Ahojky na konci školního roku~!

Po náročném souboji to nevypadalo moc dobře, ale drak se z toho bezpečně dostane a Gaara zrovna tak. Jen s Narutovou menší pomocí~

Postupně se odkrývá Gaarova minulost, která je čím dál tím záhadnější a otázkou zůstává, jak se ocitl na tomto zapomenutém ostrově.

Co si myslíte vy?

Hezké počteníčko~ ^^

•[XII. Kapitola]•  Horké tůně

Zaujatě pozoroval jeho štíhlé, trochu vypracované, mléčně zbarvené tělo, po němž zvolna stékaly kapky slaného potu. Sluníčko nedalo nikomu oddych a nemilosrdně pražilo na jejich hlavy. Alabastrová pokožka se tak krásně leskla, třpytila se jako diamant. Pevné křivky začínaly už od ramen, tvarovaly dokonalý hrudník, nyní kompletně zahojený, směřovaly níž a níž, až k pánvi, kterou zakrývaly potrhané kožené kalhoty. Ve skrytu duše jej obdivoval. 

"Děje se něco?" zajímal se zvědavě bledý mladík, jakmile zachytil princův pohled.

Zastižený pozorovatel odvrátil tvář a zadíval se na širé moře. Zavrtěl hlavou, v lících mu hořelo, krev pumpovala rychle tělem a příliš pozdě si uvědomil, že to mohl vycítit. Musel se uklidnit. Někoho potajmu sledovat bylo velice neslušné. 

Gaara se posadil vedle svého společníka, nabídl mu měch s vodou a i on pohledem obdivoval krásu lesklých vln. 

Po společném tichém obědu, který obsahoval kraby, malé rybky a řasy, oba usedli do základního tábora blízko pláže a Gaara se musel hodně přemlouvat, aby sáhl do své minulosti a všechno mu vyklopil.

"Asi bys rád věděl něco víc, že mám pravdu?"

Namikaze jednoduše kývl. Napil se z měchu a snažil se na něj nedívat, aby se zbytečně neprozradil. Pořád byl roztomile červený. 

"Víš... moje rodina... tedy, můj rod, vládl západu už celá staletí. Pokaždé se v naší generaci narodil jeden, nebo dva drakoměnci. Byli to silní vojevůdci. Někteří nadaní pro magii, jiní pro boj. Pamatuji se, jak mi otec vyprávěl příběhy o všech těch mužích a ženách. On sám byl... jedním z vybraných. A já to zdědil po něm," vysvětlil v krátkosti a letmo se podíval na tichého Naruta.

Ten pootevřel ústa, koutkem ho pozoroval a odhodlal ke slovům: "Je to kletba? Zakletí? Mutace?"

"Já osobně to beru jako prokletí. Nemáš ani tušení jaké to je stát vzadu a dívat se, jak mé druhé já zabíjí nevinné. Nemohu nic."

"Co tvá matka? Nebyla překvapená, že jsi taky měnič?" zajímal se modroočko a konečně za ním obrátil načervenalou tvář.

Rudovlásek nasál spodní ret. Jeho matka... Krásná a milá. Vzala si muže, který ji slíbil duši a doživotní věrnost, jenomže mu zemřela přímo před očima. Přes opar zapomnění si vybavil ten okamžik, kdy naposledy vydechla. Odhadem mu mohlo být tak třináct let. Zrovna tuhle vzpomínku si vybavil a nesmírně jej zabolelo u srdce. 

"Ne. Naopak byla ráda. Milovala mého otce. A on miloval ji. Víš, drakoměnci mají cosi, co je připoutá k člověku, do kterého se zamilují. Něco jako vtištění. Když se otec zamiloval, byl jí neustále na blízku, chránil ji, dával na ní pozor, zabil by každého, kdo by ji ublížil a šťastný byl jen s ní. Bohužel my žijeme déle, než lidé. Existuje možnost, že drakoměnci vymizeli, protože otevřeli srdce nesprávným lidem a po jejich skonání, či odmítnutí zemřeli žalem. Je pro ně jen jeden partner a pokud si on našel někoho jiného, cítili to a to je... přivedlo do záhuby," dokončil kapku zachmuřeně dračí měnič a sklopil pohled na vlastní bosé chodidlo.

Naruto otevřel obdivně ústa. Taková láska. Taková věrnost. Umírali pro své milované? Jak moc musela být jejich loajalita slepá, či destruktivní? S hrůzou si uvědomoval, že Gaara mu každým dnem, od doby, co byli spolu, projevoval nezvyklou náklonnost. Bylo možné, že si ho tehdy vybral, protože ho... nalákal jeho pach? V jeskyni tvrdil, že moc krásně voněl. Netušil podle čeho by se měl řídit. Hlasitě polkl. 

Západňan mu ochotně vyprávěl o své zemi, vlastně řekl jen tolik, co si sám pamatoval a nebylo toho příliš. U některých věcí se zastavoval jakoby si nebyl jistý, či si to nepamatoval. Mnoho informací zůstávalo zahaleno v mlze. Matně zavzpomínal na úchvatné a majestátní hory, jež od vrcholků, až dolů pokrývala tlustá vrstva čirého ledu. Lidé jim přezdívali Zrcadlové hory, neboť led odrážel jejich vlastní odraz. Za nimi se rozprostíral hustý, nepropustný prales, který jako hranice obklopoval nejvyšší bod v Západní říši - Hagamorova hora. Pojmenovaná podle Zakladatele všech známých říší. Východní princ tak hltal každé slovíčko a nad novými informacemi mu svítily oči poznáním.

Jenomže pak se pokusil vzpomenout byť na kousek minulosti a důvodu, který ho přivedl sem, zjistil, že to bylo marné. Hlava si nedokázala nic vybavit, netušil, co by s tím měl dělat a byl z toho frustrovaný. Naruto ho do ničeho netlačil a místo toho jej neúnavně podporoval. Rád by se do jeho království někdy podíval, bohužel to všechno mělo jeden velký háček: kdo tam vládl teď, pokud byla Gaarova rodina mrtvá? Rudovláskova mysl byla zakalena amnézií a on ze sebe nedokázal nic dostat. Přinutil ho tedy přestat mluvit, všiml si, že ho to akorát bolelo, a místo toho přemluvil ostrovana k procházce. 

Plavovlasý princ přemýšlel nad Gaarovými slovy. Za předpokladu, že byla jeho rodina mrtvá (dle jeho útržků), kdo nastoupil do pozice vládce? A proč mu nedovolili žít v jeho rodné zemi? Báli se ho snad? Mladý šlechtic mohl být jako časovaná bomba, zničil by většinu země pouhou přeměnou a zbytek by dostal na kolena zuřivý drak. Modrýma očima hleděl do země a zadumaně ohrnul horní ret. Tak to dělal pokaždé, když byl plně vnořen do myšlenek. Pro některé to bylo špatné znamení, neboť takhle se pokaždé tvářil před lumpárnou.

"Musíš být určitě také šlechtic..."

"Cože?" vydechl Gaara zmateně a zastavil.

Společně se procházeli přes holé návrší plného nízkých kapradin, nad nimi se rozpínaly do výše ohromné větvovité útvary a pod nimi prospíval tropický prales. Nacházeli se na vysokém bodě, tedy na samotném hřbetu draka zarostlého zeminou, zelení a nízkými stromy, odkud byl nádherný rozhled. Dříve tvrdé kosti rozemlel čas se silnými větry, shodil je do vln moře a umožnil růstu divoké tropické flóry. 

Modroočko pohodil hlavou, vjel si rukou do vlasů a předstíral, že se zakoukal do toho výhledu.

"Ale nic," pravil tiše, "nech to být. Nechci tvou mysl namáhat."

Rudovlásek trochu nespokojeně nakrčil čelo, ale nepronesl jediného slova. Rychle se naučil, kdy byl správný čas z něj něco tahat. Naruto nebyl málomluvný typ a to se mu na něm velmi líbilo. Dovedl zaplnit nepříjemnou tichost ve slova, jež nebyla tak hloupá, jak si sám mladík vždycky myslel.

Jejich tichou výpravu za poznáním ostrova doplňovaly zvuky kroků dopadajících do trávy a suchého listí, daleký křik racků a albatrosů, cvrlikání zpěvného ptactva, divoké prohánění vánku v nížině a šumění příboje o nedaleké útesy.

Vzduch byl prosycen exotickými vůněmi neznámých rostlin a všudypřítomné soli. Zlatovlásek se divil, že těm stromům a rostlinám slanost v ovzduší nevadila. Asi na to byly vzniklé a braly to za součást obživy. Stromy v jeho zemi by uvadly. Sůl totiž měla nepříjemné následky.

Mladičký šlechtic už měl dost ticha, takže za svým společníkem obrátil tvář a zeptal se: "Kde máš vlastně další úkryty?"

Ostrovan naklonil hlavu ke straně, zelenýma očima se zadíval do jeho tváře a zamyslel se: "Pět mil tímto směrem je jeden. Pak dvacet na severovýchod druhý, dvakrát tolik na západní straně leží třetí a na jižní straně ostrova, asi padesát mil."

"Páni. To je ten ostrov tak velký?" žasnul Naruto.

"Ještě větší."

Dračí zajatec se letmo usmál, vyčaroval zvláštní druh úsměvu, jenž nedokázal k ničemu přirovnat. Možná k nadšení? Pro tento ostrov? To snad nebylo ani možné.

"Ehm... nedaleko odtud jsou horké tůně. Je to způsobeno několika četnými sopkami pod ostrovem. Žhavá voda pod půdou ohřívá tůně, které tu zbyly po vysušování. Chtěl... chtěl bys tam jít?"

"Horké tůně? Tak to určitě! Rád se v nich smočím!" rozveselil se princ pod vidinou horké a očišťující koupele.

Popadl rudovláska za loket a už se snažil dovtípit, kudy se tam jde. Jeho průvodce mu ochotně poradil správnou cestu. Přeci jen měli jít okolo hnízda agresivního bodavého hmyzu, takže blonďáček nebyl proti, když ho táhnul skrze houští v bezpečné vzdálenosti.

Krajina se po cestě rychle měnila. Blízko horkých vod se nacházelo jen pár druhů rostlin, z toho většina masožravých, protože půda nebyla bohatá téměř na nic. Přesto si pár drsných a neústupných dřevin našlo místečko poblíž žhavých tůní.

Přes několik desítek metrů se táhla hustá pára, pachem jasně připomínající vodu a do toho se přimíchalo něco, co princ nedokázal rozpoznat. Možná pach z rozpálených hornin, nebo spáleného rostlinstva, to netušil a nehodlal se tím zaobírat. Jeho modré oči se rozzářily nadšením.

Horoucí pára byla cítit daleko, kdesi vzadu vystříkl do deseti metrů úzký gejzír. Následovaly ho další dva a teplými kapkami pokropily oba návštěvníky, načež toho mladšího to přinutilo ke smíchu.

Západňan se musel usmát. Jeho smích tolik lahodil uším. Byl příjemný, ač bylo pravdou, že párkrát nečekaně zachrochtal. Nedělal z toho nic velkého. Zkrátka byl veselé povahy. O to víc v hloubi duše lamenoval nad tím, že ho nemohl vzít zpátky. I kdyby chtěl, drak to nikdy nedovolí. Nezvládne ho ovládnout.

Ani se pořádně nenadál a mladík s opálenou kůží se začal vysvlékat ze šatů. Rozedrané kalhoty ho rozčilovaly a v dlouhé košili mu bylo akorát tak horko. Přesto horkou koupel rád uvítal.

Zelenooký chtěl prve pohled odvrátit. Jeho vnitřní smysl mu říkal, že možná bylo neslušné se dívat na cizího člověka, který se do naha vysvlékal z oděvu. Na druhou stranu, tady na ostrově od toho opustil, neboť každý den sledoval ptáky, zvířata, nebo ryby. A zvířata šaty nenosila. Nač se schovávat za studem? I lidé byli kdysi zvířata a oděvy nebyly třeba.

Namikaze jeho pohled jasně vycítil v zádech, takže o krok ustoupil, zamračil se a přísně pravil: "Není slušné takhle někoho šmírovat!"

Rudovlásek s mírným ruměncem prozrazení odvrátil obličej na jinou stranu, jenže myšlenkami byl zcela jinde. Nechápal ho. Přeci se nemusel stydět! Ani jeden z nich nebyl dívka a všechno tam dole měli stejně. Byl by tu chodil nahý, kdyby si byl jistý, že to Narutovi opravdu nevadí. Horká krev v jeho žilách ho zahřívala dostatečně a o oblečení nebyla nouze. Nepotřeboval je.

"Nechápu to. Denně jsem sledoval ptáky na obloze, běhat zvířata po lese a plavat ryby v oceánu. Proč se tak stydíš?" zeptal se ostrovan přímo a koutkem oka si dovolil na něj kouknout.

Blonďáček si kouskem látky zakrýval intimní partie a mračil se na něj. "Ale já nejsem zvíře. Jsem člověk! A lidé by se neměli takhle navzájem šmírovat. Já měl za to, že ti to za těch několik týdnů došlo."

"Dobrá, odvrátím se tedy," řekl Gaara a učinil tak.

Naruto si viditelně oddechl, mohl všechno shodit na zem a teď byl další problém také poněkud palčivý - poštípaná zadnice. Mor na komáry!

Opatrně přistoupil ke kraji, nejdříve vyzkoušel palcem a musel blaženě vydechnout. Tak teplé a příjemné! Ihned cítil, jak se chtějí svaly uvolnit. Velmi obezřetně pokládal holá chodidla na teplé kameny, na jednom se lehce zakymácel a přikrčil se. Do vody žbluňklo několik drobných kamenů.

Západňan svá slova stejně po chvíli porušil a podíval se. Modroočko se mohl pyšnit modřinami na zádech, boku a jedním táhlým škrábancem, dost možná to všechno utrpěl v jeskyni. Nebylo to nic vážného. Jen spálená kůže vzadu na krku a do poloviny zad by mohla být problémem. Sjel níže a níže, mířil přes páteř, bedra a musel konstatovat, že to byl vážně pěkný mládenec. Žádná podvýživa, křivky těla byly perfektně vytvarované, jistě hodně trénoval, neodradil ho od pozorování ani červený zadek poštípaný od komárů. Byl hezky kulatý, pevný a jistě hladký. A co teprve ty dlouhé nohy! Zpevněná stehna a lýtka vykazovala o každodenním pohybu. Jen je měl trošku poškrábané, jakoby si s ním pohrávala kočka.

"...hezký."

"Cože?" vyštěkl Naruto neomaleně jakmile opatrně usedl na oválný kámen do teplé přírodní lázně.

"Že... ehm... jsi hezký," zamumlal starší chlapec a nejistě ucukával očima do všech možných stran.

"Ty ses koukal!" zhrozil se blonďák.

"Ano."

"Proč?! Slíbils, že-"

"Slib jsem nedal," přerušil ho Gaara a dál se koukal kamkoliv jinam, jen ne na rozčileného prince.

Z Naruta začaly sršet emoce jako rozčilený roj vos. Bodal ho do svědomí a vzbuzoval obavy. Chtělo to ochranu, aby si ho zbytečně neodehnal. Třeba by už nechtěl, aby s ním trávil čas.

"Omlouvám se ti. Neměl jsem," vzdychl nakonec omluvně pozorovatel.

Plavovlásek překvapeně zamrkal. Přitáhl si kolena od zaschlého písku k sobě a sledoval, jak z něj teplá voda omývala špínu a zaschlou krev. Objímal nohy, vlahý vánek se o něj opřel a on si uvědomil, že mu kvůli horké vodě začínala být zima. Vnořil se proto hlouběji do tůně. Naneštěstí viděl na její dno a i kdyby mu to ujelo, věděl, jak plavat a potápět se.

"Naruto?" oslovil ho znepokojeně zelenooký, neboť u něj ticho znamenalo nezvyk.

Princ zvedl bradu, podíval se přes rameno na společníka a pootevřel ústa. Stál k němu zády. Jedinkrát se nepodíval jiným směrem, hlavu měl totiž mírně zvednutou a nepochybně pozoroval plachtící ptactvo.

"To nic," šeptl a obrátil obličej zpátky, "a děkuji. Za tu... lichotku."

Gaara se zasekl v pohybu, azurovou oblohu pozoroval, dokud větry nepřihnaly bílá mračna a vděčně se usmál. Jistě byl teď pěkně červený. Už se k tůni neohlédl, nebylo třeba, stačilo mu cítit Narutovy emoce. Podle nich usoudil, že se měl držet spíš dál. Něčeho se bál. V emocích se orientoval výborně a tenhle kluk si musel zažít něco, co jej nutilo ke studu a obávám.

Možná jiný člověk?