Zdravííím!

Druhá kapitola je na světě! Kampak si drak Naruta odnesl? Jak velké asi bude dračí doupě? Copak s ním má v plánu? Máte nějaké nápady? Jsem na vás zvědavá. :D Všechno se tady dozvíte.

Trochu jsem se inspirovala i drakem Šmakem z Tolkienových knih. Celkově mi draci přijdou jako strašní sobci, kteří vyloženě jdou jen po blyštivých věcech. Nejvíc mi přijde top jeho mad věta. :D 

To se nám to fantasy ještě rozjede. Zahrát si na schovávanou s drakem? No, proč by ne. Na babu? Ještě lepší.

Přeji pěkné počteníčko. :>

•[II. Kapitola]• Doupě

Veliký drak ze západu razil tmou, jediným světlem byla hvězdná obloha a obrovský měsíc. Kvůli absenci větrných proudů musel přidat sílu do svalů křídel. V záři měsíce vypadal drak zlatavý, avšak jeho křídla vrhala červený stín. Překvapivě hladké šupiny tlap jemně svíraly malého prince, který se zdál polomrtvý. 

On vlastně byl polomrtvý, strachy. Sotva vnímal, co se kolem něj dělo, v nose ho šimrala vůně soli a jeho unavený mozek uvažoval, že se asi nacházel nad mořem. Jak dlouho letěli? Jak dlouho ještě poletí? Ví už o jeho únosu rodiče? Poslali snad armádu? Najali lovce draků?

Tiše zakňučel bolestí, otevřel očka, aby si prohlédl kde se zrovna nacházel. Tma, zář měsíce a... hvězdy... Tisíce hvězd! Hvězdná mapa drakovi radila kudy domů. 

Lehounce natočil hlavu, pod sebou zaslechl šumění příboje narážejícího o kamenité útesy a spatřil temný ostrov, ke kterému drak mířil. Nezdál se mu vůbec bezpečný. Zvláště když spatřil ty vysoké a jistě ostré útesy. 

Drak snižoval rychlost i výšku, použil křídla jako padák a elegantně přistál na dvou zadních tlapách. Tiše a neslyšně. Ihned ho obklopila obří temná jeskyně s otvorem, který si tu sám proboural.

Levá strana přetékala zlatem, blyštivými cennostmi, drahokamy a dalšími vzácnými kovy. Všechno co mu přišlo třpytivé a vzácné ukradl. Za ta léta si tu nahromadil veliký poklad a musel probourat ohněm část jeskyně dolů kvůli nedostatku prostoru.

Svůj dnešní úlovek opatrně položil a složil křídla. Nemohl neživým předmětům ublížit, ale on je nechtěl poškrábat, ani vážně poškodit, takže se k tomu choval opatrně, stejně jako k novému objevu. Ostatní draci bažící po zlatě mohli jen závidět... 

Mladík zůstal nehnutě ležet, znovu cítil pevnou zem a z tak dlouhého letu se mu motala hlava. Zaschlé slzy se spojily s prachem a zašpinily tváře.

Za jeho zády stál ten největší predátor v dějinách lidstva, měřil si jej a čekal na pohyb. Viditelně dýchal, slyšel proudit ve velkém jeho krev, tlouct srdce, dokonce zaznamenal stékat pot a stoupat chloupky. 

Opálená dlaň sevřela prach pod sebou, do očí ho udeřilo světlo zlata odraženého od měsíce. Věděl o něm. Jen čekal, až ho sežene, nebo to byla dračice a teď si přivolá mladé? Nač by však dračice ztrácela čas s hromaděním zlata? A byla to vůbec dračice? 

"Prosím prosím, skonči to rychle," hlesl rozechvěle, hlasitě polkl a zavřel oči.

Byl psychicky vyždímaný. Poprvé a naposledy viděl draka. Vždycky si přál nějakého vidět a v dnešní odpoledne se mu to sakra vymstilo. S dětskými přáními opatrně... 

Ještěr natočil hlavu na stranu, třebaže si ho prohlížel jediným okem, stačilo to. Položil ji vedle ležícího tělíčka, zaslechl nepatrné vzlyky a tiché prosby v řeči, jíž stejně nerozuměl. Dle pachu dost dobře cítil urozenou krev. Byl tam ještě jeden, ale ten nezaujal jeho dračí čich tolik jako tento. Normálně nemohl pach lidí ani vystát, bylo to něco odporného, něco, co nedokázal cítit, jenže co teprve královská modrá?

Podlouhlý čumák strčil do zad malého človíčka, ten ale vyděšeně vyjekl a posunul se z dosahu. Začal se hrozně třást strachem, málem se z toho zalkl. 

Drak poznal, že by se měl vzdálit. Nechat ho uklidnit, nebo strachy pojde jako ovce. Zvedl tlamu plnou ostrých zubů, zasyčel jako krokodýl a přímo po čumáku se zavrtal do veliké hromady blyštivých věciček po jeho pravé straně. Zahrabal se úplně celý, vyčuhovala jen hlava, jedna tlapa a ocas. 

Naruto se neotáčel. Ne, dokud nepřestaly cinkat mince. Pár jich na něj spadlo. Hřbetem ruky si otřel oči, opatrně se přes rameno ohlédl a vydechl. 

Okřídlený tvor ulehl a zavřel oči. Klidně funěl v hromadě zlata, odpočíval, nabíral energii... Modré studny nepobíraly jeho velikost. Tak moc obří! Jak se mohl takový kolos pohybovat tak tiše? To mu hlava nebrala. Chraptivě se nadechl, natočil hlavu k východu odkud slyšel šumění moře. Kam s ním vlastně letěl? Během letu vypnul, nevěděl jakým směrem, takže se cítil totálně mimo. 

Otáčel blonďatou kšticí tam, kam mohl a užasle se nadechl. Takové bohatství se nenacházelo ani v jejich pokladnici. Tohle muselo být nejméně pro tři velká království!

Odvážil se k sedu, aby si to tu lépe prohlédl. Drahé kameny, ať už opracované, či ne, poháry, koruny, šperky, mince, spony, groše... Vše na co si vzpomněl bylo přímo tady. Opatrně pohlédl na draka. Určitě už musel spát, jenomže on se necítil dobře. Teď vstát nedokázal. 

Sundal si hladké stříbrné nárameníky, dlouhé rukavice končící u předloktí, zároveň odepl plášť a přikryl se jím. Pomalu si lehl na nezraněný bok a zkusil zavřít oči. Klepal se strachy, to ano, ale nemohl tápat slepě po tmě. Musel doufat, že drakův spánek bude během zítřejšího dne dost silný, aby mohl najít únikovou cestu. Schoulil se do klubíčka, smutné vzpomínky zamířily k rodině a udělalo se mu ouzko. 

V duchu se pomodlil za rychlý návrat domů. Usnout mu potrvá. Zvláště na té tvrdé zemi. Vrtalo mu hlavou proč ho ještě ještěr nesežral. Možná si ho schovával na zítra. Zachvěl se, posunul více k hromadě zlata a povzdechl si.

Proklouzl mu život mezi prsty. 

°•°•°

Sluneční kotouč se nacházel vysoko na obloze, když se mladý princ probudil. Tělo měl celé rozbolavělé, hlava třeštila, strach smrskával vnitřnosti do jednoho klubka a skoro nedokázal dýchat. Se zaskučením vjel rukou do vlasů, prohrábl si je a odlepil víčka od sebe. Pod tenkým pláštěm mu byla v noci zima, podvědomě hledal nějaký teplý bod. Nic takového se ve studené jeskyni nenacházelo. 

Otočil hlavu, oči mu nadějně zajiskřily. Drak byl pryč! Kdyby ho tak nebolela hlava vstal by rychleji, jenomže takhle musel pomalu. Postavil se na nohy, k jeho úlevě nebyly jeho boty nijak zvlášť poškozené. Jen trochu kulhal. 

Hloupý Rezek! Opravdu mě musel shodit dolů? Teď mě všechno moc bolí! Zaúpěl v duchu nad svým neposedným koněm.

Obalený pláštěm se dobelhal k otvoru jeskyně, u římsy se nahnul, avšak hned si to rozmyslel a zacouval. Nejméně osmdesát metrů volným pádem na špičaté útesy. Z té výšky se mu převrátil žaludek. Zády se opřel o pevnou stěnu, zavřel oči a chvíli zůstal stát. Musela tu být jiná cesta dolů! 

Proč jsem já hlupák nedržel hubu a nevybral si nevěstu. Teď jsem mohl být doma a seznamovat se s novou partií, ale já ne... Rodiče to se mnou vážně neměli lehké, pomyslel si zoufale. Zhluboka se nadechl a rozhodl se najít cokoliv, co by napomohlo k útěku. 

Obcházel stěny sem a tam, zkoumal její záhyby, zároveň obdivoval vysoký strop, kde se držel prazvláštní světélkující mech všech možných odstínů modré, až k zelené. Dodávalo to nádech života a rušilo ponurou šedivou a černou.

Po dlouhém hledání a obav o návrat draka, úspěšně nalezl úzkou puklinu, kterou se jen tak tak protáhl. Světlo sem příliš nezářilo tak našlapoval zlehka. 

Prozatím se nebál stěn blízko u sebe, jelikož touha po svobodě byla větší, spíše se paranoidně každou chvíli otáčel, očekávaje dračí žár. 

Dlaněmi se dotýkal vlhkých stěn, šoupal se centimetr po centimetru. I pro tak hubeného člověka byl velký problém tímto otvorem prolézt. Zatínal zuby, nechtěl se zaseknout a pokračoval. Cítil, jak se to pod chodidly snižovalo a záhy neucítil nic. Stihl vyděšeně vypísknout a už se vezl jako na skluzavce. Strhnul s sebou pár kamenů, jak se snažil něčeho zachytit. Zarazila ho až kamenná podlaha. 

Žuchnul na zem jako pytel zlata, chvíli se křečovitě kroutil, než vstal a prohlédl situaci. Sklouzl na nižší patro jeskyně, která měla mnoho děr, strop sahal velmi vysoko a stékaly sem zlaté dukáty. Rozprostírala se tu další hromada cenností. Jedno patro muselo být pro draka málo. 

Naruto odhodlaně vstal, našlapoval opatrně, nechtěl riskovat zvrtnutý kotník. Kopnul do jednoho poháru a ten s rachotem přistál na druhém konci. Ztuhl jako socha. Nastražil uši, otáčel hlavu a každou chvíli očekával dračí ryk. Neslyšel je úplně ani poprvé, jak by mohl teď? Po pár minutách sebral ztracenou odvahu a znovu vyšel. Tentokrát se choval klidněji a obezřetněji. 

Ocitl se znovu na kraji, tentokrát byla římsa delší, vedla ven a opisovala tvar hory. Blonďáček se usmál, vyšel vpřed a koukl dolů. Nesměl spadnout. Ani tady to nebylo s útesy nejlepší. Spadne a zabije se. Scénář byl daný, jestliže by mu uklouzla noha. Na chvíli zůstal na vydýchání se. Začínal výšky opravdu nesnášet. 

No tak no tak, seber. Máš jednu šanci utéct... udělej to... Hned. Hned to udělej, prolétlo mu hlavou. Musel jít... Nechtěl zemřít. Přežije to a dostane domů. Věřil v to.

Zatímco přitisklý na boční stěnu lezl po římse, opíral se o něj značně nepříjemný vítr. Byl o dost silnější, když se měl od čeho odrážet a několikrát mladíka vyděsil. Nakonec byl rád, že římsa končila u výklenku s otevřeným vchodem akorát pro něj. Rozklepaný strachy z toho zážitku vlezl zpátky do nitra nevelké hory a objal ho chlad jeskynního komplexu. 

Modrooký toho začínal mít dost. Dostane se ven, pak je zas uvnitř. Navíc to tu divně páchlo a smysl ho varoval, aby šel hned pryč. Kam ale? Vrátit se nemohl. Musel jít vpřed. Nasál nosem ten smrdutý zápach, zamračil se a pomalými krůčky pokračoval. Někde před ním zářil paprsek světla, což ho akorát nutilo jít dál. 

Náhle se zarazil. Lépe se rozhlédl. Nejenže hromady zlata spadaly i tady a stěny musely být narvané, taky se tu nacházelo mnoho... mnoho... bílých klacků... Při lepším pohledu zjistil, že se jednalo o lidské kosti. Dech se mu zrychlil, rozhlédl se kolem a mimo zlata spatřil hromady koster, bílých, černých, nebo spálených na uhel. Zakryl si ústa a do očí se vtlačily štiplavé slzy. Všichni byli mrtví... To drak... Drak je určitě spálil, nechal vyhladovět... Nechtěl skončit stejně jako nebožáci před ním. 

Zoufale zrychlil kroky, hodlal opustit místo smrti a při cestě upustil několik velkých slz. Stropem se ozývalo hlasité praskání starých kostí, jak přes ně Naruto pospíchal. Dlaní se opřel o okraj vstupu, znovu byl na čerstvém vzduchu a konečně pocítil sílu břišních svalů tlačící ven všechno, co mohlo. Nechal tomu volný průběh a vyzvrátil téměř vše. V ústech mu zůstala odporná pachuť kyselin.

Znechuceně nakrčil nos, otřel si oči, pláštěm ústa a rozhlédl se. Pozornost upoutal velmi hustý zelený prales, jenž se táhl daleko na východ. Překvapeně pootevřel ústa, mořský vánek pocuchal blonďaté vlasy a pohladil opálené tváře. Tohle celé se podobalo spíš souostroví, než malému ostrovu, anebo to byl jeden velký ostrov? Ztrácel přehled. 

Následující cesta nebyla tak strašlivá. Konečně ucítil pevnou půdu pod nohama. Ohlédl se k hoře, její odstíny by přirovnal k těm lidským kostem uvnitř... Přes všechen ten stres a náhlé zvracení si neuvědomil jaký měl hlad. Břicho zakručelo, dožadovalo se pozornosti. Potřebovalo doplnit potravu, o kterou předtím přišlo.

"Já bych tak jedl. Nemůžu utíkat před drakem s prázdným žaludkem," hlesl tiše a sklopil pohled. 

Dostat se z jeskyně mu trvalo celé odpoledne a slunce pomalu mířilo k západu. To už se blonďatý mladík ubíral skrze prales, hledal něco k snědku a modlil se, aby měl na druhé straně ostrova lepší pořízení. Neměl čas si prohlédnout krásu tropu, ani rozličnou souhru barev létavého hmyzu, či květů.

Během příští půlhodinky hledání jídla to zaslechl... 

Dračí řev... 

Naruto se zděšeně otočil, dosud zpívající ptáci utichli, vítr přestal hrát na listy exotických stromů a svět, jakoby se zastavil. Rychle se schoval do vysokých houštin a modré oči kontrolovaly nebe. Obrovský predátor si získal respekt celého světa a hledal něco, co mu zmizelo... 

Písečný drak tichounce prolétával nad lesem, jeho jedinečný zrak viděl téměř vše. Bohužel za stále svítícího slunce zůstával částečně slepý. Rozeznal pohyby menších zvířat od velkých a pak ho ucítil. 

Pohnul rohovitou hlavou o pár stupňů doleva, rozeklaný jazyk vydal spokojené zasyčení, složil křídla a rozletěl se střemhlav dolů. Jediné, co ho mohlo prozradit byl jeho vlastní stín a právě ten upozornil lovnou. 

Se srdcem až v krku vyletěl blondýn ze svého úkrytu, pelášil řídkým lesem, kličkoval mezi stromy jako zajíc a snažil se ho zmást. Veliký stín ho doháněl, měl jej nad hlavou, slyšel šum křídel, cvaknutí zubů a opět mu bylo do breku. 

Vyřítil se z pralesa tak rychle, že ani netušil o konci rovné země. Zakopl o vystouplý kořen mořské vrby, rovnováha si nedala říct a on zase padal... S křikem mířil po hlavě dolů do hladových vln moře. Těšilo se až mladíka stráví a nic z něj nezbude. 

Radost vodě překazil mrštný ještěr, který si svou kořist chytil, zároveň to nabral do jednoho z útesů, ale nic vážného. Ve vteřině byl nahoře. Nerudně zavrčel. Kvůli němu si natloukl tlapu.

Modrooký stáhl obočí, vztekle bouchl pěstí o zpevněných šupin a uvolnil se. Zaklonil hlavu a spatřil vzdalující se zeleň. A zase do jeskyně... To si přál ze všeho nejméně.

Kolos ale zamířil někam jinam. Hora tu nebyla jediná velká a kousek od ní stála další. U té musel vyletět na samý vrcholek, takže zvolil rychlejší tempo. Ucítil, jak se ho ten člověk pevně zachytil. Z takového prudkého stoupání chytal mdloby. 

Vysoká hora se spojovala s druhou, vedle ní rostla z moře další a další, každá menší, než ta druhá. Vypadaly jako obří schodiště, po němž se stoupalo vzhůru.

Drak vletěl dovnitř, vnitřek hory zůstal dutý, stěny na některých místech průsvitné, děrované, nebo rozvětvené jako pavučiny. Čtyřnohá potvora dopadla na zem, pustila malého zajatce a jako zavrčela. Místy byly díry a člověk tu mohl mít dost světla. Zase odsud nebylo úniku. Leda se naučit létat a uniknout tím otvorem nahoře. 

Dědic se posadil, promnul si rameno, snažil se nedát najevo strach. Udělat drakovi takovou radost? Ne, už nikdy.

"To není fér," promluvil chlapec tiše s nakřáplým hlasem a popotáhl. "Chtěl jsem jen... zpátky... domů..."  

Celý den strávil útěkem z jeskyně a stejně se ocitl v horší, než v jaké byl. 

Velký tvor sklonil hlavu, nozdrami si skvěle zapamatoval jeho pach. Vrátí ho zpátky k pokladu, ale až se trochu vycuká. Zde je dostatek prostoru, jen holt neuvidí slunce a nebe. S naprostým nezájmem si zase lehl. Tentokrát nechal oči otevřené déle. Žluté duhovky si prohlížely chlapce s modrou krví.

Naruto poposedl, podíval se přímo tím jedním otvorem ven. Vykašlal se na hlad. Bez jídla se chvíli obejde. Jen nevěděl jestli to tady přežije se zdravým rozumem. Nesnášel uzavřené prostory.