Ahojky~^^

Na Naruta si dovolil zaútočit velmi obávaný predátor. Hladový tygr náhodou kápl na bezbrannou kořist, jenomže nepočítá s tím, že klidně může probudit hněv draka. Bude Gaara rozčilený, že ho neposlechl a odešel z jeskyně? 

A do toho všeho se blíží velmi zlá bouře... Sluneční dny končí, nastává období dešťů a oba mladíci poznají, že jim ubude hodně jídla. Zvládnou to? Jak si poradí s nepřízní počasí? A vydrží Gaara odporovat přeměně? Západ slunce nepočká...

V neposlední řadě bych chtěla poděkovat všem za komentáře, které mi vždycky vykouzlí úsměv na tváři. Děkuji za vás! <3

Hezké počteníčko a pěkné prázdniny.

•[XVI. Kapitola]• Bouře

Ještě předtím, než se z oblohy spustil ten příšerný liják, prodíral se Gaara mladým porostem a s několika zásobami na podpal se vracel zpátky. Podle směru větru a vysokému tlaku poznal, že tohle nebude jen tak obyčejná bouře. Čekal je uragán. A pěkně silný. Kromě hor na ostrově nebylo jediné místo, kam by se schovali a západ slunce se blížil...

Proto si Gaara pospíšil, přidal do kroku, aby po pár minut pochodu vycítil, že se blonďáček nikde poblíž jeskyně nenacházel. Zarazilo ho to. Shodil veškeré dřevo, které táhl, zběsile se otáčel na všechny světové strany a pokoušel se nalézt jeho pachovou stopu. Nebýt vlhka tropického pralesa, našel by ho levou zadní.

Volal jeho jméno, snažil se mladého prince najít dřív, než se k němu dostane oko bouře. Na chvíli ujel a pěkně zanadával na jeho tvrdohlavost. Když si něco usmyslel, šel a udělal to. To na něm bylo to nejlepší, zároveň to nejhorší.

Jeho rychlé a bosé nohy dopadaly do velkých kaluží, ze kterých odlétalo měkké bláto. Mohl by vstoupit do břečky, jež by chytila jeho nohu a už nepustila. Ideální past na neopatrné lidi.

"Naruto!" zavolal a dlaní se zapřel o palmu.

Počasí se rapidně zhoršilo. Ze začátku spadla jedna kapka, potom další a další a nakonec je následoval liják. Ke smůle všech popadaly i velké ledové kroupy.

Tentokrát měl daleko větší problém blonďáčka nalézt. Všudypřítomná voda kryla jeho pach a hlasitost spadlých kapek neumožnila zaslechnout žádný jiný zvuk.

Rudovlásek si vjel do mokrých vlasů, chlad mu byl nepříjemný, za to se postačilo soustředit a mohl se ve vteřině zahřát svým přirozeným horkým žárem. Jeho lidské tělo bude sice klást odpor, ale pro jednou by to přežilo.

"Kam šel? Kam mohl jít?" mumlal si pro sebe.

Drak v jeho nitru vztekle zasyčel. Dmýchal se v něm opravdu silný oheň. Chtělo se mu ven a toho malého chlapce najít.

Zvedal bradu, pečlivě nasával vzduch do plic, jenže dosáhl leda tak dešťových kapek v plicích, které musel hned vykašlat. Jenže náhle to ale ucítil. Přišlo to nečekaně, rychle a dost ho to vyděsilo. Krev. Ne jen tak ledajaká. Voněla jako modrá krev královské rodiny a na ostrově se nacházel jediný člověk, co jí v sobě měl.

Neváhal a rozběhl se. Krvácel a pokud se jeho smysly nemýlily, tak silně. Srdce se mu roztlouklo děsem a bedra polil studený pot. Snad nebylo pozdě.

"Co to sakra vyvádíš, Naruto?" hlesl se strachem v hlase a zrychlil tempo.

°•°•°

Nikdy v životě nestál proti tak velké kočce. Znal jen ty malé, mazlivé a přítulné. Zbožňoval kočky, byly nezávislé a neměly pána. Dělaly si co chtěly. A dnes tu před ním stál jejich nejsilnější zástupce - dospělý tygr se šavlovitými zuby, dlouhými jako lovecké nože. Rychlost seknutí chlapce překvapila natolik, že se šelmě povedlo zasadit ránu přes celou klíční kost a část paže. Drápy protnuly lidskou kůži jako tenký papír.

Naruto pomalu couval, chvěl se strachy jako stonek trávy, držel si hluboké škrábnutí přes klíční kost a rameno, snažíce si marně zakrýt únik krve. Bylo jí moc a nebude to jediné, co si odnese. Pokud si vůbec něco odnese.

Věděl, že by neměl před zvířetem projevit strach. Copak to ale šlo, když proti němu stál tygr, jehož výška kohoutku končila u jeho prsou? Neměl před ním kam utéct, lovec byl rychlejší, nebezpečnější a hladovější. Nevnímal nic jiného, než vlastní srdeční tlukot, nával paniky a štípání toho, jak na jeho novou ránu bubnovaly kapky hustého deště.

Tygr trpělivě našlapoval za svou kořistí. Lidská krev mu velmi zavoněla a zatoužil okusit jeho maso. Přikrčil se a zastavil. Vycenil dlouhé a bílé zuby, které by zvládly roztrhat jakoukoliv lovnou zvěř. Byl to druhý největší predátor na ostrově, jenomže jako všichni ostatní lovci - i on se obával drakova pachu.

"Z-zpátky...!" vykřikl chraptivě světlovlasý mladík a zprudka ustoupil dozadu.

Šelma skrčeně vyčkávala na vhodnou chvíli. Sklonila hlavu, připravila zadní nohy ke skoku a zavrčela. Pokud skočí, nic ho nezastaví. Roztrhá ho na kusy... Přitom pomyšlení se mu udělalo nevolno. V modrých očích ucítil nátlak slz. Nevěděl co dělat. Gaara byl pryč, pravděpodobně ho ani nestihne najít.

"Ne..." hlesl bezmocně a zacouval dozadu, až narazil zády do palmy.

Šavlozubý lovec hrdelně vrčel. Ostré drápy zaryl do rozbahněné půdy a pootevřel tlamu plnou zubů. Sklopil uši, více se přikrčil k zemi a chystal se po své bezmocné oběti skočit.

Namikaze už viděl vlastní smrt. Těmi zuby by mu byl schopen rozdrásat krční tepnu a on by se udusil ve vlastní krvi. Jeho osud byl jasný. Zvláštní, že neviděl shrnutí svého života. Třesoucí se strachem a chladem, jenž ho za chvíli přestane trápit, se skrčil a rukama si kryl hrdlo.

Král džungle se přichystal. Jedno kousnutí a bude konec. Po dlouhých dnech hladovění se nažere mladíkova masa. Byl by ten plán vyšel kdyby před něj neskočil další člověk.

Gaara to stihl jen tak tak. Objevil se znenadání a překvapená šelma vztekle zařičela, hrábla tlapou a povyskočila o krok dopředu.

"Nech ho být," procedil pomalu skrze zatnuté zuby měnič, narovnal pokrčená záda a beze strachu se začal k lovci přibližovat. "Víš, co jsem zač, tak vrať do díry, ze které si vylezl, nebo tě spálím na uhel."

Druhý neobávanější predátor roztáhl tlamu a hlasitě zařval. Nechtěl ustoupit, jenomže člověk před ním zapáchal nechutným dračím odérem, který u něj vyvolal dávný strach. Hleděl na něj svýma žlutozelenýma očima a prudce máchl tlapou jeho směrem. Nechtěl ustoupit. Hlad ho nutil dělat nečekané věci.

"Zmiz," vrčel na něj Západňan, v duhovkách se objevily dračí oči a jindy normální tepny zasvítily světlem ohně.

Bledá kůže se za chvíli ztrácela pod rudou září, mokro z něj se syčením zmizelo a když ani tenhle zásah nepomohl, předklonil se, zhluboka nadechl a hlasitě zařval dračím řevem. Pán ostrova zuřil. Propůjčil mladíkovi svůj hlas, aby ukázal, že to on tady vládl. On byl na vrcholu. Ne nějaká přerostlá kočka.

Modroočko to všechno pozoroval s otevřenými ústy a slzami na tváři. Hlasitě vydechl a sledoval, jak se šelma otočila a utekla zpět do pralesa. Chvěl se po celém těle, tlačil si roztrhlou látku k ráně a když se Gaara otočil, sklopil pohled.

"Jsi v pořádku?" 

Naruto beze slova přikývl. Hřbetem ruky si otřel slané slzy.

"Neříkal jsem ti, abys na mě počkal?"

Další kývnutí. I když bledý mladík nemluvil nijak vyčítavě, blondýnek stejně ucítil nový příval slaných kapek. V následující vteřině se spustily a kutálely jako hrachy.

Zelenooký si hluboce povzdechl, párkrát dlouze zamrkal a po chvilce se mu navrátila původní barva duhovek. Přistoupil k mladému princi a naklonil se k němu.

"Pojď, musíme jít. Není to jediný tygr na ostrově a bouře se ještě zhorší. Tohle není nic oproti tomu, co za chvíli přijde."

Plavovlásek přijal nabízenou ruku, nechal se chytit a odtáhnout zpátky. Padaly z něj kapky deště i slz. Cítil se hrozně. Nevnímal palčivou bolest ramene, chladná voda z nebes ji utěšovala, až ve chvíli kdy se dostali pod bezpečný strop jeskyně, propukla v nesnesitelnou a pálivou bolest.

Dračí zajatec nahlas vyjekl, zhroutil se na kolena a držel si zraněné místo. Do toho se o něj opřel studený vítr, mokré oblečení ho studilo a lepilo se na kůži. Drkotal o sebe zuby tak hlasitě, že se k němu musel starší mladík sklonit.

"Ukaž, zavážu ti to. V tuto chvíli nikam nemůžeme, nemohu ani rozdělat oheň, všechno je durch. Musíme to přečkat tady," pronesl se zasyknutím Západňan.

"J-já... se omlouvám... omlouvám se," hlesl chvějícím se hlasem druhorozený princ.

Gaara se na něj zadíval. Azurové nebe v lidských očích bylo zatažené mlhavou clonou ze slz. Za ní se nacházela velká hanba a kajícnost. Možná v nich zahlédl strach? Drak nebyl mírný a jistě mu to dá pěkně sežrat, až se zase probere.

"To nic. Neměl jsem odcházet. Mohlo mi dojít, že se stále bojíš bouřek. Je to moje vina. Kdybych tě jen nenechal samotného, nestalo by se to," promluvil příjemným hlubokým hlasem, který opáleného chlapce spolehlivě uklidnil.

Naruto zavrtěl hlavou, popotáhl a polkl přes knedlík v krku. V nose se mu usadil otravný sopel a dělalo mu problém dýchat.

Rudovlásek mu opatrně sundal roztrhanou košili a prudkým pohybem jí přetrhal úplně. Nadělal z ní pásy a velmi jemně chytil zkrvavené rameno. Schytal velmi hluboké škrábnutí. Proniklo až do masa. Hryzl se do spodního rtu, složil kousek vlhkého cáru a něžně stíral poraněnou tkáň. Neobešlo se to bez heků a kňourání. Mladík měl sto chutí ucuknout, viděl to na něm, avšak držel.

"Au!" vyjekl nahlas Namikaze, když zajel příliš do rány.

"Promiň, promiň, zkouším to očistit od špíny. Pravděpodobně se ti tam dostane infekce. Nejlepší by bylo to vypálit. Celé."

Narutovi se stáhl hrdlo a udělalo se mu mdlo. Zbyde mu na těle velká a škaredá rýha. Na druhou stranu, matka mu vždycky říkala, že pokud měl muž jizvy, byl pro urozené dámy daleko přitažlivější. Proto si často vybíraly lordy, kteří se s nadšením vrhali do bitev a živí se vraceli jako hrdinové s mnoha stopami po krvavém boji. Jenže on věděl, jak moc to bude bolet a tahle vidina ho příliš nelákala. Spíše bědoval nad svým tělem, jež teď bylo zraněné a zohyzděné.

"Už to bude... Ještě... Ještě ti to umyju na této straně a zavážu..." zašeptal Gaara.

Zraněný se s tichým sykem podepřel dlaněmi za zády, mírně přivřel oční víčka a silně se kousal do rtu. Šíleně to štípalo a bodalo a jemu přišlo, že to trvalo snad věčně. Ostrovan se snažil být velice šetrný, avšak bolesti stejně neušel. Mohl si ulevit v momentě, kdy mu to konečně zavázal. 

Skrze hlasité krupobití a rány hromů jeho hlas zanikal. Blesky rozdělovaly oblohu na několik částí. Jeden z nich udeřil do stromu kousek od nich.

Princ se lekl, prudce se pohnul z místa a roztřeseně se díval ze strany na stranu. Všude světla, rány, dunění... Jakoby se samotná nebesa rozhodla rozpoutat apokalypsu. Strach ho pohltil a nedovolal mu udělat jediný pohyb. Třásl se tak moc, že mu málem vypadly zuby.

"Naru, jen klid... jen klid, je to jen bouře. Ta ti nic neudělá. Pšššt, no tak," pohladil ho po druhém rameni, a když to nepomohlo, přitáhl si jej k hrudníku a s opatrností objal pažemi.

Ošetřil mu a zavázal rameno jak nejlépe uměl. Nyní zbývalo jen počkat do rána, než se nejhorší část bouře přežene. V této hodině ho nechtěl tahat ven, ani jemu samotnému se nechtělo vystavovat proudu bičující vody.

Mladší mladík se třásl vzniklým stresem, s očima doširoka rozevřenýma sledoval počínání blesků. Na druhou stranu cítil teplo jiné osoby a to ho pozvolna uklidňovalo, dokonce si troufl posunout blíže a opřít se o něj bokem celou váhou. Čím dál tím klidnější byl jeho dech i srdeční tep. Na moment zavřel oči, tiskl se seč mohl ke staršímu chlapci a skoro zapomněl na zbytek promočeného oděvu. Krom řádění hromů a dopadajících kapek zaslechl i tiché syčení. Nepochybně se někde vypařovala voda, jenomže on neměl tušení kde. Jen tam tiše seděl, v objetí rudovláska, hřál se jeho přirozeným teplem a zcela opomínal na bolesti čerstvé rány.

V nitru ho hřál moc dobrý pocit. To vědomí, že nebyl sám bylo silnější, než cokoliv, co na tomto ostrově poznal. Byl tu někdo, kdo ho chránil, kdo mu prokazoval sympatie a svoje city. Nejlepší pocit jaký kdy mohl zažít. Ukázal mu svoji důvěru tím, že se mu vnutil do náruče - co možná nejblíže jeho horkému tělu.

"Gaaro?"

"Ano?"

"Děkuji ti. Za všechno..."

"Nemyslím si, že je vhodné za tohle děkovat."

"Nebýt tebe, musel bych se oženit, přestěhovat se za svou vybranou nevěstou a žít v jejím království. Tady se na mě nevztahují žádné povinnosti."

"Ale stýská se ti po rodině," namítl ostrovan.

"To ano a velmi. Jsem smutný, ale zároveň naplněn vděčností. I navzdory tomu všemu. Navzdory tomu, že mě drak unesl jako kanárka do své slůje," promluvil smířlivým tónem a odvážil se zvednout zrak.

Západňan kolem něj líp omotal paže, aby mu bylo teplo a cítil se v bezpečí. Stále byl studený kvůli mokrému spodnímu oděvu. Bylo by nejlepší kdyby se svlékl donaha, aby se neprochladl, ale dovedl i něco daleko lepšího, co jej zahřeje.

Zhluboka se nadechl, zavřel oči a podvědomě nahromadil teplo do všech svalů. Jejich vlákna se zahřívala, napnula a pak začala žhnout teplem. Druhá dračí osobnost napomáhala k rychlejšímu nástupu teploty. Od lidské kůže šly tenké proužky páry, ruku v ruce s tichým sykem.

Naruto zvedl oči a užasle pootevřel ústa. Bledá kůže slabě světélkovala jantarovým světlem a ta se poté zvýraznila do světlého odstínu červené barvy. Kromě ní spatřil i unikající bílou páru. Zamrkal nad tím. Jak to vlastně dělal? Neublíží mu to? To zlatovláska nejvíc znepokojovalo.

"Soustředění," pronesl v hlasité bouři měnič a zhluboka se nadechl deštivého vzduchu. "Soustředím energii do tepla a rozehřívám svaly."

Namikaze chápavě přikývl a tulil se k jedinému zdroji tepla. Zavřel oči, pokusil se vnímat jen jeho, nikoliv krutou bouři a pálivou bolest. Nacházel se v náručí té nejobávanější bytosti na ostrově, dokonce na celém širém světě, tudíž se nemusel nadále bát.

Seděli tam v tichosti. Rána se marně léčila z hlubokého seknutí a tělo započalo nový boj se zimnicí. Mladé tělo odporovalo infekci, nechtělo podlehnout, vzdát se...

Gaara trpělivě spřádal energii do doby, než ucítil známý pocit. Silné trhnutí ve spánku, pocit uhoření zevnitř a neustále výkyvy zrakového smyslu. Oči ho bolely a pálely. 

Jakmile si toho světlovlasý všiml, napnul se a pohlédl do rudovláskovi tváře, aby hned na to hleděl do dvou dračích a divokých očí planoucích nezkrotným ohněm.