Ahojky~

Dle názvu kapitoly půjde o "drobnou" komplikaci. Ne, žádný m-preg už nebude, to už tu jednou bylo a musela jsem si to pořádně obhájit, aby to dávalo aspoň trochu smysl. (Jak mně, tak ostatním.) :D HeHe~ Tak velkou moc drakoměnci nemají. 

 Náš pár se konečně dostal ke svému poprvé a rozhodně to nebude naposledy... Dva nevybouření a zamilovaní a sami na ostrově. *Mrk, mrk.* 

Záchrana není v dohledu, setkání s Kolosálním drakem není dobré znamení - i kdyby si pro Naruta chtěl někdo doplout, čekal by na ně největší predátor na světě. A ten nezabíjí jen z hladu. 

Na druhou stranu jsou zde oba svobodní, nevázaní pravidly, pouze svou láskou a to jim k životu může stačit. 

Děkuji za vaše krásné komentáře, přeji pěkný start s novým školním rokem a hezké počteníčko~

•[XXI. Kapitola]• Komplikace

Poslední kapky nočního deště pečlivě namokřily vysoké palmy i nízké dřeviny. Kapky se v prvních paprscích ostrého slunce zatřpytily a v pozdějších hodinách se nechaly vysušit.

Prales se rozezněl ptačím zpěvem a řevem hladových šelem, útesy zase křikem racků a albatrosů, zatímco uvnitř nedaleké jeskyně prospívalo ticho. Ještě před pár hodinami zněla divokou vášní dvou mladých chlapců.

Naruto se vzbudil první. Na těle mu spočívala váha jeho čerstvého milence, který spokojeně chrněl, rudé vlasy měl rozčepýřené do všech stran a pravidelný, horký dech se tříštil o opálený hrudník zašpiněný vlastním potem.

Mladý princ se blaženě usmál, vzpomínky z horké noci mu doteď problikávaly před očima. Musel staršího mladíka vést a občas ho zarazit. Dovedl být tak zbrklý a nedočkavý. Po dlouhé, mazlivé předehře to všechno šlo jako po másle. Možná ještě lépe. Nikdy nezažil tak opojné pocity. Chtíč po mužském těle mu dokonale zatemnil rozum. Poprvé ho to nevýslovně bolelo, marně v sobě zadržoval vzlyky, měl strach z další bolesti, avšak necouvl, vydržel a vlastní i jeho tělo ho odměnilo jedinečnou rozkoší. 

Olízl si ret prokousaný do krve, natočil hlavu a uvědomil si tupou bolest na krku. Nebylo to ztuhlé svalstvo, to cítil taky, jen moc dobře věděl, že zrovna tam schytal jedno kousnutí za druhým. Nebyly to jen povrchové ranky. Snažil se o zviditelnění každé modřiny lásky, které na mladším těle zanechal. Předtím mu to nepřišlo tak bolestivé, ale vzrušující a marně kňučel slastí o další. Gaara se ovšem pokaždé jen usmál a odtáhl se, aby se jal další skromné práce.

Sklopil modré oči na milence a polkl v sobě uchechtnutí. Od někoho, kdo byl dračí krve čekal daleko větší výdrž. Hned po prvním kole se na něm složil a usnul jako špalek. Možná za to z velké části mohlo potlačování draka, kdoví... Přesto ho hřál dost silně a princ se od něj nechtěl hnout. Ne, že by mohl.

Hladil tmavě červené prameny slepené potem a mezi prsty je rozčesával. Přemýšlel. Co kdyby se vzdal svého jména a rozhodl se žít mimo palác? Mohli by si najít pozemek, kde by si založili farmu, nebo by si osvojili tohle místo a společně by tu žili do konce života. Už teď si přišel jakoby tu strávil celý život.

Trvalo velice dlouho, než se ze spánku dostal i Gaara. Po pár dlouhých minutách klidného dechu zachraptěl a promnul si suché ospalky. Stále unaveně mhouřil víčka, dlouze mrkal, v obličeji zůstal netečný, avšak jeho oči ho trápily nejvíc. Viděl dvojmo sem tam problikávaly hvězdičky, jenže ta strašná bolest hlavy... Chytil se za ní a bez jediného pohledu na usměvavého milence se odtáhl. Posadil se sice kousek od něj, leč nedokázal vyloudit sebemenší slovo. Hrdlo měl stažené nejen ze vzrušených heků, ale i kvůli bolesti ve spánku.

Světlovlásek se velmi pomalu vytáhl do sedu. Táhlo ho celé ztuhlé tělo. Nejvíce to schytal zadek. Přisunul se velmi blízko svého milence, položil mu dlaň na holé rameno a sehnul se k drobnému polibku. Zavrtěl rty, zůstal u teplé kůže a jemně ho hladil. Musel být vyčerpaný. A něco ho jistě bolelo. Poznal to na něm. Za ty dlouhé měsíce si u něj všiml změn nálad a nával bolesti, kterou mu nechtěl ukazovat. Přes tohle byl vážně tvrdohlavý. 

"Něco tě trápí? Jen mi to řekni... Nemusíš nic skrývat. Byl jsi úplně skvělý. Jen já... musel být určitě špatný," zasmál se nervózně a pokusil se mu nahlédnout do bledé tváře.

Ostrovan se však zamračil, mimické svaly daly znát o rozčilení a Naruto absolutně nechápal proč. Měl to z něj tahat? Nechtěl ho ještě víc rozhněvat, ale mlčet by neměl.

"Gaaro, mluv se mnou. Řekni jestli jsem něco pokazil, protože já se totiž cítím dost zmate-"

"Nic mi není," odsekl nevrle Gaara a vytrhl mu své rameno.

Princ zmateně vydechl a zatvářil se lehce ublíženě. To byl tak špatný? Měl dojem, že se mu všechno líbilo. Ze špatně rostoucího pocitu sklopil zrak na nohy. Objal kolena a poslouchal, jak se rudovlásek rychle postavil. Z jeskyně nedocházel, ale chodil okolo a hledal svoje svršky.

Světlovlásek ucítil typický nával slz z neznalosti. Srdce mu začalo v panice tlouct o hrudník a vjel si rukou do vlasů. Nelíbilo se mu to. Neměl odvahu k rozladěnému drakoměnci zvedat oči. Bál se, že to svým nešťastným pohledem pokazí ještě víc. Co je špatně...? Možná jen... netuší jak reagovat? Neví jak se ke mně teď chovat? 

Poslední dvě otázky dávaly Narutovi největší smysl. Opřel si bradu o kolena a dále hleděl k zemi. Nenápadně si otřel slzičku zoufalosti a s pořádným nádechem plného odhodlání se postavil na nohy. 

°•°•°

Nevzpomínal si, že by mořská voda do posledních ran tolik pálila. Minule skoro nic necítil. Dnes to bylo jiné. Pálilo to a bodalo otravnou táhlou bolestí. Musel ze sebe dostat bílou nadílku, už ne tak příjemnou jako byla na začátku. Předtím byl naplněn vzrušujícími pocity, jenže teď jej přepadávala úzkostlivá svíravost kolem vnitřností a krku.

Narovnal se v zádech, překonal nutkání se ohlédnout za rudovláskem a nabral do dlaní slanou vodu, aby si s ní omyl tvář. Kapky se mu dostaly do vlasů a on dostal chuť se ponořit pod chladivou hladinu. Ohlédl se za sebe, ostrovan se o něj zřejmě nezajímal, protože se poblíž útesů věnoval něčemu jinému. Nelovil, pouze dřepěl a hleděl buď na svou dlaň, nebo do blízké tůně. Z té dálky to nepoznal.

Narutovy koutky v přímé lince sjely zase o něco níže. Vůbec se o něj nezajímal. Chtěl nutně vědět, co se mu honilo hlavou a jak moc si to u něj pokazil. Bylo to moc brzy? Vyděsilo ho, že se vyspal s někým z královské krve a rozhodl se od něj raději držet odstup? Povzdechl si nad tím. 

Nakonec se zaměřil na čirou vodu a celý se do ní ponořil. Miloval plavání a potápění. Konečně mohl využít toho, že jej nikdo nesledoval. Byl sám a nikdo si ho nevšímal. Vůbec nikdo.

Delší chvíli plaval v moři, dokud se neozvalo přetížené svalstvo a křeč v noze. Vylezl z příjemné vody a chvíli zůstal stát na sluníčku. Potřeboval uschnout, vstřebat všemi smysly pachy a vůně moře. Dlaní si přejel po rameni a oprášil tak ze sebe mořskou sůl. Když se konečně rozhodl, že by se snad mohl obléct, sehnul se a zrakem zabloudil ke Gaarovi. Pořád to stejné - jako přilepený zůstal u tůně a prsty sbíral jemný, bílý písek.

Namikaze se zatvářil zklamaně. Ani po takové době se na něj jedinkrát nepodíval? Nestál mu za jediný pohled? Chtěl za ním jít a říct mu o svých pocitech, jež ho trápily, nebo mu vpálit do obličeje, že takhle by se chovat neměl, ale rozmyslel si to a zamířil si to do tábora. Nechtěl ho rozčílit. Měl z Gaary respekt a určitě své emoce nekrotil jen tak bezdůvodně. 

Naruto toho všeho opravdu litoval. Neměl s ním spát. Kdyby se tak nestalo, mohl ten vztah mezi nimi zůstat takový jaký byl. V přátelském duchu. 

Ignorace pokračovala dalších několik dlouhých dní. Bez Gaary se cítil opuštěný jak nikdy. Ostrovan totiž delší dobu trávil čas v džungli, do jeskyně se nevracel, ani v dračí podobě a když už jej po dlouhých hodinách o samotě spatřil, byl nepříjemný a náladový.

"Jak se to jen mohlo takhle pokazit," zamumlal si pro sebe světlovlásek uprostřed chladné jeskyně.

Nacházel v tmě, chladu a bál se. Venku zuřil vichr o velké síle. Chtěl tu mít svého divokého mladíka z neznámé země tady u sebe. Strach mu nedovolil zaspat a úzkost zkazila chuť k jídlu. Objímal kolena, opřel si o ně čelo a měl chuť se z toho všeho vybrečet. Opravdu neměl do slz daleko. Nemohl uvěřit, že by to takhle skončilo. Přeci by ho Gaara nemohl jen tak vymazat. Věřil, že za ním dřív nebo později přijde, jenomže do té doby bude sám, v temnotě. 

°•°•°

Gaara přimhouřil oční víčka, seděl na kraji kamenné tabule vedoucí k ne příliš vysokým vrcholkům, které představovala obrovská lebka. Před očima mu tančilo rozličné spektrum barev a jisker. Viděl rozmazaně a dvojitě. Motal se s ním celý svět, dokonce měl pocit, že neudrží rovnováhu v jednoduchém sedu a sletí dolů do moře.

Uvnitř hlavy probíhaly neustále výboje. Jeho mysl pořád narážela na dávný blok. Nemohla přes něj a tak vytvářela nátlak. Pokoušel se uklidnit a zhluboka dýchat. Drak v jeho nitru nezvykle poklidně dřímal.

Oběma rukama si vjel do vlasů a v tváři se objevila náhlá křeč. V uších slyšel pískání a opakující se hlasy a ty mu začaly pomalu dávat smysl. Najednou před sebou spatřil tvář muže. Dospělého muže, který měl hnědé oči, lehce zvýrazněné tmavými linkami, do nich mu padaly dlouhé hnědé vlasy s nádechem červené. Přirozeně přísné rysy se uvolnily v příjemnou starostlivou tvář a vypadalo to, že na něj něco mluvil.

Co to všechno jen způsobilo? Snad Narutova krev na jeho rtech? Nebo jeho rozpálené tělo? Či snad jejich fyzické spojení? 

Obrovská hradba tyčící se nad zachovalými vzpomínkami utrpěla praskliny. Skrze její pavučiny pronikal pouze kousíček minulosti. Konečně si zvládl vybavit jak se sem dostal...

Vzpomínal si na loď. Velkou škaredou loď, která se měla plout na daleký sever. Byl malý, mohlo mu být jedenáct, možná dvanáct let. Za začátku si myslel, že byl cestující na lodi a plavil se pryč, jenomže těžké železné řetězy okolo zápěstí a ocelový obojek na krku ho utvrdily o něčem jiném. Byl vězněm... Malým, vystrašeným vězněm.

 A vybavovala se mu nová osoba... Ta vlastnila krásné červené vlasy. O dost světlejší a lesklejší, než byly ty jeho. Oči měla přátelské, laskavé, příjemně oříškové a bledá dokonalá tvář bez jediné chybičky připomínala obličej panenky. Nejdřív myslel, že se jednalo o ženu, jenže sametový hlas vycházející z dokonalých světlých rtů patřil mladému muži, avšak spolu s neznámým přišel i pocit úzkosti a strachu. Navzdory příjemnému a pěknému zjevu z něj měl mrazení v zádech.

Další útržek mu prozradil odkud byl. Věděl toho o dracích mnoho, protože on sám mezi nimi žil. Pocházel ze staré a zachované linie, svůj dar zdědil po otci a v horách lemující přirozenou hranici jejich království, skrývaly v útrobách velké draky, kteří ač byli děsiví, tak nikdy neuškodili jeho zemi. Povedlo se jim žít v symbióze díky jeho rodu. Vybavil si okamžiky, kdy je obyčejní lidé měli za hrdiny, prosperovali díky nim a on sám byl všemi obdivován. Západní království patřilo k nejsilnějším, skvěle zachovalým, vládli zde nezměrnou dračí mocí. 

Jenomže potom tohle všechno skončilo. Nebe se zatáhlo hustými černými mraky. V den, kdy začaly bouře skonala jeho matka. Ucítil první ránu v srdci. Hned po ní ztratil otce. Žal, jenž požíral vdovcovu duši se za ním táhl až do Skleněných hor a tam se nadobro ztratil. O sourozence přišel během mrknutí oka. Ani netušil, kam se poděli. Pozřela je temnota a už nikdy je nespatřil. Prostí lidé se proti němu začali obracet. Ze den na den se k němu zachovali jako lovci čarodějnic. Stal se štvaným tvorem ve své vlastní domovině.

Mladíkovi se v očích zaleskl smutek. O všechno a všechny přišel. Vyhnali ho. Poslali ho v poutech někam do neznáma. Co se tak pokazilo? Spustil víčka, marně zapátral v paměti, ale pokaždé se mu jako zdroj všeho špatného objevil jeden a ten samý muž s červenými vlasy a dokonalou tváří panenky.

Zvedl bradu, odtáhl víčka od sebe a ironicky se zasmál. Bylo pravidlem, že se musel vyspat se členem královské rodiny, aby se mu navrátila paměť? Či snad za to mohla jeho krev? Za noc jí ucítil na jazyku nesčetněkrát, naprosto si toho užvaněného chlapce podrobil a stal se jeho.

Postavil se, narovnal v zádech a ohlédl se za sebe. Konečně si vzpomněl na část minulosti! Jako dítě určitě utrpěl velký šok a to mu zabránilo si ty nejdůležitější okamžiky vybavit. Několik dní zbytečně ignoroval Naruta a trápil se svou bolestí, když by mu on mohl pomoci. Zavrtěl hlavou, v níž doznívala bolest a vydal se směrem do pralesa. 

°•°•°

Drakoměnec se potichu, jako dravá šelma na lovu, vplížil do jeskyně. Počínal si opatrně, pomalu, žluté dračí oči mu umožňovaly vidět v té nejhorší tmě ten nejdrobnější detail a takto ostrý zrak mu spočinul na spícím mladíkovi. Hladké stěny chladného kamene sem nepustily nejmenší sluneční paprsek a malé lidské tělíčko se třáslo chladem. Hrdlo se mu stáhlo hanbou. Nedokázal si rozdělat oheň. Věděl, že mu to nešlo a stejně ho nechal v zimě a temnotě. Nedokázal se podívat Narutovi do tváře. Tiše vedle něj položil již vychladnou, opečenou zvěřinu, kterou přechozí den stopoval přes celý ostrov a posadil se zády k němu. 

Zostřenými smysly poslouchal klidný, pravidelný dech, tlukot srdečního svalu a přemýšlel, zda by ho měl vzbudit. Ne, to asi nebyl nejlepší nápad. Budit ho sotva tři hodiny před východem slunce? Možná by ho za to nezabil, ale byl by na něj nepříjemnější ještě víc. Zachvěl se. Pět dní se od něj držel dál a on tu musel žít sám. Co kdyby ho něco napadlo? Co kdyby si sem troufl nějaký predátor, napadl ho a on u toho nebyl? Dračí oči se mu zaleskly hanbou. Na něco takového vůbec nepomyslel a jen z té představy se mu udělalo zle. 

Já jsem takovej idiot, složil tvář do dlaní. Už několikrát se Naruto nacházel v bezprostředním nebezpečí a on ho poslední dny stejně nechal na holičkách. Otočil se k mladíkovi čelem a zůstal na něj zírat. Nyní se mohl obávat toho, že mu to odstrčení už nikdy neodpustí. Nikdy. Zase to bylo tady. Ten strach. Ten strach z toho, že udělal něco, co neměl. Být člověkem občas bylo vážně těžké.

°•°•°

Naruto se probral pár hodin po východu slunce a žaludek mu nemilosrdně škrundal. Měl hlad. Několik dní nejedl nic jiného, než ovoce a když se poštěstilo, tak rybu. Protáhl si paže, nohy a všiml si, že u jeho místa na spaní leželo podlouhlé dřevo a na něm v listě zabalené maso. Nadzvedl obočí a rozhlédl se po prázdné jeskyni. Přinesl mu Gaara něco k snědku? Že by konečně sebral odvahu? 

"To si jako myslí, že si mě uplatí jídlem?" zamračil se na maso, které ještě před dvěma dny svobodně běhalo po lese. 

Ten bídák byl přímo v této jeskyni a neobtěžoval se počkat, až se vzbudí! Zatnul pěsti a rozčileně se rozešel ven. Tentokrát ho najde a popovídá si s ním. Nebude ze sebe dělat rohožku. Bude to chtít sakra velkou omluvu, než maso na kusu dřeva.

Kamínky mu křupaly pod nohama, vítr cuchal vlasy a foukal mu do očí. Přivřel je a zbrkle zamířil k pobřeží. Očekával rudou čupřinu na každém kroku, za každým útesem, nebo palmou a po několika minutách se mu zadařilo. Ostrovan stál po kolena ve vodě a lovil ryby. Vypadal soustředěně a když kolem něj proletěl kámen, cukl sebou a otočil se.

"Příště se trefím!" sliboval roztřesený Naruto a natáhl se pro další.

"Naruto..." oslovil ho klidně Gaara a rozhodl se jít k němu naproti, leč plavovlásek zavrtěl hlavou, ustoupil o deset kroků od vody a hodil po něm další kámen, avšak zase minul.

Možná by se byl trefil, kdyby se mu nemlžily oči a ze vzteku netočila hlava.

"Tohle se dělá? Odejít od někoho a nechat ho samotného bez jediného vysvětlení? Já myslel, že se ti všechno líbilo! Pět dní jsem si lámal hlavu nad tím, co jsem udělal špatně, že jsem si tohle zasloužil! Bál jsem se toho, že odejdeš a nevrátíš se za mnou! A ty si pak v noci přijdeš, když spím a... a..." zlomil se mu hlas.

Naruto si zakryl ústa. Z očí se mu mezitím vydraly slzy a to přinutilo Západňana zůstat strnule hledět na krásné, modré studánky zalité třpytivými slzami. Zranil ho. Věděl, že byl důvodem toho, proč takhle vypadal. Ubrečené opálené tváře chytající nach, potlačované breky a průhledný sopel u nosu. Za to všechno mohl on.

"Naru..."

"Neříkej mi tak!" vyletěl princ prudce a zaskřípal zuby, aby potlačil útrpný vzlyk. "Vůbec za mnou nechoď... Už nikdy. Zůstaň si trucovat, když jsem ti tak strašně ublížil! Nechci tě vidět!" 

Zelenooký mladík pocítil od páteře nahoru zlovolný mráz. Tohle bylo ještě horší, než čekal. Chtěl za ním jít a obejmout ho. Utěšit ho od negativních emocí, jenomže on se otočil a utekl. Nechal ho stát v moři a jedinkrát se za ním neohlédl. 

"Naru," hlesl bezmocně, v žaludku se mu prostíral zlý pocit. 

Nyní by za ním neměl chodit. Byl naštvaný a cokoliv co řekne, tak to ničemu nepomůže. Za celou dobu u něj neviděl takové temné emoce. Naruto ho velmi miloval, dělil se s ním o tu zářnou a veselou náladu. A on se k němu zachoval jako ke kus hadru. Zmučeně si promnul nos, odhodil oštěp na chytání ryb a vylezl z moře. Chtělo to sakra velkou omluvu, aby ho přijal zpátky. A možná o jedné věděl.