ho však drak neměl v úmyslu sežrat, proč ho tedy unesl? 

°•°•°

Zhruba po hodině a půl se cizinec vrátil. Blonďáček úspěšně udržel oheň, jenže byl dosti zoufalý ohledně paliva. Nebylo tu skoro nic a s velkým sebezapřením použil lidské kosti. Překvapivě dobře hořely. 

Rudovlásek mu přinesl pár druhů exotického ovoce, které jaktěživ neviděl, škeble a malého raka, jehož chytil cestou zpět. Ve staré čutoře nesl čerstvou vodu z jediné řeky s pitnou vodou. Všechno mu podal a díval se, jak s chutí jí. Bylo mu nabídnuto, ale odmítl.

"Hmm~" mlaskl spokojeně modroočko, otřel si ústa a vděčně se usmál. "Moc ti děkuji. Bez tebe bych asi umřel hlady."

"Není zač," odvětil potichu. Kamenný výraz držel na ohníčku, šedivý kouř stoupal nahoru, tančil, kroutil se a mizel v jedné z mnoha děr. 

Naruto obdivoval jeho oči. Krásnější, než Smaragdové moře, kde se plavili za jeho dětství. Prý krásnější zelené spektrum člověk neviděl a on dnes spatřil něco hezčího. Taky ta neopálená mléčná kůže. Pokud tu byl delší dobu, proč nebyl opálený? Nebyl ani spálený. Pokožka vypadala pevně, leskle, jistě musela být jemná na dotek, sem tam zaznamenal jen pár chloupků. Neměl by být pořádně prorostlý? Kolik mu asi tak bylo? 

Mužská hruď se zdvihala podle nádechů a výdechů, působil velmi klidným a zvláštním dojmem. Narutovi dokonce přišlo, že má přízvuk. Ten hluboký hlas určitě skrýval něco víc. 

"Opravdu nevíš své jméno?" zeptal se pro jistotu. 

Odpověď byla zavrtění hlavou, povzdechl si a na místě poposedl. Jak mu jen bude říkat? Tedy za předpokladu, že ho bude navštěvovat. Doufal v jeho časté návštěvy.

"Budu ti říkat Lupič..." zazubil se a jedním prstem si protřel špičku nosu. 

"Proč Lupič?" zvedl hlavu zelenooký, zatvářil se velmi nechápavě. 

"Protože ses tu plížil jak lupič a jsi hrozně tajemný... stejně jako lupič," mykl rameny princ. 

"Jsem prostě tichý," zašeptal s odvráceným pohledem cizinec. 

"Neboj neboj! Až si vzpomeneš na své skutečné jméno, tohle zapomeneme!" zasmál se blondýnek. 

Tak tedy... Lupič... nastražil uši při prvním smíchu. Bylo to tak dlouho, kdy slyšel lidský smích! A tenhle byl tak příjemný. Veselý zvonivý a bez známky znechucení. Dovedl by ho poslouchat po celý zbytek dne. 

Mladík se zlatými vlasy se dal do řeči. Vyprávěl mu o svých rodičích, bratrovi, skvělému, leč trochu perverznímu šermíři, bystrému lukostřelci s jedním okem a vzteklému učiteli, kterého vždycky rád napaloval. Řekl mu o věrném rytíři, který mu dával tajně víno a sem tam i pivo.

"Věděl jsem, že jsi urozený," ozval se Lupič po skončení princova dlouhého monologu. 

"A-ano, ale... nemám to moc rád. Přináší to tolik povinností! Nemůžu si dělat co chci! Pořád nějaká stráž, večírky, učení a hlavně vybírání manželky..." nejvíce nesnášel, když mu i nejbližší přátelé říkali, Výsosti. Občas si přál být jen prostý farmář a chovat zvířata. 

Lupič souhlasně zabručel, podíval se do jednoho otvoru nad jejich hlavami a neuvědomil si jak ten čas rychle utekl. Nebe začínalo tmavnout, objevily se červánky a rudý kotouč pozvolna odcházel za obzor. 

"Musím jít... Drak se za chvíli ukáže," prohodil a vstal na nohy. 

Upřímně se mu ho nechtělo opouštět. Byl to skvělý společník a po dlouhé době se zvládl uvolnit. S kamennou tváří za celou dobu skoro nehnul, ale neměl k tomu moc daleko. 

Naruto se rychle vyškrábal na nohy, zatvářil se prosebně a zeptal se: "Um-um... Přijdeš zítra zase?"  

Cizinec se zastavil v pohybu. Chvíli přemýšlel, ve vzduchu začínal cítit horko a plíce zaplály jako pece. 

"Jistě Výsosti," vyčaroval na tváři úšklebek a kouknul na zmíněného přes rameno. 

Výjev rozčileného prince byl tak roztomilý. Červenal se vzteky jako chilli paprička a ohrnoval horní ret. Zkřížil si paže na prsou a pořádně si dupl. Takhle mu říkat nebude!

"Jsem Naruto, jasný?!"

"Dobře... tak Naruto... zítra. Nezapomeň, co jsem říkal. Nesnaž se utéct někomu, kdo tě během pár vteřin najde," varoval jej ještě a vyrazil svou cestou z jeskyně. 

Zlatovlásek se usmál. Tak přeci tu nebyl sám! Dřepl si zpátky k ohni, nadšeně se culil od ucha k uchu a podepřel si bradu. Vlasy měl jako jeho bratr, jenže jeho tvář... příjemná, s jemnými rysy, nezvyklými na muže, výrazné oči a okolo nich tmavší kruhy. Slušelo mu to. Měl plánu se ho zeptat ještě na tolik otázek. Těšil se na zítra. Zbytek času prospí a pak zase přijde. 

V dálce zaslechl dračí ryk, což byla známka o příletu pána jeskyně. Modré studny hleděly do klidných plamenů, než zašuměla blanitá křídla. Ladně a tiše dopadl na čtyři nohy. Hleděl na svou kořist z výšky, načež hlavu začal pomalu dávat níž a níž. 

Mladík roztřeseně polkl, díval se na to zvíře s velikým respektem a raději se kousek odsunul. Vyděšeně zalapal po dechu a skoro smrtelně zařval, když se zubaté čelisti začaly otevírat. K překvapení prince nezačalo jeho požírání, neboť drak nechal z tlamy vypadnout hromadu ryb. Ulepených a smrdutých od slin. 

Naruto si zakryl ústa, dostavila se chuť zvracet. Dlouhá zhuštěná slina kápla na poslední rybu. Bylo hezké, že si na něj drak vzpomněl, jenže jíst něco takového? Neměl tu ani vodu na umytí.

"Ehm, ne... díky, nemám hlad..." zašeptal váhavě.

Ještěr potřásl hlavou, nespokojeně zavrčel a zaryl drápy do země. Tohle se mu nelíbilo. Ukázal menšímu tvorovi, že byl jeho nesouhlasem špatně naladěný a v důsledku toho vycítil strach.

Modrooký raději sklápěl pohled, netroufl si na něj podívat, jen se modlil, aby to přežil a zítra se setkal s Lupičem. Lovec vztekle zavrčel, prudce se otočil a ulehl blízko stěny, kde měl rozseté průhledné drahokamy. 

Naruto hlasitě polkl, zaměřil oči na draka, pomalu si sundal svrchní vestu, složil ji a dal pod hlavu. Dnešní noc ho hřál ohnivý živel a vědomí, že zde nebyl sám.