Sedli si na postel. Jozef ji objal okolo ramen.

„Až si mě budeš brát, oblečeš si krásné dlouhé šaty až na zem."

Anna se na něho překvapeně podívala.

„Až tohle všechno skončí, budeš má. Pokud souhlasíš," zadíval se jí do očí a něžně se na ni usmál.

Anna věděla, že Jozef jen tak neslibuje. Ale toto bylo víc než slib. Byla to dohoda.

[Máma milovala Gabčíka; 2018]

🇨🇿

Snila o tom, jak se po válce znovu setkají. Kromě malé dcery to bylo to jediné, co ji každé ráno přinutilo vstát z postele, neupadnout do apatie a normálně žít. Ačkoliv... normálně. V době Protektorátu a německé okupace se normálně žít nedalo, pokud jste se nesmířili s tím, že vám cizí lidé sebrali vaši rodnou zemi, vaši domovinu, a nakonec i důstojnost a veškerá lidská práva. A pořád neměli dost. Nestačilo jim, že jim vzali úplně všechno, i ty zdánlivě nejobyčejnější věci. Chtěli víc, a když to nedostali, následoval trest. I za tu největší banálnost, nad níž zůstával rozum stát. Nestačilo, že si jejich domovy uzurpovali pro sebe, kradli jejich území a měnili si jej k obrazu svému, stejně jako většinu Evropy, již nenasytný Hitler dobýval bleskovým tempem.

Za ty roky pod vládou německé diktatury většina Čechů propadla neměnné apatii. Zpočátku se chtěli bránit, mobilizovali svou armádu, toužili bojovat a ukázat, že jsou hrdí Češi, že se nevzdají a nenechají se sebou zacházet jako s něčím podřadným. Ale brzy spousta z nich pochopila, že tuhle válku nemohou vyhrát. Bylo už příliš pozdě. Německo bylo neuvěřitelně silné a odhodlané. Nahrbili záda, přizpůsobili se. Co jiného jim zbývalo, pokud chtěli zůstat naživu? Budeme mlčet a chodit poslušně se sklopenými hlavami, opakovali si dokola, jako ujištění, jako modlitbu. Určitě nás potom nechají být. Nabaží se. Budou spokojení. My to vydržíme, musíme. Jak rychle se smířili s nevyhnutelným. Strach udělá své, a přesně na tom nacisté zakládali svou moc. Uděláš něco, co se nám nelíbí, a odneseš to nejen ty, ale i celá tvoje rodina.

Anna se s takovýmhle životem nikdy nesmířila.

Ani nemohla, nedokázala. Odjakživa byla zarytý vlastenec. Československo milovala. A představa, že jim jejich krásnou zemi sebrali, byla příšerná. Každé ráno potkávala na rozích ulic německé vojáky, jak spolu o něčem debatují a smějí se. Občas někoho zastřelili. Jen tak, pro zábavu. Protože se nudili. A taky chtěli připomenout, kdo tu skutečně velí. Komu tohle území patří. Anna si připadala skoro jako vetřelec. Jako kdyby se její domovina proměnila ve vězení, z něhož není úniku. Vyhýbala se Němcům pohledem, ale když už se přece jenom občas setkala s chladnýma, ocelově modrýma očima, vždy ji zamrazilo. Vždy jí krev rozpumpovala sžíravá nenávist k těm odporným, nelidským stvůrám.

Ale nemohla s tím nic dělat. Měla přece dceru a manžela. A Antonín jí vždycky říkal: „Netrap se tím, Anno. Nějak bylo a nějak bude. Nic nám neudělají, pokud na sebe nebudeme upozorňovat. Pokud se budeme řídit jejich pravidly, bude to v pořádku. Nakonec se s tím naučíme žít a za chvíli už nám ani nebude divné, že na ulicích běžně potkáváme německé vojáky." Anna ho milovala, vážila si ho. Ale tenhle jeho postoj nikdy nedokázala pochopit. V tomhle se s přízemním a věčně vážným Antonínem neshodovala. Když zjistila, že přece jen ještě zůstali nějací Češi, kteří se s režimem nedokázali a ani nechtěli smířit, naplnilo ji to novou radostí a nadějí. Ale nemohla se k nim přidat, byť to bylo její vroucné přání. Antonín by to neschvaloval. Tvrdil jí, že by zbytečně ohrozila Alenku. A to Anna nechtěla. Na druhou stranu, chovala v sobě určité zásady a jich se nedokázala vzdát.

Až po smrti Antonína se rozhodla vstoupit do odboje. Zpočátku váhala, byť její srdce křičelo, že to je ten správný směr. Ale možná měl její zesnulý muž přece jen v něčem pravdu. Co kdyby se něco pokazilo? O sebe se nebála. Měla strach o Alenku. Nevěděla, zda by nacisté ušetřili malé dítě. Zůstal v nich alespoň kousek lidskosti a soucitu? Nebo je pohřbilo jejich přesvědčení o tom, že je válka správná a že jedině árijská rasa je nadřazená všem ostatním? Že na zabíjení mají vlastně právo, ba že je to dokonce jejich povinnost? V tom, že dítěti neublíží, jistotu neměla.

Možná právě zvrácenost nacistické ideologie a to, že se nesmířila s okupací Československa, ji donutilo vstoupit do odboje. I přes to, že měla zpočátku pocit, jako kdyby urážela Antonínovu památku. Samozřejmě, že měla strach. Ale také milovala svou zemi a přála si, aby její dcera Alenka vyrůstala ve svobodě, stejně jako tehdy ona.

Práce pro odboj jako by se stala smyslem jejího života. Nebyla vojákem, nemohla jít na frontu nebo utéct do jiné země, kde by směla bojovat za své ideály a za Československo. Proto i ty nejobyčejnější maličkosti v ní probouzely pocit, že je potřebná, že je její pomoc skutečně důležitá. Že její odvaha někomu pomůže. A ten někdo pak třeba zachrání celé Československo.

Bylo to nebezpečné, ale zároveň ji to vzrušovalo. Němci o nich nemají ani ponětí! Dělá něco za jejich zády, něco, co by se jim rozhodně nelíbilo. Občas se musela držet, aby skryla svůj triumfální úsměv, když kolem prošel nějaký voják. Měla malé tajemství a hýčkala jej v sobě. Hřálo jako oheň, jehož plamen nezhasne do té doby, dokud nezbude nikdo, kdo by za Československo bojoval.

Za to, že je odvážná a loajální, že se denně vystavuje nebezpečí a že překonává svůj strach, jí brzy přišla odměna. Alespoň tak to Anička vnímala. Někdy ji přepadly pochybnosti, obavy. Nadšení vystřídala nejistota. Každý den byl jako sázka do loterie. Člověk nikdy nevěděl, jestli už ten den náhodou není jejich poslední. A právě Jozef, jehož poznala pár týdnů poté, co vstoupila do odboje, byl pro ni jako dar z nebes. Ujištění, že se rozhodla správně. Odměna za to, že bude spoustu dalších let statečná, neochvějná a loajální. Byl příslib, že to zvládnou.

Jejich láska vzklíčila jen za pár dnů. Byl to pocit, jaký Anna dosud nezažila. Ani s Antonínem neměla tak pevné pouto jako s Jozefem, kterého neznala ani měsíc. Tolik ho obdivovala; jeho odvahu, odhodlání, to, že se nikdy nebál ozvat, že si stál za svým a že bojoval za jejich zemi. Vážila si ho. Uměl být vážný, ale pořád v sobě měl duši malého rošťáckého kluka. To na něm zbožňovala. Dokázal se smát sám sobě, byl něžný, vášnivý a galantní. Takového muže chtěla mít po svém boku.

I to málo, které spolu směli strávit, pro ně bylo tou nejcennější věcí. Oba dva si uvědomovali, že dnešní den může být ten poslední, kdy jsou spolu. Život v Protektorátu se rovnal každodenní nejistotě a strachu. Vážili si proto každé chvíle, kdy mohli být spolu. Anna věděla, že Jozef má speciální úkol, jenž musí vykonat. A že z něj možná nevyvázne živý. Už od začátku, kdy začali budovat svůj vztah, jí řekl, že k ní bude upřímný. Nemohl jí zaručit, že přežije. Vrátil se do Protektorátu s vědomím, že zde může přijít o život. Nemohl jí dát jistotu, že se druhý den vždycky vrátí. A přestože to tolik bolelo, respektovala to. Musela, pokud s ním chtěla být.

Naposledy jej viděla prvního června, pět dní ode dne, kdy Německu vrátili nečekaný protiúder. Tehdy od ní odešel. Musel. Němci prováděli razie, domovní prohlídky byly na denním i nočním pořádku. Nemohl se u ní skrývat věčně. Ale ubezpečil ji, že jim Zelenka zajistil dostatečný úkryt. ,,Zůstal bych, Aničko, ale kluci na mě čekají. Bude lepší, když už půjdu, a zůstaneme pohromadě," řekl jí toho rána, když se loučili. Anna se snažila neplakat. Věděla, že ho musí nechat jít. Ale co když jej vidí naposledy? To vědomí, to, že si tu možnost vůbec připustila, bolelo.

,,Samozřejmě, že musíš jít," souhlasila s ním a pokoušela se o úsměv. Oba dva z toho byli nešťastní. Ale bylo to nutné. Jozef byl jedním z dvojice mužů patřících do výsadku Anthropoid, jenž měl vykonat vojenskou operaci s cílem zabít Reinharda Heydricha, zastupujícího říšského protektora. Vystřídal Konstantina von Neuratha, a hned první den ve své funkci dal všem najevo, že s ním není radno si zahrávat. Nechal popravit stovky Čechů, bez jediného mrknutí oka. Zastával názor, že je na ně nutno jíti tvrdě, mít pevnou ruku a ukázat jim, kdo je jejich pánem. Téměř okamžitě si vydobil respekt a zasel semínko strachu i v těch, kteří se režimu podřídili, a semínko nenávisti v těch, kteří s německou okupací nesouhlasili.

Když noviny i rozhlas sedmadvacátého května vyhlásily, že byl spáchán atentát na SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha, Anna skutečně pochopila, co byl Jozefův úkol. Dosud se jen domýšlela a pro svou bezpečnost se Jožky nevyptávala. Zraněný Heydrich byl převezen do nemocnice na Bulovce a všichni napjatě vyčkávali, jak to s ním dopadne. Hned toho dne byl vyhlášen zákaz vycházení a Němci přes noc prohledali tisíce bytů. Atentátníkům ale na stopu nepřišli, což odboji i výsadkářům dalo novou naději.

,,Když to bude možné, pokusím se ti ozvat, že jsem v pořádku, Aničko," slíbil jí a vzal její obličej do svých pevných teplých dlaní. Anna přivřela oči, když ji dlouze políbil. Chtěla tak setrvat věčně, lapená v jeho polibku jako ryba v síti. ,,Ale pokud se neozvu a rozhlas ani noviny nerozhlásí mé jméno, je to znamení, že mě nedostali, že jsem v bezpečí."

,,Budu se za tebe modlit, Jozífku," zašeptala Anna a on ji políbil do koutku úst. Přivinula se k němu a nadechla se jeho osobité vůně. Cítila, jak proti ní buší jeho srdce. Poznalo, že je jeho milá nablízku.

,,Dávej na sebe i na Alenku pozor, ty moje statečná," usmál se na ni rošťácky, tak, jak to míval ve zvyku. Jeho úsměv byl nakažlivý. I Anna se musela usmát, přestože ji v očích pálily slzy. ,,Vidíš, jak jsi krásná, když se směješ. Na nikoho jiného se takhle neusmívej, nechci, aby mi tě někdo vzal!"

Zasmála se. ,,Jsem jen tvá," přislíbila mu.

Odhrnul jí tmavé vlasy z tváře. ,,Až se vrátím, budeš má doopravdy," ujistil ji a Anně se rozbušilo srdce. Řekl až, ne jestli. Dal jí slib, jenž hodlal splnit. Ale žili v nevyzpytatelné době. Blízký přítel se mohl vyjevit jako zrádce.

Ještě před odchodem se Jozef zarazil. Otočil se k Anně a věnoval jí smělý pohled. ,,Aničko, dej mi svou fotografii. Budu tě mít stále nablízku a když mi bude smutno, podívám se na tebe a tvůj úsměv mi vyžene chmury z hlavy." Anna s ním souhlasila. Byť se fotografovala nerada, doma pár fotek měla. Otevřela šuplík a z hromádky fotek vybrala tu, kde jí to dle jejího názoru slušelo nejvíc. Perem na druhou stranu připsala: Mému nejmilejšímu Jozífkovi. Líbám tě, Anna. Přispěchala ke dveřím a podala Jozefovi fotografii. V očích se mu objevila něha, když si ji prohlédl, a dojetí, když si přečetl vzkaz. Pohlédl na svou milou, jež před ním nejistě přešlapovala. ,,Mrzí mne, že já nemám žádnou fotografii, kterou bych ti mohl dát. Dal bych ti tu, již mám na dokladech, ale nejsem si jistý, zda je ještě nebudu potřebovat..."

,,Já tomu rozumím," ujistila jej spěšně. ,,Budu na tebe myslet každou minutu každého dne."

,,I já na tebe. Každý večer před spaním ti pošlu polibek," šeptl jí, a Anna už to nevydržela. Přitiskla se k němu a vášnivě jej políbila, jako kdyby to bylo naposledy. Pak už se ale opravdu museli rozloučit. Přesvědčovala samu sebe, že jej jen vyprovází, že musí odejít na schůzku s Janem nebo s panem Zelenkou, že se k ní večer zase vrátí. Ale když za ním zaklapla dveře, pravda na ni tíživě dolehla. Opřela se o zeď a vložila tvář do dlaní. Rozplakala se. Myšlenka, že to třeba bylo naposledy, co s ním byla, ji drásala a rvala na kusy. Ale ať přijde to, co přijít má. Budou se s tím muset poprat.

🇨🇿

Od posledního rozloučení o svém milém neměla jedinou zprávu. Neměla tušení, kde a u koho se nyní právě teď skrývá. Zda se má dobře a nestrádá. Věděla, že Jozef je zvyklý na ledacos, koneckonců, byl přeci na frontě. Ale přesto o něj měla starost.

Každý den byla v napětí, zda mezi jmény, jež denně chrlil rozhlas, neuslyší jméno Jozefa Gabčíka či jméno jiných odbojářů, které osobně znala. Každý večer uléhala s pocitem úlevy, že je nenašli, jen aby druhého dne mohla zase vstát plná nervozity a strachu, co přinese nový den. A takhle to šlo pořád dokola. Přesně to nacisté chtěli. Chtěli, aby se pražskými ulicemi šířil strach a plížil se tiše a všudypřítomně jako stín. Tentokrát ale Češi vytrvali. Nezlomili je. Našli se sice tací, co ke gestapu přišli s falešným poplachem, jen aby něco málo vytěžili z odměny, takové ale rychle prokoukli a potrestali je za jejich troufalost. Zatím ale štěstěna stála na jejich straně. Ode dne atentátu jim ještě nebyli na stopě, a to byl obrovský úspěch.

Když čtvrtého června Heydrich podlehl následkům svých zranění, Anna si zase vydechla a byla plná euforie a štěstí. Myslela na Jozífka, na to, jak se teď asi cítí. Určitě teď s kluky oslavují. Podařilo se! Operace byla úspěšná. Anna na něj byla pyšná. Dokázali to.

Hitler zuřil. Atentát na třetího nejvýše postaveného nacistu byl proveden jako úspěšný. Nechal vypsat astronomickou částku za dopadení pachatelů a požadoval výsledky z pátrání po atentátnících. O necelý týden později byly se zemí srovnány Lidice. Čechy to otřáslo, ale paradoxně je to semklo ještě víc. Nikdo nic neprozradil.

Uplynuly už skoro tři týdny od provedení atentátu a rozhlas stále oznamoval další jména popravených. Tři týdny, a stále jim nebyli na stopě. Anna začínala věřit tomu, že to všechno skutečně dobře dopadne a ona se s Jozefem zase brzy shledá. Tři týdny, když na dveře jejího bytu náhle kdosi zaklepal. Zprvu ji napadla bláhová, naivní myšlenka, že je to Jozífek, vrátil se, přišel si pro ni. Ale vzápětí se ozvala ta racionální část: nepřišel si pro ni Jozef, ale gestapo. Našli je.

V ten okamžik se zatoužila někam schovat jako malé dítko a nikomu neotevírat. Přečkat to nejhorší schovaná pod postelí, kde dosud bděly jen prachové příšery. Ale ona přece nebyla malé dítě. Musela se tomu postavit čelem a nést následky. Musí být statečná jako Jozef. Když se zaklepání ozvalo znovu, ještě naléhavěji, srdce jí vyskočilo až do krku. Ale v dalším okamžiku si uvědomila, že je v tom klepání určitý rytmus, jemuž rozuměla, dobře jej znala a sama ho využívala. Ty hloupá, osočila se v duchu a vydala se otevřít. Ta silná úleva, která se dostavila, když na prahu spatřila stát pana Zelenku se svým typickým poloúsměvem a kulatými brýlemi, ji málem dostala na kolena. Nohy se jí proměnily v rosol a musela se přidržet dveří, aby neupadla. Ten každodenní stres a strach, jemuž byli Češi vystaveni, byl obrovským nátlakem na psychiku.

„Dobrý den, paní Malinová, něco vám nesu," řekl Aničce veselým hlasem Zelenka a podal jí pečlivě zabalený balíček. „Co nejdřív si jej otevřete, máte tam buchty a jsou ještě teplé," vysvětlil jí, když se Anna zatvářila trochu nechápavě. Přesto si balíček od Zelenky vzala. Došlo jí, že jeho návštěva není jen tak.

„Strýčku, to jste hodný! Malá bude mít radost!" zalhala, jelikož Alenka byla momentálně u babičky. „Půjdete dál?"

„Ne, kdepak, děkuji vám za pozvání, ale už musím jít. Mějte hezký den," popřál jí, pokynul hlavou na pozdrav a nadzvedl klobouk. A pak zase šel. Obyčejným kolemjdoucím a sousedům by na této návštěvě nepřišlo nic zvláštního. Anna za Zelenkou ještě zavolala tichá slova díků, než zase zavřela dveře. Vydechla přebytečný vzduch z plic a pohledem ulpěla na tajemném balíčku. Cítila z něj vůni upečených buchet. Ale proč by Zelenka přišel jen tak? Že by Jozífek chtěl, aby ji někdo přišel zkontrolovat? V ten okamžik ji zalila vlna něhy a lásky.

Odešla do kuchyně, kde balíček položila na stůl a rozbalila ho. Naskládala buchty s domácími povidly na talíř, a vespod balíčku na ni čekala mastná obálka. Srdce se jí zachvělo. Je to dopis od Jozefa? Nedočkavě obálku otevřela a vzápětí na ni vykoukl malý vzkaz, na němž byly krasopisně napsány tři věty.

Dnes je odvezli. Jsou v bezpečí. Až bude moci, dá Vám vědět.

Anna vydechla a vypětím se sesunula na židli. Ty tři věty si četla stále dokola, jako by jim nemohla uvěřit. Dnes je odvezli. Jsou v bezpečí. Až bude moci, dá Vám vědět. Zvládli to. Jozífek a ostatní odsud jedou pryč a Němci už na ně nepřijdou. Převezli je. Přitiskla si vzkaz na prsa a zvedla oči k nebi. Mezi rty šeptala slova díků. Štěstím se rozplakala. Její milý je v bezpečí. To nejhorší už snad mají za sebou. Existuje šance, že ho znovu uvidí. Přivine se k jeho mužnému tělu a opět spatří ty rošťácké jiskřičky v jeho světlých očích, jako kdyby byl i ve svých třiceti letech pořád tím malým chlapcem. Jozef svůj slib, jenž jí při loučení dal, splní. Teď už tomu začala doopravdy věřit. Bůh při nich stál a držel nad nimi ochrannou ruku. Chtěl, aby jejich jedinečná láska kvetla dál. Dal jim své požehnání.

🇨🇿

Jejich opětovné setkání si vysnila mnohem jinak, než jaké bylo ve skutečnosti. Ale to skutečné bylo vlastně mnohem nádhernější.

Bylo horké léto. Válka skončila a Německo bylo poraženo. Psal se rok devatenáct set čtyřicet pět. Její dcera Alenka oslavila šesté narozeniny a brzy už měla nastoupit do školy. Ten rok Anně dal jistotu, že její dcera bude vyrůstat ve svobodné zemi. Ten rok Anně vrátil jejího nejmilejšího, na nějž čekala už tři dlouhé roky. Myslela na něj každý den, na to, jaké to bude, až se za nimi vrátí. A najednou ten den přišel.

Anna byla plná chvějivého vzrušení a nervozity. Jako spousta jiných žen čekala na nádraží. Všechny napjatě vyhlížely přijíždějící vlak, v němž seděli jejich manželé, snoubenci, milenci, jejich lásky, přátelé, otcové, bratři a synové, kteří se po letech zase vrací do svobodné vlasti.

Svítilo slunce. Anna si zastínila oči a natahovala krk, aby viděla do dáli, zda už jsou blízko. Nedočkavých žen tu bylo spousty. Všechny se snažily procpat dopředu, aby co nejdříve směly skočit svým drahým kolem krku, aby už jim neutekla ani jediná minuta. Anna jim rozuměla. Sama se nemohla dočkat, až Jozífka znovu uvidí. Změnil se za ty roky? Možná že ano. Pak ji ale napadla hrozivá myšlenka. Co když potkal jinou ženu a už se nevrátí? Tři roky byly dlouhá doba. Radostné vzrušení vystřídala úzkost.

V ten okamžik ale všechny zaslechly dunění vlaku. Některé ženy vykřikly, jiné začaly hlasitě štkát, další se opět snažily probojovat dopředu. Anně bušilo srdce. Vlak vjel do zatáčky a poté začal zpomalovat. Ženy začaly šílet, strkaly do sebe, chtěly už držet své nejmilejší. Některé z nich nebyly na nádraží poprvé. Dnes tu stály s novou nadějí, že se na ně přece jen usměje štěstí a konečně z vlaku vystoupí ti, na které tak dlouho čekaly.

Anně se rozbušilo srdce, když z vlaku vystoupilo tolik vojáků. Jak má ale mezi nimi najít svého Jozífka? Stavěla se na špičky a snažila se zahlédnout ty medově hnědé vlasy, od nichž by se odrážely sluneční paprsky. Vypukl chaos, jak se každý snažil najít toho, ke komu patří. Anně bylo v davu nepříjemně. Co když Jozef tímhle vlakem vůbec nepřijel? Prosmýkla se mezi ženami a rozhlížela se kolem, zda jej neuvidí.

Našel si ji sám. Mířil k ní sebejistým krokem, záda měl únavou z dlouhé a nepohodlné cesty trochu nahrbená, tvář měl popelavě šedou a plnou vyčerpání, ale ty oči se smály. Přesně pohled těch důvěrně známých očí ucítila Anna v zádech. Kolem páteře jí proběhlo mravenčení. Najednou pochopila.

Otočila se tím směrem. Byl to Jozef, její nejmilejší Jozífek! Rty se mu stočily do širokého úsměvu, když se s Aničkou střetli pohledem. Ta už na nic nečekala. Rozeběhla se mu vstříc a vzápětí už se oba pevně objímali a plakali.

„Aničko, Aničko moje," šeptal jí a tiskl si ji na svou hruď. Vzal její tvář do dlaní a na rty jí vtiskl dlouhý polibek, z něhož se jí zatočila hlava. Líbal ji tak vroucně a naléhavě, jako kdyby jí tím chtěl vynahradit ty roky, co nebyli spolu. Anna plakala. Teď z ní konečně opadl všechen strach, všechny pochybnosti. Byl tady. Vrátil se za ní a už neodejde. Přivinula se k němu a užívala si ten pocit, že se smí zase tisknout k tomu známému tělu, cítit jeho osobitou vůni a vnímat jeho blízkost. Pohladil ji po zádech a zavřel oči. Přišla mu naproti. Nezapomněla na něj.

„Vítej doma, Jozífku," zašeptala mu dojatě a slzami mu smáčela košili.

Políbil ji do vlasů. V jeho hlase zaslechla úsměv, když řekl: „Po letech zase jako svobodný muž."

•••

Asi už se u mě stává zvykem, připomínat alespoň některá historická výročí. Tahle povídka vznikla 28.9.2020 a měla patřit do souboru několika dalších, ale nakonec zůstala zahrabaná v konceptech. Je nedopsaná, měla pokračovat ještě dál a být patřičně delší - ale bohužel už si nevzpomenu, co přesně jsem s ní dál zamýšlela. To ale nevadí, myslím, že i tak má své kouzlo.

Anně a Jozefovi nebylo přáno, nedostali konec, jaký si náležitě zasloužili. A přitom stačilo tak málo. Ani bych nespočítala, kolik hodin jsem strávila nad přemýšlením "co by kdyby". Pokud existuje nebe, něco, pak věřím, že se spolu znovu setkali. Ale aspoň tady jsem se rozhodla dopřát jim podle sebe konec - ne, konec ne, pokračování jejich společného příběhu, kde se znovu našli a nebylo nic a nikdo, kdo by jim mohl toho druhého vzít❤
(Honzík by si taky zasloužil svůj šťastný konec, co? Asi bych měla napsat druhou část😂🥲)