Zdravíím~

Trošku jsem se zpozdila s kapitolou kvůli seminární práci, které jsem se musela věnovat a bohužel jsem dostala další dva úkoly, takže se zpozdím i s tou příští. Mrzí mě ten nedostatek času, který povídce teď věnuji, bohužel se nedá nic dělat. 

V této části se ještě za Gaarou nepodíváme. Místo toho se seznámíme s další postavou~

Příběh nám utíká a původní počet kapitol jsem prodloužila o dalších deset, tudíž si na konec a rozuzlení budete muset ještě počkat. Naruto se bude potýkat s nebezpečím i v zámku a přitom stále trpělivě očekává drakův přílet. Ve svém srdci doufá, že za ním přijde.

Tak, dost řečí a přeji vám všem hezké počteníčko~

•[XXIX. Kapitola]• Dohoda

V předvečer slavnosti měl Naruto pocit jakoby se všechno vrátilo do starých kolejí. Služebnictvo se ho neustále vyptávalo na toho zlého ďábla, který ho unesl a on je okamžitě utnul tím, že o tom neměl sebemenší chuť mluvit. Ne, že by mu to zazlívali. Ještě nikdo nepřežil střetnutí s drakem, na tož, aby z něj vyšel bez jediného škrábance. 

Zase si ale princ mohl užít horkou lázeň s těmi nejlepšími oleji a nechat z hlavy vypustit všechny starosti. Přesto cítil provinění, že se nesnažil vrátit zpět za Gaarou. Mohl jen trpělivě vyčkávat a při první možné příležitosti odjet, nalodit se na loď jako černý pasažér a poté ve vhodný moment včas vyskočit na loďce do širého moře. Cestu na ostrov by si určitě našel. Věřil, že ho tam jeho smysl dovede. 

Když se prohlížel ve velkém zrcadle se zlatě zdobenými okraji, vůbec se necítil ve své kůži. Oblékat tradiční kimona na oslavy mu nikdy nešlo, dnes to ale chtěl udělat sám. Musel by pak před lidmi odhalit známky po špatném zacházení. Byl z urozené krve a hodlal si zachovat důstojnost, která už se mu tak válela kdesi u nohou. 

Kimono bylo dlouhé, spředené z těch nejhebčích vláken a perfektně mu sedlo na širší zpevněná ramena a štíhlý trup poznamenaný několika napuchlými podlitinami. Zlatá nit na rukávech a okrajích kontrastovala s jeho světlými vlasy a pomněnkově modrá látka s azurovýma očima a snědou pletí.

"Vypadám směšně," zamumlal si pro sebe, schoval ruce do širokých rukávů a měl sto chutí se navléct do kalhot a volné košile, jenže už nebyl čas.

Nuceně si zakryl krk límcem spodní košilky, kterou by jinak normálně neměl a zhluboka se nadechl. Za chvíli pro něj přišel jeho učitel, aby ho doprovodil do velkého sálu a oni se mohli usadit pod pohledy mnoha párů očí.

"Naruto, vypadáš naprosto skvěle. Nejde ani poznat, že by ses nacházel rok na pustém ostrově," pokusil se o konverzaci Iruka, když pocházeli téměř prázdnou chodbou.

"Mmm- nejraději bych si vzal kalhoty. Připadám si jak holka," zabručel a prsty si pročísl rozcuchané vlasy.

"Nesmysl. Je to tradiční pánský oděv na společenské akce. Tato velká slavnost to vyžaduje. Čekáme velmi významné hosty..."

Namikaze nad tím protočil očima. Raději mlčel a nechal mezi nimi rozplynout ticho. Myslel na noci bohaté na příběhy o dracích a hvězdách. Vzpomínal na Gaaru, ke kterému se tulil, aby zahnal pocit samoty a strachu. Nikdy se necítil víc bezpečně, než v jeho objetí. Jak se ho mohl předtím bát? Přitom on byl ten poslední člověk na světě, který by mu chtěl kdy ublížit.

Nevnímal nic krom svých myšlenek. Byl duchem mimo, když společně vstoupili do sálu a oni se přesunuli na svá místa. Princi bylo jedno, že se mu všichni klaněli a pokoušeli se o drobné lichotky. Ignoroval to.

Bardové hráli a zpívali, u stolů postavených kolem podpůrných sloupů seděli jen vybraní, vysoce postavení hosti, kteří buď to pomáhali králi při hledání jeho syna, anebo se jednalo o lordy z různých sídel a nebylo na škodu je ctít pozváním na královskou slavnost. Všudy všeho jich bylo půl tuctu a i tak to jindy aktivnímu blonďákovi vadilo. Ten se chtěl jen najíst, pozdravit se s několika málo urozenými a odejít. Jakoby snad otci o svém záměru být sám a v tichosti ani neříkal.

Plavovlasý princ s netečným pohledem sledoval dění v sále, v uších mu hučela hudba a ruch mluvících lidí. Podepřel si dlaní bradu, do modrých očí mu padalo světlo z hořících svícnů a pár dívek se za ním s úsměvem otáčelo.

Král počkal, než se všichni pohodlně usadí, poté vstal a pronesl proslov. Všechny přivítal, sdělil jedno velké díky a nakonec si společně připili. Jeho manželka se vřele usmívala a světlou dlaní pohladila svého nejmladšího synka po rameni. Starší syn seděl po pravé ruce svého otce a vedle něj zůstalo volné místo. Pravděpodobně pro jeho budoucí nevěstu.

Světla a hluk nedělalo Narutovi dobře. Zvykl si na přírodní zvuky, které ho hladily po uších. Na moment se zasnil, dovolil si upustit od reality a ve své fantazii se vrátit na ostrov ke svému cizinci.

"Á souhvězdí Lovce je teda tamto?" ukázal mladý princ na uskupení tří hvězd a nad nimi svítily další tři body.

"Ano. Odsud ho můžeš  vidět po celý rok," odvětil starší ostrovan a svou paži položil na jeho pas.

Tiché praskání ohně doplňovalo šplouchání vln a občas se ozval hukot nočního tvora. Za to cvrčci dnes utichli a zanechali jim noc beze zpěvu.

Naruto se přitulil více k pevnému tělu, prsty zlehka přejížděl po mléčné kůži a blaženě zavřel oči. Možná byl na nebezpečném místě, ale věřil, že ho Gaara ochrání.

"Nikdy by mě nenapadlo, že se zamiluji do naprostého cizince měnícího se na draka a trpícího ztrátou paměti," zazubil se.

Rudovlásek se tiše zasmál, sklopil pohled starostlivých očí na svůj poklad a zhluboka nasál jeho pach. Kůže mu příjemně brněla a chvěla se po každém Narutově doteku. Dovedl se kontrolovat. Uměl zkrotit zuřivého draka a to jen díky němu.

Sklonil k němu hlavu a políbil jej na opálené čelo.

"Naruto?"

Ze snění ho vytrhla matka, jež si všimla, že se mladík delší dobu díval do blba a absolutně si nevšímal bohatě zdobeného jídla před sebou.

"Omlouvám se... Já... asi... musím na vzduch," zamrkal a trošku pokřiveně se zaculil.

Kushina jemně přikývla a sledovala jeho odchod. Bylo vidno, že stále myslel na ten ostrov, což jí vedlo k mnoha otázkám. Neměl by mít radost, že byl zpátky? Proč byl tak smutný? Copak ho trápilo? Mrzelo jí, že se nechtěl svěřit. Uchopila pohár s vínem a trochu se napila. Její manžel vypadal podobně zachmuřeně jako ona.

"Zrovna dorazil," oznámil bez emocí Minato nepřetržitě sledující tanečníky, kteří do veselé hudby tahali i najedené hosty.

Královna stáhla obočí a druhou rukou křečovitě sevřela látku svých drahých šatů. Nějaký muž si odvede jejího syna do svého království a ona s tím nic nezmohla. Byla nejmocnější ženou a stejně to byli muži, kteří ovládali tento svět. Cítila se frustrovaná a naprosto bezmocná.

Nejmladší Namikaze se proplétal mezi hosty, snažil se o usměvavé pozdravy, ovšem ne vždy mu to vyšlo. Potom ale přelétl okem po davu a povšiml si rozcuchaných červených vlasů. Zasekl se na místě a dech se mu výrazně zrychlil.

Gaara!

Rozzářily se mu oči a srdce se mu rozbušilo radostí. Bezmyšlenkovitě se začal cpát skrze zástup hladovců čekající na právě pečené a porcované sele, horlivě se omlouval každému, do koho narazil, dokud se nedostal ke svému cíli.

"Kde ses tu vzal...?" zeptal se nadšeně a natáhl se po rudovláskovi, avšak když se k němu majitel červených vlasů otočil čelem, zmrznul.

Tohle nebyl Gaara, jenže podobnost mezi nimi byla k neuvěření. Byl to jen nějaký hodně mladý muž s příjemnýma oříškovýma očima, svěží mladistvou pletí, která jistě nikdy nezažila parné letní slunce a dokonale tenké červené obočí se zvedlo v údivu. Nakonec se drobné světlé rty zvlnily v přátelský úsměv a neznámý se slušně uklonil.

Má tvář jako panenka. Nezvykle jemnou a mladou, pomyslel si Naruto zaraženě a očima zamžoural k vysokému muži stojícího za ním. Onen muž si jej změřil dost pobaveným pohledem. Měl bílé ulízané vlasy, podivně fialové oči a ostře řezanou tvář s vystouplými lícními kostmi. U pasu se mu houpal dlouhý meč a oba na sobě měli velmi drahé, avšak pro toto zemi nezvyklé šaty.

"Výsosti, moc rád vás vidím živého a zdravého," ozval se melodický hlas daleko menšího muže s hnědýma očima.

Namikaze si všiml, že byl docela malý. Sotva vyšší než on. Přesto z něj měl podivný pocit. Tenhle muž se sice uměl usmívat a i jeho tvář byla přátelská a pěkná, jenže něco uvnitř mu našeptávalo, že to sloužilo k odlákání pozornosti.

"Já... omlouvám se za vyrušení. S někým jsem si vás spletl," udal na pravou míru modroočko a úklonu opětoval.

"Opravdu? Řekl bych, že moje tvář není tak častá jako u jiných," usmíval se mile a poté lehkým gestem ukázal k balkónu. "Můžeme na vzduch? Začíná tu být celkem dost lidí a skoro se tu nedá dýchat."

Měl bych jít sám? Prolétlo mu hlavou a na moment zaváhal. Jít mimo zorné pole strážců s úplně cizím mužem? Nadechl se a krátce přikývl. Možná byl blázen, ale pozvání přijal.

"Uniklo mi vaše jméno," obrátil se na neznámého hosta Naruto a zároveň podezřele sledoval vysokého strážce s velkým mečem.

"Oh, jsem to ale nezdvořilý," řekl červenovlásek slušným tónem a představil se: "Jsem Sasori Akasuna, vladař ze Západního království a tohle je můj osobní strážce Hidan..."

Západní království? To Západní království? Není to místo, odkud Gaara přišel? Nebyl to dříve jeho domov? Napadlo Naruta okamžitě a nenápadně polkl. Muž s tváří panenky... Gaara se toho obličeje bál... Ale měl jistotu, že se jednalo o stejného muže, z nějž měl drakoměnec husí kůži?

Mladík hosta nepřestával pozorovat a získal opravdu divný pocit. Těžko skrýval třas rukou a strach, jenž cítil, když mu pohlédl do tváře. Ten milý, přívětivý obličej byl jen škraboška, pod kterou skrýval skutečné emoce. Schoval rozechvělé dlaně do širokých rukávů, narovnal se v zádech jako pravítko a hrdě zvedl bradu. Nenechat se zastrašit... To jediné mohl udělat. Zhluboka dýchal noční vzduch, který nesl vůni borovicového jehličí a mokrých trav.

"Pak asi víte, kdo jsem já," opáčil s klidem princ.

"Ano. Doufám, že vám mé lodě dopřály dostatek luxusu."

Naruto nadzvedl obočí a zeptal se: "Ty lodě byly vaše?"

"Ano, váš otec uzavřel velmi výhodnou dohodu," objasnil zmatenému dědici a koutky úst držel v mrazivém úsměvu.

"Jakou dohodu?" zamručel Namikaze a zamračil se.

Proč mi otec o ničem neřekl? To nemáme loďstvo? Musel se zaplést s tímhle mužem?

Sasori ledabyle mávl rukou, zachovával si gentlemanský postoj a pouze pravil: "Na to se ho musíte zeptat vy sám."

To mladíka popudilo ještě víc. Nemohl mu to říct rovnou? Nač takové kličky? Na tohle nebyl stavěný a nějaké pletichy u dvora pro něj byly cizí. Ne, že by o nějakých věděl.

Akasuna se zastavil poblíž kamenného zábradlí, jeho strážce trpělivě zůstal u východu z balkónu a nepříjemně vtíravým pohledem pozoroval mladého prince. Ten se otřásl pod náporem studeného větru.

"V Západním království prý žijí draci, je to pravda?" zkusil Naruto a pozorně sledoval reakce v Sasoriho tváři.

"Ano. Ve Skleněných horách žije tak velká bestie, že i drak, co vás unesl je oproti němu nevyspělé dráče. Kdo vám to řekl?"

"Slyšel jsem to od námořníků," plácl rychlou lež a v neznámých očích zasvítilo jakési varování.

Poznal, že lžu? Vždyť je to jen drobná a nevinná lež...

"No, měli pravdu, ale máme to pod kontrolou. Netřeba se bát, že by se k vám dostali. Ten drak z ostrova, jaký byl? Čtyřnohý? Rohy ve tvaru paroží nebo je měl sestavené do koruny? Křídla a šupiny v barvách písku?" zeptal se tentokrát Sasori vlídně.

"Ehm..." podrbal se modroočko ve vlasech a váhavě souhlasil, "a-ano. Byl tak velký, že by bez problému spolkl koně i s jezdcem. Rohy měl kolem hlavy jako korunu a byl velice inteligentní. Uměl barvu své kůže skvěle využít, aby se skryl před mým zrakem."

Muži se v duhovkách zalesklo poznání. Odvrátil od prince obličej a zadíval se na širé okolí. Husté lesy, kopce, jezera, rozlehlá pole zlatého obilí... Tato země byla vskutku nádherná. Daleko lepší, než Západní břehy, kde byl samý kámen, dláto, písek a vysoké hory. Vládnout tady by se mu líbilo daleko více.

"V Západním království dříve žila tyranská rodina, která utlačovala svůj lid pomocí draků. Uměli je do jisté míry ovládat. Lidé měli strach. Chtěl jsem je toho strachu zbavit, takže jsem jim pomohl a oni si mě zvolili za svého vůdce. Od té doby se snažím každého draka z tohoto světa odstranit," ukončil svůj krátký monolog a věnoval Narutovi zamyšlený výraz. "Proto by nám moc pomohlo kdybyste mi řekl, co se s drakem stalo."

Plavovlásek zpracovával jeho slova. O tomhle mu Gaara nic neříkal. Jistě, mohl mu ty věci klidně nalhat, jenže čeho by tím dosáhl? Měl jasno v tom, komu věřil a komu ne. A tomuhle muži nedůvěřoval. Zavrtěl hlavou a jeho blonďaté vlasy vzlétly.

"Nevím. Spadl do moře, když ho střelili dvěma šípy napuštěným jedem. Utopil se."

Rozhodl se držet původní verze, u níž byl i Sai. Ostatní věřili, že to byla pravda. Snažil se to hrát taky, ač srdce hlásalo své.

Sasoriho tenké obočí se nakrabatilo, bílými zuby se kousl do spodního rtu a očima zabloudil na tmavé nebe, na kterém se proháněly protrhané šedé obláčky. Princ přemýšlel, zda by už neměl raději odejít. V jeho přítomnosti se necítil dobře a vymýšlel výmluvy pro svůj odchod.

Vladař ze západu promluvil: "Jaká to úleva. Jistě se vám muselo ulevit."

"To... ano," zalhal opět Namikaze opatrně, ale tentokrát nezahlédl nic, co by se podobalo varování.

Slušně se uklonil a omluvil se, že musel odejít. Pro tento večer mu to stačilo. Chtěl se vrátit do svých komnat a popřemýšlet nad neznámým cizincem.

"Ten kluk..." ozval se hrubým hlasem Hidan, jakmile syn krále odešel, "jak mohl přežít? Cítil jsi z něj krvavou magii?"

Jeho společník se zezadu opřel o zábradlí a přimhouřil oči. "Ne, je to obyčejný děcko. Není ničím nadaný, ale možná vím, jak se mu to povedlo."

"Jak?"

Sasori se zničehonic prohnaně usmál a poklepal špičkou boty o podlahu. Všichni v tomto dvoře byli hlupáci. Obdivovali sotva sedmnáctiletého kluka za to, že se hrdinně postavil drakovi a vrátil se domů. Přitom se ani o draka nejednalo.

"Protože ten drak byl ve skutečnosti drakoměnec. Normální drak by ho dávno zabil."

°•°•°

Naruto se těšil do svých soukromých komnat, kde si probral informace, které se tento večer dozvěděl. Ať byl pro něj Sasori sebeděsivější, byl ze země, ze které Gaara přišel a mohl toho od něj zjistit mnohem víc.

Zítra si s ním musím znovu promluvit, pomyslel si plavovlásek a zastavil se u pootevřených dveří své ložnice, a zkusím z něj vypáčit další informace, které by mi měli pomoci. Možná se dozvím, co se tehdy stalo. 

Opřel se dlaní o dveře a zamračil se. Nepamatoval se, že by je nechal otevřené. Vždyť přeci zamykal. Chytil kliku a rozevřel je dokořán. Okamžitě se však zděsil při pohledu na černovlasého žoldáka stojícího uprostřed jeho komnaty a obdivující jakýsi náhrdelník. 

"Nechybí ti něco, Naruto?" otočil se k němu s klidným obličejem Sai a natáhl před sebe ruku s náhrdelníkem.

Blonďák se však zamračil. Čekal lest. Srdce se mu rozbušilo očekáván a raději ustoupil z cesty, aby kolem něj mohl starší mladík projít. Pamatoval si. Věděl, co by mu mohl způsobit a rozhodně nestál o další ponížení ani výhružky. Tady ne.

"Odejdi," odsekl nevrle Namikaze.

"Vadím ti tady?"

Princ po něm vrhl nenávistný pohled a zašmátral pravačkou dozadu ke svým bedrům, kde měl v záhybu kimona schovanou krátkou dýku pro případ nouze. Nehodlal být oběť. Znovu už ne. 

"Hned vypadni!" vykřikl přísně a křečovitě sevřel koženou rukojeť zbraně. Nebudu se opakovat...

Sai se konečně hnul z místa. Každý jeho krok byl pomalý a pečlivý. Byl jako lovec, který se chystal skočit po své kořisti. Na prahu dveří skutečně měl v plánu Naruta chytit a trošku postrašit, jenomže to by mladík nesměl zaútočit první...

Prudkým pohybem vytáhl dýku schovanou za zády, přiložil její ostří k žoldákově krku a hrubou silou jej strčil ke stěně vedle dveří. Hrudník se mu zrychleně pohyboval a srdce bolestivě naráželo o hrudník. Tohle byl velký risk. Pokud se starší a zkušenější zabiják rozhodne využít svou sílu, bude mít princ pořádný malér. 

"Už nikdy se mě nedotkneš..." procedil Naruto skrze zuby a svýma jindy příjemnýma očima ho propichoval ostrými a nebezpečnými rampouchy, "už na mě nikdy nepromluvíš a pokud zkusíš podobnou levárnu, jako to, že se mi vloupáš do ložnice... tak tě na místě podříznu."

Modroočko počkal, než šokovaný tmavovlásek pochopí a přikývne na jeho slova. Měl po krk toho, jak si o něm myslel, že byl naprosto neschopný a slabý. Uměl se rvát, jenže... dokázal by splnit svou výhružku a zabít ho? 

Jakmile od Saie odstoupil, počkal si, než i s jeho přívěškem odejde a teprve pak zalezl do svých komnat, kde se pečlivě zamkl. Nakonec pohlédl na pečlivě nabroušený nůž ve své dlani. Stačil by jeden malý pohyb. Jeden. 

Dokázal bych to ale? Zasloužil by si to, jenomže já nechci být jako on... Nechci mít na rukou krev. 

Zvedl průzračně modré oči vzhůru a pustil zbraň na zem. Ne, jiný trest pro něj bude lepší.