,,Jsem z budoucnosti. A chci zabít Voldemorta."

Jeho už dobrou minutu klidný pohled mě doslova ničil. Propaloval mne svýma očima, skrytýma za půlměsícovými brýlemi. Přerývavě sem dýchala. ,,Hermiono. Už od první chvíle co jsem vás spatřil, jsem z vás cítil něco zvláštního. Byl jsem si jist, že jste výjimečná, a teď už vím, že jsem se nemýlil." prohrábl si zamyšleně vousy a pomalu se zvedl ze židle. ,,Říkala jste tedy, že jste z budoucnosti. je to tak?" pouze jsem kývla hlavou na souhlas. ,,Chystáte se zabít jistého Voldemorta. Bohužel nemám příliš velké ponětí o koho jde. Objasníte mi tedy tuto zapeklitou situaci?" pozvedl tázavě obočí. Bylo mi jasné, že mi zrovna moc nevěří. ,, Voldemort je jméno toho nejhoršího a nejstrašnějšího člověka všech dob. Asi za rok, začne přicházet k moci, sbírat následovníky a zabíjet nevinné lidi. Jsem si jista, že ho dobře znáte pane. Než si sám dal jméno Lord Voldemort, nesl jméno Tom Riddle." postřehla jsem, jak sebou ředitel při zmínce toho jména lehce trhl. Uhodila jsem na hlavičku. ,,Toho chlapce jste sem přivedl ze sirotčince. Byl to nadaný student-"

,,Dobrá. Máte pravdu znal jsem ho. Stále však nerozumím tomu, proč mi říkáte to, co se z něj dle vašeho tvrzení stalo. Proč ho chcete zabít slečno? " Snažil se tomu porozumět. Nechápala jste to. Takhle nedůvěřivý Brumbál nikdy nebyl. ,,Chci ho zabít, protože on zabil vás a...a člověka kterého miluji. Chci zachránit jak jeho, tak vás. A nejen vás dva. Také chci navrátil život rodině a kamarádům. Můj nejlepší přítel přišel o rodiče, a málem i zemřel. Musím to udělat pro ty všechny. Musím je zachránit. S většinou mých blízkých, co zemřeli tu teď sedím v lavicích. Ani nevíte jak hrozné je vědět, co jim hrozí když selžu. A ano, jsem si vědoma toho, že mou cestou sem, jsem toho mohla hodně změnit a pokazit, ale já to riskovala. Riskovala jsem to pro ně. Sama zemřu, jen aby oni mohli žít. Sama to ale nezvládnu. Potřebuji vaši pomoc! Potřebuji. Musím ho zabít-" můj hlas se zlomil a já naplno propadla v pláč. Dlouho jsem to v sobě držela. Ničilo mě, že o tom nikdo neví. Ničilo mě, vidět je tu všechny jak se usmívají a vědět, že tu už za pár let nebudou. Že zemřou.

,,Věřím vám Hermiono. Přiznávám, že jsem o tom ještě před pár chvílemi pochyboval, ale to byla chyba. Vaše slzy i slova jsou upřímné." pomalu přešel ke mě. Zvedla jsem k němu hlavu. ,,Vy mi věříte?" nenáviděla jsem se za to, jak slabě můj hlas zněl. ,,Částečně mé děvče. Věřím tomu, že chceš zabíjet, abys chránila. K té druhé věci s Voldemortem, potřebuji nějaký důkaz. je to velice vážné obvinění."

,,Mám důkaz, mohu vám to vše ukázat." Odhodlaně jsem se mu podívala do očí. ,,V té době o které mluvím jsem vyrůstala. Moje vzpomínky vám ukážou pravdu." Pomalu jsem se postavila. Otřela jsem si rukou mokré tváře a podívala se mu do očí. ,,Ukážu vám v myslánce mé vzpomínky. Všechno objasním." pouze kývl na souhlas a pokynul rukou směrem k myslánce. Zhluboka jsem se nadechla. přešla jsem k ní, vytáhla hůlku a přiložila si ji ke spánku. Pomalu jsem vytáhla svítící provázek mých vzpomínek a hodila ho do myslánky. ,,je tam vše. Můžete si je prohlédnout. Já se na ně dívat nebudu. Nechci si to všechno připomínat."

,,Dobrá slečno." usmál se a pak už jsem viděla je to, jak svou hlavu ponořuje dovnitř myslánky, připraven vidět mé vzpomínky...

Tak jooo!

Druhá část zde! Co na to říkáte? Přesvědčí Miiny vzpomínky našeho pana ředitele? Jak chce vlastně Mia Voldemorta zabít?

Budu ráda za votes a komenty.

uvidíme se u další kapitoly

Ahojky

Nikča💞