Jednou se mi zdálo, že jsem naštvala taťku a on mě zamkl v pokoji, byla noc a on mi nerozsvítil. Byla jsem malá a na vypínač nedosáhla. Volala jsem, brečela, křičela, slibovala, že už budu hodná. Nejvíc jsem se ale bála. Věděla jsem, co se skrývá ve stínech. Můj bubák. Každý nějakého má. V tom jsem si na něco vzpomněla. Lampička. Natahovala jsem se k místu, kde by měla být. V tom jsem ho uslyšela vrčet. Stál za mnou. Když byla dostatečná tma, mohl vystoupit ze stínů do prostoru. Jeho smích mě děsil nejvíc. Vyběhl. Honil mě po celém pokoji. Nevzbudila mě noční můra. Nepamatovala jsem si, že jsem šla spát. Prostě jsem se zničeho nic vzbudila. Sen už se mi dávno nezdál a bylo ráno. Dveře byly odemčené.