„Podívej, tady jsi i ty," začal Kubiš listovat albem.

„Co jsi napsal pod tu fotku?" ptal se Gabčík, protože z úhlu, kde stál, se nedal text přečíst.

„Moje maličkost s jeho výsostí Gabčíkem v létě 1940."

„To jsem zvědavý, jak jednou budeš svým dětem vysvětlovat, proč jsi mě nazval vaše výsosti," zasmál se Jozef.

Jan se na něho usmál, ale vzápětí zvážněl. „Myslíš, že budu?"

[Máma milovala Gabčíka; 2018]

🇨🇿

V Dolních Vilémovicích to žilo. Na zahradě za domem Kubišových zažívaly veselé chvíle nejen děti, ale i dospělí. Děti hrály hry a válely se jedno po druhém, protože se po dlouhé době zase viděly a musely si vynahradit ten čas, co nebyly spolu. Dospělí zatím stáli opodál, o něčem se bavili a také se často smáli, čímž zpočátku přikákali pozornost dětí, které chtěly vědět, o čem se to baví a co tak zábavného řekli. Dospělé dokázaly poslouchat jen chvilku, a i ta chvilka stačila k tomu, aby usoudily, že to, co povídají, je neskutečně nudné a nezáživné, a tak se zase raději vrátily ke svým divokým hrátkám, jež připomínaly dovádění malých lvíčat.

„Tak kdepak máme toho starého dědulu?" zahlaholil bodře Jožka Gabčík, když se spolu s Aničkou Gabčíkovou a dvěma dětmi objevili na Kubišovic zahradě. „Starý dědula" Honzík Kubiš seděl v obklopení svých přátel a příbuzných u bílého stolu, ale když zaslechl hlas Jozefa, celý se rozzářil. Dolfimu Opálkovi, který seděl naproti bývalému vojákovi, se okamžitě vybavila vzpomínka na dobu, kdy se po atentátu na Reinharda Heydricha skrývali v kryptě. Jenda byl málomluvný, na ostatní parašutisty vždy jen něco zabručel, byl neklidný. Adolf si byl jistý, že to byla jednak proto, že je nervózní kvůli nelidskému běsnění nacistů i kvůli svému bolavému oku, a druhak proto, že Jozef, který byl jako jeho bratr, dvojčata jim přezdívali, se k nim ještě nepřipojil. Jakmile se ale objevil, Kubiš roztál jako sníh na slunci a opět s ním byla kloudná řeč, když tu měl zase svého Jožku. Podobně šťastně, stejně jako tehdy v kryptě při Gabčíkově návratu, vypadal i dnes. Nebylo divu. Ti dva byli nerozluční.

„Kdo je u tebe starý? Ty už jsi dávno jednou nohou v hrobě," poškádlil ho Jan na přivítanou, krátce se s Jozefem zasmáli a objali se. Poté Kubiš stihl jen zběžně pozdravit Alenku, která už běžela za svými kamarády, několikaměsíčního synka Gabčíkových pohladil po světlých vláskách a Aničku políbil na obě líce. „Aničko, vypadáš překrásně. Měl by sis ji dobře hlídat, Jožko," varoval kamaráda a mrkl na něj.

„Před tebou ji hlídat nemusím. Ty máš slabost pro Mařenky," smál se Jozef a převzal si od Anny syna do náruče.

„Půjdu Marušce s něčím pomoct," nabídla se Anna a líbla Jozefa na tvář, a Kubiš navrhl, že ji dovede do kuchyně. Jozef s malým se mezitím připojil k hostům, a zatímco si vyměňoval novinky s Dolfim, Honzovy sestry se rozplývaly nad Gabčíkovic synkem. Malý Mišo vykuleně pozoroval svět kolem sebe a strkal si pěstičku do pusinky, což ženám přišlo ohromně roztomilé.

„Podívej, Miško, kolik hezkých děvčat to za tebou přišlo," povídal s úsměvem malému Michalovi Jozef a pohupoval se s ním ze strany na stranu. Malý Míša, který dostal jméno po Gabčíkově zesnulém mladším bratrovi, se uculil.

„Helemese!" zvolal pobaveně Adolf. „Koukejte na ten úšklebek. Ten je rošťák, celý po tátovi. Děvčat se kolem něj točí taky dost."

Mezitím, co mu Gabčík odpovídal nějakou vtipnou poznámkou, Anna a Marie Kubišová - rozená Kovárníková - se v kuchyni pozdravily a Anna jí okamžitě začala pomáhat s občerstvením, byť Marie projevovala hlasitý nesouhlas.

„Od rána ses ještě ani nezastavila, tak si přece nech pomoct, Maruško," domlouval jí Kubiš a objal ji zezadu kolem pasu, zvědavě jí nakukuje přes rameno, co za dobroty chystají její ruce. „Když už jsi odmítla mé sestry, tak Anna ti přece vadit nebude. Vím, že bys to zvládla, ale nepřepínej se," zašeptal jí a políbil ji na rameno.

„Když já chci, aby to bylo všechno dokonalé," povzdechla si Marie, ale v manželově přítomnosti trochu pookřála.

„Je to dokonalé," ujistil ji vážně Jan.

Anna si nemohla pomoct, jejich rozhovor se nedal přeslechnout, musela se usmívat. Jak jen jim to spolu slušelo! Byla o tom přesvědčená už tehdy, kdy Jendovi a Jozífkovi dělaly poprvé doprovod po Praze. A byla si jistá, že jim to takhle bude slušet už navždy. Oba dva byli klidné povahy a jejich manželství bylo šťastné. Anně připomínalo manželství Oldřicha a Bety Frolíkových; stejně jako Oldřich a Bety i Jan s Maruškou vycházeli jeden druhému vstříc, vždy se na všem poklidně domluvili, projevovali si vzájemný respekt a úctu, dávali si najevo lásku malými gesty každý den.

Byla přesvědčená o tom, že ona s Jozefem a Marie s Janem jsou ty nejšťastnější páry na světě.

🇨🇿

„Kristova léta. To to letí, co?" poznamenal Jožka a mhouřil oči proti zapadajícímu slunci, zatímco mu na klíně seděl Mišo a zaujatě si prohlížel kočku, která ležela v trávě a vyhřívala si kožíšek. Hosté už odešli, zůstali tu jen Gabčíkovi a Kubišovi. Nevadilo jim to, děti si hrály, muži vzpomínali a ženské tlachaly opodál a prohlížely si záhonky rozkvetlých květin.

„Ani mi nemluv," odfrkl si Jenda a s láskou v očích pozoroval své dvě děti, Rudolfa a Kristýnku, které si hrály se sedmiletou Alenkou Gabčíkovou. Rudolf a Kristýna byli dvojčata a narodili se Marii už během války. Když Kubiš odcházel z krypty a spolu s ostatními parašutisty byl převezen zpět do Londýna, byla Maruška Kovárníková už těhotná. Dvojčata byla překvapením nejen pro Jana, ale i pro ni. Když se Kubiš po konci války vrátil zpět do Československa, čekalo na něj překvapení v podobě dvou dětí, které byly jeho. Byl otcem. Počáteční šok ale zmizel velice rychle a Jan se jal okamžitě nahrazovat roky, které s dětmi a s Maruškou nemohl strávit. Marie byla zpočátku nejistá, jak budou děti na tatínka, kterého dosud znaly jen z jediné fotky, reagovat, ale zamilovaly si ho. Ostatně, kdo by si toho mladého muže s plachým výrazem, klidnou povahou, pro děti jako stvořenou, a hezkým chlapeckým obličejem nezamiloval? Když to ale tehdy vyprávěl Jožkovi, že má najednou dvě děti, kamarád propukl v hurónský smích a byl rád, že jeho takové překvapení nečekalo. Samozřejmě, že děti chtěl, ale chtěl s nimi prožít všechno. Od prvního úsměvu, přes první krůčky a první slovo, po nástup do školy i dospívání...

„Za chvilku budeme vrásčití a šediví a ty naše ratolesti už nás nebudou potřebovat," posteskl si Jozef a láskyplně se usmál na Míšu, který se k němu přivinul.

„Uteče to jako voda a to mě na tom děsí," přiznal se Jan, a pak se k němu s úsměvem otočil. „Stejně je to zázrak, nemyslíš? Že jsme to zvládli. Že jsme přežili válku. Pamatuješ, co nám říkali v Anglii při výcviku? Parašutista v Protektorátu přežije přibližně pět šest měsíců. A koukej na nás. Máme rodiny, máme krásné děti..."

„Přestaň, Honzo, nebo mě rozbrečíš," smál se Gabčík, ale vnitřně byl dojatý. Děkoval každý den Bohu za to, že mu dopřál takovýhle život. Byl to opravdu zázrak. „Stará dobrá Anglie. Je to nádherná země. Nechápu, že se tam některým nelíbilo."

Kubiš se usmíval. „To víš, na Československo nemá. Všichni by byli raději doma, jedli buchty od mámy a chodili tančit se svými děvčaty. Nikdo o válku nestál. Ale tehdy v Polsku, pamatuješ, jak jsme se radovali, když jsme zjistili, že Hitler porušil dohodu a napadl Polsko?"

„Skoro se za to až stydím," zasmál se Jozef. „Nezačal sis tam psát ten svůj deník, ty kronikáři?"

„Ano, ano. A je přímo tady. Dochoval se," prohlásil spokojeně a položil na stůl nevelkou knížku. Než ji otevřel, poklepal na její desky. „Jsi připravený se zase ohlédnout zpátky?"

„Jdeme bilancovat nad životem? Ale vlastně proč ne, že? Nevím sice, jestli už na to máme věk, ale proč si nezavzpomínat," souhlasil s ním Jozef a nadšeně se naklonil, aby dobře viděl. Á, Jeník škrabal jako kocour. Musel se usmát, když si vzpomněl, když si mu na Honzíka jednou Mařenka stěžovala. Že to prý po něm musí luštit a pak už ji to ani netěší. Ale opak byl pravdou, Jožka jí to viděl v očích. Vždycky byla z dopisu od Jana nadšená. Jo, jeho Honzík, ten vždycky věděl, jak na něžné pohlaví. Se slovy to uměl, jeho dopisy byly krásné a plné něhy a sladkých slov...

„Tati, tati, co to máš?" To k němu přiběhl nedočkavý Rudolf a sestru nechal za sebou. U otce musel být přece první!

„Ukaž nám to, tatínku, prosím!" žadonila Kristýnka, když se k nim připojila. Jan se zasmál, posadil si Týnku na koleno a Rudovi pokynul, ať jde blíž.

„Alenko, pojď za námi! Strejda bude vyprávět," zavolal na Alenku Jozef, aby tam nebyla sama. Přiběhla, a tak si ji k sobě přivinul a chytil ji kolem ramínek. Mišku deník s fotografiemi nezajímal; místo toho si hrál s lemem Alenčina trička.

„Tak tohle je můj deník, který jsem si začal vést, když začala válka," pověděl dětem Jan a otočil na první stranu. Inkoust vybledl, listy pomalu žloutly. Když je Jan cítil pod prsty, přišly mu podivně známé, podivně uklidňující. Najednou se vracel do dob, kdy byl mladý a ruka mu hbitě jezdila po papíře, aby zaznamenala všechny jeho zážitky. Až je hlava zapomene, pořád budou tady, budou čekat, než si je zase připomene.

Nechtěl dětem číst všechno, co v deníku psal, nechtěl jim vyprávět o hrůzách války, o nebezpečných bojích na frontě, o tvrdém parašutistickém výcviku, o přípravě atentátu na zastupujícího říšského protektora, o nelidských odplatách nacistů, o dnech a nocích v ledové kryptě, o odloučení od svých milovaných... ne, na to byly ještě moc malé. O tom jim povypráví, až přijde ten správný čas, až vyrostou, až si bude jistý, že to zvládnou.

A tak se místo toho zaměřil na fotografie. Ostatně, právě ony děti zajímaly asi nejvíce. Číst neuměly, měly rády obrázky, písmenka jim nic neříkala. A tatínek dlouho mlčel. Jozef tomu rozuměl, všiml si odlesků v jeho očích, byl přemožen vzpomínkami. Všechny zase vypluly na povrch.

I fotografie měly svůj příběh, ale ten byl vždycky veselý. A Janovi se o nich mluvilo dobře. Když na danou fotografii pohlédl, okamžitě se přenesl na to místo, do té doby, kdy byla pořízena. „Tady je vaše babička Maruška... fotografie maminky... tohle je krásný zámek Cholmondeley v Anglii, jednou se tam všichni společně podíváme... poznáváte strejdu Jožku...?" A tak dále. Bylo to krásné a dětem se to líbilo. I Jozef se usmíval.

„Tati, tati, tady je taky strejda Jožka!" hlásil nadšeně Rudolf, když Jan otočil na další stránku. „A ty jsi tam s ním! Tatínku, co je pod tou fotkou napsáno?" zajímal se zvědavě ten malý nezbeda.

Kubiš ji rychle přelétl očima. Přelétl i tu krátkou větičku, ačkoliv nemusel. Věděl přesně, co tam je napsané. Koutky mu zaškubaly a hodil rychlý pohled na Joža, který se tlemil. „Moje maličkost s jeho výsostí Gabčíkem v létě 1940," přečetl nahlas.

„Tatínku, a proč jsi strejdu Jožku nazval jeho výsostí?" ozvala se hned malá Kristýnka a svraštila čelíčko, jak se na to snažila sama přijít.

Jozef a Jan si vyměnili pobavený, a možná že i trošku slzavý, pohled. Oba dva si vzpomněli na ten rozhovor, který spolu vedli před lety v Anglii. A věděli, že mají neuvěřitelné štěstí. Jejich životy jsou ještě krásnější, než v jaké doufali.

•••

Původně jsem tuhle jednohubku chtěla vydat 18.6. Ale pak jsem si řekla - proč na tak smutné výročí? A rozhodla jsem se počkat na Jendovy narozeniny❤
Doufám, že se vám líbila i tahle část, opět budu jako vždy ráda za vaše názory❤
Millie✨

jeho maličkost s výsostí Gabčíkem❤
[archiv rodiny Dusíkových]