Ahojky~^^

Máte tady již 13 část. Nemůžu uvěřit, že to tak rychle letí! ^^

Děkuji za vaši zpětnou vazbu a posouváme se dál~ 

Narutův "trosečnický" život pokračuje, prozatím bez úhony. Drak si stále lízá rány, je moc rád, že se mu zajatec nepokouší utíkat a zůstává při něm. Ačkoliv se Narutovi moc stýská po domově, rodině a přátelích, stále tu zůstává něco, za co je vlastně rád, že tomu nemusí čelit. 

Na královského syna neměli spadeni jen urození, kterým by se hodilo silné spojenectví, ale i někdo daleko horší. Někdo, komu nevadí jít přes mrtvoly a nemá žádné svědomí..

Hezké počteníčko a pěkné prázdniny~

•[XIII. Kapitola]• Nevyžádané setkání

Naruto nepřetržitě hleděl do divokého ohně a delší dobu dával myšlenkám i emocím volný průchod. Možná doufal, že všechny špatné pocity oheň stráví... Bylo mu breku ze stesku po domově, rodině i přátel, avšak zároveň byl za tuto situaci nesmírně rád. Měl zde klid, nikdo mu nic nerozkazoval, mohl dělat cokoliv se mu zalíbilo, Gaara ho chránil a drak v noci pečlivě hlídal.

Zrovna teď se onen velký plaz zahříval o svůj oheň v malém táboře, ležel za blonďákovými zády, velkýma očima sledoval černé nebe, skrze nějž prosvěcovala vzdálená světla a sluchem dával pozor na okolní les.

Noc byla krásná a celistvá, nepřerušovaly ji žádné mraky a tak se pán ostrova rozhodl, že dnes v noci přespí oba venku. Malý človíček z toho byl nadšený, leč skrýval před ním něco, co jeho dračí smysly nedovedly rozeznat. 

Koloběh proměn se opakoval. Gaara se po západu změnil ve velkého draka, jenž měl téměř všechna zranění vyléčená, až na vážně zlomené křídlo. To se bude hojit déle a princ poznal, že z toho byl opravdu nešťastný. Od doby, co se objevil, tak nic nesežral, ani se nenapil vody, neprojevil radost z lovu... Místo toho hlídal Naruta jako cvičený pes. Chlapec by dokonce řekl, že měl drak zachmuřenou "tvář."

Zlatovlásek se pomalu pošoupl, natiskl se zády na ještěra s křídly a opřel si o něj ramenem. Písečný drak vydal zvláštní zvuk. Znělo to jako zakňourání a po něm položil hlavu na připravené tlapy.

"Chybí ti létání, co?" pohladil Naruto velikána po krku.

Na odpověď nenechal drak dlouho čekat. Souhlasně zafrkal a dvakrát přejel ocasem po zemi.

"Neboj, za chvíli zase budeš plachtit po obloze," hlesl s nadějí.

Ačkoliv se pán ostrova netvářil nijak přesvědčivě, vypustil z nozder páru a zamručel. Pokoušel se o souhlas, snad to ten malý savec pochopil.

Blonďáček se natáhl pro deku, schoulil se u pravé přední tlapy velikána, pořádně si zakryl nohy a spokojeně vydechl. Cítil se u něj v bezpečí.

Kdyby s ním chtěl drak domů, bylo by to nejlepší. Otec se snad umoudří, jestliže mu všechno patřičně vysvětlí a řekne mu, že došlo k velkému nedorozumění. Všichni museli být mrtví strachy a ještě ke všemu se blížil jeho den narození. Jaká to pohroma pro královskou rodinu! Oslavy narození královského potomka byly vždycky velkolepé a táhly se i po celý týden.

"Za pár dní bych měl mít den narození, víš? Tedy nevím kdy přesně, tady mi dny splývají, ale rozhodně to bude za chvíli. Měl bys to vidět. Královské oslavy jsou velkolepé. Ohňostroje, plesy, které jsem nikdy nemusel, kouzelníci, přehlídky, cokoliv, na co si jen vzpomeneš. Je to pokaždé nádhera... Sedět a dívat se na ohnivá znamení na nebi," zasnil se na moment modrooký princ.

Ještěr ho jedním okem sledoval, slabý odraz euforie mu napověděl o dobré náladě, avšak ta hned na to přešla do ponuré.

"Jenže se stanou i nevyžádaná setkání," dodal s hořkostí v hlase.

Věděl, že ho slyšel i Gaara. Měl velké nutkání mu to trápení vyklopit. Hryzl se do spodního rtu, vzpomínky na třináctiny chtěl od toho zlomového okamžiku vytěsnit, bohužel je musel uvolnit na povrch.

Suchozemský titán napnul sluch a trpělivě vyčkával. Chystal se mu říct nějaké tajemství, jež nikdy nikomu neřekl.

"Jednou do hradu přišel žoldák. Dlouho pro otce pracoval a byl to můj skvělý přítel, jenomže čím víc jsem rostl, tím více se začala projevovat jeho opravdová, zvrácená povaha," začal modroočko mluvit a přiložil dlaň na tuhé šupiny.

V královském hradě probíhal nezvyklý hukot. Každý poddaný měl plné ruce práce s přípravou na oslavu pro královského syna. Zdobil se sál, připravovala se dlouhá tabule s nejrůznějšími pokrmy, drahým pitím a exotickým ovocem, což měla na starosti starší blonďatá žena s vyvinutým poprsím, kvůli kterému se natáhl na zem nejeden čeledín.

Kapitán stráže rozestavěl své muže do vhodných, pod rouškou tmy skrytých koutů hradu, o všem informoval královský pár a rovnou s nimi spřádal plány na obranu městečka uvnitř hradeb. Žádný nezvaný host se nedostane dovnitř, případně ani ven. Nic nesmělo ohrozit královskou rodinu a taková oslava, kde vládl zmatek a prozatím nikdo nevěděl, kdo je kdo, toho mohl využít placený zabiják. V minulosti se s tímto již potýkali.

Okolo služek nesoucí bílé vyprané prádlo a proutěné koše s krásnými květy, proběhl malý, nezbedný blonďáček. Jako kočka se ladně vyhnul obtloustlé konkubíně, jež si na něj dovolila vypustit drzá slova.

Naruto se jí mohl jen zdaleka zasmát a dál si to šinul nádherně zdobenou chodbou s pozlacenými sloupy a stropem. Výuka historie, na které měl nyní být ho vůbec nebavila. V nehlídaném momentu, kdy se jeho učitel odebral do knihovny pro archy, zvedl se z místa a utekl. Před půl hodinou svého vyučujícího ztratil a pak si vesele vyklusával hradem, modrýma očima s nadšením okukoval každou maličkost, v krátkosti se zaposlouchal do nácviku louten a harf, a zase utíkal dál, aby ho nečapl nějaký rytíř. Takový Kakashi vždycky věděl, kde ho hledat a s učitelem Irukou byl jedna bota. A Yamato se dal občas přemluvit, občas mu dal ochutnat piva. Nechutnalo mu, ale to se prý časem změní, až bude mít vousy a začne se koukat po holkách.

Na chlapcův vkus utekl den příliš rychle. Postupně se zkracovaly dny, noci na druhou prodlužovaly a princi se to nelíbilo. Rád dováděl na letním slunci, probíhal obilí, nebo závodil na koních s bratrem, jehož mimochodem celé odpoledne neviděl. 

Během podvečera se do hradu trousili pozvaní hosté, aby druhorozenému dědici popřáli vše nejlepší ke třinácti letům života. Dnes večer proběhne první z mnoha plesů. Jen ať se budoucí vládce naučí tradicím. 

Rudovlasá královna vítala hosty s upřímnými úsměvy na rtech, zatímco se k ní přimotal rytíř Yamato a pošeptal jí dvě prostá slova: "Naruto utekl."

V tom momentě měla Kushina chuť začít běsnit. Měl být přeci dávno převlečený a vydrbaný do růžova! Jak si mohl dovolit utéct z výuky? Na své tváři však nedala pranic znát a stále se na všechny přítomné culila.

"Omluvte mne prosím, musím jít vyřídit jistou záležitost, která se bez mé účasti neobejde," promluvila slušně a udělala elegantní pukrle.

Dále už se Naruto měl na co těšit, neboť jeho matka po opuštění velkého sálu začala skutečně zuřit. A Naruto už ze zkušeností věděl, že bylo nejlepší vylézt, než od ní schytat výprask. Snad se za něj otec přimluví a nebude mít modřiny ještě celý týden... Legrace skončila.

Až na tento drobný zádrhel dopadlo vše dokonale. Král se za syna samozřejmě přimluvil, překvapivě se ho zastal i bratr, ale neobešlo se to bez přísného vyhubování.

Nagato se ještě chvíli zdržel na oslavě a zapovídal se do zajímavého tématu s urozenou fialovovlasou dívkou, jež nosila ve vlasech bílou růži, pečlivě složenou z hladkého papíru a po boku jí stál věrný ryšavý strážce. Mladší Namikaze na něj dělal pitvořivé obličeje, jenomže když zjistil, že byl zcela ignorován otráveně vzdychl a rozhodl se jít do svých komnat.

Jak ale po cestě zjistil, nebyl sám.

"Vše nejlepší ke dni narození," ozval se napravo od něj jemný hlas patřící černovlasému chlapci.

Oslavenec ho nečekal, tudíž se ho trochu lekl, jenže hned se rozkoukal a už nečekanému hostu skočil okolo krku pro objetí. Mladík, který byl starší o tři roky se krapet usmál a pohladil ho po zádech.

"Ahoj Saii! Už jsem myslel, že nedorazíš! Jak je na Šedé Skále? Daří se?" zazubil se na kamaráda Namikaze a nechal ho konečně volně dýchat.

Seznámili se pět let zpátky, a ačkoliv si z něj tmavovlasý věčně tropil žerty, měl ho docela rád. Taky to byl jediný přítel, který ho navštěvoval a poslední dobou to bylo velmi často. Sai byl žoldák. Sem tam vypomáhal králi, i když Naru ten pojem moc neznal, a tudíž jeho povolání nechápal.

Bez váhání otevřel dvoukřídlé dveře do svých komnat a pozval ho dovnitř. Zavřel za sebou a odcupital na malý balkón, kde se nahnul, aby se trochu porozhlédl. Venku někteří oslavovali, kouřili dýmky, nebo se jen tak procházeli po upravených zahradách a Naruto nedočkavě přešlapoval na místě.

"Byl jsi na oslavě? Nikde jsem tě tam neviděl," zvýšil hlas k černovláskovi stojícího u dveří.

K princově neštěstí, nezaznamenal cvaknutí zámku a za pár okamžiku bude litovat toho, že nedával větší pozor.

"Ano, byla velkolepá. Mám rád takové slavnosti," promluvil milým hlasem, dal si ruce za záda a začal se ke královskému dědici přibližovat, "a nejvíce ohňostroje."

Blonďáček se s malým úsměvem obrátil na svého kamaráda a souhlasně kývl hlavou. Tak přeci jen měli stejný vkus!

"Ano! Ty jsou nejlepší!" zaradoval se chlapec a netrpělivě nahlédl z okna.

Sai se zvláštně usmál a krokem podobající se našlapování kočky na lovu, pomalu stanul přímo za Narutem. V duchu počítal vteřiny. Ty se měnily v minuty a poté to začalo...

Poslední hlasité výbuchy přehlušovaly všechny ostatní zvuky, plašili se koně i psi, kteří byli citliví na uši. Obdivné výdechy a povzdechy zněly sálem, sledující obecenstvo na ten moment vyšlo na balkón, aby se pokochalo. Inkoustová tma byla protkána barvami rodu Uzumaki i Namikaze. Poslední ohňostroj, než všichni usnou. Znamení ukončení dnešních oslav.

Bohužel v ruchu žádný strážce nezaslechl zoufalé prosby a volání o pomoc. 

Ve svém vlastním domově, byl jako kanárek v kleci...

Zpočátku si plavovlásek myslel, že se mu dostával pod oblečení, jen aby ho ulechtal, jenomže to se ošklivě mýlil. Nechápal nic. Studené ruce staršího chlapce mu začínaly být nepříjemné a hrozně se jich bál. Snažil se ho odstrčit, přemluvit ho, avšak co zmohl tak malý výrostek oproti zkušenějšímu mladíkovi na pokraji dospělosti?

Snědý chlapec velice snadno podlehl strachu. Hlavně z neznámého a neustálých výhrůžek o zmrzačení. Nechtěl prožít tak brzy bolest a o to méně v tento den. Přesto nebyl nikdy typ, co by jen tak poslechl, takže z něj bylo veškeré šatstvo serváno násilím a zůstal uvězněný mezi postelí a černovláskem.

Žoldákova zvrácená tužba ho nutila pokračovat a vzlykavé prosby o přerušení ho akorát tak poháněly kupředu. Nechtěl se nechat jen tak nadarmo a chvílemi opravdu přemýšlel, že tomu ptáčkovi něco zlomí. Ta slabá párátka se ho pokoušela přerušit, ale neuspěla. Líbila se mu princova bezmoc a síla vzdorovat.

Komnatou se odrážela vyděšená zajíknutí, tiché kňučení a hlasité vzlyky. Bál se těch hanebných rukou. Netušil, co by měl dělat. Křičet? Dovedl vřeštět tak, že ho slyšeli i na druhé straně hradu. Kdyby jen tak měl možnost! Útočníka to zjevně napadlo, takže nacpal chlapci do úst roubík a zkroutil mu ruce, aby s nimi nemohl nadále okolo sebe mlátit.

"Teď budeš hodný kluk a přestaneš se kroutit, jinak ti provedu něco moc ošklivého a to snad nechceš. Víš, čeho jsem schopen, tak se tolik nebraň, ano?" usmál se falešným úsměvem tmavooký. 

Ten nechutný úsměv z hlavy nikdy nevymazal. Pamatoval si každý detail té noci a bylo mu zle z toho, že ho nechal, aby si zamanul, cokoliv co chtěl. Strach z výhrůžek ho dokonale usměrnil...

Ledové a děsivé doteky na stehnech, výše nad nimi, u pasu a dál... Pak zavřel oči. Nedíval se. Chtěl usnout a nikdy se neprobudit. Duše se chtěla zoufale dostat z týrané schránky, jenže ono to nešlo. Nacházel se totiž v noční můře, ze které se nemohl dostat. 

Do nosu se mu dostala vůně soli. Tichý příboj vln se zase zakousl do uší a šuměl v nich. Naruto se probral z neklidného spánku a zjistil, že drak zmizel. Povšiml si drobných jisker, pozvolna stoupajících a měnících se ve světélka.

Ranní slunce zrovna vycházelo, zahřívalo daleké končiny a brzy přinese teplo i sem. Do té doby se bude blonďáček třást pod studeným, mořským větrem.

Zachvěl se a přitulil se víc k druhému mladíkovi. Sálal jako kamna, byl tak horký a jeho srdce přitom tlouklo pravidelně a klidně. Možná spal. Nechtěl ho budit, tudíž si s pohyby počínal opravdu opatrně. Tu horkost musel určitě dělat oheň v jeho krvi. U normálního člověka by tohle bral jako horečku.

Snědou dlaň jemně přiložil na pravou stranu hrudníku a žasl nad tou teplotou. Zvedl zrak a zkontroloval jeho výraz. Poklidný, bez záchvěvu obav, nebo emoce, naprosto uvolněný... Plavovlasý tedy ospale zívl. Stále se cítil unaveně a určitě nebude vadit, když si ještě na pár hodin zdřímne.

Jenomže odmítl podlehnout spánku. Měl obavy z těch rukou. Byl rád za to, že než se Sai dostal dál, skončil kvůli strážnému, který bušil na zamčené dveře. Byl bezbranný a nedokázal proti jeho síle nic učinit. A včera měl Gaara tu možnost udělat to samé, co žoldák, jenže on mu dopřával prostor. Respektoval ho a opravdu se nekoukal. Přitom by proti němu Naruto nic nezmohl. Měl daleko větší sílu, sršel z něj respekt, drak se mohl kdykoliv probudit...

"Ty bys neudělal co on, že-že ne...? Nikdy by sis to nedovolil. Ani teď. Víš, že mi je zima a držíš se dál. Nesáhneš na mě," zašeptal chraptivým hlasem světlovlásek a zabořil hlavu do jeho hrudníku.

Chlad si nedal říct a byl nucen mladého Západňana obejmout. Neznal ho tak dlouho a stejně mu důvěřoval. Cítil stesk po domově a zároveň byl rád pryč. Od toho dne to začalo - troufl si stále víc a schválně se začínal černovláskovi vyhýbat. Nechtěl ho mít na očích ani o vteřinu déle...

"Nedotknul bych se tě, nemusíš mít strach," zašeptal hluboký hlas a zhluboka nasál jeho přirozený pach do nosu.

Namikaze sebou ucukl a zmateně zamrkal. Cítil, jak se pohnul a koutkem oka spatřil jeho dlaň, jež mu nabízel.

"A-ale teď můžeš- tedy... jen... objetí... J-je mi zima. Moc velká zima," vydechl, lehce drkotaje zuby.

Gaara to odkýval a paží ho chytil okolo zad. Přitáhl si tak modroočka k sobě a ten se u něj schoulil do klubíčka.

"Zkus spát. Budu tě hlídat, dobře?"

Mladší mladík souhlasně zamručel a pozvolna se nechal stáhnout zpátky do říše spánku. 

Nedotknul bych se tě, huh? Proč jsi ho tedy políbil, když spal? Proč jsi to udělal? Kdyby se to dozvěděl, akorát by se tě začal bát, ozvalo se hryzavé svědomí. Jednou mu to řekne. Ale ne teď. Teď toho měl příliš.