Jednou něco spadlo. Ale vlastně nespadlo. To jsem vídala jako malá. Ozval se jen zvuk. Když jsem se chystala jít spát a zavřela oči, jakoby mě něco hladilo špičkou prstu po paži. Říkala jsem si, že to jsou vlasy, ale radši se nehýbala, protože to bylo, jakoby se mě to normálně dotknout nemohlo, ale teď se mu to nějak podařilo a musel se hodně soustředit, aby udržel kontakt. A pak to prostě zmizelo. Já se ani nepohla, takže kdyby to byly vlasy, nepřestaly by. Pak když jsem ještě úplné nespala, tak se mi zdálo, že jsem v práci. Pak se mi ve skle vitríny zjevila malá holčička s blonďatými vlasy, v bílé noční košily a s mrtvolně bílou barvou v obličeji. Měla vražedný výraz. Probudila jsem se a jako by se něco neviditelného odtáhlo. Přísahala bych, že to byla ona. Že ležela vedle mě a vlezla mi do snu, nebo ho možná i vyvolala. A když mě v něm vyděsila a já se ji lekla, čímž jsem sebou škubla a probudila se, odtáhla se. Když jsem usla, vzbudilo mě to, že se mé tělo třáslo. Škubla jsem nohama a jako by se do mě vrátila nějaká část, která mě opouštěla. Moje tělo se ale dál třaslo, jakoby z něj někdo něco chtěl vytrhnout. Nebolelo to, jen to bylo nepříjemné. Pak to přestalo a něco začalo funět. Občas slychávám dech navíc. Teď to ale znělo jako funění zvířete. A pak dupod. Jakoby něco velkého šlo chodbou a zastavilo se to v pokoji u dveří. Bylo to tam a zároveň jakoby to bylo daleko, v jiném světě. Na druhé straně. A pak se nade mnou někdo nakláněl. Občas jsem vídávala postavu v kápi. Vypadala žensky. Dlouho jsem ji neviděla. Ale jakoby se občas na mě koukala z chodby, stála v pokoje vedle mě a nebo prostě se nadnášela nade mnou.