Spolubydlící seděla na posteli a dělala, jakože vyvolává vychovatelku, aby už došla na večerku. Zavřela jsem oči a jak mluvila, viděla jsem místnost. Přesněji ložnici. Byla tam dvoulůžková postel, nad ní visela na zdi kůže z bílého tygra. V posteli ležel pár a oba spali. Přes naducanou peřinu jsem neviděla, kdo to je. Najednou tam byl duch. Bílý, mírně průhledný a přibližoval se k páru. Čím víc spolubydlící mluvila, tím pomaleji šel, až se úplně zastavil, byl kousek od postele. Pak se otočil ke mě. Ten pohled. Prázdné bílé oči, pusa do kořán a tak odhaloval špičaté zuby. Najednou se pomalu začal přibližovat. Otevřela jsem oči, ale stále jsem ho viděla a čím víc mluvila, tím jasněji a výrazněji jsem ho viděla. Ložnice mizela, ale duch byl čím dál víc vidět. Pak najednou zmizel.